Čarodějka Reena - kapitola 9.

NEČEKANÝ ÚLOVEK

Jeskyněmi se proháněl mrazivý vítr pronikající do podzemí mnoha průduchy. Všichni, kteří si zvolili toto místo za svůj úkryt se tísnili ve dvou velkých místnostech vyhřívaných magickým ohněm. Rozdělat normální oheň, bylo nemožné, kouř stoupající průrvami ven by mohl prozradit jejich polohu nepřátelským hlídkám, které využívaly snadnějšího průchodu bezlistým lesem k pokračování v pátrání. Obsazena byla také dlouhá chodba vedoucí k hlavnímu východu z jeskyní. Tu nyní používal dvojice a trojice bojovníků pro své tréninky. Jen výjimečně se někdo zatoulal do dalších částí rozlehlého podzemního systému. Nejčastěji to byla mladá nymfa Deidre. Chodila k podzemnímu jezeru kontrolovat vodní vílu Fae. Už to bylo mnoho týdnů, co ji nikdo neviděl, a ani Deidre nenašla stopy svědčící o tom, že by vyšla na břeh jezera.
Starost o vílu však nebyla jedinným důvodem, proč Deidre mizela mnohdy i na celé dny v bludišti chodeb. Trápila se steskem po Reeně. Od doby, kdy dospěla, si dávala pozor, aby se k nikomu citově nevázala. Viděla mnoho skvělých bojovníků zlomených žalem ze ztráty milované osoby. Nechtěla tak dopadnou. City považovala za zbytečné v době boje za vlastní přežití. Jenže pak se setkala s mladou čarodějkou a všechna předsevzetí byla ta tam. Deidre se zamilovala a její city se ještě prohloubily, když zjistila, že ani ona není Reeně lhostejná.
Když jí Reena zmizela ve městě doufala, že se zase shledají před návratem do jeskyní. Ještě více než polovinu cesty se ohlížela v naději, že zahlédne mladou čarodějku snažící se jejich skupinu dostihnout. Nic takového se však nestalo. Výprava dorazila do jeskyní ve stejném počtu, v jakém opoustila bránu města, a Deidre se od té doby vyhýbala většině svých přátel. Zanedbávala tréninky a všichni se o ni začali opravdu bát, když si všimli, že nechce ani tu trochu jídla, která během zimy na každého denně připadá.
Další neobvyklou věcí byla její častá účast na hlídkách nebo při obchůzkách pastí, které se přes zimu staly jedinným zdrojem čerstvého masa. Oblečená do teplých šatů od Reeny trávila dlouhé hodiny sama v tichém lese a vyhnula se tak mnoha zvědavým otázkám a starostlivým pohledům, kterými ji všichni v jeskyních zahrnovali. Když les přikryla sněhová peřina staly se hlídky kratší, ale zato obejít všechny pasti zabralo skoro celý den, proto se tato činnost stala velmi neoblíbenou mezi všemi ve společenství. Deidre ráda nabízela svou pomoc a oddávala se svým myšlenkám je za tichého křupání čerstvého sněhu pod jejíma nohama.
Zima byla vždy nudným obdobím a nebylo tomu jinak ani tento rok. Ženy většinu času šily nebo učily děti nejrůznějším činnostem, které mohly provádět celý rok. Snažily se tak zabavit nejen děti překypující energií, ale i samy sebe. Muži buď trénovali nebo se zabývali některou z těžších činností, jako bylo vyřezávání dřevěných částí zbraní nebo výroba nových pastí na zvěř. Na hlídky chodili všichni bojeschopní bez rozdílu pohlaví. Brzy hlídky vybírali velitelé obou skupin žijících v jeskyních, protože kvůli hlubokému sněhu a mrazivému chladu se moc dobrovolníků nenašlo. Deidre byla jednou z mála výjimek.
