Meč Úsvitu-2.kapitola

Pomalu se blížil soumrak, když jsme zastavili na jednom pěkném místě, abychom se utábořili na noc. Rozložili jsme si přikrývky u mohutného dubu, který nás chránil svými větvemi, kdyby snad v noci začalo pršet. Vymetená obloha ale moc možností deště neskýtala.
Vydal jsem se ulovit nějaké maso k večeři a Darren se vydal nasbírat nějaké dříví na oheň, abychom si mohli můj případný úlovek upéct.
Podařilo se mi „skolit“ křepelku, která mi vběhla rovnou před nos z keře tak nešikovně, že ji to stálo život.
Když jsem se vrátil s úlovkem, oheň už vesele plápolal. Darren ho opatrně přikrmoval z hromádky dříví, kterou poskládal vedle ohně. Stačilo ho jenom trochu, protože oheň budeme muset na noc stejně ztlumit, abychom nepřilákali nevítané hosty.
Křepelku jsem zbavil peří a hlavy, pak jsem ji vykuchal dýkou a napíchl na provizorní rožeň, který jsem vyrobil. Úlovek se pomalu opékal, zatímco jsem nakrájel chleba.
Jakmile byl pták hotový, sundal jsem ho z ohně a rozdělil na dvě poloviny. Uhasil jsem oheň a dali jsme se do jídla. Oždibovali jsme křepelku, trhali její chutné maso od kostí a prsty od mastnoty jsme utírali do trávy.
Když jsme dojedli, byla už hustá tma, ve které nebylo skoro vidět, nebýt svitu měsíce, který probleskoval korunami stromů nad námi.
Darren si vzal první hlídku, zatímco já jsem se natáhl na pokrývku a pokusil se usnout. Ticho noci narušovali jen cvrčci, a to mě doslova uspalo.
Můj společník se posadil na svou přikrývku, aby neseděl na studené zemi. Meč si položil na kolena a bedlivě sledoval okolí, připraven při jakémkoli nebezpečí uchopit meč a bránit se.
Najednou se mu zdálo, že něco zaslechl. Tiché zašustění trávy. Pak se ale prohnal korunou stromu nad námi vítr, takže tomu nevěnoval pozornost
Dál hleděl do tmy, naslouchal zvukům a hlavně se snažil neusnout.


* * *

V půli noci mě vzbudilo zatřesení. Okamžitě jsem se probudil, připraven zaútočit. Byl to ale jen Darren, tak jsem meč, který jsem okamžitě popadl do ruky, sklonil.
„Co je?“ zeptal jsem se šeptem. Neviděl jsem Darrenovi do obličeje, tak jsem nevěděl, jestli mě budí k vystřídání nebo hrozí nějaké nebezpečí.
„Někdo kolem nás obchází.“ V jeho hlase bylo zřetelně cítit napětí.
„Dělej že spíš,“ nadhodil jsem. „Meč měj ale při ruce a pozorně sleduj okolí. Využijeme momentu překvapení, když si bude útočník myslet, že spíme. Jakmile se k tobě někdo přiblíží, zaútoč.“
Darren potichu přitakal a natáhl se na svou přikrývku. Také jsem si lehl a sledoval všemi smysly okolí. Najednou jsem zaslechl zapraskání větvičky poměrně blízko za svými zády. Okamžitě jsem popadl meč a bodl z otočky do břicha útočníka, který se už napřahoval k ráně. Svalil se na zem, čímž mi, bohužel, vytrhl meč z rukou. Kdyby na mě zaútočil ještě další, tak bych ho mohl akorát tak zpohlavkovat, protože v tom zmatku jsem nemohl najít dýku. Naštěstí ale další útok nepřišel, tak jsem pracně vytáhl z již tuhnoucího těla svou zbraň a otřel ji do pláště mrtvého. Přitom jsem si všiml, že ten, kdo nás napadl, byl další Temný voják. Další pokus o proniknutí do Argoského lesa.
Útočníci byli dva. S tím druhým si Darren poradil, když mu amputoval nohy v půli lýtek a pak ho dorazil, když se svalil na zem.
Ještě pár minut jsme bedlivě sledovali okolí, jestli někde nečíhají další, ale nic se neozývalo, tak jsme odtáhli mrtvoly dál do lesa tak, aby se jejich pach nedostal k nám. Lesní šelmy si s nimi určitě poradí.
Převzal jsem od Darrena hlídku a ten se natáhl na pokrývku a vmžiku usnul. Taky bych to chtěl umět. Tak rychle usnout. Jenže já jsem vždycky vytuhl až po půlhodinovém převalování a hledání pohodlného místečka.
Do rána se už nic nepřihodila, a tak byla moje hlídka pouze preventivní.


