Čarodějka Reena - kapitola 10.

Zajímavý objev

Probudila ji silná bolest hlavy. Ještě než otevřela oči, chtěla zvednout ruku a sáhnout si na bolavé místo v týle. Ale nešlo to, něco jí bránilo v pohybu. Až teď si uvědomila, že neleží. Místo toho seděla na čemsi vlhkém a zády se opírala o chladnou kamennou zeď.
Zmateně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla zavřená v nějaké malé kobce s malinkým zamřížovaným oknem vysoko nad její hlavou. Pohlédla na své ruce a uviděla okovy připevněné krátkým, ale velmi silným řetězem ke kruhům zapuštěným do kamenné podlahy. Nohy měla volné, ale to jí bylo k ničemu, řetězy byly tak krátké, že se nemohla postavit, ani si lehnout, leda by měla ruce natažené nad hlavu, což jí přišlo ještě méně pohodlné než sezení na špinavé slámě.
„Skvělé, Reeno,“ pochválila ironicky sama sebe, „to se ti fakt povedlo.“
Zavřela oči a soustředila se na magii ve svém okolí. Cítila silnou magickou stopu, ale byl to jen pozůstatek mnoha schopností, žádná nepatila právě přítomnému čaroději, od kterého by ji mohla přebrat. Tiše zaúpěla zoufalstvím a na zkoušku trhla pouty. Začala toho litovat hned, jak to udělala. Tělo oslabené zraněním hlavy, unavené z dlouhého sezení a prochladlé mrazivým průvanem v kobkách reagovalo na pohyb hrubých kovových pout silnou bolestí v rukou. Nejspíš měla odřená zápěstí a ostré hrany okovů se jí zařízly právě do těchto citlivých míst.
Znovu začala prohledávat okolí a pátrala po magii, ale nebylo jí to nic platné. Výsledek byl stejný jako před chvílí. Pustila se tedy do pečlivého prohlížení kobky, do které ji zavřeli. Byla tak malá, že kdyby si lehla dotýkala by se rukama jedné zdi a palce u nohou by měla jen kousek od zdi protější, ve které byly zasazené masivní dřevěné dveře. Na šířku byla místnost ještě menší. Jediné malé okno bylo zdrojem čerstvého vzduchu, ale také zimního mrazu, který jím do místnosti proudil. Kamenné zdi nebyly stavěné moc pečlivě a byly plné ostrých výčnělků. V rozích byl na zdech mech a lišejník. Sláma, na které Reena seděla, už také hodně pamatovala. Byla slehlá, špinavá a byla cítit plesnivinou nebo hnilobou. Kamenná podlaha byla stejné hrbolatá jako stěny. Mezi kameny byly zapuštěny dva kovové kruhy, ke kterým byla Reena připoutaná.
V okolí žádná magie a kobka také neposkytovala ani tu nejmenší šanci k úniku. Reena se kousla do rtu, aby se nerozplakala. Věděla, že se nesmí zbytečně vysilovat. Snažila se uklidnit, ale moc jí to nešlo. Myšlenky se jí stále vracely k její zoufalé situaci a oči se jí zaplavovaly slzami.
Náhle uslyšela kroky. Blížily se ke dveřím kobky, byly rázné a těžké. V zámku zarachotil klíč a dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Stál v nich postarší muž v uniformě královské stráže. Pohlédl na Reenu a slizce se usmál.
„Tak už jsi vzhůru, zlodějko,“ pronesl hrubým chraplavým hlasem, „to je dobře. Bál jsem se, že tě ti tupci zabili. To by král nebyl rád. Zlodějku, jsme nechytili už hodně dlouho. A když zůstaneš naživu, určitě mě povýšení nemine.“
Potom se otočil do chodby za sebou a zakřičel něco v řeči skřetů. Podíval se zpět na připoutanou čarodějku a pečlivě si ji prohlédl: „Škoda, tak pěknýho děvčete. Kdyby bylo tvoje provinění jiný, určitě bych ti zařídil mírný trest,“ zašklebil se a jeho pohled byl plný chtíče, „a pak bych si tě koupil jako služku do mého domu. Ženská ruka by mu určitě prospěla. Ve dne bys mi zútulňovala dům a v noc zahřívala postel.“
Reena se otřásla odporem. Muž už naštěstí nestihl říct víc, protože k němu přišel skřet a podal mu hrubý dřevěný podnos se dvěma miskami. Strážce jej od něj převzal a vstoupil do kobky. Podnos položil před Reenu na zem.
„Tady máš vodu a obilnou kaši. Jez, musíš být silná, „vyštěkl na ni a pohladil ji po tváři, i když se Reena jeho doteku bránila, „vážně je tě škoda.“
Po těchto slovech odešel z kobky, zavřel dveře a zamkl za sebou. Reena si nebyla jistá jestli zamyká, aby neutekla, i když to vzhledem k poutům nebylo moc pravděpodobné, nebo aby se k ní nikdo jiný nedostal.

* * *

Deidre hleděla puklinou na noční oblohu. Na východě začaly temnou noc rozbíjet první paprsky zimního slunce. Nymfa netrpělivě přešlapovala, aby se zahřála. Rukama objímala kožený vak, ve kterém měla zásoby jídla a vody na několik dní a také šaty, které si Reena ušila, a plášť. Už skoro hodinu čekala na místě, kde se měli shromáždit členové nadcházející výpravy. Zatím byla sama.
