Meč Úsvitu-1.kapitola

Nad cvičištěm se rozléhal třesk zbraní. Muži různého věku cvičili s tupými meči jako každé dopoledne, aby se rozhýbali do nového dne.
Jeden z nich, vysoký a štíhlý mladík s hnědými vlasy po ramena, byl mrštný a jeho meč se míhal sem a tam. Vykrýval rány svého soupeře a sám je zasazoval. Jeho meč byl rychlý jako útočící had.
Jeho soupeř, blonďatý mladík zhruba stejného vzrůstu jako druhý, se mu ale téměř vyrovnal. Se stejnou dovedností a rychlostí vykrýval rány protivníka a sám se pokoušel projít jeho krytem.
Většinou trénovali tak dlouho, dokud mohli, nebo do té doby, než jeden z nich byl odzbrojen.
Meče obou mladých mužů se srazily v gejzíru jisker. Jeden z nich odskočil a pokusil se znovu zaútočit. Blonďák ale provedl půlobrat a dovedným zásahem vyrazil svému soupeři meč z ruky.
„To bylo dobrý, Darrene,“ pochválil poražený muž svého protivníka, když se vydal zvednout svůj meč, který odletěl. „Byl jsem zbrklý.“
„Riane, prostě si přiznej, že jsi prohrál,“ ušklíbl se blonďák. „Nemůžeš stále vyhrávat.“
„Jak stále vyhrávat? Včera jsem vyhrál poprvé za posledních čtrnáct dní, a to jen kvůli tomu, že tě píchla včela.“ Zvedl jsem svůj meč a pečlivě ho utřel hadříkem od hlíny a prachu.
„Musíš víc trénovat taktiku boje,“ radil mi Darren. „Neboj se, časem ti to určitě půjde.“
„Tobě se to řekne, ty jsi synem argoského mistra meče,“ pomyslel jsem si. „Já ani nevím, kdo byl můj otec. Lord Locklenn to přede mnou tají.“
Odebrali jsme se oba na okraj cvičiště, kde byla káď s vodou, ve které jsme se opláchli. Cvičné meče jsme odevzdali Darrenovu otci, který vše pozoroval a v koutku duše byl potěšen, že jeho syn zachází s mečem téměř tak dobře jako on.
„Riane, dneska ti dal zase na frak, co?“ usmál se Korlin a poplácal svého syna po zádech. „Ale z toho si nic nedělej. Má to v genech.“
Nic jsem na to neříkal. Korlin je oprávněně pyšný na svého syna. To já bych měl se sebou začít něco dělat. Pokud to tak bude pokračovat, tak se ze mě nestane nikdy člen argoské armády, ale budu kydat hnůj ve stájích nebo umývat nádobí v kuchyni. Nebo, nedej bože, dělat městského poslíčka.
Vydal jsem se pomalý krokem do levého křídla lordova domu, kde se nacházel můj pokoj, abych se osprchoval a převlékl, než vyrazím na oběd, který se odehrával jako každý den v kruhu mé adoptivní rodiny, lorda Locklenna a jeho ženy Caroline, a samozřejmě jejich dcery Lenii, nejkrásnějšího kvítku Argosu, jak se jí říkalo. Tajně jsem byl do ní zamilovaný, i když jsem byl pěstounem jejího otce.


* * *

Lord Locklenn se svojí ženou, lady Carolinou, už seděli za stolem, když jsem vstoupil do jídelny. Jídelna byla nevelká místnost, jejíž stěny byly obloženy dubovým ostěním a podlaha byla z šedých kachliček. Uprostřed místnosti stál stůl z leštěného dubu pro čtyři lidi. Lord a lady seděli v čele stolu, zatímco já s Leniou, lordovou dcerou, jsme seděli na delších stranách obdélníkového stolu.
