Savoy Place - 29. díl

Stála nehybně u okna a veškeré myšlenky soustředila pouze na scénu před sebou. Věděla, že Nicolas sedí na posteli, cítila ho, ale nevěnovala mu pozornost. Byla doslova uchvácena tím pohledem. Připadalo jí to jako obrázek z úplně jiného světa. Sledovala proměňující se město a snažila si vyčistit hlavu.
Asi po necelé hodině Nicolas vstal a přišel blíž k Megan. Samozřejmě, že obdivoval venkovní nádheru, ale on už byl zvyklý. Momentálně ho okouzlovalo naprosto něco jiného než usínající město.
Přišel k Megan a pomalu ji zezadu objal. Bál se její reakce, ale když ucítil, že se uvolnila, zesílil sevření a objal ji rukama kolem boků. Ještě těsněji se přitiskla k jeho tělu a položila hlavu na jeho rameno.
Společně pozorovali poslední mizející paprsky slunce a ještě dlouho poté, co slunce úplně zmizelo za obzorem, stáli a jen se dívali před sebe.
Oba byli v tuto chvíli neskonale šťastní, ale i přesto Nicolasovi něco chybělo.
Políbil Megan do vlasů a začal mluvit.
„Vím, že bych měl raději mlčet, ale nedokáži to. Bláznivě jsem se do tebe zamiloval, jako nějaký puberťák. Je mi jasné, že to říkám v naprosto nevhodnou chvíli a hlavně moc brzy, ale nečekám žádnou odpověď. Nechci tě do ničeho nutit, jen jsem chtěl, abys to věděla.“
Megan se v jeho náručí otočila, aby mu viděla do tváře.
„Miluju tě,“ zašeptal a vpíjel se pohledem do jejích očí.
Byla překvapená jeho přímým vyznáním, ale v hloubi duše věděla, že to tak má být. Byla si jistá, že oni dva patří k sobě. Jenom on jí dokázal dát ten pocit bezpečí, lásky a výjimečnosti, který jí scházel. S jeho pomocí se cítila zase milovaná a sama se pomalu zamilovávala. Ještě nevěděla, jestli je to jen zamilovanost nebo opravdová láska, ale jedno věděla jistě. Bez Nicolase by nechtěla žít ani den.
Díky vzájemnému pohledu do očí se objevila jí známá barevná aura a ona ucítila všechny jeho pocity. Zaplavila ji obrovská vlna lásky a štěstí, ale ze všeho křičela nejistota a strach z její reakce.
Pohladila ho po tváři a usmála se.
„Mám tě strašně moc ráda, Nicolasi. Teď ti nedokážu nabídnout víc, ale… ale kdybys mi dal trochu času… já… jen se nechci zase spálit.“
„Máš tolik času, kolik si jen budeš přát. Na tebe si počkám klidně i několik let,“ zasmál se a s Megan v náručí se zatočil.
Když už stála zase pevně nohama na zemi, stoupla si na špičky a dožadovala se polibku. Nicolas se sklonil a políbil ji na čelo.
„Půjdem na to pomalinku. Tak pomalu, až ti budu lézt na nervy,“ pošeptal jí těsně u ucha.
Přistoupila na jeho hru a vzala si jeho obličej do dlaní. Přiblížila jejich obličeje a zastavila, až když mezi jejich rty bylo pouze několik centimetrů.
„Dobře, jak chceš,“ šeptla mu přímo do rtů a zase si stoupla. Vymanila se z jeho sevření a odešla k oknu.
Nicolas se rychle vzpamatoval a došel až k ní.
„Jedna pusa na dobrou noc by nemusela vadit,“ naznal a oba se ponořili do tolik očekávaného polibku. Objala ho kolem krku a rukou zajela do jeho vlasů, aby si jeho rty přitáhla ještě o něco blíž.
Megan byla neskutečně šťastná, ale i přesto jí stekla po tváři jedna osamělá slza. Slza naděje a víry.
Slíbal jí mokrou cestičku z tváře a vrátil se k jejím rtům.
„Radši bychom si měli popřát dobrou noc,“ navrhnul Nicolas mezi jednotlivými polibky.
„Zůstaň tu se mnou,“ poprosila ho a v jeho očích viděla všechny jeho pocity a snahu s nimi bojovat. „Ve vší počestnosti, slibuju,“ dodala a rychle ho pustila.
„Dobře,“ souhlasil a dožadoval se posledního polibku.