Jednoho dne, nebyla pryč ještě ani polovina zimy, se Deidre vypravila na pravidelnou návštěvu podzemního jezera. Doufala, že tentokrát se již s Fae shledá. Netušia proč jí na tom tolik záleží. Možná to bylo jen tím, že byla Fae jednou z připomínek doby, kdy Reena byla součástí společenství. Její naděje však začaly pohasínat, když se posadila na kámen u zeleně světélkujícího jezera a neviděla žádné známky po víle. Oděv, který jí Reena ušila ležel stále na hromádce, kde ji čarodějka zanechala.
Nymfa zkusila několikrát přivolat vílu, ponořila ruku do vody a vytvářela malé kroužky nesoucí se v jemných vlnkách po hladině celého jezera. Přesto se nic nestalo, hladina se po krátké době opět uklidnila a zůstala hladká jako zrcadlo ještě dlouhou dobu, po kterou Deidre setrvávala v jeskyni a oddávala se svému stesku a beznaději, která ji každým dnem stále více stravovala.
Roztřásla ji zima a to ji probralo ze zamyšlení. Přitáhla si plášť blíže k tělu, ale třas tím zastavit nedokázala. Vstala z kamene a obvyklou rozcvičkou se zkusila zahřát. Svaly jí postupně povolily a tělem se rozlévalo teplo. Byla natolik ponořená do cvičeí, že si nevšimla náhlé změny v jezeře.
„Co se děje, Deidre?“ ozval se tichý hlas od protějšího břehu jezera.
Nymfa sebou leknutím trhla a rychle se otočila, aby viděla, kde se víla, které hlas patřil objevila. Zahléhla ji, jak se znovu ponořila pod hladinu a pod vodou se rychle blížila k místu, kde na ni Deidre netrpělivě čekala.
„Co s tebou bylo, Fae? Už jsem myslela, že jsi podlehla nějakým zraněním z boje před mnoha měsíci,“ vychrlila na nymfa hned, jakmile se hlava Fae opět ocitla nad hladinou. Jakmile víla začala vystupovat z vody na břeh, Deidre ihned pochopila, proč se víla takovou dobu neukázala. Její tělo bylo pohublé, kůže byla nezdravě našedlá místo obvyklého jemně modrého odstínu, pod očima měla tmavé kruhy a vlasy, jindy hladké a lesklé, byly tentokrát zacuchané a zplihle visely v nepravidelných pramenech kolem obličeje.
„Nebyla jsem zraněná,“ odpověděla víla a posadila se na velký kámen, kde před chvílí seděla Deidre, „jen jsem už dlouhý čas nepoužívala magii v takové míře, jak bylo během boje nutné. Vrátila jsem se velmi vyčerpaná a kvůli blížící se zimě trvalo než někdo zavítal k jezeru, abych se posílila.“
Nymfa chápavě pokývala hlavou a byla sama sebou překvapená, že vílino otevřené přiznání se k ukončení něčího života kvůli vlastnímu hladu, v ní nevyvolalu vlnu odporu.
„Teprve dnes se mi poštěstilo posílit se natolik, abych mohla bezestrachu vyjít na břeh,“ pokračovala Fae a nymfa si všimla, že se její vzhled mění přímo jí před očima, jak se jí získaná energie rozlévala po celém těle, „k jezeru se přiblížil starší čaroděj, kterého se mi povedlo nalákat do vody, a pak už to bylo jednoduché. Ani se moc nebránil.“
Deidre se mírně zamračila, ale ne kvůli představě pomalé smrti, která čaroděje potkala, ale protože bylo neobvyklé, aby se v tuto dobu v lese čarodějové pohybovali. Než se však stačila zeptat Fae, jestli viděla i něco jiného než jednoho čaroděje potulujícího se kolem jezera, zaujalo vílinu pozornost něco jiného. Dívala se na hromádku šatů na kameni kousek od ní a trochu zmateně se zeptala: „Co je to?“
Mladá nymfa chvíli mlčela než si srovnala myšlenky kvůli náhlé změně tématu, po chvíli pomalu odvětila: „To jsou šaty pro tebe. Jako poděkování za pomoc v boji. Abys už nemusela chodit v té příliš velké tunice. Ušila to Reena než jsme odešli do města.“
Fae se sklonila a začala si zvědavě oblečení prohlížet. Nakonec si oblékla krátkou koženou sukni a koženou šněrovací vestičku zakrývající jen to nejnutnější. Víla se v oblečení slastně protáhla a s úsměvem se podívala na Deidre: „Je to skvělé. Nikde nic nezavazí a je to mnohem pohodlnější než dlouhá tunika. Děsně škrábala na kůži.“
Nymfa se spokojeně usmála a v duchu obdivovala Reeninu šikovnost. I když byly stále spolu, dokázala ušít hned troje oblečení aniž by si něčeho všimla. Podvědomě pohladila rukou šněrování kabátku a v myšlenkách se zatoulala do chvíle, kdy si jej poprvé zkoušela.