Zaslechla blížící se kroky a otočila se plna očekávání, kdo přichází. Malý prostor u pukliny osvětlovala jen jediná louče, jejíž světlo ozařovalo sotva polovinu tohoto místa. Kroky už byly blízko, Deidre však stále netušila, čí příchod ohlašují. Za okamžik vystoupil ze šera mladý elfský bojovník. Pod teplým pláštěm měl svoji koženou zbroj vylepšenou kroužkovou košilí, u pasu se mu pohupoval dlouhý meč a na zádech měl těžký dřevěný okovaný štít. Jídlo a vodu měl v menší torně, kterou nesl v ruce. Usmál se na Deidre a rozhlédl se překvapeně kolem.
„A já se bál, že přijdu jako poslední,“ prohodil svým hlubokým hlasem, který se odrážel v malém prostoru ozvěnou až pomalu utichl.
„Doufejme, že to nebude pravda,“ pousmála se nervózně nymfa a nahlížela do chodby za Kalevem, jestli nejde někdo další.
„Neboj, nenechají nás v tom,“ odvětil Kalev a ochranitelsky ji objal kolem ramen.
Než stihla Deidre něco odpovědět, ozvaly se v chodbě další kroky. Tentokrát bylo zřejmé, že se blíží několik dalších dobrovolníků. Brzy se ve světle louče objevil Ender, stále ještě trochu pobledlý, ale vypadal odhodlaně, nymfa věřila, že celou cestu zvládne, aby sestře pomohl. S ním šla elfka Aria. Plaše se usmála na Kaleva a pak se obrátila k Deidre: „Půjdu s vámi, Ender ještě není zcela v pořádku a Reena by mohla potřebovat ošetření. Léčitelovy schopnosti by v tomto případě nebyly k ničemu, tak jsem se rozhodla, že půjdu já.“
„Díky Ario,“ usmála se na ni vděčně nymfa a vesele se zazubila na Kaleva, když se Aria otočila k Enderovi. Mladý elf nemohl z ošetřovatelky spustit oči a po chvíli si začal dokonce okusovat spodní ret.
„Že by se náš velký bojovník zamiloval?“ Zašeptala Deidre směrem ke Kalevovi, ale ten jen mírně zčervenal ve tváři a vykročil k Arie.
Odkašlal si, aby se k němu otočila, a ukázal na vak položený u jejích nohou: „Vezmu ti to. Cesta bude dlouhá a v hlubokém sněhu budeš potřebovat všechnu energii na chůzi.“
„To budu ráda, Kaleve,“ usmála se na něj Aria mile a zčervenaly jí tváře, „hlavně opatrně, je tam několik lahviček s lektvary a další křehké věci.“
„Neboj, budu ho opatrovat jako oko v hlavě,“ odpověděl mladík a potěžkal vak v ruce. Byl těžší než předpokládal, byl rád, že se nabídl, Arie by se šlo s tímhle na zádech hodně těžce.
Deidre z povzdálí sledovala, jak se ti dva baví, zatímco Ender odpočíval usazený na kameni. Byla spokojená, šance na záchranu Reeny se zvětšovaly. Šla ona, odhodlaná udělat pro záchranu své milované vše, Kalev, jeden z nejlepších bojovníků ve společenství, Aria, která se skvěle vyznala v tradičním léčení, a Ender znající město lépe než kdokoliv z nich. Přesto stále doufala, že se objeví ještě někdo další.
Její tiché prosby byly vyslyšeny, když se z chodby vynořily dvě postavy. Deidre na ně překvapeně hleděla.
„Na co tak koukáš,“ ozval se tichý vábivý hlas vodní víly, „snad sis nemyslela, že budu klidně sedět na zadku, když má Reena problémy?!“
„Fae,“ vydechla nymfa a na tváři se jí rozlil úsměv, „jak jsi se o tom vůbec dozvěděla?“
„Co bys řekla?“ odpověděla otázkou elfka Shea stojící těsně za Fae.
„Shea mi přišla říct, že odchází do města s vámi,“ pustila se do vysvětlení Fae, když řekla, že jde o Reenu, bylo mi jasné, že musím jít také. Šla bych nejspíš tak jako tak. Dohlídnout na Sheu. Ale tohle je kvůli Reeně, neváhala jsem ani okamžik.“
„Děkuju,“zašeptala Deidre, pak si trochu zamračeně prohlédla vílu. Fae měla na sobě oděv, co jí ušila Reena. Nymfa otevřela svůj vak a vytáhla z něj dlouhý plášť. Podala ho Fae.
„Měla by sis ho vzít.“
„Víly žíjí celý život v chladné vodě jeskynních jezer. Nepotřebuji to, Deidre,“ odmítala jej víla.
„Já vím, že ho nepotřebuješ, ale tvoje modrá pokožka je dost nápadná, takhle ji ukryješ. Ve městě schovej vlasy pod kapuci. Neměli bychom upoutávat zbytečnou pozornost,“ vysvětlila nymfa a víla si po jejích slovech bez dalších řečí přehodila plášť přes ramena.
Shea se postavila vedle víly a upravila jí plášť, aby jí nezavazel při chůzi. Deidre od nich poodešla k Enderovi, který seděl na kameni a nepřítomně hleděl puklinou ven, kde se pomalu rozednívalo.
„Opravdu se a tu cestu cítíš?“ Zeptala se Deidre, když se posadila vedle něj.
