Čarodějka Reena - kapitola 11.

Sníh kam se podíváš

Na obzoru se sníh zaleskl prvními paprsky vycházejícího slunce. Družina pochodovala v hlubokém sněhu celou noc. Ve vedení se opět střídali. Tedy až na Fae, která zakrývala jejich stopy a šla tedy celou cestu poslední. Na všech byla znát únava. Pomalu kladli jednu nohu před druhou a mlčeli, aby se soustředili na další pohyb.
Náhle se Deidre zastavila a ohlédla se na ostatní za sebou. „Měli bychom si na den najít úkryt. Na téhle rovině nebude problém nás zahlédnout, pokud se vydají Reenu hledat i mimo město.“
Ostatní souhlasně přikyvovali, a tak celá skupina změnila směr. Místo přímo na jihozápadu se stočili na západ, kde se necházel malý remízek jehličnatých stromů. Tady mohli najít bezpečí než vše opět zahalí temnota noci.
Fae pečlivě zahladila jejich stopy a ve sněhu mezi třemi stromy vytvořila dolík dostatečně velký pro všech sedm a přitom z dálky nezpozorovatelný. Všichni se do něj schovali a uložili se k odpočinku. Jídlo neměli a poslední trochu lektvaru, který nesl Kalev v Ariině vaku, se rozhodli šetřit až pro případ akutní potřeby. Během příští noci by měli dojít k vesnici a tam si jídlo obstarají. Do té doby budou muset vydržet.
Reena rozprostřela svůj plášť na zmrzlou zem a lehla si na něj. Deidre ulehla vedle ní a těsně se k ní přitiskla, pak přes obě přetáhla svůj plášť. Stejně si lehli i ostatní. Tiskli se k sobě a hřáli se navzájem. Když si jejich těla zvykla na nižší teplotu okolí, uklidnili se a tichý šelest větví je ukolébal k spánku.
První se probudil Ender. Slunce bylo ještě vysoko na obloze a příroda byla ponořená v hlubokém tichu. Opatrně vstal a tiše se odebral na průzkum okolí. Sníh mu křupal pod nohama, ostatní však spali dál. Po vykonání nutné hygieny se odebral ke kraji remízku. Opřel se o jeden ze stromů a díval se směrem odkud přišli. Na obzoru se rýsovaly městské hradby. V myšlenkách se vrátil v čase o rok zpět do doby, kdy celá jeho rodina žila klidným spokojeným životem. Nevěřícně zakroutil hlavou nad vrtkavostí osudu. Ještě jednou zkontroloval celou zasněženou rovinu před sebou. Když neviděl žádný pohyb, vrátil se pomalu zpět k ostatním.
Posadil se na místo, kde předtím ležel, a zachumlal se do pláště. Zvrátil hlavu a skrz větve sledoval bílé mraky líně plující po obloze. Zabrán do vlastních myšlenek, tak seděl jen krátce, než jej sněhová koule přivedla zpět do reality. Zasáhla jej přímo do obličeje. Trhnul sebou a rozhlížel se, odkud tento útok přišel.
Kalev seděl a rošťácky se na něj usmíval. Ender se uvolnil a oplatil mu úsměv. Počkal až se Kalev podívá na ostatní a hodil po něm malou sněhovou kouli. Přesný zásah do týla překvapil elfa natolik, že chvíli zůstal nehybný. Pak se ovšem otočil a mezi oběma mladíky začala sněhová bitva.
Trvalo jen pár vteřin, než se probudily i dívky. Protože každá dostala alespoň jeden zásah, před kterým pravý cíl uhnul, zapojily se do bitvy také. Za několik okamžiků už všichni poskakovali mezi stromy a snažili se zasáhnout nejbližšího společníka sněhem. Vesele se smáli a bezstarostně pobíhali kolem.
„Dost,“ přikázala náhle stroze Fae a všechen sníh padl k zemi, „někdo se blíží.“
Každý si rychle našel vhodný úkryt a víla ladným pohybem ruky zahladila stopy po jejich přítomnosti. Přitisknutí k zemi u kmenů stromů čekali, co se bude dít. Deidre byla nejblíže okraji remízku a tak měla nejlepší výhled. Planina před nimi byla tichá a prázdná. Ender se začal zvedat, když v tom zachytil koutkem oka pohyb. Opět padl k zemi a až poté se pořádně podíval, co ho to vlastně tolik vyplašilo.