* * *

Probudil se poměrně brzo a s obavou se otočil na druhý bok. Když ji uviděl, viditelně si oddechl, že se mu to vše jen nezdálo. Nadzvedl se na lokti a chvíli ji pozoroval. Už vypadala klidně a dokonce se jednou ze snu i usmála. Celou noc ji provázely noční můry a ona se budila s křikem a slzami na tváři. Vidět ji v tomto stavu mu rvalo srdce, ale nevěděl, jak jí pomoci. Proto ji jen držel v náručí, hladil ve vlasech a konejšil tichými slovy.
Sice toho příliš nenaspal, ale cítil se odpočatý a až přeplněný energií. Uvažoval, že si půjde zaběhat jako obvykle, ale nechtělo se mu od ní odcházet. Ještě chvíli se rozhodoval, a nakonec vstal z postele.
Než odešel, napsal jí krátký vzkaz s přáním krásného rána a ujištěním, aby se zde chovala jako doma.

Sluneční paprsky ji nepříjemně šimraly po obličeji. Nedobrovolně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla tu sama. Sama v cizím pokoji, cizím bytě. „Jak v cizím? Jsem u Nicolase, on není cizí. Už ne,“ okřikla se v duchu a pomalu vstala.
Rozhodla se pro krátkou sprchu, aby si srovnala všechny myšlenky. Dotek kapek pro ni byl jako pohlazení. Vnímala pouze proudící vodu a cítila, jak se jí přelévá do těla vlna energie.
Snažila se vzpomenout si alespoň na část svých snů, ale nedařilo se jí. Nějak podvědomě tušila, že všechny souvisí s jejím bratrem a nedávnými událostmi, jen si nevybavovala konkrétní rysy snů. Nevzpomínala si, o čem sny byly, ale jednou věcí si byla jistá.
Samuel je v pořádku.