Ender se probral ze svého zamyšlení a unaveně se na ni podíval než odpověděl: „Nejsem ještě v plné síle, ale cestu zvládnu. Pokud dojde k boji, tak asi moc nápomocen nebudu, ale do města vás dovedu a provedu vás i nejrychlejší cestou k paláci, kde Reenu drží. Pak už to bude zcela na vás.“
„To naprosto postačí,“ souhlasila s jeho návrhem Deidre, „já jsem sice ve městě několikrát byla, ale držela jsem se od paláce dál. Ale jakmile se tam dostaneme, tak bez Reeny neodejdeme. Jsem ti vděčná, že jsi se za námi vydal, Endere.“
Mladý čaroděj po jejím boku jen pokýval hlavou, poté se otočil směrem k chodbě, kterou se opět rozezněl zvuk blížících se kroků. Z chodby se po chvíli vynořil Alarik a rozhlédl se po skupině, která se u pukliny sešla. Bylo na něm vidět, že přítomnost Fae s Sheou jej překvapila, ale nijak to nekomentoval.
„Vím, že jste netrpěliví a rádi byste už vyrazili. Ale ještě chvíli počkejte. Připojí se k vám dalších několik bojovníků. Poslal jsem je pro lepší zbroj, když jsem viděl, že se sem chystají.“
Při jeho slovech všichni utichli a Kalev přešel od Arie k Alarikovi. Vůdce celého společenství se na něj podíval a tiše k němu pronesl několik slov. Elf odpověděl souhlasným pokýváním hlavy a vrátil se zpět k mladé elfce.
Jakmile chodbou přišli poslední tři členové výpravy, chopil se Alarik opět slova: „Čeká vás dlouhá a namáhavá cesta, nebudu vás proto unavovat zbytečným řečněním. Šetřete síly, pomáhejte si a buďte maximálně opatrní. Vysvoboďte Reenu a pak se co nejrychleji dostaňte na bezpečné místo v horách severně od města. Načerpejte síly a vraťte se oklikou sem k nám. Hodně štěstí.“
Deidre přistoupila k Alarikovi a objala ho na rozloučenou. Pak se podívala na každého z přítomných a ti jí odpověděli kývnutím. Bez dalších řečí se všichni protáhli puklinou ven do mrazivého rána a vydali se hlubokým sněhem. První šel Kalev, nezamířil přímo k hlavní obchodní cestě, ale oklikou nejdřív hlouběji do lesa. Když se však ohlédl uviděl, jak se sníh za nimi přelévá přes jejich stopy a znemožňuje komukoliv odhalit úkryt v jeskyních. Zmateně se podíval na Endera, který se však tvářil stejně překvapeně jako on. Fae, kráčející jako poslední, si tiše odkašlala a usmála se: „Sníh je jen zmrzlá voda. Víly mohou manipulovat s vodou v jakékoliv formě, i když je to někdy těžší. Jakmile se dostaneme k cestě bude to už jedno, ale teď bude jednodušší jít přímo a zahladit stopy než obcházet půlku lesa kvůli zmaření vysledování úkrytu.“
„To je skvělé Fae,“ ohodnotil Kalev její plán, „netušil jsem, jak velkou moc víly mají.“
„To ví málokdo,“ odvětila Fae a usmála se na Sheu stojící před ní, elfka jí odpověděla stejně tajemným úsměvem. Bylo zřejmé, že jen ony dvě tuší, co ještě měla Fae na mysli, kromě manipulace se sněhem.
Kalev tedy vedl skupinu přímo k cestě, kde už se jim šlo o trochu snadněji. Sníh byl sice i tu hluboký, ale vítr většinu odvál k jedné straně a tak mohli druhou polovinu cesty využít k rychlejšímu postupu k městu. Ve vedení se střídali, aby se jeden příliš neunavil, když razi cestu sněhem pro ostatní, jdoucí v jeho stopách. Jen Ender se držel stále uprostřed, Aria nechtěla, aby se příliš vysiloval, i když on tvrdil, že by to zvládl.

* * *

„K čertu“! Zaklela Reena, když si nechtěně převrhla misku s vodou. Trvalo jí skoro hodinu než se jí podařilo dostat do pozice, ze které se mohla k misce naklonit, a nakonec většina vody skončila rozlitá po špinavé zemi. Zápěstí měla od pout rozedřená do krve a nohy podrápané od kamenité podlahy.
Klečela na zemi a předkláněla se k misce, aby vypila aspoň tu trochu vody, co jí zůstala. Měla sice ještě trochu obilninové kaše, ale ta nevoněla zrovna nejlíp. Vypila poslední kapky vody a odsunula nohy kousek stranou, aby ulevila bolavým kolenům. Seděla na zemi s nohama zaklíněnýma mezi sebou a jedním z kruhů, ke kterým byla připoutaná. Nebylo to sice moc pohodlné, ale s okovy na rukou moc pohodlí stejně čekat nemohla.
Opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Byla vyčerpaná. Něvěděla, jak dlouho byla v bezvědomí, možná jen hodiny, ale klidně to mohly být i dny. Co věděla, tak v tichu kobky byla třetí den. Chvílemi měla pocit, že zešílí. Tma, zima, ničím nerušené ticho a nejistota, co ji čeká, tohle všechno ji zevnitř ubíjelo. Myšlenky jí těkaly a nedokázala se na nic dlouho soustředit.
