Čarodějka Reena - kapitola 2.

Lesní tábor
Pole i pastviny za hradbami královského města byly zalité jasným slunečním svitem, ale les halilo šero chránící chodce před prozrazením. Toho využily i dvě dívky opatrně se pohybující houstnoucím podrostem. Směřovaly do nejhustší části hvozdu, kam se odvážili jen blázni, uprchlíci a skřeti vyslaní pátrat po osobách mimo královský zákon. O této části lesa se povídaly příběhy plné děsu a hrůzy o neznámých tvorech lačnících po mase lidí stejně jako elfů a nymf.
Na tyto příběhy si Reena vzpomněla, když se musela téměř plazit po břiše, aby se dostala skrze hustou hradbu větví, kapradin a keřů. Zahnala myšlenky na možnou smrt v drápech krvežíznivých tvorů a soustředila se jen na hledání nejsnazší cesty. Z pláště a šatů zbývaly jen špinavé cáry zachytávající se za každou větévku, která se jí postavila do cesty a vlasy měla slepené blátem a vlhkým listím. Ruce ji bolely a kolena měla rozedřená do krve, ale věděla, že musí dál. Nechtěla v lese zůstat sama a nymfa Deidre se nebojácně drala kupředu a jen občas se ohlédla, jestli se Reeně moc nevzdálila. Touto cestou se už ubírala tolikrát, že ji každá větvička přišla důvěrně známá, přesto měla pocit, že až se dnes vrátí do tábora, bude všechno jinak.
Po několika dalších metrech hustý podrost rychle zřídnul a dívky se pohybovaly snadněji. Deidre se posadila a zády se opřela o strom, což Reenu zmátlo, ale na nic se neptala a udělala totéž. Po chvíli čekání se mezi stromy něco pohnulo a z lesního šera se vynořila postava zahalená v plášti s kápí spuštěnou hluboko do obličeje. Deidre se usmála a kývla na Reenu. Ta nemoha z neznámého spustit oči, nevěděla co si má myslet a začínala se bát Neznámého života, který ji čeká.
„Vrátila ses brzy, Deidre,“ ozval se tichý chraplavý hlad, „máš nějaké problémy?“
Nymfa se usmála a odpověděla veselým tónem, „copak jsem se já někdy dostala do problémů, Kaleve?“ Pak kývla směrem k Reeně a pokračovala: „problémy má tady ta zlodějka. Přivedla jsem ji, mohla by se hodit. Čím víc nás bude, tím líp se ubráníme před vojáky.“
Kalev si stáhl kápi a upřel svoje temné oči na dívku krčící se u stromu, „tak ty jsi zlodějka? Jak se ti podařilo tak dlouho přežít, aniž by tě odhalili?“
Reena se chvíli neodvažovala promluvit, ale Deidre ji šťouchnutím přiměla přeci jen nakonec otevřít pusu: „Já... já jsem to zjistila až včera. Projevilo se to u mě pozdě. Otec mě vyhnal a udal strážím. Nebýt Deidre, nedostala bych se z města. Říkala, že se můžu ukrýt v lese ve vašem táboře. Budu vám moc vděčná, pane.“
Kalev nad tím oslovením vyprskl smíchy, „říkej mi Kaleve. My si tady na formality nepotrpíme. Jak se vlastně jmenuješ zlodějko?“
„Reena“, hlesla dívka a cítila, že už se cítí trochu uvolněněji než když Kaleva uviděla poprvé.
