Kronika Keronie 1. kapitola

Trhnutím se probudila a uvažovala, co ji tak mohlo vzbudit.
Zase něco slyšela.
Znělo to, jako když se někdo snaží jít nenápadně a potichu, ale díky staré dřevěné podlaze se mu to nedaří.
Veronika potichu vylezla z postele a popadla první věc, kterou měla po ruce – knihu z nočního stolku. Opatrně našlapovala po koberci, který byl tak tlustý, že tlumil její kroky. Stále slyšela z chodby vrzání dřevěných podlahových prken. Potichu otevřela dveře pokoje a malou mezerou nakoukla na chodbu.
To, co spatřila, byl pomalu se sunoucí muž, který se levou rukou opíral o stěnu, aby neztratil rovnováhu. Poznala ho okamžitě. Byl to její otec Eduard a zřejmě byl zase opilý.
Odložila knihu zpátky na noční stolek a vydala se za otcem. Ten stále mířil do svého pokoje a netušil, že jeho úmysl, přijít domů nepozorován, nevyšel. Došlo mu to tehdy, kdy ho Verunčina ruka uchopila za prvý loket a podepřela ho. Bylo mu zřejmé, že bude muset své dceři svůj stav vysvětlit. Ale usoudil, že to může počkat do rána.
Veronika otce odvedla do jeho pokoje a pomohla mu zout boty a sako. Uložila ho do postele a pozorovala, jak pomalu usínal. Mezitím si v hlavě promítala události z poslední doby.
Její otec dříve nikdy nechodil domů opilý. Poprvé se to stalo po maminčině smrti před půl rokem. A od té doby neminul týden, kdy by nepřišel alespoň jeden den v podroušeném stavu. Smrt své ženy nesl těžce, ale zřejmě zapomínal, že dceru ztráta matky nebolí o nic méně než jeho. Už se s otcem mnohokrát ohledně jeho problému s pitím hádala. Posledně jí slíbil, že s tím přestane, ale zřejmě se tak nestalo. Během snídaně si s ním musí znovu promluvit.
Zahleděla se na otcovu spící tvář. Jeho kruhy pod očima a prošedivělé vlasy mu přidávaly několik let navíc, než opravdu měl. Ve svých dvaapadesáti vypadal na šedesát. Smrt ženy ho poznamenala. Ale nebyl jediný.
Potichu vyšla z pokoje ven a opatrně zavřela dveře. Vrátila se do postele a snažila se znovu usnout. Nakonec se jí to podařilo.


V osm hodin ráno zazvonil budík. Rozespalá žena ho nešetrně vypnula a otočila se na pravý bok, aby zkontrolovala čas. Po zjištění, že byl opravdu čas vstávat, se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. K té vedly dveře přímo z jejího pokoje.
Provedla ranní hygienu a při pohledu do zrcadla se skoro zděsila. Její jindy bledý obličej měl nezdravou barvu, modrozelené oči měly zarudlé bělmo a vlasy světle hnědé barvy ji v neuspořádaných pramenech a chuchvalcích rámovaly obličej a spadaly až k pasu. Pomyslela si, že vstávání uprostřed noci neprospívalo jejímu zdraví. To ji ovšem připomnělo otce.
Rychle se oblékla do domácího oblečení a vyrazila na snídani.
Když procházela domem, musela se znovu divit, jak krásně vypadal. Patřil její rodině po staletí. Dozvěděla se to, když jí bylo deset let. Její matka Eliška se po pádu komunismu snažila, aby jí ho úřady vrátily v restituci. Během druhé světové války babička Anna, tehdy ji bylo pět let, přišla o svou maminku Juditu, která zemřela za podivných událostí. Po její smrti zabavili dům nacisté a tak se se svým otcem Václavem musela přestěhovat do bytu v nedalekém městě. Tam Verunčina rodina bydlela až do minulého roku, kdy jim stát konečně vrátil jejich majetek. Ihned se sem nastěhovali. Maminka byla šťastná, že se jí podařilo vrátit majetek do rukou rodu. Ovšem netěšila se dlouho. Po dvou měsících se jí stala nehoda v práci. Domů se už nevrátila. Od té doby zde žili jen oni dva. Otec a dcera.
Aby se Veronika dostala do kuchyně, musela sejít z druhého patra, kde měla pokoj, do přízemí. Dům, tedy spíš zámek, to byl veliký. Měl sklepy, přízemí, dvě patra a podkroví. Skládal se ze tří křídel. Celý dům obklopoval les, který jim také patřil. Jejich pokoje se nacházely v severním křídle. Do horních pater se dalo vejít pomocí velkého mramorového točitého schodiště, po němž teď Veronika sestupovala do vstupní síně. Z té se pak vydala do jídelny, přešla přes ni a zamířila ke skrytým dveřím. Otevřela je a první pohled jí padl na otce, jak seděl u kuchyňského stolu a mazal si chleba máslem.
„Ahoj tati, jak ses vyspal?“ pozdravila ho a pokračovala v chůzi ke konvici a začala si připravovat černý čaj. Její otec něco zamručel a pokračoval ve snídani.