Podle naprosté temnoty bylo jasné, že je noc. Teplota ještě klesla, a když zafoukal vítr, padaly sněhové vločky okénkem přímo na Reenu. Zachvěla se a otevřela oči. Nemohla usnout. Byla unavená k smrti, ale, co se probrala z bezvědomí, nezamhouřila oka. Protáhla si krk a začala hledat trochu pohodlnější pozici. To vlastně dělala téměř neustále.
Náhle její pozornost upoutaly kroky blížící se ke dveřím její kobky. Zamračila se. Strážce za ní chodil jen jednou denně s vodou a kaší. Vždycky jí jen řekl, že si ještě nějakou dobu v kobce pobude, protože sníh stále uzavírá město. Nutil ji pít a jíst, aby byla dost silná, ale odmítal ji odpoutat. Tohle se opakovalo každý den. Nechápala, co se děje, že za ní jde v noci. Začala se bát. Vyděsila se, že se přeci jen král vrátil a strážce jde pro ni, aby ji k němu přivedl. Roztřásla se strachy a nemohla odtrhnout pohled ode dveří. Se srdcem seřeným ledovou hrůzou čekala, co se stane.
Klíč zarachotil v zámku a dveře se pomalu otevřely. Reenu oslepilo světlo louče, kterou si strážce s sebou přinesl. Vešel dovnitř a opět za sebou zavřel. Louč vložil do držáku na zdi a dřepl si před Reenu, aby se jí mohl podívat do očí. Reena jeho pohled opětovala, i když ji to stálo hodně sil.
Muž mlčel a jen se na Reenu díval. Když nakonec odvrátil pohled, spoutaná čarodějka si oddechla. Najednou byla ráda za okovy na rukou. Dokud je má, je stále naživu. Až jí je jednoho dne přijde tento muž sundat, bude jasné, že nadešel den její smrti. Podvědomě se rukama chytla kruhů zapuštěných do země, ke kterým byly okovy připevněny, jako by se chtěla ujistit, že stále pevně drží v zemi.
„Jak se jmenuješ?“ Promluvil náhle strážce.
Reena mlčela. Pevně se držela železných kruhů a mlčela. V jejím pohledu se mísil strach s odhodláním.Tato zvláštní směsice strážce překvapila. Vždy vídal ve tvářích vězňů strach a někdy také rezignaci. Odhodlání však byla velmi zvláštní emoce, se kterou se u zajatců dosud nesetkal.
„Řekni mi jméno, zlodějko,“ zabručel nevrle a rozhodl se ji trochu popostrčit, „snad nechceš, aby si žalářník kvůli tobě zašel pro staré mučící nástroje. Magii na tebe použít nemůžeme, takže když nebudeš mluvit, budeme tě k tomu muset přimět starými metodami.“
Reena se zachvěla při představě další bolesti. Bolavá hlava, rozedřená zápěstí a nespočet oděrek po těle jí stačili. Při představě mučení se jí obrátil žaludek. Potlačila zvracení a promluvila. Její hlas byl tichý a chraplavý: „Jsem Reena.“
Strážce se usmál: „Tak vidíš, že to jde. Reena, říkáš?“ Ty jsi dcera toho popraveného měšťana?“
„Ano. To byl můj otec. Proč byl popraven? Jakmile se moje schopnosti projevily, šel upozornit stráže. Nemohl za to, že jsem utekla. Použila jsem proti němu i bratrům jejich vlastní moc. Nic se mnou nesvedli. Neprovinili se vůbec ničím. Neměli být popraveni.“
„Tak dost!“ Zakřičel strážce. „Tobě nikdo nemusí nic vysvětlovat. Král rozhodl, že se provinili a mají za to zaplatit životem. Řekl to náš král a tak se taky stalo. Ty nemáš právo o jeho rozhodnutí pochybovat.“
Reena chtěla něco namítnout, ale v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Celou dobu upínala veškeré své naděje k tomu, že se přiblíží někdo s magií a ona využije jeho moc k útěku. Po třech dnech přestávala doufat, ale právě tehdy se to stalo. Uprostřed výslechu ucítila aktivní magii ve svém okolí. Snažila se nedat na sobě nic znát a rychle vstřebala sílu do sebe. Strážce začal mluvit a ona se opět soustředila na jeho slova. Doufala, že když mu zodpoví rychle jeho otázky, odejde a nechá ji samotnou s nově nabytou mocí. Nechtěla riskovat její použití v jeho přítomnosti. Kdyby vyhlásil poplach, určitě by se jí nepovedlo utéct. Musí to udělat rychle a tiše uprostřed noci. Musí strážce rychle dostat z cely pryč.
„Jak dlouho máš své schopnosti? Jak se rodičům povedlo tak dlouho to tajit?“
„Nic netajili. V deseti letech jsem byla v chrámu na přezkoušení a žádnou schopnost u mě neobjevili. V patnácti jsem tam byla znovu, aby potvrdili, že skutečně nejsem nadaná. Smířila jsem se s tím, že jsem po matce, ale najednou, až před několika měsíci, se ukázalo, že přeci jen nějakou schopnost mám. A jen pár okamžiků poté otec zavolal stráže a já utekla,“ vysvětlovala Reena jak nejlépe a nejrychleji dokázala.
„To je nemožné. Musel v tom být nějaký trik. Tak pozdě se schopnosti nikdy neprojevují,“ namítal strážce odmítající uvěřit její verzi.
