Meč Úsvitu-7.kapitola

Za úsvitu jsme opustili Portien.
Poslové, kteří nás doprovázeli, byli dva mladí elfové – Nitrien a Beledien. Jako všichni elfové si od nás, od lidí, udr-žovali odstup, ale byli vstřícnější než Likarten.
Cesta ubíhala poklidně. Smáli jsme se historkám obou poslů, kteří na svých cestách zažili hromadu dobrodružství, a tak měli o čem vykládat.
Hned první noc cesty do Elvienu jsme mohli zhlédnout moc elfů. Začalo totiž pršet a my jsme nemohli najít žádné místo, kde bychom se mohli schovat před deštěm.
Tori přistoupila k jednomu z dubů, položila na kmen pravou dlaň a soustředila se. V koruně stromu po chvíli za-praštěly větve a spojily v přírodní střechu. Na zem už nespadla ani kapka.
Rozložili jsme si přikrývky kolem kmenu a poté, co jsme něco pojedli, jsme se uložili ke spánku.
Uprostřed noci mě něco probudilo. Tiše jsem hleděl do tmy, než si mé oči zvykly. Už nepršelo, ale vzduch byl stále vlhký. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, co mě to probudilo. Pár metrů přede mnou jsem zahlédl dva rudé body asi metr nad zemí, které však vzápětí zmizely. Možná se mi to jen zdálo, ale pro jistotu jsem sáhl po jílci meče a se svistem oceli otírající se o kůži ho vytáhl z pochvy.
Tichý zvuk vzbudil mé společníky, kteří se okamžitě chopili zbraní, i když netušili, co se přihodilo.
„Co se děje?“ zeptala se Tori držíc v ruce luk v pohotovostní pozici stejně jako oba poslové. Darren stál na nohou a rozhlížel se kolem, meč připravený.
„Před chvíli jsem tamhle něco zahlédl,“ odvětil jsem a ukázal k nedalekému křoví. „Dva rudé body asi metr nad zemí. Něco kolem nás slídí. A nemá to přátelské úmysly.“
„V Elvienforestu nejsou žádná nebezpečná stvoření,“ připomněl mi Beledien. „Tady se nemáme čeho bát. Jsme v bezpečí.“
Jako by na důkaz toho, že se velice mýlí, se za ním objevil mohutný temný stín s rudýma očima a než stihl kdokoli zasáhnout, roztrhla potvora elfovi jedním máchnutím pracky hrdlo. Z proťaté tepny vystříkl proud krve a Beledien se svalil na zem, zatímco z krku mu stříkala krev čím dál pomaleji, jak mu přestávalo tlouct srdce. Než se stačila bestie vrhnout i na nás, skolily ji dva šípy, které vyslali Tori s Nitrienem. Jeden do levého oka, druhý do krku. Zvíře se svali-lo na zem a zůstalo nehybně ležet.
Elfka šťouchla do mrtvého těla koncem luku, jestli je opravdu mrtvé. Ani se nehlo.
Nikdy jsem žádné takové zvíře neviděl. Deseticentimetrové tesáky trčící z obrovské tlamy, rudé oči bez zorniček, tlapy s několikacentimetrovými drápy a mohutnost menšího medvěda mi naháněly hrůzu.
„Co to je?“ užasle vydechl Darren. „Nic takového jsem v životě neviděl. Běhá mi z toho mráz po zádech.“
„Odtud to rozhodně nepochází,“ prohlásil Nitrien. „Tvorové Elvienforestu jsou mírumilovní a žijí s lesem i s námi v harmonii.“
„Nevím to jistě, ale…“ polkla Tori. „Slyšela jsem, že lord Darkmoor chová podivné mazlíčky, kteří dle popisu až moc odpovídají té potvoře před námi. Každý jim říká jinak, ale nejčastěji se vyskytuje název Temní psi. Jak se jmenují doopravdy, netuším. Myslela jsem, že je to jenom jedna z těch báchorek o nepříteli, ale jak je vidno, tato byla pravdi-vá.“
„Ale co dělají tady?“ nechápal Nitrien s pohledem na chladnoucí tělo svého společníka. V očích se mu třpytily ne-prolité slzy.