Veronika si mezitím, než se jí vylouhoval čaj, namazala rohlík máslem a obložila ho kolečky salámu a rajčat. Poté, co byl čaj hotov, ho ochutila a přisedla si k otci.
Jediný pátravý pohled na jeho obličej jí prozradil, že se asi dobře nevyspal. Kruhy pod očima měl výraznější než v noci a byl nezdravě bledý. Samozřejmě ji napadlo, že za to mohl alkohol. Rozhodla se, že nemělo cenu otálet s jejich rozhovorem a proto začala.
„Slíbil jsi mi, že už nebudeš pít, tak proč jsem tě pak musela uprostřed noci táhnout do postele?“ podívala se na něj obviňujícím pohledem.
Otec si povzdechl. „Já vím, holčičko. Moc se ti omlouvám. I za to, že jsi mě v noci takhle viděla. Snažil jsem se nepít, ale přišla na mě včera deprese a měl jsem pocit, že na mě vše padá,“ podíval se na ni a pokračoval. „Myslím, že to přestávám zvládat, asi bych měl navštívit nějakého odborníka, co říkáš?“ položil otázku a čekal, co mu na to odpoví.
„Je to dobrý nápad tati, sama jsem ti to chtěla navrhnout. Klidně tam s tebou zajdu, ať nemusíš chodit sám.“
„Tebe mi poslalo samo nebe, Verunko, staráš se o celý dům, chodíš do práce a ještě k tomu studuješ. Co já bych si bez tebe počal, netuším. Od smrti Elišky mám pocit, že už nikdy nebudu šťastný.“
Veronika na něho hleděla a bylo jí ho líto. Tak ráda by mu pomohla, ale tohle musel překonat sám. Musel se smířit s její smrtí, tak jak to udělala ona a ne své vzpomínky utápět v alkoholu.
„Dobře, já dneska zavolám na kliniku a objednám tě. Snaž se do té doby alkoholu vyhýbat. Zkus pracovat a něco napiš, nebo jdi na zahradu a posekej trávník. Hlavně se nějak zabav, ať nemusíš myslet na pití. Já dneska pracuji, takže přijdu až večer. Vydržíš to tady sám?“
„Ano, vydržím. Neměj obavy.“ S úsměvem na tváři pak dodal: „Někdy mi přijde, že jsme si vyměnili role. Ty jsi rodič a já dítě.“
„Taky mi to tak někdy připadá,“ usmála se.
„Takže domluveno. Já se jdu připravit do práce a ty můžeš začít něco dělat,“ řekla a s úsměvem odešla z kuchyně.
Jelikož práce jí začínala až v deset hodin, měla spoustu času na přípravu. Oblékat se do zaměstnání bylo jednoduché, nemusela moc přemýšlet nad tím, co si vzít na sebe. Pracovala totiž v místním muzeu a prováděla návštěvníky v dobovém kostýmu. Takže jednoduchým kalhotovým kostýmkem nic nezkazila. Barvy si vybírala podle nálady. Dnes si oblékla tmavě modrý, který jí zvýrazňoval barvu v očních duhovkách. Ona sama si však tuto skutečnost neuvědomovala, nevěnovala takovým věcem moc pozornosti. Na obličej si nanesla jen denní krém, obtěžovat se s make-upem a řasenkou bylo podle ní ztrátou času. Sice neměla zrovna perfektní pleť, ale neměla ráda, když měla na obličeji tuny zkrášovadel. Přišlo jí to praktičtější. Nemusela si dělat starosti s deštěm, protože jí nerozmočil líčení.
Za chvíli byla se vším hotová. Oblékla si kabát ke kolenům, vzala do ruky kabelku a odešla.
Do města musela dojíždět autem, neboť autobusová doprava k jejich domu ještě nebyla zavedena a zřejmě ani nikdy nebude. Nejbližší zastávka byla tři kilometry daleko. Mělo to i své výhody. Byli sice skoro odříznuti od světa, ale měli klid. V muzeu pracovala od pátku do neděle, zbytek týdne jí zabrala škola.
Před domem nastoupila do auta a odjížděla po příjezdové cestě na silnici, která vedla do města. K muzeu přijela krátce před desátou. Zaparkovala auto a vydala se k hlavnímu vchodu. U dveří se pozdravila s hlídačem a pokračovala dovnitř budovy.
Kabelku si odnesla do šatny a tam se převlékla do dobového středověkého kostýmu. Byl složen z bílé spodničky s dlouhým rukávem a svrchních modrých šatů od pasu se rozšiřujících. Poté se vydala na své místo.
Její práce spočívala v tom, že prováděla návštěvníky, vykládala jim o uměleckých dílech, o historii a zodpovídala jejich otázky. Ve zdejším muzeu byly jak sbírky přírodovědecké, tak i umělecké. Veronika pracovala v sekci Výtvarné umění středověku.