Přímo ze severu mířil k remízku pár vojáků na koních. Nepohybovali se nijak rychle. Klidně projížděli krajinou a rozhlíželi se kolem sebe. Na obzoru, více na západ uviděl Kalev ze svého úkrytu další dva jezdce a Deidre, hledící směrem k městu, pozorovala další dva.
„Hledají nás,“ zašeptala nymfa, „odtud se nedostaneme. Když počkáme až projedou a vydáme se v jejich stopách jakmile se setmí, můžeme je potkat až se budou vracet.“
„Bojovat s nimi nemůžeme,“ přemýšlel nahlas Kalev, „mají rozestupy, aby se vzájemně kontrolovali.“
„A doufat, že neprohledají remízek, je naivní,“ přidala se Schea.
„Postarám se o ně,“pronesla Fae a rozběhla se k západu. Běžela shrbená a sníh si odhazovala stranou, takže ji kryl. Vojákům to připadalo jen jako navátý sníh klamající jejich oči v záři slunce. Běžela rychle a brzy se dostala dost daleko od svých přátel.
Namířila ruku směrem k městu a vytvořila ve sněhu pruh, který vypadal, jako vyšlapaný skupinou chodců. To stejné rychle vytvořila i směrem k západu, přímo k přímořskému bažinatému lesu. Popoběhla a udělala tuto trasu ještě delší. Pak vše překryla tenkou vrstvou sněhu. Spokojeně si prohlédla své dílo. Vše vypadalo jako cestička, kterou během dne zavál sníh.
Doufala, že to pátrací hlídky odvede od jejich skutečného směru. Rychle se stejnou cestou vrátila k ostatním a stopy po sobě pečlivě zamaskovala. Jakmile se opět ukryla mezi stromy nebylo vůbec znát, že by někdo remízek vůbec opustil. Přikrčila se u stejného stromu jako Shea a napjatě čekala až vojáci objeví falešné stopy.
Netrvalo dlouho a ozvalo se dvojí dlouhé zatroubení následované dvěma krátkými. Jezdci mířící přímo k jejich úkrytu změnili směr a vyrazili na západ. Stejně učinili i druzí dva. Všichni chvíli přešlapovali kolem stop vytvořených Fae. Nakonec se pět jezdců vydalo směrem k pobřeží, zatímco poslední obrátil svého koně k městu. Všichni pobízeli koně k nejvyšší rychlosti, jaké byli v hlubokém sněhu schopni.
„Nesmíme se ve vesnici zdržet,“ promluvil jako první Kalev, když si byl jistý, že vojáci jsou dost daleko. Nebál se, že by ho zaslechli, ale prostě nechtěl pokoušet štěstí.
„Vezmeme jen jídlo a vypadneme,“ souhlasila Shea s elfovým názorem.
„Jakmile se dostaneme, tamhle za ten kopec,“ ukázala Reena na malou vyvýšeninu na obzoru, „budeme mimo dohled stráží na hradbách. Odtud vypadá malý, ale z druhé strany strmě klesá hluboko dolů. Musíme tam dnes v noci dojít.“
Zbývajících šest jejích společníků pohlédlo směrem k obzoru a v očích některých se zračila nejistota a váhavost. Netroufali si odhadnout, jestli tohoto cíle dosáhnou. Ale věděli, že pro to musí udělat vše, co bude v jejich silách.
Než vše přikryla temnotou mrazivá noc, krátili si netrpělivé čekání vyprávěním. Ender jim vyprávěl o jeho a Reenině rodině. Reena mluvila o svém zajetí. Kalev popisoval, jak se dostal k Alarikovu společenství. Fae řekla několik podrobností ze života víl temných vod.
Konečně se na nebi objevily první hvězdy a měsíc zalil kraj svým stříbřitým světlem. Celá družina se konečně mohla vydat na cestu. Když se postavili, museli několik minut přešlapovat na místě, aby si zahřáli prokřehlé nohy. Žádní další jezdci se zatím neobjevili, tak se vypravili k nedaleké vesnici.
Ender šel první a odhazoval sníh z cesty, aby šli co nejrychleji. Fae opět jejich stopy zakrývala. Asi po hodině chůze uviděli před sebou dřevěnou ohradu pro dobytek. Vesnice už byla blízko. Přidali do kroku a poslední kus ušli během chvíle. Zastavili se u jednoho z domků kolem návsi.