Lord mi pokynul, ať se posadím. Lady se na mě usmála a pak se obrátila k manželovi: „Nevíš, kde zas ta Lenia je? Normálně chodí zároveň.“
„U zrcadla, kde jinde,“ opáčil lord. „Tráví u něj dvakrát tolik času co ty.“ Jeho dcera, stejně jako ostatní její vrstevnice, trávily před zrcadlem hodiny, aby vypadaly bez chybičky.
V tu chvíli se otevřely dveře a do jídelny vešla Lenia. Byla nejkrásnější ženou Argosu. Příští rok bude mít dvacet, ale její krása ještě nedosáhla vrcholu. S věkem přijde „dospělá“ krása, stále na ni bylo něco dívčího. Její hnědé vlasy a lehce opálená pleť dotvářena hlubokýma čokoládovýma očima se vyjímaly ve společnosti šatů barvy slunce. Jakmile vešla, jako by vstoupil ten žlutý kotouč, který ráno vychází a večer zapadá.. Tak působila Lenia na každého, kdo ji spatřil.
Ladně došla ke stolu a usedla na svého místo. Přitom se na mě šibalsky usmála. Očekával jsem, že si ze mě bude při obědě jako vždy utahovat. Ale zdálo se, že dneska na to nemá náladu.
Lord Locklenn poté zazvonil na sloužící, kteří začali dovnitř nosit podnosy s jídlem. Nejdřív přišel hovězí vývar s nudlemi, jako hlavní chod byla křepelka s rýží a nakonec jako dezert velký čokoládový dort, který Lenia odmítla, protože si hlídala svůj štíhlý pás, i když to neměla zapotřebí, protože měla všude akorát, ideální míry 90-70-90.
Jakmile jsme pojedli a sloužící uklidili nádobí, začali se prodebatovávat mé zítřejší dvacetiny. Lenia mě popichovala, zatímco lady mi udílela mateřské rady do dospělosti. Jediný, kdo se k debatě nepřidal, byl lord, který očividně nad něčím přemýšlel a bloumal nepřítomně pohledem po síni. Dal bych nevím co za to, kdybych se dozvěděl, na co myslí.
Měl ale přijít čas, kdy se to dovím, aniž bych musel ovládat schopnost čtení myšlenek. A budu překvapen tím, co mi bude řečeno.


* * *

Stál jsem u okna svého pokoje a sledoval západ slunce za stromy Argoského lesa. Byl jsem plný dojmů. Dnes odpoledne jsem byl slavnostně přijat mezi muže. Se vstupem do dospělosti souvisely také dary, které mi měly pomoci v příštích letech. Lord mi daroval meč z iliriánské oceli, což byl nejtvrdší a zároveň nejlehčí kov v Darlienu, s jílcem potaženým tmavě hnědou kůží a vybroušenou čepelí; k meči patřil také opasek s pochvou, který se přetáhla přes rameno tak, že jílec zbraně vyčníval nad levým ramenem, takže nebránil při plížení. Lady Caroline mi dala dýku, která byla miniaturou meče od lorda; i k ní patřil opasek z pochvou, tentokrát ale kolem pasu. Lenia mi věnovala zlatou brož s jejím jménem uvnitř a znakem Argosu zvenčí.
Z mého rozjímání mě vyrušilo zaklepání na dveře. Vstoupil lord Locklenn. Usmíval se, ale poznal jsem, že je nervózní. Vypadalo to, že mi jde něco důležitého říct. Že by konečně něco o mých rodičích? Dvacet let jsem o nich neslyšel ani slovo. Jakmile jsem dostal rozum, snažil jsem se na lordovi něco vyzvědět. Odbyl mě ale tím, že má matka umřela při porodu a můj otec záhadně o dva měsíce později. Za jakých okolností zemřel, jsem se doposud nedozvěděl. Tak snad teď.
„Riane, máš na mě chvilku?“prohodil lord se strojeným úsměvem. „Potřebuji si s tebou promluvit.“ Nervózně si odkašlal.
„Samozřejmě, lorde. Posaďte se,“ vyzval jsem ho a ukázal na dvě křesla u krbu, kde vesele praskal oheň.