„U mě to tak bylo, přísahám,“ trvala Reena na svém, „proč by mě jinak otec udal. Na veřejnosti se moje schopnosti neprojevily, stalo se to doma jen v kruhu rodiny. Proč by mě udával, kdyby to několik let tajil?“
Strážce nevěděl, co říct, tak radši změnil téma a začal se vyptávat, kde se tolik měsíců ukrývala. Reena mu vyprávěla vymyšlený příběh o tom, jak se dostala sama z města a utekla do lesa. Když se jí zeptal na boj s čaroději, a na pátrání skřetů v lese, tvrdila, že se setkala s několika uprchlíky, kteří skoro všichni padli ve zmíněném souboji. Pak se sama vrátila před zimou do města, protože se bála, že v lese nepřežije. A nakonec ji chytili.
Vypadalo to, že této verzi strážce věří. O uprchlících v lese se vědělo, ale ve městě se vždy mluvilo o malých skupinkách, nikoho by nenapadlo pátrat po tak velkém společenství, jako bylo to, jehož součástí Reena na krátkou dobu byla.
Strážce pokládal stále nové otázky a Reena se začala bát, že ztratí magickou schopnost dřív než muž odejde. Odpověděla na několik dalších otázek a pak se konečně rozhodla. Buď všechno nebo nic. Zhluboka se nadechhla a uvolnila magickou energii neznámé schopnosti.
Čekala, co se stane. Energii soustředila na strážce. Doufala, že ho odhodí na stranu, omráčí nebo prostě jinak zneškodní. On však byl stále na stejném místě a pokládal další otázku. Reena pocítila zklamání, když tu jí najednou vybuchla v hlavě ohlušující změť hlasů. Byl to vlastně jeden hlas mluvící nesčetněkrát přes sebe. Když se chvíli soustředila rozeznala hlas strážce, který mluvil jak přímo před ní tak i v její hlavě.
Uvědomila si, co se stalo. Dostala se mu do mysli. Ví všechno, co ví on. Jen se v tom musí rychle vyznat, než to všechno zmizí. Soustředila se na jednotlivá slova, která slyšela ve své mysli a po chvíli je dokázala od sebe oddělit a zachytit jednotlivé myšlenky.
Na otázky, které jí pokládal strážce odpovídala krátce a moc nevnímala na to, co jí říkal. Když se konečně muž zvedl k odchodu, protože už další otázky neměl, dokázala se v jeho myšlenkách vyznat. Nevěděla, jestli jí z hlavy nezmizí jakmile se od ní vzdálí, a tak rychle našla vše o králově nepřítomnosti a jeho zacházení se zloději. Když to našla, zapamatovala si, co šlo, a doufala, že v tom zmatku nic nepoplete.
Za strážcem se zavřely dveře a klapl zámek. Kobku opět pohltila naprostá tma, protože louč si muž vzal samozřejmě s sebou. Jeho myšlenky Reeně stále vířily v hlavě. Usmála se a začala je pomalu procházet.

* * *

Svítalo, když Kalev, jdoucí právě v čele výpravy, zahlédl na obzoru hradby města. I když dělali jen krátké přestávky, trvala jim cesta celý den a noc. Hluboký sníh, mráz a vítr jim znesnadnili cestu natolik, že zabrala dvakrát víc času než normálně. Všichni byli promrzlí a vyčerpaní, ale to předpokládali. Možná ne všichni, ale rozhodně to předpokládal léčitel, který dal Arii pro každého několik lahviček zvláštního lektvaru. Nevoněl sice příjemně a chutnal asi jako bahno z močálu, ale dokázal rychle zahřát a dodat energii na dlouhou dobu.
Kalev zastavil a počkal až se kolem něj shromáždí ostatní. Pohlédl do jejich unavených tváří a pak promluvil ochraptělým hlasem: „Bude lepší, když se rozdělíme. Po dvojicích projdeme bočními branami do chudinských částí města. Sejdeme se v hostinci U Kulhavého osla na druhé straně města. Nejpozději v poledne musíte všichni dorazit. Tam naplánujeme zbytek.“
Ostatní kývali na souhlas a pak se rozdělili do dvojic. Deidre přesvědčila Ariu, že se o Endera postará a pak mladičkou elfku postrčila ke Kalevovi. Oba dva mírně zčervenali, nymfa se usmála jejich ostýchavosti. Když se rozdělili, obešla je Aria a rozdala další lahvičky s lektvary. Byli velmi malé, ale poskytly energii na několik hodin. S touto dávkou všichni bezpečně dorazí na smluvené místo.
Každý vypil svůj příděl lektvaru a prázdné lahvičky vrátil Arie, která je bezpečně uložila zpět do vaku. Naposledy se na sebe všichni podívali a pak se rozešli k nedalekému rozcestí. Tam se rozdělili a vyrazili k malým branám podél celých hradeb, kterými bylo snažší dostat se do města.
Deidre s Enderem zamířili k nejbližšímu vchodu do města. Byla to malá obchodnická brána, kterou používali venkovští dodavatelé řemeslnických dílen, které se nacházely v této části města. Nymfa šla první, aby ulehčila cestu Enderovi. Ten však protestoval: „Už jsem v pořádku. Nemusíš se ke mně chovat jako k nemocnému, Deidre. Zvládnul bych to.“
„Já vím, ale budeme tě potřebovat ve městě. Bude lepší, když si ušetříš energii na tu těžší část výpravy,“ odvětila Deidre a vytáhla několik malých měchů na vodu, aby si do nich nabrala sníh. Některé podala Enderovi, aby jí pomohl. Ten byl rád, že je aspoň nějak užitečný.
