VAT- 1. kapitola

„No tak, brácha, vstávej, přijdeme pozdě,“ zatřásla dívka s chlapcovým nehybným tělem. Ten se však jen přetočil na druhý bok bez sebemenšího náznaku probuzení. Bože, proč zrovna já? řekla si pro sebe a poslepu sáhla na noční stolek připojený k jednolůžkové posteli. Než nahmatala to, co chtěla, přišel jí pod ruku okousaný muffin, prázdná plechovka od blíže neurčitého pití, a také na půl rozebraný komunikátor. Až na počtvrté sáhla po budíku. Jeho digitální číslice ukazovali 7:49 ráno, necelých deset minut do začátku školy.
Budík byl nastavený na půl osmou, ale viditelně nesloužil k účelu, k jakému byl vyroben. Dívka tiše přepnula jeho stav ze spánkového na nouzový režim a vrátila ho na své místo. Se škodolibým úsměvem vyšla z místnosti a opřela se o dveře.
„Raz, dva, tři a –,“ počítala nahlas, když v tom se z míst za jejími zády ozval ohlušující pískot. Reflektivně si dlaněmi zacpala uši, ale úsměv z jejích úst nezmizel, ba naopak. Ještě více se rozzářil. Konečně mu oplatila to neskutečné prázdninové buzení v pět, které na ní s Cameronem vymysleli. Koho to kdy napadlo budit člověka po celodenní šichtě tak brzo.
Dveře pokoje se náhle rozrazili, až se dívka neznatelně zakývala. Cosi jí zatahalo za vlasy.
„To jsi přehnala Leo, to jsi fakt přehnala,“ durdil se chlapec, div se neudávil. Dívka ho vší silou udeřila do břicha, až zaskučel, a tryskem se vydala chodbou, za úmyslem utéci svému ospalému pronásledovateli.
„Stůj Eleonoro, jako tvůj o dvanáct minut starší bratr ti nařizuji, aby ses zastavila a omluvila se,“ křičel za ní, ale to už byla pryč. Naštvaně zavrtěl hlavou a vydal se za ní. Rychlými kroky vybíral krkolomné zatáčky, tu narazil do sloupu, tam zase do vozíku s toaletními papíry. I přes svižné tempo, které nasadil, vběhl do prosklených dveří s obrovskou číslicí 49 pozdě, což si uvědomil vzápětí. Hned u dveří totiž schytal nečekaný a trefný políček. Hrdinsky zvedl hlavu, aby pohlédl do tváře tomu opovážlivci, který si dovolil ho uhodit, ale jen co hlavu zvedl, opět jí sklopil k zemi. Věděl, že tady se skutečně seknul. Sakra! Tiše zaklel.
„Á, pan Boutillier. Jaké nečekané překvapení,“ zahřměl hromový hlas kdesi vysoko nad ním a proto opět zaklonil hlavu. Do výšky vysoko nad dva metry se tyčil profesor Flannery, kterému nikdo neřekl jinak než Flin. Bůhví kde k takovéto přezdívce přišel, jisté ale bylo, že jí neměl vůbec rád. Stejně jako neměl rád děti. Docela smutné když zmíníme fakt, že to byl dlouholetý profesor svahilštiny a bojové komunikace na akademii Teres.
„Omlouvám se profesore, mrzí mě že jsem zaspal a poté Vás vyrušil v jistě velice zajímavém výkladu ale –, “ už větu nedořekl. Místo toho ho Flin čapnul za ucho a za vítězoslavného potlesku třídy dotáhl do jeho lavice. Poté si urovnal tvídové sako, vykouzlil nechutný arogantní úsměv a se vší noblesou napochodoval do čela třídy.
„Předpokládám, že jste ponocoval proto, aby jste se naučil na dnešní konverzační hodinu. Takže prosím, předstupte před tabuli. A Vy ostatní,“ mrknu do třídy jako šílený galaktický vědátor, „velký potlesk pro dnešního šťastlivce, který Vám pro tento týden zachránil krk. Pan Lucas BOUTILLIER.“ Třída propukla v pobavený smích a opět se dala do zběsilého potlesku.
Lucas se neochotně vydal vstříc jisté pohromě. Jen on a sestra spolehlivě věděli, co dělal celou noc. A že byla setsakra perná. To, co ho ale vytáčelo daleko více než zkoušení ze svahilštiny, byl ten drsný tón Flina při vyslovování jeho příjmení. Nenáviděl kvůli tomu mnoho lidí, protože posměšky na jeho a sestřinu adresu nebrali konce. Jeden čas dokonce nenáviděl rodiče kvůli jejich francouzským kořenům. A sice že jméno Boutillier znělo vznešeně, žádný jeho nositel s ním nebyl nikdy spokojený.
„Co Lucasi, dostal si strach?“ zařval kdosi, až půlka třídy leknutím nadskočila. To si Flin náležitě vychutnal a rozhodně neměl v úmyslu hlas ztišit. Těžkopádně se posadil do jedné z lavic zejících prázdnotou, a se zaujetím si Lucase prohlížel. Podle jeho slov to byl pouze drzý spratek, kterého rodiče moc málo tloukli. Kdyby se ale všichni rodiče řídili podle jeho praktik, kdoví, jak by to dopadlo.
„Ne,“ odvětil Lucas a modlil se ke všem svatým mimozemským, aby mu nepřeskakoval hlas. Lhát neuměl, a když už se někdy k nějaké lži odhodlal, byl potom několik dní tak ochromený strachem z možného odhalení, že skoro nevycházel s pokoje. A i teď lhal. Měl strach jako nikdy v životě.