„Dobře, Reeno, v našem táboře jsi vítána, ale jídlo si budeš muset odpracovat, tak jako všichni ostatní. Nic není zadarmo, když se staneš psancem,“ seznámil Kalev Reenu se základním fungováním tábora. „Tak pojďte, ještě stihneme snídani, když si pospíšíme,“ mávl ruku aby dívky popohnal a usmál se na Deidre, „měly jste štěstí, že jste přišly těsně předtím než jsem se sem při obchůzce dostal, jinak byste tu čekaly hodně dlouho.“
Deidre se jen usmála a pomohla Reeně vstát. Obě si protáhly nohy ztuhlé z dlouhého lezení a plazení a vydaly se lesem za Kalevem. Až teď si Reena všimla, že se mu pod pláštěm pohupuje u pasu dlouhý meč a tělo mu chrání kroužková košile tiše chrastící při každém kroku. Tento zvuk se však ztratil ve změti hlasů lesa kolem. Kalev je vedl po mokrém listí ještě hlouběji do lesa, stromy opět rostly blíže u sebe a mnoho z nich bylo už na první pohled velmi starých. Bylo jasné, že se blíží k nejstarší části lesa, o které slýchala všechny ty strašidelné příběhy při dlouhých zimních večerech.
Náhle stromy mírně zřídly a Reena si uvědomila, že jen pár kroků před ní se rozprostírá tábor plný lidí, nymf a elfů. Reena se rozhlížela a všichni obyvatelé si zvědavě prohlíželi ji. Kalev je vedl mezi malými provizorními přístřešky do samého středu, kde stál vojenský stan, jehož plátno bylo vyspraveno mnoha hrubými záplatami.
„Počkejte tady,“ zabručel Kalev na dívky. Odkašlal si a vešel do stanu. Reena nervózně pohlédla na Deidre, která se jako vždy vesele usmívala. Mladá čarodějka se znovu začala rozhlížet kolem sebe, když se ze stanu vynořily dvě postavy. V jedné poznala Kaleva, který však již odložil plášť i kroužkovou zbroj a nechal si jen delší splývavou tuniku. Jeho vlasy, nyní spletené do copu, odhalily zašpičatělé uši, kterých si Reena dřív nevšimla. Zakroutila hlavou, jeden den potkala nymfu a hned další se seznámila s elfem.
„Tohle mi bratři neuvěří,“ pomyslela si, a hořce se usmála, když si uvědomila, že své bratry už nikdy neuvidí, pokud je nechce přivést do nebezpečí.
Druhý, kdo vyšel ze stanu, byl muž ve středních letech. Jeho oděv jej odlišoval od ostatních prostě oblečených obyvatel tábora. Měl zelenou tuniku, hnědé nohavice a delší černou koženou vestu. Podle držení těla patřil dříve ke šlechtické třídě, a svoji hrdost i důstojnost si zachoval i v tomto prostředí. Zastavil se před Deidre a řekl jí něco v jazyce, kterému Reena nerozuměla. Mladá nymfa pohotově odpověděla, ale reakci bylo jen mužovo odmítavé gesto. Deidre se zamračila a odešla do jednoho z přístřešků nedaleko hlavního stanu.
Pak muž obrátil svoji pozornost k Reeně. Pečlivě si ji prohlédl a kývl hlavou, ještě chvíli na ni zamyšleně hleděl než promluvil: „Jsem vůdce tohoto tábora. Jmenuji se Alaric. Jsem čaroděj jako ty, ale mé schopnosti nejsou tak vzácné jako tvé,“ na chvíli se odmlčel, ale než stihla Reena sebrat odvahu a něco říct, pokračoval: „Kalev mi řekl, že jsi zlodějka. Je to výjimečné, že k nám někdo takový zavítal. Výjimečné a také velmi nebezpečné. Stráže sice budou dlouhou dobu prohledávat město, ale pak své pátrání rozšíří i mimo jeho hradby. A pak budeme v nebezpečí všichni.“
Reena sklonila hlavu a tiše odpověděla: „Já vím, pane. Vím, že jsem nebezpečná. Prosím, dejte mi jen nějaké oblečení a já odejdu. Nechci nikoho vystavit nebezpečí, slibuji, že odejdu.“