Chvíli šli mlčky, ale Ender nakonec neudržel svoji zvědavost na uzdě a začal mluvit o své sestře: „Reena se hodně změnila. Když jsem ji před několika týdny potkal ve městě, byl jsem překvapen tím, kým se stala. Byla to tichá dívka, pečlivá, klidná a řekl bych, že byla i hodně naivní. Za krátkou dobu se z ní stala silná žena schopná postarat se o sebe v každé situaci.“
„Neměla na výběr,“ reagovala Deidre prostě, „pokud chtěla přežít, musela se změnit.“
„Matka byla nemocná a Reena ani chvíli neváhala a vyrazila sehnat léčitelské schopnosti,“ vyprávěl dál Ender, „když se vrátila, byla celá od krve. Řekla, že narazila na hlídku a musela všechny zabít, aby neprozradili její přítomnost ve městě.“
Deidre se po jeho slovech zastavila a otočila se k mladíkovi čelem. „Ona je zabila?“
Ender kývl hlavou na souhlas: „Řekla to naprosto věcně, když si čistila dýku od krve. Nevěděla to, ale občas jsem ji v noci sledoval. Chodila do ulic a zabíjela městské hlídky. Za těch několik týdnů, co byla ve městě, zabila většinu hlídek, které na zimu zůstali. Nakonec se stáhli jen do středu města a okrajové čtvrtě nechali bez dozoru. Bylo zvláštní vidět svoji malu sestřičku jako pomstychtivého zabijáka. Občas jsem měl pocit, že bych se jí měl bát, ale to přešlo, jakmile začala mluvit o tobě, Deidre. To její rysy změkly a v očích měla takový zvláštní pohled, směsici lásky, oddanosti, vášně a nejistoty.“
Dedire se při jeho posledních slovech mihl ve tváři úsměv, ale pak zvážněla a zeptala se: „Jak je možné, že ji zajali, když vyvraždila většinu hlídek?“
„Nevím,“ odvětil Ender a pokrčil rameny, „zrovna tu noc jsem ji nesledoval. Nejspíš ji chytli do nějaké léčky. Však ona nám to brzy poví sama.“
Nymfa pokývala hlavou na souhlas. Slovy nereagovala, protože se přiblížili k bráně. Oba dva se víc zahalili do plášťů a přes obličeje si dali šátky, aby je chránili před mrazem a hlavně před zvědavými pohledy stráží. Toto opatření však bylo zvytečné. Jak už Ender říkal, všechny zbylé hlídky se soustředily na střed města kolem paláce a na hlavní městskou bránu. Oba dva se do města dostali bez problémů a vydali se uličkami přes okrajové čtvrtě směrem k hostinci U Kulhavého osla. Také ostatní měli bezproblémovou cestu od rozcestí k hostinci.
Fae převedla Sheu přes tenký led na řece přímo do přístavu. Nepřítomnost hlídek je překvapila a Sheu dokonce i trochu zklamala. Těšila se na trochu vzrušení při snaze dostat se nepozorovaně kolem skřetů nebo dokonce čarodějů střežících přístav a přilehlá skladiště.
Kalev s Ariou si zvolili průchod bránou nedaleko hostince, který byl místem jejich setkání. Museli tedy pokračovat po obchodnické cestě dál, minuli most k hlavní městské bráně a pokračovali dál velkým oboukem kolem hradeb až došli k malé rolnické brance. Prošli jí a mezi nízkými domky prošli až k hranici lepší čtvrtě, kde stál hostinec U Kulhavého osla. Celou cestu si povídali a za tu krátkou dobu se sblížili více než za všechny ty roky, co žili tak blízko sebe v jednom společenství.
Dva mladí bojovnící, kteří je doprovázeli, šli východní bránou kolem hřbitova a pak přes obchodnickou čtvrť na smluvené místo. Byli to dva bratři, lidé. Jejich rodinu vyhnali z jedné vesnice na jih od města, protože otec napadl syna šlechtice, pod jehož správu vesnice patřila. Otce zatkli a odsoudili k práci v západních dolech. Zbytek rodiny vyhnali z vesnice a zakázali jim usadit se v kterémkoliv sousedním kraji. Nakonec se připojili k uprchlíkům, kterým se hodila jejich znalost lovu. Za krátkou dobu se naučili skvěle bojovat a byly celému společenství hodně prospěšní. Od jejich příchodu uplynulo pět let, když se přihlásili na tuto výpravu.
Posledním byl postarší čaroděj, který se rozhodl jít do města sám. Jeho schopnost byla velmi zvláštní a unikátní. Dokázal ovlivňovat stíny. Ukryl se v nich a nikdo jej nemohl spatřit. Nestal se neviditelným jen jakoby splinul se stíny, které mohl podle své potřeby na krátko upravit tak, jak potřeboval, mohl je rozprostřít na větší plochu, mohl je ztmavit, mohly se hýbat zároveň s ním a lépe ho krýt při pohybu. Tato schopnost by byla jistě velmi uznávaná, kdyby se ji nerozhodl používat protizákonně. Pocházel z chudé rodiny a místo toho, aby si vydělával ve službách králi, stal se zlodějem. Jednou jej přistihli a jen tak tak se mu povedlo uniknout zatčení. Připojil se ke společentví a schopnosti využíval hlavně při hlídkách a stopování. Na výravu se vydal, aby manipulací se stíny pomohl všem dostat se bezpečně do paláce a zase ven.