„To nevím, ale určitě tu nejsou ze své vlastní vůle,“ podotkla Tori. „Prý jsou očima lorda Darkmoora. Nevím, co je na tom pravdy. Ale vysvětlovalo by to, co dělají tady. Nepřítel zkoumá terén jediným způsobem, kterým může. Jeho Temné vojáky les nepustí, ale Temné psy ano, protože jsou ve své podstatě zvířata, ať už jsou jakkoli krutá.“
„Ale toto je jen jedna potvora,“ připomněl jsem. „Určitě jich je víc. Tak kde jsou?“ Rozhlédl jsem se kolem, jestli na mě odněkud nevyskočí další bestie a nezahryzne se mi do hrdla. Bezděky jsem stiskl jílec meče, až mi zbělely klouby na prstech.
„Měli bychom co nejrychleji upozornit knížete na nebezpečí, které se ukrývá v lese,“ nadhodil Nitrien. „Ty bestie můžou být kdekoli.“ Pak pohlédl na tělo svého společníka. „Ale nejdřív bychom se měli postarat o tělo Belediena. Zvyklosti praví, že bychom mrtvé tělo měli donést jeho rodičům. Ale to je nemožné, protože do Elvienu je to ještě šest dní cesty. Budeme ho muset pohřbít tady.“
Tak jsme mrtvému vykopali hrob, Nitrien pronesl smuteční řeč a pak jsme uctili nebožtíkovu památku minutou ti-cha.
Tori vyrvala z tlamy tesák jako důkaz a pak jsme bestii spálili, aby pach masa a krve nepřilákal další tvory.
Do rána nikdo z nás už neusnul. Ve vzduchu visel pach spáleného masa a prolité krve. Navíc jsme měli strach, že sotva bychom usnuli, vrhl by se na nás Temný pes, který se mohl skrývat mimo světlo ohně.
Za svítání jsme se vydali dál.
Zahlédl jsem, že Nitrien drží v ruce přívěsek ve tvaru listu a protáčí ho mezi prsty. Patřil Beledienovi. Vysvětlil nám, že povinností elfa je zpravit rodinu o jejich ztrátě a předat jim přívěsek jako památku na zesnulého.
Cesta ubíhala kupodivu klidně, i když jsme se stále obávali, že by blízko mohli být další Temní psi. Byli jsme při-praveni na každý útok, který mohl přijít znenadání. Elvienforest již nebyl bezpečný.
Před polednem jsme dorazili do malé vesničky. Byla to jedna z těch, co byly vystavěny na zemi. Panoval tam cel-kem velký shon. Zřejmě se něco dělo. Nejdřív mě napadlo, že zahlédli bestii, kterou jsme potkali v noci, ale elfové nevypadali jako by se zbrojili, ale spíše se chystali někoho hledat.
Zamířili jsme k domu Vznešeného, který stál na návsi. Dům byl postaven ze světlého dřeva porostlého popínavými rostlinami. Střecha byla celá pokrytá lišejníkem, takže materiál, ze kterého byla vybudována, nebyl vidět. Okna byla prosklená, ale zelené tkané závěsy znemožňovaly pohled dovnitř. Když jsme se přiblížili ke stavení, zjistil jsem, že ve stěnách nejsou žádné správy, které by tam být měly, protože budova byla postavena z desek, jinak by to přece nešlo.
„Slily se časem dohromady,“ odpověděla na moji nevyřčenou otázku, která se mi zřejmě dala přečíst v očích. „Vět-šina našich obydlí má jednolité stěny, která nás ochraňují před nepřízní počasí.“
Zatímco jsem si prohlížel zvláštnosti elfských obydlí, vyšel ze dveří postarší elf s pohledem upřeným do korun stromů. Vypadalo to, že se mlčky modlí k Nejvyššímu. Zprvu si nás nevšiml, ale poté, co jsme pokročili o pár kroků vpřed a způsobili tím hluk, vytrhli jsme elfa ze zamyšlení.