Alaric se na ni chvíli mlčky díval a pak se rozesmál: „Ale ne, děvče. Špatně jsi mě pochopila. Nechci tě vyhnat. My všichni jsme psanci. Kdyby stráže chytily kohokoliv z nás, tak by to pro ně byl dobrý úlovek a jistě by si vysloužily povýšení. Chtěl jsem ti jen upřesnit tvoji situaci. Budeš muset dodržovat naše pravidla, abys nikoho zbytečně nevystavila nebezpečí. Ale jsme rádi, že tě tu máme. Čarodějů je mezi námi málo a zloději bývají velmi dobří bojovníky, když se naučí ovládat svoji magii.“
Vůdce by jistě mluvil ještě dlouho, kdyby si Kalev za jeho zády významně neodkašlal. Alaric se zarazil a ohlédl se na mladého elfa. Ten rychle využil ticha a ujal se slova: „Alaric ti jen chtěl říct, vítej, Reeno. Ostatní se dozvíš časem. Teď je důležité najít ti něco na sebe, trochu jídla a místo na spaní. Dneska si ještě odpočiň a zítra půjdeš se ženami nasbíral lesní plody.“
Reena kývla hlavou a pak ji už nějaká žena chytla za ruku a vedla ji k jednomu z přístřešků na druhé straně tábora, než přes kterou přišli. V přístřešku dostala čarodějka hnědou tuniku, a lehké boty z tlusté kůže, aby si každý den nezraňovala nohy o jehličí a spadané větvičky. Když se převlékla, své roztrhané šaty a plášť poskládala na hromadu k přikrývce v rohu přístřešku, kde mělo být její osobní místo.
Chtěla si prohlédnout tábor a najít Deidre, aby jí poděkovala, ale jakmile opustila přístřešek měla pocit, že když se k někomu přiblíží přestane hned mluvit a někam pospíchá. Raději se vrátila na své místo a lehla si na provizorní lůžko z měkkého mechu, pod hlavu si dala poskládané šaty a za chvíli již klidně oddychovala odnášená hlubokým spánkem daleko od všech problémů a starostí.
Probudil ji dotekl něčí ruky. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je. Deidre se na ni mile usmála a podala ji misku polévky silně vonící bylinkami.
„Díky,“ usmála se Reena na nymfu a pustila se do jídla. Byla v přístřešku jediná, doufala, že Deidre tam s ní zůstane a vysvětlí jí, jak to v táboře chodí a kdo vlastně všichni obyvatelé tábora jsou. Ale nymfa se zvedla a nechala Reenu opět samotnou. Čarodějka dojedla polévku a rozhodla se projít táborem. Jako záminka jí poslouží miska, kterou přece musí někomu vrátit.
Odhrnula kus látky chránící přístřešek před chladem venku a rozhlédla se. Bylo šero a prostranství uprostřed tábora slabě osvětlovalo několik zeleně zářících koulí. Vůdce tábora seděl před svým stanem a rozmlouval s několika muži. Když si všiml blížící se Reeny, vstal a odvedl svoji společnost do stanu, jehož vchod nyní strážil Kalev.
Reena si všimla hromádky misek na kraji prostranství a přidala k nim tu svoji. Pak se otočila a vydala se kolem přístřešků až na samý okraj tábora. Usadila se na kmeni spadlého stromu a smutně se zadívala do lesa pomalu se nořícího do noční tmy. Přemýšlela nad svým dosavadním životem a uvažovala nad tím, co ji čeká v následujících dnech. Bylo zřejmé, že se jí všichni v táboře báli, i když ji Alaric tvrdil, že je tu vítána.
„Co jiného jsem mohla čekat,“ pomyslela si hořce a dál upírala svůj zrak mezi stromy a vysoké kapradí.
„Ty jsi ta nová, že?“ uslyšela jemný hlásek za sebou. Leknutím sebou trhla a otočila se po hlase. U posledního přístřešku stála malá holčička, podle tvaru uší byla elfka, a zvědavě si Reenu prohlížela.