Posadili jsme se a lord si odkašlal. „Víš, Riane, dnes je ti dvacet let. To znamená, že tímto dnem skončilo mé pěstounství. Je také čas říct ti vše o tvých rodičích. Důrazně tě ale žádám, abys sis vše, co se dnes dozvíš, nechal pro sebe. Věř mi, bude to tak lepší.“
Zamračil jsem se. Něco mi tady nehrálo. Proč bych si měl nechávat jména svých rodičů pro sebe? Byl to snad někdo, jehož jméno mělo být navždy zapomenuto?
„Tvá matka zemřela při porodu, jak jsme ti řekli,“ začal lord. „Tvůj otec ale nezemřel za záhadných okolností. Byl zabit při bitvě u Darlingaru.“
Tu bitvu jsem znal. Tam vše skončilo. Temní vojáci ovládli Darlien. Tam zemřel hrdinnou smrtí poslední král obklíčen desítkami nepřátel. Odvážně se bil až do konce. Netušil jsem ale, že tam bojoval i můj otec.
Lord Locklenn pak sáhl do kapsy a vytáhl dva dopisy. Viděl jsem, že se mu nervozitou trochu třesou prsty, když mi jeden z nich podával, zatímco druhý si nechával u sebe.
„Co je to za dopis?“ nechápal jsem. Pak jsem dopis otočil a prohlédl si pečeť – zlatého dvouocasého lva. „Ten znak jsem v životě neviděl.“
„Téměř dvacet let se nepoužíval,“ opáčil záhadně lord. „Nebyl nikdo, kdo by měl na něj právo, až nyní. Otevři ho a uvidíš.“
Opatrně jsem rozlomil pečeť a vytáhl jsem složený list papíru popsaný úhledným rukopisem. Přečetl jsem první řádky a zvedl jsem udiveně obočí.
Adriane, můj synu, až budeš číst tento dopis, budeš už mužem, a tak budeš mít dostatek sil na to, abys udělal, co musíš.
Ten druhý dopis musíš odnést do Gristadu ke kováři Viltredovi. Dá ti meč Úsvitu, který ti právem patří. Cesta bude nebezpečná, ale já vím, že jsi připraven postavit se překážkám, které tě na této cestě potkají.
Věřím, že to vše zvládneš.
Beldrien, král Darlienu, a tvůj otec
Popsaný list papíru mi vypadl z ochromených prstů a snesl se pomalu k zemi jako vločka sněhu. Hleděl jsem nepřítomně do ohně a přemýšlel nad tím, co jsem se zrovna dozvěděl o svém původu. Nemohl jsem tomu uvěřit.
„To není možné,“ vyjádřil jsem nahlas své myšlenky.
„Tvůj otec tě poslal do Argosu ráno před bitvou,“ řekl lord. „Může se to zdát neuvěřitelné. Jsi Adrian, nekorunovaný král Darlienu. Jméno, které jsme ti dali, bylo jen zkráceninou tvého pravého. Tvůj otec si přál, aby ses vše dozvěděl, až dosáhneš věku dvaceti let a budeš připraven čelit lordovi Darkmoorovi a jeho Temným vojákům.“
Zavrtěl jsem udiveně hlavou. Nemohl jsem to vstřebat. Vědomí toho, že jsem král mi nedávalo pokoj. Navíc vladař, který nemá ani zemi.
„Kdo to všechno věděl?“ zeptal jsem se a žádal přímou odpověď.
„Jen já a tvá chůva,“ opáčil lord. „Je mi líto, že ses to dozvěděl až teď, ale tvůj otec si přál, abych ti vše řekl, až nastane ten správný čas. Temní vojáci netuší, že Beldrien měl syna, a tak tě nechtěl vystavovat nebezpečí.“
„Co je vůbec zač ten meč Úsvitu?“ převedl jsem rozhovor na jiné téma.