„Kde je vlastně Reena?“ zeptala se náhle Fae, když se přestala prohlížet v odraze na hladině jezera.
„Ona...,“ začala pomalu Deidre smutným hlasem, „ona zůstala ve městě.“
Fae zkrabatila čelo, aby dala najevo, že tak úpně nechápe, co jí nymfa řekla: „Ve městě? A proč tam je?“
„Zjistila, že její rodina byla zatčena jako zrádci a tím pádem byli i popraveni,“ pustila se do vysvětlení Deidre, „zdrtilo ji to a nakonec se rozhodla je pomstít. Snažila jsem se ji zastavit, ale nenechala mě nic říct. Prostě zmizela z ulicích města. Já jsem se musela vrátit k ostatním a pomoci jim shánět zásoby na zimu. Říkala, že se večer vrátí, a já věřila, že to tak skutečně bude. Ale neukázala se a nepřidala se k nám ani cestou zpět do jeskyní. Zůstala tam.“
„A to tu jen tak sedíš? Na co čekáš? To myslíš, že to sama zvládne?“ zasypala ji víla otázkami, na které sama neznala odpověď. Mohla říct je jedno: „Musela jsem pomoci donést zásoby sem a pak už nešlo se vrátit. Sama bych se na cestu vydat nemohla a Alarik nemohl nikoho dalšího postrádat. Pak napadl sníh a teď už není možné se do města přes závěje dostat. Musím počkat do oblevy, potom se za ní hned vypravím. Klidně i sama.“
„Chápu ji,“ zašeptala Fae a hlasitěji dodala, „a chápu i tebe.“
Deidre jen pokrčila rameny a poté, co obě nějakou dobu rozpačitě mlčely, se nymfa na vílu pousmála na rozloučenou a vykročila k ústí tunelu, aby se vrátila do hlavních jeskyní. Byla ráda, že je Fae v pořádku, ale její jeskyně ji až příliš připomínala Reenu a to ji moc bolelo. Raději se vypravila s několika muži na obhlídku pastí severně od jeskyní.

* * *

Deidre se brodila hlubokým sněhem. Za zády měla stanoviště poslední hlídky, která měla na starosti zastavit každého, koho by stopy ve sněhu dovedly moc blízko k podzemnímu úkrytu společenství. Byla ráda za poslední nařízení, které ji nutilo nejít přímo k nejbližším nástrahám, ale obejít větší kus lesa a několikrát překřížit stopy, které za ní zůstávaly. Toto opatření ji zdrží dost dlouho, aby se k ostatním vrátila až těsně před západem slunce. Bude dost promrzlá, takže nebude divné, když si půjde rovnou lehnout. A nikdo ji už nebude otravovat otázkami, kterými ji od příchodu z města všichni zasypávali. Nechtěla pořád přemýšlet nad tím, jak se má, a unavovalo ji přetvařovat se, aby si o ni ostatní nedělali starosti.