„Ano,“ odpověděla čarodějka a usmála se na dívku, „já jsem Reena, přišla jsem dneska. Kdo jsi ty?“
Malá elfka se pomalu přiblížila ke kládě, na které Reena seděla a sedla si na její druhý konec. Upřela zkoumavý pohled na čarodějku, po chvilce trošku kývla hlavou a promluvila: „Já jsem Mayra. Tebe vyhnali z města, protože jsi něco ukradla?“
Reena na elfku překvapeně hleděla, ale když si uvědomila o čem dívka mluví smutně se usmála: „Ty chceš vědět, proč o mě říkají, že jsem zlodějka?“ Když dívka kývnutím souhlasila pokračovala dál: „Víš, Mayro, já jsem čarodějka a mojí schopností je, že mohu převzít na nějaký čas schopnosti jiných čarodějů pokud ji použijí proti mě nebo v mé těsné blízkosti.“
Mayra na okamžik zapřemýšlela nad tím co jí Reena řekla a poté se zamračeným obličejem položila důležitou otázku: „A na tom je něco špatného? Vždyť je to lepší než moct dělat pořád to stejný, ne?“
Reena se usmála a dala se do dalšího vysvětlování: „Tato schopnost je zakázaná. Král Torin vydal jako první zákon nařízení, že každé dítě čarodějů bude v den jeho osmých narozenin přivedeno k představenému čarodějů v nejbližším velkém městě a ten zjistí, jakou schopnost dítě má. Ty děti, které uměli brát schopnosti jiných museli být podle tohoto zákona odvedeny do jedné z pobřežních pevností na severu, kde žijí bez kontaktu s čaroději, kterým by mohli brát moc. Král tvrdí, že tato schopnost je velmi nebezpečná pro celé království. Podle něj takoví čarodějové mohou zničit celá města, pokud přeberou mnoho schopností současně.“
Mayra se vylekaně dívala na Reenu, ale ta hned pokračovala dál s nepatrným úsměvem na rtech: „Neboj se Mayro. Tohle říká král, ale můj tatínek mi vyprávěl jeden příběh, když jsem byla ještě holčička jako ty. V tom příběhu našemu království vládnul hodný král s královnou. Města nepotřebovala hradby ani stráže, nenadaní žili s čaroději v klidném souladu. Lesy a háje obývali elfové a všechny prameny, řeky i jezera byly domovem nymf. Ale pak najednou zaútočili na tuto poklidnou zemi skřetí vojáci z pevniny za velkým mořem. Proti nim se postavili všichni čarodějové a nejlepšími bojovníky byly právě takový jako jsem já. Skřeti byli poraženi, ale království čekaly kruté časy. Nejlepší z bojovníků vystoupil proti královskému páru a po krátkém boji oba zabil. Sám se jmenoval králem a vpustil do země skřety, kteří se stali jeho nejmocnějším nástrojem útlaku celého království. Aby uchránil své postavení vydal zákon, o kterém jsme mluvila.“
Mayra seděla na kmeni stromu a fascinovaně hleděla na čarodějku před sebou. Ten příběh se jí očividně líbil.
„Takže král Torin je taky zloděj?“ zeptala se po chvíli malá elfka.
Reena se usmála: „Já nevím, Mayro. Asi ne. Je to jen pohádka, kterou otec vyprávěl mě a mým bratrů, když jsme byly děti. Ten příběh se podle otce udál před mnoha staletími. Ale tak dlouho přece nikdo nežije. Navíc se říká, že král Torin je neuvěřitelně mocný. Zloději mohou schopnosti přebírat jen na krátký čas a v nepřítomnosti čarodějů vlastně nijak mocní nejsou.“
Mayra o tom chvilku přemýšlela a pak se na Reenu usmála: „Jsem ráda, že jsi sem přišla. Když si půjčíš schopnosti čarodějů, co jsou tu s námi, budeme se mít všichni mnohem líp.“
Reena se rozesmála a než stihla něco odpovědět, Mayra seskočila ze stromu a zmizela mezi přístřešky tábora. Les i celý tábor halila tma narušovaná jen slabým světlem zelených koulí označujících cestičky táborem z hlavního prostranství.
Čarodějka také seskočila z kmene stromu a vydala se zpět ke přidělenému přístřešku. Když ho konečně našla, všichni uvnitř už spali. Lehla si na své přírodní lůžko a sotva se hlavou dotkla šatů nahrazujících polštář usnula tvrdým, klidným spánkem.