„Tak co myslíte,“ zašeptala Aria, „kde budou mít nejvíc jídla? Nechci okrást nějakou rodinu, co toho má málo sama pro sebe.“
„Tamhle mají určitě jídla víc než dost,“ utěšoval ji Kalev a ukázal směrem k velkému kamennému domu na druhé straně vesnice. Z dálky nebylo jasné, jestli je to hostinec, farmářská usedlost nebo obydlí nějakého venkovského šlechtice. Ostatní souhlasili pokýváním hlavy, a tak se opatrně vydali k určenému cíli. Používali cestičky, vyšlapané během dne obyvateli vesnice, aby je nikdo nemohl odhalit.
Přiblížili se k domu a všimli si erbu zavěšeného nad masivní dřevěnou bránou. Deidre se ušklíbla: „Šlechtic. Určitě má spižírnu plnou masa a sýra, zatímco jeho rolníci z vesnice musí počítat každé zrno.“
„Uklidni se,“ chlácholila ji Reena, „stejně jim nemůžeme nijak pomoct.“
„Zatím,“ procedila Shea mezi zuby a vykročila směrem k vratům. Kalev ji následoval a oba se společnou silou opřeli do jednoho křídla vrat. Nic se však nestalo. Ender se podíval na Reenu a ta na něj s úsměvem kývla. Namířili ruce proti vratům a po chvíli soustředění je pomalu zvedali nahoru, poté zase pomalu dolů až k zemi, jakoby na něco zatlačili a spustili ruce klidně podél těla.
„Zkuste to teď,“ prohodil Ender ledabyle směrem k elfům u vrat. Ti znovu zatlačili a vrata hned povolila, jedna jejich část se pomalu otevřela. Ve světle měsíce všichni uviděli o kus dál na zemi položenou mohutnou dřevěnou okovanou závoru. Reena se zazubila na Deidre, která ji pohladila po ruce, kterou spolu s Enderem závoru odsunula.
„Dobrá práce, vy dva,“ pochválil je Kalev a vešel do průjezdu za vraty. Ostatní ho následovali. Šli podél hlavního domu až ke dveřím na konci. Kalev nahlédl okénkem dovnitř a usmál se. „Kuchyně,“ zašeptal a vzal za kliku. Bylo zamčeno, tak uvolnil cestu Enderovi.
Mladý čaroděj chvíli pohyboval rukou v malých kruzích až se konečně ozvalo cvaknutí a Ender otevřel dveře. Deidre vzala svůj vak a vešla do kuchyně. Následovala ji Reena a Kalev s Ariou. Ostatní zůstali venku, aby hlídali.
Deidre zamířila k padacím dvířkům v podlaze v rohu místnosti. Doufala, že je to sklep, kde skladují většinu potravin. Opatrně je odklopila a sestoupila po schůdcích do temnoty pod sebou. Kalev našel křesadlo a lampu, takže jí po chvilce podal světlo, které odhalilo police plné potravin. Deidre rychle začala plnit svůj vak uzeným a soleným masem. Vzala také velký kus sýra. Byly to zásoby pro všechny na několik dní, ale chtěla toho vzít ještě víc. Do Ariina vaku se toho moc nevešlo. Měla v něm lahvičky od lektvarů, které odmítala vyhodit a bála se, že by je mohla něčím dalším rozbít.
Deidre se rozhlédla po sklepě a uviděla několik prázdných pytlů od mouky poskládaných v polici. Svůj vak podala Kalevovi a začala plnit pytel. Dala do něj několik měchů medoviny. Nic jiného vzít nemohla, mléko bylo v hrncích a víno v lahvích. Pytel také podala nahoru a zhasla lampu než vylezla nahoru. V kuchyni Aria dala do pytle tři bochníky chleba a několik obilninových placek.
S tímto úlovkem všichni rychle opustili dům a na dvoře se připojili k ostatním. Chtěli co nejrychleji pryč, nebylo ještě tak pozdě, aby měli jistotu, že všichni spí. Už byli u rohu domu, stačilo jen zahnout vpravo a po pár krocích projít bránou. Jenže v tom zaslechli blížící se kroky. Ve stájích na druhé straně dvora někdo byl a zřejmě se chystal vyjít ven. Pohledy všech strnuly na otevírajících se dveřích. Ender napřahoval ruku, aby je zbrzdil, ale Fae jej za ni chytla a odmítavě zakroutila hlavou.