Přitáhla si plášť blíž k tělu a byla vděčná za tlusté kožešiny, které si omotala kolem nohou, aby ji chránily před mrazivým sněhem. Opět se jí v hlavě zrodila myšlenka na útěk jako vždy, když se sama vydala do lesa. Byla jen kousek od hlavní cesty k městu. Kdyby se po ní vydala, došla by k městské bráně před svítáním. Ale tohle udělat nemohla. Cesta byla dlouhá a ona si nebyla jistá, jestli by ji v tomhle počasí zvládla. Po nebi pluly těžké šedivé mraky, které věstily sníh, možná dokonce bouři s vánicí. Milovala Reenu, ale kdyby zemřela cestou k ní, nijak by jí to nepomohlo. Radši sama sebe stále dokola přesvědčovala, že musí počkat do oblevy. Do té doby se o sebe Reena musí postarat sama. A Deidre věřila, že to dokáže.
Už potřetí překřížila vlastní stopy a vydala se směrem k nedalekému houští.Chtěla jej obejít a ulomit několik holých větví, aby mohla zakrýt past, kterou šla zkontrolovat, kdyby přeci jen v ní bylo něco chyceno. Právě odlamovala poslední větev, když uslyšela nějaké zvuky. Znělo to jako kroky, ale bylo na nich něco zvláštního. Chvílemi bylo ticho a poté se zvuky ozvaly o kus blíž než kde se přetím odmlčely. Deidre vzala rychle do rukou hrst sněhu a netrpělivě čekala až se rozpustí. Byla z něj jen troška vody, ale na rychlou obranu to bude muset stačit. Jednou rukou udržovala vodu ve vzduchu ve tvaru koule a v druhé pevně svírala jílec dýky, kterou tasila k obraně z blízka. Přikrčila se k zemi a snažila se využít hlubokého sněhu jako úkrytu.
Zvuky se ozvaly znovu a nymfě bylo jasné, že neznámý se přiblížil až nebezpečně blízko. Klouby na ruce jí zbělely, jak silně tiskla připravenou zbraň. Zatajila dech a doufala, že zmatené stopy odvedou pozornost možného útočníka pryč od jejího úkrytu. To se však nestalo. Kroky se opět po chvíli ozvaly, tentokrát už mohla Deidre slyšet i další zvuky. Výrazné křupání sněhu při každém kroku doprovázelo tiché šustění pláště o nohavice nebo vysoké boty, také občasné zaskřípání podobné drhnutí částí kožené zbroje o sebe bylo nápadným zvukem v tichu lesa spícího pod těžkou sněhovou peřinou.
Podle všech těchto zvuků poznala Deidre brzy, že se neznámý blíží k jejímu úkrytu za křoviskem. Zhluboka se nadechla a prudce vstala přičemž vyslala drahocenou trochu vody přímo proti postavě před sebouí. Byl to muž vysoký a štíhlý, voda vytvořila na jeho obličeji tenkou vrstvu a zabránla mu tak dýchat. Nymfa zvedla ruku s dýkou, aby mu zasadila smrtící ránu, když v tom se zarazia. Chtěla zatočit rychle a zabít neznámého dřív než stihne zareagovat a bránit se, proto se ani moc nestarala o to, kdo to vlastně je. Naštěstí stihla zareagovat včas a spustila ruku s dýkou k tělu.
„Kaleve!“ vydechla překvapeně a plynulým pohybem stáhla z elfova obličeje vodu, která ho dusila. Elf se zhluboka nadech a o krok couvnul dozadu z dosahu ostří Deidřiny dýky, kterou stále pevně svírala v ruce.
„Sakra, holka,“ zasýpal Kalev, kterému se začala do obličeje vracet barva, „to bylo přesně podle hesla, nejlepší obrana je útok.“
„Co tady děláš?“ Pokračovala v útoku Deidre, tentokrát však jen za použití slov: „Mohla jsem tě zabít, pitomče.“
„To jsem si všiml,“ utrousil Kalev jen tak mimochodem a zimomřivě se zachumlal do svého pláště.