„Cestovatelé, co vás přivádí do naší vesnice?“ uvítal nás se smutkem v hlase elf. „Jmenuji se Mirtaen a jsem Vzne-šený této osady. Jak vám mohu být nápomocen?“
„Máme namířeno do Elvienu,“ řekla Tori. „Mí společníci jsou Nitrien, Rian a Darren. Já jsem Tori a jsem stopařka.“
„Stopařka?“ vydechl překvapením a snad i úlevou Vznešený. „Vás nám seslalo samo nebe. Zrovna stopařku teď potřebujeme nejvíce ze všeho.“
„Co se stalo?“ zajímala se elfka.
„Pojďte rychle dál, všechno vám vysvětlím,“ pozval nás Mirtaen do svého obydlí a vydal se ke dveřím, zatímco my jsme ho následovali s odstupem jednoho kroku.
Dům byl vkusně zařízen nábytkem stejné barvy jako stěny. Většina vybavení byla ze dřeva jako ve většině elfských obydlí. Mirtaen nás dovedl do velkého pokoje, kde nás vyzval, abychom se posadili do proutěných křesel s poduškami vycpanými trávou. Nalil nám do sklenic rudé víno a položil před nás na stůl. Sám usedl naproti nám.
„Věc se má tak,“ začal Vznešený poté, co usrkl vína ze své sklenice. „Před třemi dny se na lovu ztratil můj jediný syn i se svými třemi společníky. Pátrali jsme po nich hned ráno, když se do setmění nevrátili, ale nenašli jsme po nich ani stopu. Nemáme ve vesnici žádného zkušeného stopaře, proto jsem měl takovou radost, když jsem se dozvěděl, kdo jste. Vy byste nám mohla pomoci tam, kde jsme to my nedokázali.“
„Stopy už budou sice hodně staré, ale snad se mi podaří něco najít,“ odvětila Tori. „Je sice možné, že se ztratili a bloudí někde v lese, ale to je nepravděpodobné při našem soužití. Spíše bych řekla, že je něco napadlo.“
„Co by je mohlo v Elvienforestu napadnout?“ divil se Mirtaen. „Zvířata jsou mírumilovná. Žádného elfa by nena-padla.“
Tori pověděla Vznešenému o nepříjemném zážitku s Temným psem. Elf se přitom zachmuřil a na čele mu vyskoči-lo několik vrásek.
„Pokud některá z těch bestií běhá po lese, tak bychom měli okamžitě varovat okolní vesnice. Nemůžeme tušit, kolik tu těch potvor pobíhá.“ Mirtaen si založil prsty rukou a přemýšlel. „Podíváme se po vašem synovi a jeho společnících a uvidíme, co se bude dát dělat,“ prohodila Tori. „Pokud bychom našli nějaké stopy po těch tvorech, tak bychom mu-seli opravdu vyhlásit poplach.“
„Předpokládám, že zabloudili,“ prohodil Vznešený. „Snad je najdete dřív, než se jim něco přihodí.“
„Čím dřív vyrazíme, tím lépe.“ Elfka už se zvedala z křesla, ani vína se nenapila. „Můžete nám říct, kam přibližně šli?“
„Vždycky chodí lovit do takového malého údolíčka s jezírkem, kam chodí zvěř pít. Kousek východně od vesnice teče potok. Když se vydáte proti proudu na sever, tak byste se tam měli jistě dostat.“
Elfka se vydala ke dveřím a my jsme ji následovali.
Mirtaen nám popřál hodně štěstí a smočil rty v rudém moku.
„Seš si jistá, že najdeš po tak dlouhé době nějaké stopy?“ nevěřil Nitrien. Zrovna jsme opustili vesnici a dali se do hledání potoka. Podle sluchu bychom ho měli najít rychle.
„I po tak dlouhé době jsem schopna najít, i když nepatrné, známky stop,“ opáčila Tori.
Po chvíli jsme narazili na potůček a vydali se podél něj na sever. Proplétali jsme se nízkými křovinami za Tori, která bedlivě sledovala trávu, jestli nezachytí nějakou stopu. Podle toho, že se nezastavovala, jsem usuzoval, že žádné známky toho, že by tu prošel Belaid se svými společníky, nenašla.