„Teď je řada a mně,“ zašeptala a rychle přeběhla dvůr přímo ke dveřím, ve kterých se za moment objevil mladík v otrhaných kalhotách a vetché haleně.
Šokovaně hleděl na vílu, když se před ním zjevila, a zmateně se podíval i na skupinu krčící se u domu přímo proti němu. Otevřel ústa. Chtěl něco říct, ale neměl možnost. Nestihl to. Fae mu přitiskla ruku na holý krk a stiskla. Jak ho škrtila a jemu začal chybět vzduch, cítil ještě další věc. Měl pocit, jako by z něj něco vysávalo život. Jako by to dělala právě ruka neznámé krásky s krutým pohledem v očích. Rychle slábnul. Najednou se vše kolem něj ponořilo do temnoty a dál... Dál už nebylo nic.
Jeho tělo začalo vysychat a víla stále svírala jeho krk. Vypadalo to, jako by se tělo smrsklo do svého nitra až z něj nakonec nezbylo nic než trocha prachu snášejícího se na špinavý sníh pod nohama víly temných vod.
Fae si oprášila ruce a přeběhla dvůr zpět k ostatním. Na Kalevův nechápavý pohled odpověděla: „Já taky potřebuju jíst. Tohle,“ ukázala na pytel s jídlem, „mi moc sil nedodá na rozdíl od vás.“
Všichni vypadali stále trochu překvapeně. Tedy až na Sheu, ta jen obrátila oči v sloup a netrpělivě popohnala ostatní: „Budeme tu čekat na Faein zákusek nebo vypadneme?“
Dali se do pohybu. Prošli vraty a Reena s Enderem zase zasunuli závoru na její místo. Poté se rychle vydali směrem na jih k pahorku na obzoru, který byl jejich dnešním cílem. To, že Reena odhazovala sníh před nimi a Fae jím zase za nimi překrývala jejich stopy, bylo už teď zcela samozřejmé.

* * *

Blížil se úsvit a vrch, který si určili jako svůj cíl pro tuto noc, byl již naštěstí blízko. Celá družina pochodovala celou dobu mlčky. Každý byl ponořen do vlastních myšlenek. Navíc nechtěli zbytečným mluvením plýtvat energii. Pečlivě zakrývali své stopy. Přesto se každou chvíli některý z nich otočil a ve svitu měsíce hledal známky případného pronásledování. Krajina před i za nimi však zela prázdnotou.
Přiblížili se k pahorku a půda pod nohama jim začala mírně stoupat. Světlo hvězd sláblo a měsíc se skláněl stále více k obzoru. Kalev, Ender a Shea převzali zavazadla od Deidre, Reeny a Arie, které je posledních několik hodin nesly. Reena vystřídala Endera ve vedení skupiny a magií odhazovala sníh z cesty. Fae se však ze svého místa na konci nehnula. Celou noc šla poslední a posilněná večerní svačinkou ladnými pohyby rukou zahlazovala jejich stopy.
Když první sluneční paprsky ozářily oblohu, stáli právě všichni na vrcholku vyvýšeniny, která z jižní strany ohraničovala plošinu pod královským městem. Reena se naposledy ohlédla, ale neviděla nic než bílé moře sněhu a za ním, na samém okraji horizontu, malou černou šmouhu – hradby města.
„Až se tam znovu vrátíme, bude to konec všeho, co jsme doposud znali,“ zašeptala Reena a stiskla ruku Deidre, stojící po jejím boku.
„Zvládneme to,“ usmála se na ni Deidre a pak ji strhla do závějí sněhu. Skutálely se asi třetinu svahu a uvolněně se smály. Ostatní jen nevěřícně kroutili hlavami.
„Kde berete tu energii?“ Divil se jim Ender. „Já se bez jídla nehnu už ani o krok dál.“
„Budeš muset, mazánku,“ usadila ho Shea, „tady jsme ještě pořád pěkně na ráně.“
„Kdo by nás tady mohl hledat?“ odporoval Ender a začal otvírat vak, který nesl.
„Co třeba támhle ti jezdci?“ Navrhl Kalev jednu možnost a ukázal směrem, odkud přišli.