„Neříká se o elfech, že jim nebývá zima?“ Rýpla si Deidre s kyselým úšklebkem na tváři.
„Jo, to říká,“ potvrdil Kalev, ale pokračoval dál, „a taky se říká, že nymfy jsou krásné, něžné, klidné a mírumilovné.“
„Jo, to se říká,“ kývla hlavou nymfa a její úsměv byl tentokrát i trochu veselý, když zasunovala dýku do pochvy u pasu.
„Už dlouho si s tebou chci promluvit,“ přešel mladý elf k vážnějšímu tématu, „ale ty vždycky někam zmizíš, na hlídku nebo k pastím nebo bůhví kam hluboko do jeskyní. Nezbývalo než za tebou vyrazit do toho šílenýho mrazu.“
„Mohl jsi na mě počkat u večeře,“ snažila se odvést řeč od hlavního tématu, ke kterému se, jak se Deidre bála, Kalev pomalu dostával.
„Myslíš u některé z těch večeří, na který už pěkně dlouho nechodíš?“ zeptal se jízlivě Kalev, „aspoň že je všem jasné, proč mizí jídlo ze společných zásob, a nikdo kvůli tomu nedělá povyk.“
„Musím obhlídnout pasti,“ zabručela Deidre a vydala se od Kaleva pryč tak rychle, jak jí to všudypřítomný hluboký sníh dovoloval.
„Deidre, počkej,“ vykročil Kalev za ní a díky tomu, že šel cestičkou, kterou vyšlapala ona, ji lehce následoval, „říkal jsem, že s tebou chci mluvit.“
„A jsi asi děsně natvrdlej, když ti nedošlo, že já s tebou teď mluvit nechci,“ obořila se na něj nymfa a šla tvrdohlavě dál za svým cílem.
„Je mi jasný, že se mnou mluvit nechceš,“ opáčil elf a dál se jí držel v patách, „ale s někým si promluvit musíš. Co jsme se vrátili z města se všem vyhýbáš. Máme o tebe strach, Deidre. Je mi jasný, že se bojíš o Reenu, ale ona se rozhodla zůstat a tebe tam nechtěla. Pochop to. Chce pomstít svoji rodinu a to je jen její věc. Je to nebezpečné a ona tě nejspíš nechtěla zatahovat do nebezpečí. Ví, že pro nás jsi důležitá jako bojvnice a hlavně jako součást naší velké rodiny. Věděla, že by jsi zůstala s ní, kdyby tě o to požádala, ale neudělala to. Prober se. Musíš se vzpamatovat. Když budeš jen tak bloumat venku na hlídkách nebo kolem pastí a zanedbávat jídlo i bojový výcvik, tak jí budeš k ničemu až se vydáme do města jakmile přijde obleva.
Deidre se stále namáhavě prodírala závějemi, ale zastavila po jeho posledních slovech. Váhavě se otočila a zkoumavě si ho prohlížela.