Dnes byl pátek a čekal ji perný den. V tento čas se zvyšovala návštěvnost muzea a trvala po celý víkend. Měli zde tradici, že průvodci a průvodkyně byli oblečeni podle toho, z jaké doby pocházely jejich exponáty.
Jen co dorazila do své sekce, našla zde už vzorně připravenou a upravenou kamarádku.
„Čau, Verči! Jak ses měla celý týden?“ ptala se jí ihned Gabča, občanským jménem Gabriela Nodarová, jakmile ji uviděla.
„Celkem dobře, Gábi. Ve škole to je pohoda, nemusím se zatím moc učit a do zkouškového je ještě daleko,“ na chvíli se odmlčela. „Ale doma to je horší než předtím,“ sklesle dopověděla a otočila se k oknu. Sledovala venku pomalu se ploužící lidi a jedoucí auta. Gabča vedle ní chvíli mlčela a pak odpověděla.
„Takže byl zase opilý?“
„Jo, byl,“ otočila se na Gábinu. „Už opravdu nevím, co mám dělat. Snažím se mu domluvit, ale hned jak na něj přijde deprese, je to k ničemu. Souhlasil, že ho mám přihlásit na kliniku. Myslíš, že by mu tam mohli pomoci?“ ptala se pochybovačně.
„Určitě. Tam jsou na to specializovaní odborníci a ví, co mají dělat. Pomůžou mu. Neboj se.“
„Dík za podporu, Gabčo. Jsem tak ráda, že tě mám. Aspoň mi to nepřipadá, že jsem na vše sama. V tom domě mám někdy pocit, že jsem úplně samotná na světě.“
„Nejsi sama, máš mě,“ odpověděla kamarádka a objala ji.
„Tak dost bylo lekování, jde se do práce,“ řekla Gabriela a s úsměvem odcházela do sekce Novověk.
Veronika se taky usmívala a kontrolovala svůj úsek. Vše bylo v pořádku. Nezbývalo ji nic jiného, než čekat na návštěvníky.
Zanedlouho přišli první zájemci o středověké umění a Veronika jim trpělivě a pečlivě vyprávěla o každém díle, jež zde měli vystavené, a také jim vykládala, jak to v takovém středověku chodilo.
V pauze na oběd volala na kliniku, která se nacházela nedaleko města a objednala otce na první sezení. Teprve potom se prý rozhodne, zda bude kliniku navštěvovat několikrát týdně, nebo tam bude hospitalizován.
Po obědě přišly na exkurzi dvě třídy ze základní školy, takže byla celé odpoledne zaneprázdněna. Možná proto ho ihned nezpozorovala.
Stál v rohu místnosti a díval se na ni. Byl hodně vysoký. Divila se, že si ho nevšimla dříve. Ona sama se se svou výškou ztrácela mezi žáky, on však ne.
Pořád ji pozoroval, i když si ho všimla. Byla z něj nervózní. Napadlo ji, že chce možná poškodit nějaký umělecký předmět. Otočila se, aby našla ostrahu. Poté, co se na něj znovu podívala, zjistila, že už v rohu nestál a nedíval se na ni. Nyní se procházel mezi exponáty a soustředěně si je prohlížel.
Působil zvláštně. Měl na sobě dlouhý černý kožený kabát a černé sluneční brýle. Nesundal si je, ani když si četl popisky děl. Celkově sem nezapadal. Ale jelikož Veronika viděla spoustu umělců, kteří se oblékali a chovali divně, začala se uklidňovat. Možná se na ni díval, protože je průvodkyně a ještě k tomu má na sobě dobový kostým.
,Ano, určitě, to je ten důvod.‘
S tímhle ujištěním vypustila divnou situaci z hlavy a soustředila se na výklad pro žáky. Dívčí část třídy byla nadšená z jejích šatů a pořád se jí ptaly, jaké oblečení se tehdy nosilo a jestli se ženy líčily. Chlapci se zase zajímali o válečníky a zbraně. V podobném duchu se neslo celé odpoledne. Byla tak zaneprázdněna výkladem, že úplně zapomněla na zvláštní příhodu s tím vysokým mužem.
Poté, co odešli poslední návštěvníci, se mohla převléci do svých šatů a odjet domů. Bylo sedm hodin večer, a jelikož byl konec března, byla venku ještě pořád tma. Naštěstí se parkoviště nacházelo přímo před muzeem.
Veronika sestupovala po vstupním schodišti a snažila se v kabelce najít klíčky od auta. Po chvilce hledání je držela v ruce.
Znenadání měla divný pocit. Zježily se jí chloupky v zátylku, jako by ji někdo pozoroval. Pomalu zvedla hlavu a rozhlížela se po parkovišti. Stála tam ještě nějaká auta zaměstnanců muzea.
Zadívala se na stromy, které obklopovaly parkoviště, a hledala něco, co by vysvětlilo její zvláštní pocit. Nic neobvyklého však neviděla. Řekla si, že je zřejmě přepracovaná a pokračovala k autu. Pro jistotu ale šla rychlejším krokem. Oddychla si, až když seděla za volantem auta. Nastartovala a jela domů.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).