V hostinci si všichni sedli k zadnímu stolu. Po vydatném jídle se domluvili, jak proniknou do paláce. Ender přemýšlel o práci v palácové stráži. Několik dní tam dokonce strávil, aby velitelé zjistili, jestli se pro tuto práci hodí. Věděl tedy, že při západu slunce se střídají městské hlídky. Ti, kteří jdou na noc do města, odchází dřív než se vrátí denní hlídky, které po příchodu jdou hned do jídelny. To je doba, kdy je palác nejméně střežen. Hlídají vlastně jen dva páry stráží u palácové brány.
Ender chtěl, aby pronikli do paláce přes zahradu. Čaroděj jim pomůže a bude je krýt stíny stromů. Ze zahrady se dostanou průchodem na nádvoří a odtamtud přes kasárna, tou dobou prázdná, přímo do podzemních kobek, kde by měli Reenu věznit.
Jakmile byl plán domluven rozešli se všichni po městě, aby si našli místo k odpočinku. Nechtěli zůstávat společně, tolik cizinců pohromadě by mohlo vzbudit podezření. Rozdělili se na tři skupiny a odešli do nocleháren, takových chudinských hostinců. Sejít se měli u zahradní zdi hodinu před západem slunce.

* * *

Reena vypila zbytek z dnešního přídělu vody a posadila se na paty. Na zápach v cele si už zvykla, ale na špinavou a vlhkou slámu pod sebou ne. Zavřela oči a v myšlenkách se opět vrátila k tomu, co získala z mysli strážce předchozí noc. Venku se stmívalo a okýnkem slyšela hluk. Za těch několik dní, co byla vězněna, si uvědomila, že je to pravidelné střídání městských hlídek. Její cenný úlovek jí to potvrdil.
Přemýšlela, jaký hluk by asi nadělali i s těmi, které během zimy zabila. Pak se zase vrátila ke své vzácné kořisti. Měla v paměti podrobný plánek celého paláce. Věděla, jaké jsou povinnosti jednotlivých druhů jednotek. Znala také rozmístění dalších vojenských útvarů v zemi. A co bylo hlavní, zjistila, jak je nakládáno s těmi, u kterých je při přezkoušení odhalena schopnost zlodějů.
Reena si stále dokola opakovala tyto informace. Bála se, že se jí z mysli ztratí, když je získala pomocí dočasně propůjčené schopnosti. Doufala, že se jí ještě jednou naskytne možnost, ukrást magickou energii. Tentokrát by se jí však hodilo něco, čím by otevřela pouta a odemkla dveře. Dál by se už dostala bez problémů, když znala celý palác jako by v něm mnoho let žila.
Náhle zaslechla kroky v chodbě a strnula. Když strážce přišel minule ještě v jinou dobu než obvykle přinášel kaši a vodu, vyptával se na vše z jejího života. Nevěděla, co ještě by mohl chtít. Řekla mu vše, co mohla, aniž by ohrozila své přátele a aniž by pojal podezření, že něco zatajuje. Dostala strach, že se král vrátil dřív. Mohli mu poslat zprávu o dopadení zlodějky a on se mohl rozhodnout k dřívějšímu návratu. Neovladatelně se roztřásla strachy a s úzkostí čekala, až zarachotí klíče v zámku. Místo toho, ale slyšela zvuk otevírání dveří ostatních cel. Nechápala, co se děje. A byla ještě víc zmatená, když si uvědomila, že cítí přítomnost magie.
Rychle ji převzala a šťastně se usmívala, když si sama mohla odstranit okovy. Prohlížela si sedřená zápěstí a opatrně se postavila na nohy. Sice ji unesly, ale když udělala první krok, necítila se moc jistě. Raději si znovu sedla na slámu a protáhla ruce okovy. Jen tak, naoko, aby překvapila stráže nečekaným útokem.
Konečně slyšela hlasté cvaknutí odemykaného zámku. Celá se napjala očekáváním a čekala, až se dveře otevřou. Když se tak stalo, napřáhla ruku a osobu stojící přímo před ní odhodila o několik metrů dozadu. Ozval se náraz a pak hlasité nadávání: „K čertu, proč jsem musel jít zrovna já první?!“
Reena zalapala po dechu a vstala jak nejrychleji mohla. „Kaleve,“ zavolala překvapeně a chtěla za ním vyjít z kobky. To už jí ale zastoupila cestu Deidre, za níž stáli Ender, Fae a dva mladíci, které osobně neznala.
Deidre se na ni šťastně usmívala a podepřela ji, když viděla, jak nejistě se drží na nohou.
„Věděla jsem, že to zvládneš,“ radovala se nymfa a pomohla čarodějce vyjít z kobky. To už se ke skupince vrátil Kalev. Naštvaně se díval na velkou díru v plášti, kterou si při pádu způsobil.
„Mám u tebe nový plášť, čarodějko,“ zašklebil se na Reenu a objal ji na přivítanou.
Než mohla Reena odpovědět, nakoukla do chodby Shea: „Hele, vy tam. Chápu, že je to dojemná chvíle, ale musíme vypadnout.“
Reena se vzpamatovala z návalu radosti, že zase vidí své blízké a promluvila: „Vyvedu vás, vím kudy je to nejbezpečnější. Pojďte za mnou.“
„Odkdy se tu vyznáš? To ti udělali soukromou prohlídku nebo co?“ Divil se Ender, který, i když v paláci mnohokrát byl, znal jen malou část kolem kasáren.