Kalev se usmál a mírně kývl hlavou a svá slova zopakoval: „Ano, až přijde jaro a sníh bude pryč vydáme se do města najít Reenu. Přece sis nemyslela, že na ni chceme zapomenout?!“
„No,“ začala nymfa nejistě, „vlastně mě to několikrát napadlo. Všichni jste mě nabádali, abych se vzpamatovala. Říkáte, že život jde dál. Ale bez ní můj život dál nejde. Nemá smysl. Celý život jsem bojovala proti králi za vlastní přežití, ale to jak žiji mi nevadilo. Bojovala jsem kvůli pomstě za vlastní rodinu a za rodiny mých přátel. Ale od doby, co znám Reenu bojuji kvůli ní. Chci pro ni lepší život, lepší svět. Život plný skrývání a živoření, když se nic neuloví a zrovna nejsou žádné plody v lese, pro ni není. Chci s ní žít v malém domku na břehu některého z jižních jezer. Klid a dostatek všeho, co budeme potřebovat, díky prodeji ryb, které v jezeře ulovím a s Reenou na trhu prodám. Takový život chci, kvůli tomu teď bojuji. Jenže jestli se jí něco stane, než se dostanu do města, tak to bude pryč a já nebudu najednou mít pro co žít. Co si počnu, jestli ji ztratím?!“
Deidřin hlas se zlomil a po tváři jí stekla první slza za krátkou následovaná dalšími. Nymfa stála před Kalevem se sklopenou hlavou a tiše plakala pro svou lásku. Bylo to poprvé, co ji viděl plakat, a ten pohled ho zabolel. Byla pro něj jako sestra, znal ji odmalička. Přistoupil k ní a objal ji. Konejšil ji ve své náruči a šeptal do ucha uklidňující slova: „Deidre, ona bude v pořádku. Viděl jsem ji, když poprvé bojovala. Bránila tě, a její schopnosti automaticky reagovali na nebezpečí. Ve městě je tolik čarodějů, že není možné, aby se ocitla v nebezpečí bez některé z magických schopností na dosah. Bude v pořádku, uvidíš.“
Deidre ještě chvíli plakala. Pak se pomalu odtáhla od Kaleva a pokývala hlavou: „Máš pravdu. Ve městě má dost magie k vlastní obraně. Ale jakmile začne tát sníh, nic mě v jeskyních nezadrží.“
Elf se pousmál: „To je mi jasné. Půjdu s tebou, jakmile to bude jen trochu možné.“
„Děkuju,“ usmála se nymfa a otřela si slzy z obličeje dřív než začnou zamrzat, „a teď mi pojď pomoct s tou pastí, měla by být tam u toho spadlého stromu.“
Elf pokrčil rameny a zachumlal se znovu do pláště, který se mu rozhrnul, když utěšoval Deidre. Pak volným krokem vykročili oba směrem, kterým předtím ukazovala nymfa.

* * *

Deidre se vrhla k zemi a odkulila se stranou, takže ji konec dřevěné tyče jen o kousek minul. Rychle se postavila na nohy a zaútočila svými dvěma krátkými holemi na svoji protivnici. Jednu držela v obranné pozici zatímco druhou sekla ze strany a snažila se zasáhnout citlivé místo na horním konci kyčle.
Bohužel promáchla naprázdno, protože Fae se otočila kolem osy tvořené tyčí opřenou o zem. Zastavila se, tyč připravenou k obraně a odrazila další sérii Deidřiných útočných bočních seků i předních bodů. Nakonec přešla z obrany k útoku a po několika marných pokusech vzala snahu proniknout skvělou defenzivou nymfy.
„Vzdávám to,“ pronesla nakonec udýchaně a opřela hůl o kamennou stěnu.
„Lepšíš se, Fae,“ ohodnotila trénink Deidre a posadila se na velký plochý kámen na samém okraji břehu jezera.
„Díky,“ usmála se unaveně víla a posadila se vedle nymfy, „snažila jsem se, ale ty jsi na mě moc dobrá.“
„V boji se zbraněmi možná, ale v magckém boji bych neměla šanci,“ konstatovala Deidre a spustila nohy do vody, aby se trochu osvěžila a posilnila energií vody.
„To je fakt,“ přikývla sebevědomě víla, „jak je nablízku voda, nemusím mít v ruce zbraň. A v krajním případě stejně můžu protivníkoi zastavit krev v těle.“
„Ale to při tréninku nepoužívej,“ zaprosila naoko nymfa, „aspoň na mě ne.“
„Neboj,“ přisvědčila Fae, „tohle moc vyčerpává. Navíc kdybych tě chtěla zabít, tak to udělám ve vodě, ať z toho taky něco mám.“
Deidre se přátelsky usmála, protože tohle šlo brát od víly temných vod také jako poklona. Pokud víly netrpí opravdu dlouho hlady a vyčerpáním neutopí nikoho, kdo se jim nelíbí. Mají rády, když jídlo lahodí i oku.