* * *

Ráno jsem vyrazili s prvními slunečními paprsky dál. Kolem poledne bychom už měli spatřit vrcholky hor Úsvitu a u jejich úpatí, na břehu řeky Gossip, poobědvat. Pak začne obtížnější část cesty, protože hory jsou celkem neschůdné a vede přes ně jen pár stezek. Jsou navíc plné vlků, kteří jsou pro všechny cestovatele postrachem. Útočí v noci ve smečkách. Od útoku je odradí jen rozdělaný oheň, jako všechny divoké šelmy.
Jak jsem předpokládal, kolem poledne se začal les před námi prosvětlovat a my jsem za chvíli vyšli ven z lesa na břeh líně tekoucí řeky Gossip, na jejíž hladině se odrážely štíty hor.
Řeka Gossip, jenž byla jedním z přítoků řeky Darlin, tvořila přirozenou hranici mezi argoským a darlingarským vévodstvím, jenž bylo před dvaceti lety také sídlem královského rodu Darlienu.
Nyní bylo město Darlingar opuštěné. Jeho pustými ulicemi foukal jen studený vítr a honil po nich listí. Lord Darkmoor neměl v úmyslu se tu usadit, protože z něj cítil něco, co se mu vůbec nelíbilo. Raději se usídlil na jihu v Horách Soumraku, kde si nechal vystavět Temnou věž, své sídlo.
Neklidně jsem se podíval na hladinu řeky. „Asi se budeme muset přebrodit, že? Jak já nemám rád vodu. A navíc studenou. Určitě se nachladím a umřu.“
„Nic jiného nám nezbývá,“ odvětil Darren klidně. „Nejbližší most je osmdesát kilometrů daleko a bude určitě hlídaný Temnými vojáky. Řeka není v těchto místech moc hluboká ani prudká. Voda bude možná trochu studená, ale neboj, určitě z toho neumřeš. Na druhém břehu rozděláme oheň a zahřejeme se.“
Vstoupili jsme do řeky.
Voda nakonec nebyla tak studená, jak jsem si myslel, ale i tak jsem dostal husí kůži. Hladina řeky nám dosahovala sotva nad kolena, takže došly k úhoně akorát kalhoty, ze kterých voda jen crčela.
Na druhém břehu jsme rozdělali oheň z naplaveného dříví, které jsme našli, a usušili si promočené ošacení.
Zdrželi jsem se akorát tak dlouho, než nám uschnulo oblečení a než jsme se naobědvali. Pak jsme se vydali horskou stezkou, která vedla mezi skalami, do útrob hor Úsvitu. Slunce na nás svítilo shora mezi vysoko se tyčícími skalami, mezi kterými profukoval příjemný větřík.
Šlapali jsem dál a dál po horské stezce. V mapě, kterou jsme měli s sebou, nebyli žádné stezky přes hory vyznačeny, protože je znalo jen pár místních horalů, takže jsme se museli spoléhat na orientační smysl. Měli jsem namířeno na severovýchod k řece Darlin, tak jsme se drželi zhruba toho směru a doufali, že se neztratíme.