Trvalo asi hodinu, než se začala půda pod našima nohama mírně svažovat. Proud potůčku musel vynaložit obrov-ské úsilí, aby mírné stoupání překonal. Pomalu jsme sešli dolů k jezírku, jež bylo obklopeno rákosím a dalšími vod-ními rostlinami. Tráva kolem jezírka byla pošlapána nesčetnými tvory, kteří sem chodili pít.
Po krátkém průzkumu okolí jezírka jsme našli stopy po ztracených elfech. Nemusel jsem být stopař, abych poznal, co se tu stalo. Na severním břehu jezírka byla tráva místo sytě zelené rudá zaschlou krví. Nikde však nebyly žádné pozůstatky po obětech napadení. Ale krvavá stopa se táhla ke křovinám. S mírným chvěním žaludku z toho, co tam určitě najdeme, jsem se spolu s ostatními, vydal houští prozkoumat. Přitom jsme ale sledovali okolí, protože Temní psi, kteří elfy s největší pravděpodobností napadli, mohli být poblíž.
Zaschlá krev končila těsně před houštím. Pár větviček bylo potřísněno krví, ale nikde žádná mrtvola. V trávě se ale najednou něco zalesklo. Sklonil jsem se a zvedl přívěsek ve tvaru rozpůleného javorového listu potřísněného zaschlou krví. Řetízek byl utržený, jak ho potvora zřejmě strhla elfovi z krku.
Tori si prohlédla přívěsek, ale nikde nebylo poznat, komu by mohl patřit. Mohl patřit Belaidovi nebo jednomu z jeho společníků, ale také mohl být úplně jiného elfa, který sem šel lovit. Opláchl jsem ozdobu v jezírku, abych z ní smyl zaschlou krev s tím, že jej vezmu do vesnice, kde nám snad někdo prozradí, komu patří, zatímco elfka objevila na křoví vedle několik chuchvalců černých chlupů.
Nebylo pochyb, Temní psi tu slídí kolem a číhají v noci na neopatrné elfy. Ty stvůry však žene černá magie jejich pána, lorda Darkmoora, takže z jejich strany se dá očekávat cokoliv. I to, že zaútočí na elfí vesnici. Pokud už vylovili všechnu okolní zvěř, tak je to velmi pravděpodobné, protože budou mít hlad.
Už jsme nic nenašli. Po elfech nebylo ani stopy. Temní psi z nich nechali jen ten přívěsek a zaschlou krev v trávě, kterou smyje první déšť.

Když jsme Mirtaenovi předali přívěsek, odvětil, že patřil Belaidovi. Byl zjevně zdrcen zjištěním, že se jeho syn stal obětí Temného psa, ale brzy své city ovládl. Odkašlal si a lehce chraplavým hlasem se obrátil k Tori: „Děkuji, že jste se jej pokusili najít. Myslíte, že se ta stvoření ještě stále pohybují v okolí?“
„Podle stop kolem jezírka, je to velice pravděpodobné,“ sdělila mu Tori své doměnky, „může se stát, že v nejbližší době zaútočí i na vesnici. Cestou jsme nepotkali žádnou zvěř, což vypovídá o tom, že ty potvory už ji všechnu ulovili. Až dostanou hlad, tak se vrhnou i na vás.“
„Měl bych vyslat posly do okolních vesnic, abych je zpravil o číhajícím nebezpečí,“ uvědomil si Mirtaen a už se to chystal hned udělat.
„Obávám se, že to nepůjde,“ troufla si Tori odporovat Vznešenému. „Obyvatelé okolních vesnic už si snad všimli nějakých stop po Temných psech. A i kdyby ne, tak se k nim stejně žádný elf nedostane, protože by ho s největší pravděpodobností dostali ty bestie. Nevíme totiž, kolik jich do lesa proniklo.“
Mirtaen se zamyslel a musel uznat, že elfka má pravdu. „Okamžitě svolám vesnickou radu, abych jim oznámil hro-zící nebezpečí,“ prohlásil. „Musíme se připravit.“
„Čím dříve tak učiníte, tím lépe. Temní psi mohou zaútočit kdykoli.“
„Zatím vám ukážu, kde si můžete odpočinout, než bude svolána rada,“ nadhodil Vznešený. „Určitě vám to přijde vhod.“
V místnosti, kterou nám přidělili, byly dvě postele s přikrývkami a umyvadlo s vodou. Podlaha byla ze dřeva a po-kryta kobercem z nějakého materiálu, který jsem v životě neviděl. Nejvíc mi ale připomínal mech.