Obě dívky si ještě chvíli při odpočinku povídaly o věcech užitečných v boji. Deidre vysvětlovala Fae, jaké techniky je dobré použít v boji s mečem na rozdíl od holí a co se dá naopak použít s téměř jakoukoliv zbraní v ruce. Fae zase ukazovala některá jednoduchá kouzla, která by měla zvládnout i Deidre, i když je magie nymf slabší při zacházení s větším množstvím vody.
„Musím jít,“ přerušila Deidre zajímavý rozhovor, „večer má hlídku a jestli se před tím pořádně nenajím, bude mě Kalev pronásledovat s plackou a kusem sýra hned jak při návratu vstoupím do jeskyní. A to nemluvím o tom, co bych si od něho vyslechla o nezodpovědnosti a lehkovážnosti.“
Fae se chápavě usmála, i když ve skrytu duše Deidre záviděla tak starostlivé přátele. Občas sice zašla do jeskyní za ostatními a nikdo se jí už nebál tolik, jako poprvé. Přesto se k ní všichni chovali s určitým odstupem a někteří měli v hlase slabý strach, který se snažili skrýt. Jen jedna elfka byla jiná. Často s Fae trénovala, když byla Deidre moc zaneprázdněná a ukázala jí spoustu zajímavých triků, kterými už několikrát nymfu překvapila při společných soubojích jako byl ten, který před chvíli vzdala.
Deidre se zvedla z kamene a magií si osušila kožené boty chránící její nohy před ostrými kameny vyčnívajícími občas z podlahy v jeskyních. Naposledy se usmála na Fae a pak s výcvikovými zbraněmi v rukou vyrazila zpět do jeskyní obývaných jejím společenstvem. Byla asi v půli cesty, když málem do někoho vrazila. Překvapeně zamrkala a ve slabém světle louče zírala do obličeje mladé elfce.
„Sheo,“ vyhrkla a nedokázaa skrýt údiv v hlase, „co ty tu děláš?“
„Jdu za Fae,“ odpověděla elfka klidně, „myslíš, že jsi jediná s kým si rozumí?“
„Ne, to ne,“ zakroutila odmítavě nymfa hlavou a upřela zvědavý pohled na malý košík v elfčiných rukách, „vidím, že to nebude jen zdvořilostní návštěva. Jídlo a hádám, že neseš i nějakou medovinu.“
„Do toho ti nic není,“ odsekla Shea a pokračovala dál ve své cestě a brzy zmizela ona i světlo její louče Deidre z očí.
Nymfa se jen tiše zasmála a vydala se opačným směrem. V duchu přemýšlela o zvláštní kombinaci víly temných vod a elfky. Považovala to za další důkaz toho, jak se celý svět změnil od doby, co nesmrtelný král usedl na trůn a začala jeho krutá vláda.

* * *

Venku už hodinu řádila sněhová vánice, kterou nezmírnil ani hustý les. Deidre upírala toužebný pohled před sebe a zarputile kladla jednu nohu před druhou, aby co nejrychleji došla k jeskyním a ukryla se před mrazivým větrem do chladného nitra jejich skalního úkrytu. Byla šťastná, když viděla jednoho čaroděje ze Sheainy skupiny, jak ji jde vystřídat. S radostí mu přenechala své místo v klidném závětří za velkým balvanem a vypravila se na cestu zpět k teplu magického ohně.
Cesta byla dlouhá, byla na jednom z nejvzdálenějších stanovišť, takže než se dostala k jeskyním byla promrzlá na kost. Pozdravila se s elfem hlídajícím vchod a zamířila rovnou ke kotlíku s horkou medovinou, na kterou měl každý po hlídce nárok. Než si však stačila nabrat do dřevěného poháru hřejivý nápoj, odvedl její pozornost ruch, neobvyklý v tuto pozdní hodinu, v hlavní jeskyni. Odložila pohár a šla se podívat, co se děje.
Když se přiblížila k hloučku shromážděného kolem osoby ležící na jedné z kožešin, všiml si jí Kalev a vyšel jí vstříc.
