Kronika Keronie 2. kapitola

Když přijížděla k domovu, v žádném okně se nesvítilo. Mohlo to znamenat jen dvě věci - buď otec spal, o čemž pochybovala, protože ještě nebylo tak pozdě, nebo byl pryč.
Zaparkovala auto a šla odemknout hlavní dveře. Vešla dovnitř a vydala se na průzkum domu.
Nemusela hledat dlouho. Na odkládacím stolku ve vstupní síni našla otcův vzkaz. Stálo v něm, že šel na procházku do lesa a že se vrátí brzo. Veronika si neuměla vysvětlit, co venku v takové tmě uvidí. Doufala, že otce napadlo vzít si alespoň baterku.
Vydala se do svého pokoje. Byla ráda, že byla doma. Šla do koupelny a napustila si vanu plnou vody. Nechala své unavené tělo namáčet v teplé vodě a myšlenky se jí samovolně zatoulaly k dnešnímu odpoledni a k tomu záhadnému návštěvníkovi.
Ten muž byl opravdu zvláštní. Jeho oblečení sice odpovídalo počasí, ale připadalo jí, že se v něm cítil nesvůj. Jako by byl zvyklý na něco zcela jiného. Vlasy mu spadaly na ramena a mírně se vlnily. Ještě teď na sobě cítila jeho pohled. Vyvolal v ní protichůdné pocity. Uvědomila si, že ji svým vzezřením přitahoval a zároveň se ho děsila. Sice ho nepozorovala dlouho, ale jasně z něj cítila, že by se svým případným nepřítelem v rukavičkách rozhodně nejednal.
Zatímco se toulala v myšlenkách, voda se ochladila natolik, že jí začínala být zima. Proto se rychle osušila a převlékla do noční košile a vzala si na sebe svůj oblíbený světle zelený župan.
Takto oblečená se vydala do kuchyně udělat si menší večeři. Po jídle se rozhodla zajít do knihovny, protože ještě neměla dočtenou literaturu k Dějinám barokního malířství. Nejprve ale rozdělala oheň v krbu. Od té doby, co zde žili, si nemohla vynachválit posezení u otevřeného ohně.
Vybrala si z poličky příslušné dílo a usedla do křesla co nejblíže k teplu. Četla a vychutnávala si zvuk plápolajícího dřeva.
Po nějaké době jí kniha vypadla z rukou, dopadla na zem a pokojem se neslo pravidelné oddychování mladé ženy. Celodenní námaha a teplo sálající z krbu ji ukolébaly k spánku.
Kdyby byla vzhůru, jistě by si všimla tmavé postavy, která ji sledovala. Stála venku na zahradě a dívala se do knihovny velkým francouzským oknem.


Probudilo ji bouchnutí dveří. Zmateně se rozhlížela kolem sebe a uvažovala, co se to dělo. V zápětí si uvědomila, že zde zřejmě usnula. Zvedla knížku ze země a položila ji na stůl.
Uslyšela kroky za dveřmi knihovny. Než se stačila postavit na nohy, dveře se otevřely a v nich stál její otec. Jakmile ji uviděl, svraštilo se mu čelo.
„Verunko, proč ještě nespíš? Musí už být skoro půlnoc. Že jsi na mě nečekala, viď?“
„Ne, nečekala. Jen jsem si tu po večeři četla a musela jsem usnout. Proč jsi šel tak pozdě do lesa? Vždyť tam musela být úplná tma.“
„Taky byla. Potřeboval jsem se jen projít a načerpat energii na další den.“
„Volala jsem na kliniku a první sezení máš v pondělí ve tři hodiny odpoledne. Mě škola končí v jednu hodinu. Tak pro tebe pak přijedu a půjdeme tam spolu, co na to říkáš?“
„Že jsi to dobře vymyslela, ale teď už jdi spát, ať v práci zítra neusneš,“ pohladí ji po vlasech a políbil na čelo.
„Dobrou, tati,“ odpověděla a odešla do svého pokoje. Ulehla do postele a ihned usnula.


Sobotní ráno probíhalo podobně jako to včerejší. Veronika vstala, oblekla se, najedla a odjela autem do práce.
Den pokračoval jako každý jiný. Jen zde měli trochu více návštěvníků než obvykle. Přicházeli sem rodiče a prarodiče se svými potomky a snažili se jim nacpat do hlavy co nejvíce informací. Některé děti to bavilo a jiné ne.
Dnes bylo více těch, které byly nuceny sem přijít. Proto měla Veronika plné ruce práce, aby děti uhlídala a zároveň dala pozor na exponáty.
Chvíli oddechu měla v pauze na oběd. Poté byla zase v jednom kole.
Dlouhá sukně jejích šatů jí překážela v pohybu, pletla se jí pod nohy a Veronika měla co dělat, aby si pokaždé, co udělala několik kroků, nepřišlápla její lem.
Toho, že ji někdo pozoroval, si všimla až krátce před tím, než měli zavírat. Poznala ho ihned. Byl to ten muž ze včerejška. Tentokrát si ale neprohlížel exponáty, ale ji. Neměl na očích brýle, tak si tím mohla být naprosto jistá.
Veronika znervózněla. Nebylo normální, aby se na ni takhle díval cizí muž. Vždyť ani nebyla příliš pěkná, nechápala proto, proč ji tak pozoroval. Z jejího uvažování ji vytrhla Gábina, která si s ní přišla popovídat.
„Tak, Veri, těšíš se domů? A co táta, je to s ním lepší?“
Odtrhla pohled od neznámého a podívala se na přítelkyni.
„Jo, Gábi, domu se těším. Včera večer byl táta střízlivý, uvidím, jak to bude dneska. Co budeš podnikat ty? Máš rande?“ ptala se zvědavě a snažila se nemyslet na toho muže.
„Rande nemám, ale jdu s partou do baru. Nechceš se k nám připojit? Poznala bys nové lidi,“ lákala ji Gabriela.
„Dík za nabídku, ale pojedu domů. Jsem po celém dni unavená. Užij si večer, uvidíme se zítra,“ loučila se Veronika s Gabrielou a odcházela se převléct do šatny.
Po cestě tam se rozhlížela, zda neuvidí toho tajemného muže. Stačila pouze zahlédnout, jak odcházel hlavními dveřmi ven.
Za chvíli byla převlečená a vycházela z muzea. Nastoupila do svého auta a odjela domů.
Tam našla sedět otce na gauči v obývacím pokoji. Sledoval televizi a pojídal u toho popcorn.
Jen co vešla do pokoje, zavolal na ni: „Ahoj zlato, budeš se se mnou dívat na detektivku? Za chvíli to začne.“
„Jasně, tati, jen se skočím převléct do pyžama, protože jak se znám, pak se mi nebude chtít.“
S převlékáním byla hotova hned a za chvíli už seděla vedle otce na gauči a sledovala s ním detektivku.
Po dvou hodinách se spolu rozloučili a oba si šli lehnout do postele ve svých ložnicích.


Je to ona.
Našel jsem ji.
Pozítří nadejde můj čas.
Budu připraven splnit svůj úkol.

Temná postava ve stínu stromů pozorovala, jak se dům Krunerů pomalu nořil do tmy, když jeho dva obyvatelé zhasínali světla a ukládali se k spánku. Poté, nikým nezpozorovaná, zmizela ve tmě.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).