„Magický meč tvého otce, který ho činil téměř neporazitelným. Darovali mu ho mágové z ostrova Leicos. Kapitán osobní stráže tvého otce ho odnesl to ráno před bitvou do Gristadu ke kováři Viltredovi, který ten meč vykoval, aby do něj mohli mágové vložit magickou moc. Čeká tam, až si pro něj přijde jeho právoplatný dědic. Až si ty pro něj přijdeš a pozvedneš ho k navrácení ostrova do rukou jejich pravých vládců.“ Položil na stůl ten druhou obálku. „Určitě víš, co máš dělat s tím druhým dopisem, že?“
Přikývl jsem.
„Zítra za úsvitu vyrážím do Gristadu,“ rozhodl jsem se hned. Nic jiného mi taky nezbývalo. Ačkoli jsem si to stále nemohl plně uvědomit, v mých rukou teď ležel další osud Darlienu. Dvacet let čekalo celé království, až se objeví ten, kdo je osvobodí.
„Včera jsem mluvil s Korlinem. Darren půjde s tebou. Řekl jsem mu sice, že tě jen posílám zkontrolovat pohraniční pevnosti jako zkoušku tvé dospělosti, takže netuší, že vás cesta zavede mnohem dál a do mnohem nebezpečnějších míst. Jinak by svého jediného syna nikam nepustil.“ Lordovy oči se leskly slzami, protože hrozilo, že ztratí muže, kterého vychovával jako svého vlastního syna. „Používej ale i nadále své zkrácené jméno. Poznáš, až nadejde okamžik, kdy oznámíš světu, kdo jsi.“
„Ano, lorde, to je samozřejmé,“ opáčil jsem. Hlava se mi trochu točila z toho, co jsem se dozvěděl. Myslím, že se budu muset vyspat, abych to vše vstřebal.
„Myslím, že tě nechám s tvými myšlenkami samotného,“ rozhodl se lord a zvedl se z křesla. „Řeknu své dceři, že zítra odjíždíš na dlouhou dobu. Bude se s tebou chtít jistě rozloučit.“ Pak opustil mé komnaty.
„Zdálo se mi to, nebo mu v očích šibalsky zajiskřilo?“ pomyslel jsem si. „Že by snad něco tušil?“
Neuběhlo ani pět minut od chvíle, kdy odešel lord Locklenn a ozvalo se další zaklepání na dveře. Schoval jsem rychle oba dopisy, ten rozpečetěný i ten druhý do zásuvky stolu a vyzval neznámého, aby vstoupil.
Byla to Marianna.
„Pojď dál,“ vyzval jsem svou starou chůvu, i když zas tak stará nebyla. Táhlo ji na padesát, ale téměř to na ni nebylo poznat. Kolem očí a úst měla vrásky od smíchu. Její plavé dlouhé vlasy už začaly prokvétat šedinami, ale stále byly krásné. Její oči byly jako dvě hluboké, temné studně.
„Nezdržím tě dlouhou, vím, že tě zítra čeká dlouhá cesta,“ smutně se usmála a sáhla do kapsy svých modrých šatů. Vytáhla pečetní prsten, který mi podala.
„Tvůj otec mi dal tohle,“ řekla a podala mi zlatý kroužek. „Schovej ho a bedlivě střež.“
Prohlédl jsem si prsten. Byla na něm pečeť mého otce – zlatý dvouocasý lev. Otáčel jsem ho v prstech. Normálně bych si ho navlékl na prsteníček pravé ruky jako odznak svého rodu, ale v této době, kdy ani žádný nemám, to nebylo zapotřebí.
Marianna mě pak objala a popřála mi šťastnou cestu.
Poté, co odešla, jsem usedl do křesla u ohně a otáčel prsten v rukou. Nemohl jsem uvěřit tomu všemu, co se na mě sesypalo.
Vtom zaklepal někdo další. Rychle jsem pečetní prsten schoval, protože všichni, kdo věděli o mém původu, tu už byli. Šel jsem otevřít.