* * *

Jakmile se začalo stmívat, zastavili jsme v malém skrytém údolíčku, kde podle vypálených stavení kdysi někdo žil. Teď bylo ale liduprázdné. Našli jsem si místo k utáboření dost daleko od vypálených staveb.
Vydal jsem se na lov. Pokud někde v horách něco žije, tak je to určitě tady. Darren zatím začal sbírat dříví, aby mohl rozdělat oheň.
Vnořil jsem se mezi keře. Dýku jsem měl připravenou v ruce, jen ji vrhnout po unikajícím králíkovi.
Po pár minutách jsem přišel na malinkou mýtinu, uprostřed níž bylo malé jezírko, kde chodili, podle stop, pít zvířata, která tu žila. Spatřil jsem tam otisky horských králíků, kamzíků a lišek, ale také horských vlků, což mě moc nepotěšilo. Znamenalo to totiž, že sem chodí vlci pít, takže je pravděpodobné, že se s nimi v noci potkáme.
Napadlo mě, že počkám v úkrytu, než se sem přijde nějaký králík napít. Skryl jsem se za keře tak, abych k jezírku byl proti větru a zvíře mě tak neucítilo.
Vyčkával jsem a netrvalo dlouho a k jezírku přihopsali dva králíci. Jejich sněhobílá kožešina byla jasně vidět v počínajícím stmívání. Zastavili se na břehu tůňky a začali pít. V tu chvíli jsem vrhnul dýku po nejbližším z nich. Byla to dobrá trefa. Bílý bok zvířete se zbarvil do ruda krví vytékající z rány mezi žebry. Druhé zvíře uteklo, zatímco zraněný tvor se svalil na bok a zůstal nehybně ležet.
Vzal jsem mrtvého králíka a vrátil se do tábora.
„O kus dál je jezírko, kde chodí pít zvířata,“ prohodil jsem během opékání masa. „Našel jsem tam stopy horských králíků, kamzíků a lišek. Byli tam ale také stopy horských vlků, takže by nás v noci mohli navštívit. Musíme udržovat celou noc oheň a držet hlídky.“
Darren na to nic neřekl. Byli v horách, kde se to vlky jen hemží. Nepotřeboval mé hlášení, aby pochopil, že setkání s vlky nás s největší pravděpodobností nemine.
Králičí maso se během několika desítek minut dopeklo a my jsme se dali do jídla. Už po pár soustech jsem musel dát v duchu za pravdu argoskému lovčímu, který prohlašoval, že maso horských králíků je výborné.
Po večeři jsem přiložil na oheň a vzal jsem si první hlídku, zatímco Darren se položil na přikrývku a vmžiku usnul.
Seděl jsem na přikrývce a hleděl do ohně, zatímco jsem přemýšlel nad tím, co bude dál. Přitom jsem ale samozřejmě nezapomněl bedlivě naslouchat okolním zvukům, zda nám nehrozí nějaké nebezpečí. Netušil jsem, co se bude dít poté, co dorazíme do Laikonu a do rukou se mi dostane meč Úsvitu, odznak králů Darlienu.
Během přemýšlení jsem ale usnul.


