Kronika Keronie 7. kapitola

Probudilo ji něco mokrého a studeného na čele. Po chvíli to zase zmizelo.
Snažila se otevřít oči, ale moc se jí to nedařilo. Jako by neměla kontrolu nad svým tělem. Nemohla se ani pohnout.
Opět ucítila onu mokrou věc. Znovu se snažila pohnout víčky. Když se jí to podařilo, ucítila v očích bodavou bolest. Byla to reakce na prudké světlo. Ihned je zase zavřela.
Podruhé už oči otevřela pomalu.
Připadalo ji, jako by se svět nějak podivně houpal a bylo jí na zvracení. Unikl jí tichý sten.
„Příště si určitě rozmyslíš, má paní, zda budeš seskakovat z koně a utíkat v úplné tmě pryč.“
Musela mu dát za pravdu. Po jejím nevydařeném útěku ji bolelo celé tělo. Tušila, že tou ranou do hlavy, si přivodila otřes mozku. Zřejmě jen velmi slabý, ale i to bylo dost na to, aby jí bylo špatně.
Stále se však nemohla hýbat. Napadlo ji, zda si neudělala něco s páteří, když spadla na ten kámen. Její společník si zřejmě všiml jejího vyděšeného výrazu.
„Jestli se nemůžeš pohnout, je to tím, že jsem tě zabalil do pláště, abys mi znovu nemohla utéct.“
„Hm, to jsi mě zabalil velmi pečlivě, když se nemůžu ani hnout. Připadám si jako mumie. Mohl bys mi aspoň uvolnit ruce?“ ptala se ho.
„Pokud mi slíbíš, má paní, že se už nebudeš pokoušet o útěk, tak ano.“
Ona jen přikývla. Na víc se nezmohla, bylo jí hodně špatně.
On se tedy jal odmotávat plášť, aby ji vyprostil ruce.
Jakmile byl hotov, starostlivě se na ni podíval. Připadalo mu, že je ještě bledší než před chvíli. Pravděpodobně za to mohla ta rána na hlavě. Sundal ji mokrou látku z čela a podíval se jí na zranění. Krev už konečně přestala téct.
„Ošetřil jsem ti, má paní, vymknutý kotník a rozbité čelo. Neměla bys teď na pravou nohu nějakou dobu stoupat. Hlava by tě měla přestat bolet dřív.“
Přes svůj odpor k němu mu musela poděkovat.
„Dík,“ řekla, a aby se na něj nemusela dívat, posadila se a opřela o kmen stromu, pod nímž doposud ležela.
Poté, co se jí přestala točit hlava, se rozhlédla kolem. Poněvadž se nacházeli na mírném kopečku, měla rozhled na okolí. Neuvědomila si to hned po probuzení, teď ji však to uhodilo přímo do očí.
„Jak dlouho jsem byla mimo, když už je světlo? Několik hodin?“ ptala se ho s obavou, stále se však dívala na krajinu kolem. Byla velmi podobná na tu, na níž byla zvyklá z domova, jen zde neviděla žádnou civilizaci, pouze rozlehlé louky, lesy a v dálce stoupající hory.
„Asi jen půl hodiny, má paní.“
„To tu máte velmi divné přírodní podmínky. Jednou je tma a jednou světlo v tak krátkém intervalu?“ ptala se ho zvědavě a konečně se na něj podívala.
Jaké bylo její překvapení, když si ho pořádně prohlédla v denním světle. Pořád vypadal hrozivě, ale jeho starostlivý pohled, který na ni upíral, jeho nebezpečný vzhled poněkud zmírňoval.
Když se pustil do vysvětlování, mohla ho Veronika v klidu pozorovat.
Ostře řezané rysy mu dodávaly podobu bájných bojovníků, kteří většinu svého života trávili venku, díky čemuž byly jejich tváře opálené sluncem a ošlehané větrem. Oči měl vskutku černé, takže se jí to v noci nezdálo. Stejně černé vlasy, stále mírně zvlněné, mu svou délkou dosahovaly až k širokým ramenům.
Veronika si vedle něj pořád připadala maličká. I když seděl vedle ní, byl o dvě hlavy vyšší, než ona.
„Před několika staletími byl náš právoplatný král zavražděn svým lstivým rádcem. Ten pak využil chaosu, který panoval a přivlastnil si vládu nad naší zemí. Jeho potomek zde vládne doteď a země pod jeho tyranií trpí. Mrtvý král však zřejmě pojal podezření, a před svou smrtí nechal odnést svého jediného syna z hradu, a poté i z tohoto světa. Byl předán mladým rodičům ve vašem světě, kteří nemohli mít děti, aby ho vychovali a ochraňovali ho. Tam Hynek Janus vyrůstal, a když dospěl, vzal si za ženu Magdalénu, dceru Jana IV. vévody Ratibořského, tedy Přemyslovnu. A - “
Tady ho Veronika přerušila.
„To není možné! Přemyslovci vymřeli roku třináct set šest a nemanželská větev patnáct set dvacet jedna Valentýnem Hrbatým. To co mi říkáš, je nemožné,“ rozčilovala se.
„Byl bych rád, kdybys mě nepřerušovala, má paní. Až skončím, můžeš mi klást otázky. Tak tedy, poté, co v rodu Přemyslovců vymřeli muži, pokračovala tradice po přeslici. Tedy Magdalénou. Ta, když se provdala za Hynka, přestěhovala se na jeho sídlo - Janův hrad v Kerolském knížectví.
Je zvláštní, jak si osud s námi někdy pohraje. Oba byli poslední ze svých rodů a oba se schovávali před nepřáteli, kteří jim usilovali o život.
Hynek, aniž by to věděl, protože jeho adoptivní rodiče mu to neřekli, před neprávoplatným králem ze svého světa a Magdaléna před Jagellonci a poté i Habsburky. Tajemství Magdalénina původu a poté celého jejich rodu se předávalo z matky na nejstaršího potomka – většinou dceru, pokud ona či syn zemřeli, předávalo se to na dalšího sourozence, pokud ti nebyli, tak na nejbližší možnou pokrevní linii. Takto rod přežil až do dnešních dnů. A ty jsi poslední právoplatný dědic obou královských rodů - jak Přemyslovců tak Ramei.“
Takto zakončil své vyprávění a pozoroval její reakci na svá slova.
Dlouho na něj hleděla s pusou otevřenou dokořán - jakoby v němém výkřiku. Poté se snažila něco říct, ale žádná slova z jejího hrdla nepřicházela. Otevírala a zavírala své rty marně.
,To není možné. To nemůže být pravda. Vymýšlí si. Dělá si ze mě legraci. Je to blázen.‘
Běželo jí myslí, zatímco vstřebávala jeho vyprávění.
„Je to blbost. Proč bych ti měla věřit?“
„Protože věštba, která byla před několika staletími vyřčena, se začíná naplňovat. Tím ti odpovím i na tvou otázku, týkající se zdejších přírodních podmínek. Když jsme sem přišli, byla tma proto, že probíhalo zatmění Slunce. To trvalo jen pár minut. A tímto se potvrdilo, že ty jsi opravdu dědic, kterého jsem hledal.“
„Ale já pořád nechápu, proč jsi mě musel přivést sem, a co tu mám dělat,“ odpověděla mu a rozladěně se na něj podívala.
,Jestli si myslí, že mu všechno uvěřím, tak se plete.‘
„Řeknu ti znění věštby. Mělo by tě to přesvědčit,“ odvětil a podíval se jí do očí.
Jeho pohled v ní vyvolal pocit, že ji chce zhypnotizovat.
„Poslední potomek, žijící mez lidmi Nového světa z dávno zapomenutého rodu, přijde, když Slunce zahalí svou tvář a nastane noc v pravé poledne. Pak na zemi, dlouho sužovanou bídou a utrpením, dopadne paprsek naděje a její právoplatný vládce se znovu ujme svého trůnu.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
„Už víš, co jsem tím myslel, má paní, když jsem říkal, že tě zde potřebujeme?“
„Vy chcete, abych vás zbavila nynějšího vládce a vládla dál já?! To chcete?“ i přes její zranění, jí mozek a myšlení fungovalo rychle.
Když jen přikývl, rozčílila se úplně a její potlačovaný vztek se vydral nahoru.
„Tak to jste se přepočítali! Já nikoho svrhovat nebudu a nikomu vládnout taky ne! Jste blázni. Všichni!“ takhle rozhořčená ze sebe strhala plášť a snažila se postavit.
Jen co se jí to povedlo a udělala jeden krok, zaúpěla bolestí, protože úplně zapomněla na svůj zraněný kotník, a padala k zemi. Před tvrdým dopadem ji však zachránily silné paže, které ji včas zachytily.
Ona v nich zůstala bezvládně ležet, neboť jí konečně došlo, že proti němu nemá žádnou šanci ubránit se a natož pak ještě utíkat.
On ji znovu položil na trávu, kde předtím seděla, a přísně se na ni mračil.
„Má paní, říkal jsem ti, že ten kotník potřebuje odpočívat.“
Ona na jeho slova nereagovala. Ani si pořádně neuvědomovala, že ji znovu balil do pláště a ustaraně na ni hleděl.