„Stalo se něco, Kaleve?“ Zeptala se ho, jakmile k ní došel.
„Při dnešní obhlídce pastí našla jedna skupina neobvyklý úlovek,“ začal vysvětlovat Kalev, „v jedné z větších jam v severní části lesa našli mladého muže. Nejspíš tam spadl někdy dnes ráno. Nebyl ještě mrtvý, ale podle léčitele k tomu neměl daleko. Dostal nějaký lektvar a ošetřili mu omrzliny.“
„Vždyť nevíte, co je zač,“ přerušila ho Deidre netrpělivě, „co když je to léčka, aby královi vojáci zjistili, kde se ukrýváme?!“
„Uklidni se,“ snažil se zmírnit její rozčilení elf a dál vysvětloval, co se stalo, „chtěli ho tam nechat, ale on stále opakoval jedno slovo. Bylo to tvoje jméno, Deidre. Ptal se po tobě. A v ruce měl tohle.“ Zmlkl a ukázal jí malý váček a modrý zářící kámen.
Deidre ohromeně zírala na předměty v elfově ruce. Pak jí náhle všechno došlo a začala si razit cestu hloučkem přihlížejících přímo k lůžku „uloveného“ muže. Přiklekla k němu a otočila jeho hlavo, aby se na ni podíval. Pak spustila salvu otázek: „Kdo jsi? Kde jsi vzal ten kámen? Kde je Reena? Co jsi s ní udělal?“
Léčitel ji odstrčil od něj a důrazně ji upozornil: „Je slabý, bude trvat ještě nějakou dobu, než lektvar zabere a on bude shopen ti odpovědět.“
V rozporu s jeho slovy však neznámý otevřel oči a zkusil promluvit: „Ty jsi, Deidre.“
„Ano, jsem to já. Kdo jsi ty a co je s Reenou?“ Naléhala opět nymfa.
Léčitel navlhčil mladíkovi rty a dal mu trošku napít horké medoviny, aby se mu lépe mluvilo. Muž mu poděkoval chybým úsměvem a znovu se podíval na nedočkavou nymfu a znovu promluvil: „Jsem Ender, Reenin starší bratr. Hledal jsem tě, Deidre. Musíš mi pomoct ji zachránit. Zajali ji a vězní ji v kobkách královského paláce. Jakmile se při oblevě král vrátí bude ztracena. On ji jistě nechá popravit.“
„A pak si přijde i pro nás ostatní,“ přerušil ho Alarik, který vždy myslel v prvé řadě na své blízké tvořící velké společenství uprchlíků.
Ender pokýval hlavou na souhlas a upíral zoufalý pohled na nymfu v jejíchž očích viděl zděšení a strach o její milovanou čarodějku. Deidre se podívala na léčitele a položila mu jedinou otázku: „Kdy bude schopen vydat se na cestu?“
„Lektvar, co jsem mu dal, brzy zabere. Do svítání by měl být dostatečně silný,“ předpověděl čaroděj budoucí vývoj.
Deidre upřela rozhodný pohled na Alarika a poté i na Kaleva stojícího vedle ní. Oběma bylo jasné, že musí vyhovět její nevyřčené prosbě. Nemohou ji pustit do města samotnou a navíc jde o bezpečí všech v jeskyních.
Alarik si odkašlal a promluvil jasným hlasem, aby ho slyšeli všichni ve velké jeskyni: „Všichni, kdo se chtějí zúčastnit výpravy na záchranu Reeny, se za úsvitu shromáždí u pukliny vedoucí na povrch v zadních jeskyních. Hodinu po svítání vyrazíme. Vezměte si zbraně a zásoby na cestu, nic zbytečného neberte, cesta bude dlouhá a velmi namáhavá.“
Deidre mu vděčně stiskla ruku, pak vstala a zamířila ke svému lůžku. Musela se před cestou aspoň trochu vyspat. Vyčerpaná by Reeně moc nepomohla.