Darren si lehl do jedné z postelí, ale já jsem nebyl unaven, a tak jsem se šel porozhlédnou po vesnici. Domy ve ves-nici byly rozmístěny po obvodu tří kruhů s návsí uprostřed. Mezi domy byly asi třímetrové mezery. Prostor pro boj tedy byl celkem velký a dle toho se dala vymyslet taktika boje, při které ho můžeme využít. Mezi domy bychom moh-li zapálit hranice, které by Temné psy znervóznily. Věděl jsem, že elfové vidí v noci dobře, takže oheň nepotřebují, ale ty bestie jsou zvířata, i když je pohání černá magie.
Obešel jsem celou vesnici, než jsem se vrátil do chýše. Pár elfů si mě zamračeně prohlíželo, ale nic dalšího. Asi se jim již doneslo, že doprovázíme elfí stopařku a posla do Elvienu.
Za necelou hodinu pro nás přišel Mirtaen, abychom se k němu připojili na návsi. Tam již postávalo několik elfů, kteří zvědavě čekali na to, co se bude dít.
„Odpočinutí?“ prohodil Vznešený, když jsme dorazili k jeho chýši.
Tori kývla a Vznešenému její odpověď stačila. Zdálo se že elfům stačí jen pár desítek minut spánku, aby opět na-brali energii, alespoň Tori se mi zdála jako by spala deset hodin. Já byl rozrušen z nadcházejících událostí, že jsem ani únavu necítil.
Mirtaen nám nastínil plán obrany vesnice, který spočíval v hlídkách mezi domy vnějšího prstence, lučištnících na střechách a dalších bojovnících, kteří měli být připraveni mezi domy, kdyby nepřítel proklouzl nepozorovaně přes hlídky. „Máte nějaké návrhy nebo připomínky?“
„Měl bych jeden návrh,“ osmělil jsem se. „Mezi domy bych zapálil pár ohňů, které by měly Temné psy znervóznit.“
Vznešený pokývl a obrátil se k přítomným elfům. „Jak už se vám jistě doneslo, jak zemřel můj syn a jeho společní-ci.. Zabili je na lovu Temní psi, bestie ovládané lordem Darkmoorem, o čemž mi zde přítomní donesli důkazy.“ Mávl k nám rukou a pokračoval: „Je velmi pravděpodobné, že zaútočí i na naši vesnici. Nevíme kdy, ale může to být klidně i dnes v noci. Musíme se připravit k boji. Hned.“
Na návsi to zabzučelo jak v úle. Všichni shromáždění byli překvapeni. Jak nám řekl Vznešený, zatím nikdy nemu-seli bojovat. Se zbraněmi pouze trénovali, nikdy je nemuseli použít v opravdovém boji. Prostranství se začalo pomalu vylidňovat, jak se elfové vraceli do svých příbytků, aby si nachystali zbraně. Přebrousili nože, napnuli luky a naostřili hroty šípů.
Mirtaen nám pokynul a zašel do svého domu, aby se taky připravil. To samé jsme udělali mi. Meč a kroužkovou košili jsem nechal v chýši.
Než jsem si oblékl zbroj, zkontroloval jsem všechny kroužky, jestli některé nerezaví nebo nejsou prasklé. Když jsem byl spokojen, tak jsem si ji oblékl na halenu a přes to si přetáhl kazajku. Plášť jsem nechal ležet, protože by mi akorát při boji překážel. Očistil jsem čepel meče a nože a zasunul do pochev, které jsem si přidělal. Meč na záda a nůž k opasku. Darren byl také během chvíle nachystaný, a tak jsme vyšli před chýši, abychom hlídkovali. Naše chýše byla ve vnějším kruhu, takže bylo možné, že tudy Temní psi zaútočí.