********************************
Jen tak pro zajímavost:

Hlavní linie Přemyslovců vymřela roku 1306 Václavem III., který byl v Olomouci úkladně zavražděn. Ovšem už od dob Přemysla Otakara II. existovala větev nemanželská. Ten měl se svou milenkou, Anežkou z Kuenringu, několik dětí. První a nejznámější z nich byl Mikuláš I., vévoda opavský. Jeho potomci ve Slezsku, zvláště pak na Opavsku a Ratibořsku, žili i po vymření hlavní větve. Posledním mužským potomkem Přemyslovců byl opravdu Valentýn Hrbatý, vévoda opavský a ratibořský. Zemřel roku 1521 na svém hradě Ratiboři v Polsku. Nad jeho rakví prý biskup v ratibořském dominikánském klášteře rituálně zlomil meč na znamení, že jeho rod s definitivní platností vymírá. Ratibořské knížectví přešlo na Jana II. Dobrého.

Ovšem v genealogických tabulkách najdeme i zápis, že Valentýn Hrbatý měl sestru jménem Magdaléna. Není u ní uvedeno datum narození ani smrti. Pouze se ví, že nějaká existovala. A tak vznikla má Magdaléna.


Přehledný rodokmen opavských Přemyslovců naleznete zde:
http://heraldikus.wz.cz/clanky/opavstipremyslovci.htm


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).