Po sprše si oblékla opět Nicolasovu košili a vytřela si vlasy téměř do sucha. Podívala se do obrovského zrcadla nad umyvadly a kriticky se zamračila. Sama byla překvapena, že nemá příliš výrazné kruhy pod očima, i když strávila takovou noc. Mezi prsty promnula pramen vlnitých vlasů a probodávala ho nepřátelským pohledem. Už si ani nepamatovala, kdy si nechala vlnité vlasy rozpuštěné. Posledních několik let si je pravidelně vyrovnávala a nebo stahovala.
Bylo to chvíli po jejím odchodu z domu, kdy jí babička řekla, že vypadá trochu jako její sestra Elena. Nemyslela to nijak zle, ale Megan své vlasy začala nenávidět. Bylo to spojení s jejím starým životem, a proto ho chtěla zničit. Dnes ale neměla na vybranou, musela je nechat, jak jsou. Vlastně to nebylo zase tak špatné. Vypadala jinak a to se jí líbilo.
Z přemýšlení ji vytrhl ostrý pípavý zvuk. Odešla na chodbu, aby zjistila odkud přichází. Když došla ke schodišti uviděla na zdi připevněnou malou krabičku. Bylo to zařízeni fungující asi na způsob vysílačky. Zmáčkla blikající tlačítko a čekala.
Ohlásil se recepční a upozornil ji, že pan hrabě má návštěvu a už jde nahoru. Ještě se stihla zeptat, kdo to je a pak muž hovor ukončil.
Baron McBennit.
Ani se nedivila, že je to právě on. Věřila, že je schopný přijít v kteroukoli denní hodinu a dnešní ráno určitě není výjimkou. Zkoumavě si prohlédla své ne příliš dostatečné oblečení, ale nezbylo jí nic jiného než sejít dolů a usmívat se. Už se viděla v kuchyni s hrnkem teplého čaje a úsměv trochu nabyl na důvěryhodnosti.
Když scházela z posledních schodů, otevřel se výtah a návštěvník jí vyšel naproti.
„Dobré ráno, Olivere,“ popřála mu a zastavila se.
„Bože, řekni mi, že špatně vidím. Tohle je snad zlej sen.“ Nevěřícně se na něj dívala a zpracovávala ta slova v hlavě. Nechápala jeho ostrý tón ani jeho nepřátelskost. Veškerá snaha o milý přístup a úsměv ji v okamžiku přešla.
„Tak s tím ti asi nepomůže. Spíš zkus nějakého doktora.“ Odsekla a odešla do kuchyně nedbajíc jeho přítomnosti.
Prvně se pořádně rozhlédla, aby se zorientovala. Necítila se zrovna nejlíp v cizí kuchyni, ale potřebovala se nutně uklidnit a k tomu jí čaj poslouží přímo dokonale. Slyšela, že přišel do kuchyně a posadil se na barovou židličku, ale neměla žádný důvod začít konverzaci.
Následující minuty proběhly v tichosti. Ani jeden z nich neměl chuť na bezvýznamné řeči.
Megan si nedočkavě vzala hrníček s kouřícím nápojem a ohřívala si ruce.
„Ještě bych to nepil, je to horký,“ upozornil ji.
„Není,“ odsekla a jako potvrzení přiložila hrnek k ústům. Na okamžik zaváhala, ale za žádnou cenu by nepřiznala jeho pravdu. Když polkla první sousto byla překvapena, že opravdu není horké, pouze příjemně teplé.
Oliver vstal a odešel k nedalekému stolku, kde si nalil skleničku whisky. Podívala se na něj pohledem, který dával jasně najevo, co si o tom myslí.
„Nedívej se na mě tak!“
„Dobře, tak se budu dívat jinak… Říkat ti, aby ses tu choval jako doma asi nemá smysl,“ podotkla kousavě.
„Za to ty se tu pohybuješ až s podezřelou samozřejmostí.“
Nevěřícně se na něj koukala a čaj jí přímo zhořkl na jazyku.
„Hele, nebudeme chodit kolem horké kaše,“ pokračoval stále nepříjemným tónem, „nemáme se příliš v lásce, ale můžeme se pokusit k sobě chovat jako slušní lidi.“
„To nemyslíš vážně.“ Stále nemohla uvěřit jeho slovům a způsobu, jakým to řekl. Chvíli mlčela, aby si srovnala myšlenky, a teprve potom mu odpověděla.
„Máš v tom trochu zmatek. To ty nesnášíš mě. Já jsem proti tobě do dneška nic neměla. Očividně k tomu nepřátelství máš i důvod…fajn, je to tvůj názor. Jen mě štve, že jsi se mě nesnažil ani trochu poznat a hned jsi mě zařadil do nějaké škatulky.“
„Protože to nepotřebuju. Všechny jste úplně stejné a strašně průhledné. Jde ti jen o jeho známé jméno a prachy.“ Megan už se nadechovala k nějaké ostré odpovědi, ale umlčel ji. „Hlavně mi tady nevyprávěj pohádky, jak ti nezáleží na penězích. Určitě jsi ho nepoznala a hned ses zamilovala, viď. Jeho konto je jen příjemnej bonus. Nejsem úplně blbej, abych ti na tohle skočil. Nevěříme tomu ani jeden a Nicolas na to taky brzo přijde, to se neboj. Takže být tebou, ani bych se tady nezabydloval.“
„Vůbec mě neznáš, tak se neopovažuj mě soudit.“ Řekla to vyrovnaným hlasem, ale ve skutečnosti jí bylo mizerně. Právě se pohádala s nejlepším přítelem Nicolase. To nebyl zrovna začátek vztahu, který si představovala. Aby alespoň vypadala, že něco dělá, vzala si včerejší noviny z linky a začala si číst.
„To je všechno? Teď mě budeš pro změnu ignorovat?“ zeptal se Oliver pořád v bojovné náladě. Odpovědi se ale nedočkal.