„Všechno vám pak vysvětlím,“ odvětila Reena, „teď chci hlavně rychle odtud. A taky chci koupel dlouhou, horkou koupel.“
„Tu rozhodně potřebuješ,“ nakrčila nos Fae, zabalila čarodějku do pláště, ve kterém přišla a pokynula jí, aby vyrazila.
Čarodějka je vedla chodbou kolem kobek zpět do kasáren, kterými přišli.Tam se k nim připojili Shea, Aria a starší čaroděj. Místo, aby vyšli ven na nádvoří, kde hrozilo, že někoho potkají, pokračovali přes několik dalších místností sloužících jako ložnice jednotek, dál do nitra jednoho z křídel paláce. Zastavila se u velkých okovaných dveří. Společně s Enderem je otevřela a vešla do velké místnosti sloužící jako zbrojnice.
„Vezměte, co unesete,“ řekla ostatním a sama si připnula opasek s mečem, vzala dvě dýky a na záda si pověsila štít. Viděla, jak muži hledí fascinovaně na zbraně. Vlastně nejen muži, také Deidre a Shea vypadaly jako uhranuté. Reena šla zbrojnicí dál a zastavila se u velkého pozlaceného štítu pověšeného na zdi. Čekala, až se všichni ozbrojí a dojdou k ní.
Jakmile byli zase všichi pohromadě zatlačila Reena na velký zelený drahokam u horního okraje šítu a ten se pomalu odklopil a odhalil vchod do tajné chodby.
„Pospěště si,“ popoháněla všechny Reena, „jakmile budeme uvnitř, budeme v bezpečí. Tam nás nikdo hledat nebude.“
Po jednom se vsoukali do úzké a docela nízké podzemní chodby a pomalu se vydali do neznáma. Jakmile se za nimi vchod uzavřel ponořila se chodba do naprosté temnoty, ale cesta vedla přímo a nenarazili ani na žádné rozcestí. Po dlouhé a pro Reenu namáhavé cestě narazili na dřevěný poklop na konci tunelu. Kalev, který šel první, jej na třetí pokus odsunul stranou a vyhlédl ven do chladné noci. Ocitli se na druhé straně města, nedaleko přístaviště.
Jakmile opět zamaskovali poklop, vyrazili k nejblížší bráně z města. Tahle část výpravy už byla snadná. Nikdo nevěděl o Reenině útěku a stráže se drželi mimo okrajové čtvrtě města. Fae všechny převedla přes zamrzlou řeku, led zpevňovala svojí mocí, aby nehrozilo, že se pod někým z nich prolomí. Cestou, kterou přišli zamířili k velké obchodní silnici a ukryli se za vysoké závěje sněhu na jejím okraji.
„Nemůžeme se vrátit do jeskyní,“ pronesla Reena pro ostatní nepochopitelnou větu.
„Cože?“ reagovali ostatní najednou.
„Vím, kde jsou ostatní zloději,“ pustila se do vysvětlování čarodějka, „drží je v pevnosti na jednom ze západních ostrovů. Když je osvobodíme, můžeme svrhnout krále. Konečně dosáhnete toho, za co celý život bojujete. Chápete?!“
Všichni mlčeli a přemýšleli o jejích slovech. Nakonec to byla Shea, která prolomila ticho: „Má pravdu. Na tohle jsme celý život čekali. Tu šanci nesmíme propásnout.“
Ostatní začali souhlasně kývat hlavami.
„Takže jdete se mnou?“ Zeptala se Reena.
„Já bych s tebou šla kamkoliv, lásko,“ pohladila ji Deidre po ruce, „ale nejdřív by ses vážně měla vykoupat.“
Reena se zamračila na nymfu, která jí to však oplatila milým úsměvem.
„Někdo na vás dvě musí dávat pozor,“ vrhl na obě dívky ochranitelský pohled Kalev.
„Jdu taky,“ řekla odhodlaně Aria a přimkla se ke Kalevovi.
„Nenechám všechnu srandu jen vám,“ oznámila Shea a mrkla na Fae, jejž výraz nenechal nikoho na pochybách, že jde s nimi.
„My tři se vydáme zpět do jeskyní,“ rozhodl čaroděj i za zbývající dva mladé bojovníky, „někdo jim musí říct, jak tato výprava dopadla, a také, že jste se vydali na další, mnohem důležitější a také obtížnější cestu.“
„Dobře,“ souhlasil Kalev, „řekněte, kam jsme šli. Po oblevě se sejdeme v jeskyních pod Kamennou planinou.“
Trojice mužů kývla na souhlas a pak se hned vydala na cestu. Měli by být co nejdál, až stráže přijdou na to, že jim zlodějka unikla.
Ostatní se ještě chvíli zdrželi. Fae s Deidre vytvořily pro Reenu koupel, Aria jí ošetřila rány na rukou a pak jí pomohla do šatů, které si sama ušila a Deidre jí je přinesla. Když se zahalila do pláště celá pookřála. Konečně se zase cítila jako člověk.
Posilnili se trochou jídla, která jim ještě zbyla a pak se všichni vypravili na cestu. Cesta k západnímu pobřeží byla velmi dlouhá. Aby zabránila pronásledování, zakrývala Fae opět jejich stopy sněhem. Rozhodli se dojít k nejbližší vesnici, obstarat si zásoby alespoň na několik dní a pak se domluvit, kterou trasu bude nejlepší zvolit.