V dálce byl vidět remízek, který jim minulý den poskytoval úkryt a kolem něj právě projelo asi šest jezdů. Mířili k vesnici. Kdyby se podívali dál k obzoru, jistě by zahlédli skupinku pěti osob, jejichž siluety se jasně rýsovaly proti blednoucí obloze.
„Rychle, dolů,“ vykřikla Fae a rázným pohybem ruky odhodila všem z cesty sníh, aby mohli rychle seběhnout dolů. Udělali, co řekla, a zmizeli tak z dohledu všem možným pozorovatelům. Z této strany byl kopec mnohem vyšší a strmější. Celá země se od pobřeží zvedala terasovitě až ke skalnatým horám daleko na severu. Nyní sestoupili na nižší plošinu tvořenou většinou neúrodnou bažinatou půdou. Plošina má vyvýšené okraje a zadržuje se zde voda z jarní oblevy až do pozdního podzimu. Většinou se zde zadrží i voda z vyšších plošin země a tak tu zůstávají po většinu roku jen bahnitá jezera s vysokou vodní trávou. Bezpečný přechod přes toto místo, mimo hlavní, kameny zpevněné cesty, je jen v zimě, kdy je země zmrzlá.
„Tamhle by měla být jedna stezka,“ ukázala Aria na dlouhý hrbol před nimi.
„Půjdeme mimo ni,“ rozhodl Ender a stal se tak terčem mnoha nechápavých pohledů. Raději to hned vysvětlil: „Cesty jsou vyvýšené a pod sněhem je jistě vrstva ledu. Mohli bychom snadno sklouznout a zranit se.“
„To je pravda,“ souhlasila Deidre, „ale budeme se držet blízko, až se dostaneme k řece použijeme most. “ I ostatní nakonec souhlasně pokývali hlavami.
„Hele, co takhle se na další cestě domluvit při jídle?“ Navrhla Ender a Kalev s ním souhlasil horlivým přikyvováním.
Reena se začala usmívat a Deidre si odkašlala, aby svůj smích zamaskovala. Shea si povzdechla a Aria se rozhlížela po okolí, aby si nevšimli jejího úsměvu.
„No tak, nebuďte bábovky, ještě něco ujdeme. Začíná krásný den,“ oponovala Fae, ale Reena si všimla, jak jí jiskří oči.
„Jenže ty jsi, na rozdíl od nás, jedla večer,“ zpražil ji Ender závistivým pohledem a začal rukou šmátrat ve vaku.
„Nech to,“ plácla ho po ruce Aria, „najíme se támhle.“ Ukázala na spadlý strom na okraji malého shluku několika stromů nedaleko.
„Tak dělejte,“ popoháněl je všechny a téměř se rozběhl k místu, na které Aria ukazovala. Fae jej předběhla, na rozdíl od něj se totiž nemusela brodit po kolena sněhem. Odstranila sníh z kmene a jeho okolí a usadila se na nejpohodlnější místo mezi dvěma větvemi. Jakmile dorazili ostatní začala malá hostina. S chutí se všichni pustili do uzeného masa s chlebem a kusem sýra. Zapíjeli vše rozpuštěným sněhem. Medovinu si chtěli schovat až na později, až budou potřebovat zahřát nebo povzbudit.

* * *

Trvalo jim celé dva dny než se přiblížili k pahorkům ohraničujícím konec bažinaté terasy. Ušli by to jistě za kratší dobu, ale na noc zastavili k odpočinku a přes den šli pomalou a klidnou chůzí s pravidelnými zastávkami k odpočinku a jídlu.
Ke konci terasy měli dojít během hodiny, když se Kalev ohlédl. Měl zvláštní pocit, že se děje něco, čeho by si měl být vědom. Přelétl pohledem krajinu za jejich zády, ale nic neobvyklého neviděl. Už se chtěl otočit zpět, když v tom to záhlédl. Zprvu si myslel, že vidí jen převalující se sníh, ale když pořádně zaostřil ztuhl zděšením. Na samé hranici jeho elfího vidění se pohybovalo něco velkého bílého jejich směrem.
Zastavil se a upřeně hleděl tím směrem. Snažil se rozeznat, co to je. A pak mu to došlo.
„Jezdci,“ zašeptal a otočil se k ostatním. „Jezdci,“ zopakoval hlasitěji.