„Tak prosím, chci slyšet rozumné vysvětlení, proč jste dnes přišel do hodiny pozdě,“ zahučel Flin tak, jako když přistává kosmický koráb. Jeho hlas vždycky budil respekt a ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Přemýšlel. Hledal ta vhodná slova, i když ho žádná nenapadala. Svahilština ho nebrala stejně jako žádný předmět na akademii, nejraději trávil dny zamčený ve svém pokoji, pouze on, krabice muffinů a tuny plechovek s čímsi. Nikdy neměl radost ze zkoušení, na která nebyl téměř nikdy připraven. Cožpak odrecitovat básničku, to mu nedělalo problém. Ale v hovorové řeči měl velké mezery.
Nervózně tiknul pohledem k sestře. Ta vypadala ještě nervózněji než on sám. Vždycky mu pomohla, ať už to bylo zkoušení z matematiky nebo z vesmírného zeměpisu. Tentokrát byla i ona bezmocná. Poznal to, protože měla orosené čelo a potůčky potu smývaly pracně nanesený make-up. Jasná známka bezmoci.
„Tak co bude?“ Flin se usmíval. Byl to velice strašidelný úsměv, jelikož měl jen několik zubů, černých jako uhel, a když se zeširoka usmál, odhalil mimo jiné i obrovský jazyk barvy nachově modré, úlisně stočený kdesi.
„Dobrá. Ehm – Nataka kuwa marehemu - lakini mimi alikuwa na kazi haraka,“ snažil se správně vyslovovat, ale při každém slově musel polknout, což jeho výslovnosti pranic nepřidalo. Flin nevypadal příliš radostně.
„Bahati mbaya mimi haruhusiwi kutaja hayo, ni siri.“ Sám nevěděl kde se v něm ta slova berou, rozhodně mu to ale nevadilo.
„To stačí,“ zařval Flin a ve vteřině vyskočil na nohy. V očích mu podivně blýskalo a na spánku bylo možno vidět vyběhlou žílu. Třída ztichla a nikdo nebyl schopen pohnout brvou. Lucas nehybně stál a v duchu ho napadali ty nejčernější scénáře této situace. Co když to požene až k řídícímu? Nebo mě pošle pryč?
„Tvoje znalosti svahilštiny jsou nulové. Nevím, jak si se mohl dostat až sem ale garantuji ti, že dál se už nedostaneš. Za to, co si tady předvedl, bych tě mohl nechat okamžitě vyloučit, ale takovou radost ti neudělám. Za trest mi uděláš projekt o planetách, kde se svahilština používá. O všech!“ Na Flinovi bylo vidět, že má sám ze sebe radost. Takhle utřít tolik nenáviděného studenta. Co víc si mohl přát.
„A jinak můžete jít. Nezapomeňte na Vaše úkoly,“ pronesl lehce arogantním, ale přitom zpěvavým hláskem a nezaujatě se usadil ke svému stolu, ze kterého vytáhl malou placatku. Bůhví co je v ní.
Lucas se mezitím připojil ke skupince svých spolužáků, mířící kamsi do zádi lodi, když mu někdo zezadu skočil na záda. Balancovat na čemkoliv sice uměl, ale tohle ho natolik vyvedlo z míry, že se i s nákladem sesypal k zemi. Náraz nebyl silný, zato podlaha nesnesitelně studila, takže se okamžitě po kontaktu s ní snažil vyškrábat na nohy. Nešlo to lehce ale po chvilce stál. To, co mohlo za celý tento cirkus, sedělo na zemi a pobaveně se chichotalo.
„Měl si se vidět Luku, to byla jízda, jak na divokém bejkovi,“ smála se dívka a neohrabaně se zvedala ze země.
„Adri, ještě ty mě štvi. Jakoby nestačilo to všechno, co se mi děje už od rána. Nejdřív Lea, pak Flin, no a ještě ty začínej,“ odvětil rozmrzele. Adrianet byla nejlepší kamarádkou jeho sestry. Perfektně se doplňovaly, jedna bláznivější než druhá. Choval k oběma značný odpor, což se dá pochopit, zvláště, když si mezi nimi připadal jako kůl v plotě. Všechno se změnilo, když se poznal s Adrianiným kamarádem z dětství.
„Tak promiň, nevěděla jsem, že máš náladu pod psa. Ale říkám ti, že jestli budeš takhle protivnej, tak s tebou dneska nikam nejdu,“ výhružně zvedla obočí jako náznak toho, že to myslí smrtelně vážně. Ani nepochyboval o opaku.
„No, Adri, myslím že tě ušetřím. Na dnešek už mám něco domluvené, tak se nezlob. Vynahradím ti to někdy jindy,“ přátelsky se usmál a chtěl jí poplácat po rameni, ale v mžiku uhnula, popadla jeho napraženou ruku, a pevně jí stiskla. Zaskučel bolestí.
„Ty si mi to ale slíbil. Víš to už asi měsíc a teď si najednou přijdeš že už máš něco jinýho. To si ze mě děláš srandu že ano. Protože pokud ne,“ stiskla ruku ještě pevněji, „zlomím ti ruku a bude mi úplně jedno, co mě potom čeká.“ Chvilku přemýšlel, jestli by nebylo moudré zrušit svůj večerní program, ale tuto myšlenku zahnal stejně rychle, jako si jí nechal vkradnout do hlavy.
„Mrzí mně to ale vážně to nejde.“
„Fajn, to ti připomenu, až přilezeš, že chceš pomoct s nějakým úkolem. Věz, že ti to připomenu,“ povolila stisk a s nepřítomným pohledem vyrazila za ostatními. Lea na nic nečekala a vydala se za ní, přitom nezapomněla Lucase počastovat nevěřícným pohledem.
„Zase jsem ten nejhorší,“ sykl pro sebe a šouravým krokem zamířil do jídelny.