* * *

Najednou jsem se zničehonic probudil. Netušil jsem proč. Pak mi ale po zádech přejel mráz. Usnul jsem na hlídce. Největší potupa, která se může hlídce stát. Hlavně aby se to nedozvěděl Darren. Ten ale v klidu spal, tak jsem si oddechl. Snad se nic nestalo, jinak nevím, jak bych mu to vysvětloval.
Rozhlédl jsem se po táboře. Všude byla tma, protože oheň zhasl díky tomu, že jsem ho neudržoval. To, čeho jsem se obával nejvíc, se samozřejmě přihodilo. Z keřů na okraji tábořiště na mě hledělo
několik párů žlutých bodů.
Okamžitě jsem vzbudil Darrena a snažil se oživit oheň. V ohniště ale zbylo jen pár řezavých uhlíků a ty se mi nepodařilo vzkřísit.
„Co se stalo?“ mnul si můj společník rozespale oči.
„Zničehonic zhasl oheň,“ vymýšlel jsem si.
„Jak zničehonic?“ uhodil na mě Darren a já jsem se schoulil, jak malé dítě, když ho plísní matka.
„Usnul jsem, no,“ přiznal jsem se. „Ale to je teď jedno, protože máme návštěvu.“
Darren se ohlédl a okamžitě tasil meč, když zahlédl žluté tečky ve tmě. Později mi to dá pěkně sežrat, ale teď šlo o to, soustředit se na boj.
Pak se všechny páry žlutých bodů rozběhly k nám. Oči nám sice přivykly tmě, ale i tak jsme viděli jen čtyři temné stíny.
Šelmy se rozdělily, dvě šly po mě a dvě po Darrenovi. První ve skoku se mi podařilo uhnout a druhou jsem se štěstím sekl do břicha, když jsem naslepo máchl svou zbraní, takže se tvor svalil na zem a nevěřícně hleděl na střeva, které se mu vyvalily ven na kamenitou půdu spolu z krví a obsahem žaludku.
Na Darrena skočily obě bestie najednou. Můj společník ale švihl zkušeně mečem ze strany na stranu a oběma vlkům způsobil hlubokou ránu v boku, ze které jim crčela proudem krev.
A já jsem udělal tu největší chybu, kterou jsem mohl udělat uprostřed boje. Kouknul jsem se bokem. V tu chvíli na mě skočil zezadu poslední vlk, na kterého jsem úplně, blbec, zapomněl. Podařilo se mi trošku pootočit, takže mi neskočil přímo na záda, ale z boku. Svalil jsem se na zem. Meč mi přitom odletěl někam do tmy.
Myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Zvíře se mi zakouslo do levé ruky, kterou jsem nastavil na obranu. Cítil jsem, jak mi zuby vlka zajíždějí do masa. Celou paží mi projela obrovská bolest a ochromila celé tělo. Nebyl jsem schopný ani zdravou rukou sáhnout k boku a vytáhnout dýku. Strach mě zbavil všech sil.
Už jsem se pomalu loučil se životem, skoro jsem viděl, jak se mi vlčí tesáky zakusují do krku a spolu s krví mi uniká z tepny život.
Pak ale najednou tíha z mého těla zmizela. Otevřel jsem oči, které jsem zbaběle zavřel, abych se nemusel dívat na svou smrt.
Nehybné tělo mohutného vlka leželo vedle mě a z boku mu trčel opeřený šíp. Ještě se chvěl. Rána musela přijít před chvílí.
Darren se nade mnou skláněl a starostlivě si mě prohlížel. „Jsi v pohodě?“ zeptal se. „Promiň, že jsem ti nestihl pomoci. Když jsem vyřídil ty dva ostatní, tak jsem už jenom viděl, jak přiletěl odněkud šíp a zabodl se do vlka, se kterým jsi zápasil.“
Podíval jsem se na svou levou paži a když jsem viděl, že moje předloktí vypadá jako bota, kterou jste dali štěněti na dovádění, tak jsem jen hlesl: „Asi ne“ a omdlel jsem.