Byla to Lenia. Její dlouhé hnědé vlasy měla hozené na zádech, a tak bylo krásně vidět do jejího výstřihu, který byl až moc odvážný. Asi jsem zčervenal, protože se Lenia šibalsky usmála.
Zavřela za sebou dveře. „Otec mi řekl, že zítra odjíždíš. Neřekl mi ale proč.“
„Já ti to taky říct nemůžu. Cestuju na sever. Nevím, kdy se vrátím.“
„Musím ti něco říct, Riane. Dřív než odjedeš, chci, abys věděl, že už od svých patnácti let jsem do tebe zamilovaná. Vždycky jsem se tajně dívala, když jsi cvičil na nádvoří s Darrenem.“
Nervózně jsem se usmál. „Já ti taky musím něco říct. Tvůj úsměv mě spaloval, už když ti bylo patnáct. Jednou jsem tě tajně pozoroval, když ses koupala.“
„Cože?“ vyjekla Lenia a začervenala se.
„Teď jsem tě dostal.“ Samozřejmě jsem si to vymyslel.
Lenia mě pak políbila. Bylo to překrásné.
Nakonec jsme skončili v posteli a milovali jsme se v záři skomírajícího ohně.


* * *

Brány Argosu jsme nechali za sebou. Slunce právě vyšlo a jeho paprsky se prodíraly skrz listoví stromů. Zaleskly se na broži od Lenii, kterou jsem měl sepnutý zelenohnědý plášť. Pod ním jsem měl kazajku stejné barvy, která zakrývala kroužkovou košili z iliriánské oceli. Na zádech jsem nesl kromě meče batoh se zásobami.
Můj společník, Darren, vypadal téměř stejně jako já. Na zádech měl také bágl, protože jsme netušili, kdy se dostaneme k dalšímu jídlu. Mohli jsme něco ulovit, ale to by na nás mohlo strhnout nežádoucí pozornost obyvatel Argoského lesa. Měli jsme cestovat v utajení, a to platilo i pro místní obyvatelstvo.
Vypadali jsme jako dva žoldnéři, kterých se po Darlienu vždy potulovali desítky, hledajíc práci. Žoldnéři byla skupina, která bojovala za toho, kdo jim zaplatil. Pár se jich pokusilo dostat do služeb Temných vojáků, ale poté, co místo zaplacení byli zabiti, se již žádný z nich nehrnul do služeb nepřítele.
Prodírali jsme se hustým lesem, který skýtal Argosu ochranu před vpádem armády protivníka. Občas se v lese objevily menší skupinky nepřátel, ale ty byly vždy ze zálohy zastřeleny hlídkou. Přes Argoský les vedlo několik úzkých stezek, ale ty byly bedlivě hlídány a věděli o nich jen místní.
My jsme ale museli jít mimo tyto stezky, aby nás nikdo neviděl, a tak byla naše cesta dosti neschůdná. Museli jsme se prodírat hustými keři a procházet pod nízkými větvemi stromů, o které jsem se párkrát bolestivě uhodil.
Všude bylo ticho, přesto jsme neupouštěli od opatrnosti. Nejbližší stezka byla podle mapy, kterou jsem si samozřejmě nezapomněl vzít, dvanáct kilometrů na sever, a tak nehrozilo, že bychom mohli potkat hlídku. Mohlo se ale stát, že potkáme lovce z některé vesnice a ten by si nás mohl splést s nepřítelem a zastřelit nás dřív, než se nás zeptá, kdo jsme.
Než se nám slunce vyhouplo nad hlavu, ušli jsme podle mapy asi čtvrtinu cesty, která nás dělila od hranic Argosu.
Zastavili jsme na oběd u jedné z mnohých bystřin, které se prodíraly hustým lesem. Tok vytvářel v místě, kde jsme se rozhodli odpočinout, malý vodopádek a pod ním jezírko.