Ve vesnici panoval čilý ruch, který tu snad elfové v životě nezažili. Pobíhající muže s luky střídali další s noži. Elfské nože měli dvacet centimetrů dlouhou čepel a jílec omotaný hnědou kůží. Luky byly vyrobeny z tmavě hnědé-ho, téměř černého, dřeva. Tětiva byla spletena z lýka, které bylo téměř nemožné přetrhnout. Šípy v toulcích, které poskakovaly elfům na zádech, byly opatřené hroty, které svojí tvrdostí připomínaly kov, ale šlo o nějaké extra tvrdé dřevo nebo kámen. Opeření bylo z listů, takže to bylo ve své podstatě spíše olistění.
Slunce už asi před hodinou zapadlo a na vesnici se snášela tma, předvoj Temných psů, pod kterým zaútočí na elfy.

Bylo asi tak hodinu před půlnocí, měsíc skryt za mraky a vesnici tedy osvětlovaly pouze ohně, které byly zažehnu-ty mezi některými domy, když se z druhé strany vesnice ozval výkřik, po kterém následovalo řinčení mečů a řev.
Najednou se nám za zády ozvalo zavrčení. Okamžitě jsme s Darrenem od sebe odskočili, připraveni si pomoci, kdyby těch bestií bylo více. Temný pes proletěl místem, kde jsme ještě před okamžikem stáli, a dopadl na všechny čtyři. Jeho rudé oči zářily ve tmě a tesáky jsem spíše tušil než viděl. S temným zavrčením se na mě vrhl. Rychle jsem ukročil bokem a bestie mě o chloupek minula. Stihl jsem ji ale způsobit hlubokou ránu na boku, která psa rozběsnila k nepříčetnosti. Znovu na mě skočil a nabodl se na čepel meče, který jsem duchapřítomně stihl nastavit před sebe. Váha tvora mě srazila na zem, ovanul mě zápach shnilého masa, ze kterého mi bylo na zvracení. Toho mě ale naštěstí ušetřil Darren, když ze mě svalil mrtvé tělo.
Rozhlíželi jsme se kolem, abychom zjistili, zda ještě nepřijde nějaký útok. Vtom jsem zahlédl, jak se dva domy od nás proplížila další bestie a mířila k návsi. Okamžitě jsme se rozběhli za ní, aby nezaskočila ostatní obránce zezadu.
Dohnali jsme zvíře, když se chystalo skočit na jednoho z elfů. Byl zabrán do obrany své vesnice, že si zvířete přibí-hajícího z druhé strany návsi vůbec nevšiml. Vrhl jsem se vpřed a zabodl jí meč do boku. Čepel se ale vzpříčila mezi kostmi a než jsem zbraň vypáčil, srazila mě k zemi další bestie, která přiběhla z vedlejší ulice. Stihl jsem se při dopadu na zem odvalit kousek bokem, takže mě nezavalila. To by byl můj konec.
Vyskočil jsem na nohy a chtěl vytáhnout nůž. Zvíře bylo ale rychlejší. Stihl jsem akorát před sebe na obranu nasta-vit levé předloktí, do kterého se mi tvor zakousl. Cítil jsem, jak mi tesáky prošly kazajkou a zabořily se do masa. Tíha psa mě povalila na zem. Nezraněnou pravou rukou jsem vytáhl nůž a zabodl ho bestii do levého oka. Čelisti, které mi drtily levou ruku, povolily. Cítil jsem, jak mi horká krev stéká k zápěstí.
Do levého ramene mi vystřelovala ostrá bolest, která postupně sílila. Pohledem jsem hledal Tori, která by mi mohla pomoci. Už bylo dobojováno, elfové ostatní bestie udolali. Nikde jsem ale elfku neviděl.
Stupňující bolest a žár, které mi trýznily celé tělo, se už nedala snést. Před očima se mi náhle zatmělo a s bolestným výkřikem jsem upadl do bezvědomí.