Když jsem se probudil, bylo už ráno. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdálo, ale když jsem se podíval na své levé předloktí, spatřil jsem jizvy, které mi po vlčím kousnutí zůstaly.
Darren se nade mnou sklonil, když zjistil, že jsem se už taky probudil. „Jseš v pořádku?“
„Bylo mi i líp,“ sykl jsem, protože jsem ucítil, jak mi v poraněném svalu bolestivě zacukalo. „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
„Jen pár hodin.“
„Tu ruku jsi mi ošetřil ty?“ zeptal jsem se, protože jsem netušil, že Darren něco takového umí. Pokud jsem věděl, tak uměl rány jen způsobovat a ne je ošetřovat.
„To já,“ ozval se za mými zády krásný melodický hlas. „Měls tu ruku pěkně pochroumanou. Ale jakžtakž jsem ti ji dala do pořádku. Akorát ještě pár dní potrvá, než se zbavíš toho občasného bolestivého cukání. Zastavila jsem krvácení a zacelila ránu, ale sval se ti musí vyléčit sám.“
„To tvůj šíp mi zachránil život? Mimochodem, máš mé díky.“
„Dá se to tak říct. A neděkuj mi. Každý pomůže, když je někdo v tísni.“ Osoba, která ke mně promlouvala za mými zády, přešla do mého zorného pole. Tušil jsem, koho uvidím, protože horalové luky nepoužívají, takže to musel být někdo ze Sličného lidu.
Byla krásná, jak jen elfka může být. Její dlouhé hnědé vlasy jí ve vlnách padaly na záda, její modré oči byly tak krásné, jak letní obloha. Její jemná tvář byla bez nejmenší chybičky. Lehce zašpičatělé uši měla schované pod vlasy, aby nebyly nápadné.
„Co dělá elfka tak daleko od Elvienforestu?“ nechápal jsem.
„A co dělají dva muži sami v horách s vyhaslým ohněm?“ odpověděla otázkou elfka. V jejím hlase jsem zaslechl nadřazený tón jako u každého elfa, když mluví s člověkem.
„Cestujeme na sever do Gristadu. Musím tam něco důležitého vyřídit. Teď odpověz ty na mou otázku.“
Elfka se pousmála nad mou drzostí. „Pronásledovala jsem se skupinou dalších elfských stopařů oddíl Temných vojáků, kteří napadli jednu naši vesnici. Nakonec se nám ztratili tady v horách. Ostatní to vzdali a vrátili se domů. Já jsem tu ale zůstala a jsem odhodlaná je najít, i když ostatní si myslí, že to není možné.“
„No, jestli ti to pomůže, cestou sem jsme v horách žádné Temné vojáky nepotkali.“ Usmál jsem se. „Přišli jsme sem od jihovýchodu.“
„Ani jste je potkat nemohli, protože všechny stopy nasvědčují tomu, že se vydali na severozápad. Mají totiž několik kilometrů na jih od našich hranic pevnost.“
„Máme namířeno stejným směrem,“ napadlo mě. „Nevadilo by ti, kdybychom se přidali? Bylo by to pro obě strany lepší.“
„Musím přiznat, že posily by se celkem hodily, i když někteří mi lidé by měli námitky proti spolčování se s lidmi.“ Ušklíbla se. „Mimochodem, já jsem Torienyn, ale všichni mi říkají Tori. Darren mi sice říkal, kdo jsi, ale přišlo mi správné se i tak představit. Takže ty jsi chráněnec lorda Locklenna?“
„Už ne, po dosažení dvaceti let skončilo,“ odvětil jsem.
„Jsem ráda, že potkávám obyvatele jediného vévodství, které se nepodrobilo Temným,“ pronesla elfka.
„Z větší části za to může magie Argoského lesa.“
„Ano, Argoský les, před stovkami let jsme tam také žili. Proto je magický. Jenže pak přišli lidé a vyhnali nás. Ale nemám vám to za zlé. Vy dva za to nemůžete. Vaši předkové byli od přírody rozpínaví a museli zabírat stále další a další území, aby měli kde žít, protože kvůli jejich krátkému životu se množili jak králíci.“
Nic jsem na to neřekl. Nevěděl jsem, jestli elfka mluví pravdu nebo ne, protože o tom, že by lidé vyhnali elfy z Argoského lesa, se nikde v historických knihách nepsalo. Měl jsem ale dojem, že každý národ zaznamenává historii tak, jak se mu to hodí.
Po snídani jsme se vydali dál.
Dva lidé a elfka. Kdekdo by se nad tím pozastavil, ale nám to bylo jedno. Hlavně tedy mě. Zachránila mi život a já ji to musím oplatit. Jenom jsem doufal, že k tomu budu mít někdy příležitost.