„Jakmile opustíme Argos, budeme muset držet v noci hlídky,“ prohodil jsem, když jsme dojedli. „Pokud nás nevyslídí Temní vojáci, mohou nás najít nejrůznější šelmy.“
Po půl hodince odpočinku, jsme vyrazili dál na severovýchod. Zpočátku se nám šlo ztěžka, protože jsme měli plné žaludky. Časem nám ale vytrávilo a pak už to šlo líp.
Byl nezvykle teplý den na počátek jara. Slunce, skryté za korunami stromů, vysílalo své paprsky skrz listoví stromů a vytvářelo na zemi hru stínů, jak se listy stromů hýbaly v lehkém větříku. I přes vánek jsem cítil, jak mi po těle stéká chladivý pot.
Prodírali jsme se lesním porostem. Kapuce plášťů nás chránily před švihajícími větvičkami keřů. Kožené boty, které nám sahaly do půli lýtek, procházely bujnou trávou.
Kromě ptáků, kteří neustále štěbetali v korunách stromů nad námi, kolem nás nic živého nebylo, alespoň jsme tedy nic neslyšeli. Byli jsme na kilometry vzdáleni od nejbližší vesnice, takže byla velice malá pravděpodobnost, že bychom někoho potkali.
„Proč sis vlastně bral mapu, když jdeš jenom na obhlídku hraničních pevností?“ napadlo najednou Darrena. „Vždyť znáš argoský les jako své boty.“
„Nejdem na obhlídku hraničních pevností,“ rozhodl jsem se Darrena upozornit na to, že naše výprava nebude tak krátká, jak mu bylo řečeno.
„Cože?“
„Mám namířeno do Gristadu. Musím tam něco vyřídit.“
„To je ale až na severu. Budeme muset projít územím, kde se pohybuje hromada Temných vojáků.“ Darren trochu zbrunátněl, ale to jen proto, že ho to překvapilo.
„Bude to nebezpečná cesta, to vím, a pochopím, když se budeš chtít vrátit do Argosu. Chtěl jsem být k tobě ale upřímný, a proto jsem ti řekl pravdu.“
„Blázníš, proč bych se vracel? Co bys pak dělal? Vždyť jsi rád, že tím svým párátkem umíš aspoň mávat,“ zašklebil se. „Otec o tom ví?“
„Zatím ne, ale lord Locklenn mu to určitě řekne, až budeme dost daleko na to, aby nás dohonil,“ opáčil jsem. „Tvůj otec z toho sice nebude mít radost, ale on by tě jinak nepustil.“
Přebrodili jsme říčku, která se nám připletla do cesty, a opět jsme se vnořili do houští, za kterým jsme vylekali rodinku zajíčků. Ušáci odhopsali pryč a my jsme pokračovali.
„Tiše!“ sykl najednou Darren a tasil meč.
Z keře vedle mě vyskočil muž v černém s mečem připraveným k ráně. Úder, který vedl na mou hlavu, zablokoval Darren dřív, než jsem vůbec stačil natáhnout ruku k jílci meče, který mi trčel nad levým ramenem. Svalil jsem se na zem, zatímco můj společník vykryl další útok nepřítele a rychlým sekem se trefil mezi nákrčník a helmu. Voják se z bubláním svezl na zem. Chvíli s sebou zmítal a pak znehybněl.
Darren mi pomohl na nohy a chlácholivě mě poplácal po rameni. „To nic,“ usmál se. „Jen tě překvapil, to se stává.“
„Kdo to vlastně byl?“ napadlo mě. Ale podle černého odění mi to bylo hned jasné. „Nějaký osamělý Temný voják, který zabloudil v lese?“
„Zdá se, že jo,“ podotkl můj společník a utřel svůj zkrvavený meč do černého pláště mrtvého.
Pokračovali jsme dál, zanechávajíc mrtvolu vojáka za sebou. Predátoři se o něj postarají, pokud se tedy dostanou k tělu přes černé brnění.
Už jsem si dával větší pozor a stále jsem byl připraven tasit meč, abych se zase neztrapnil „hrdinným“ pádem na zem, který bych vydával za úhybný manévr.