Všichni se po něm ohlédli, ale jen Aria s Sheou svým elfím zrakem viděly to, co on.
„To jsou poslové,“ upozornila Shea, „ti se maskují podle situace. Proto mají bílé koně i uniformy. Musíme si pospíšit a najít někde úkryt. Jedou po cestě a ta se stáčí tímto směrem.“
Reena se nadechla a jedním pohybem ruky odstranila sníh až k místu, kde se půda mírně zvedala a pak náhle lámala dolů k další terase. Rozběhli se vytvořeným korytem. Do cesty se jim však postavila překážka. Svah nebylo možné sejít. Vlastně to ani svah nebyl, spíš útes.
„Zřejmě došlo k sesuvu,“ uvažoval Ender. „Jel jsem jednou na jih s otcem po tamté cestě a nic takového kolem nebylo.“
„To je jedno, musíme se dostat dolů. Ať už se stalo cokoliv, stalo se, a my si s tím musíme poradit,“ bručela nevrle Deidre a rozhlížela se po nejbližší schůdné trase.
Mohli se dát vlevo a použít kamenitou cestu, která sesuv zastavila a byla tedy neporušená. Jenže ztratili by čas cestou přímo do cesty poslům a nemuseli by včas najít úkryt. Kdyby šli vpravo vzdálili by se jezdcům, ale sesuv se táhl až k řece a ta v těchto místech nikdy nezamrzala. Nedostali by se přes ni.
„Nemůžeme ztratit zbytek dne ukrýváním, musíme se dostat dolů,“ naléhala Shea, které se představa promarněného času nelíbila.
Reena se naklonila k Enderovi a o něčem se chvíli bavili. Nakonec však Ender odmítavě zakroutil hlavou a Reena zklamaně svěsila ramena.
„Co se děje?“ Vyzvídala Deidre.
„Reena chtěla vědět, jestli bychom společně dokázali snést všechny dolů,“ vysvětlil Ender.
„A šlo by to?“ Reagovala nedočkavě Fae.
„Bohužel ne,“ odvětila Reena, „mohli bychom vás sevřít moc silně a ublížit vám nebo vás dokonce zabít nebo naopak bychom vás drželi moc slabě a spadli byste.“
„Škoda,“ hlesla Aria zklamaně.
„Hele, nemůžeme tu jen tak stát a klábosit,“ vyhrkla Shea, „poslové mají rychlé koně, sníh je zpomalí jen trochu. Ještě pár minut tu budeme čekat a oni se dostanou na dohled.“
Kalev stál s pohledem upřeným k cestě a sledoval přibližující se jezdce. Otočil se k ostatním.
„Musíme se rozhodnout kudy dál,“ řekl rozhodným hlasem elfí bojovník.
Nastala chvíle ticha, kdy se všichni rozhlíželi na všechny strany a lámali si hlavu, jak z této situace ven. Nakonec to vyřešila Fae, která několika pohyby vytvořila pod srázem velkou hromadu sněhu a aniž by musela něco říct, Shea se postavila k okraji a skočila dřív, než jí v tom někdo zkusil zabránit.
Propadla se hluboko do vytvořené závěje a víla hned přebytečný sníh odstranila. Shea se zvedla a zbylým sněhem se brodila dál od srázu.
„Je to dobrý,“ zavolala nahoru, „když skočíte po nohách, tak se vám nic nestane.“
Fae opět vytvořila vysokou závěj a tak se dostali postupně dolů všichni. Trvalo to však dlouho a tak se jezdci až nebezpečně přiblížili. Když skákala Fae jako poslední, byly už tak blízko, že jistě nebyl problém, aby ji spatřili.
Terasa, na které se nyní nacházeli byla kopcovitá. Každé návrší, kterých tu byly desítky blízko sebe, bylo pokryto domky vesničanů. Kamenitá cesta se kousek od srázu ztrácela, protože zde již nebyla zapotřebí. Celá plocha terasy byla mírně zkosená a tak veškerá voda stékala mezi kopci do některé z malých říček, kterými byla tato část země protkaná.
„Kudy se vydáme?“ Zeptal se Ender když ze sebe otřepak veškerý sníh.
„Měli bychom jít přímo na jih, ale tady mezi kopci bude obtížné hlídat jezdce. Mohou se nám kdykoliv objevit za zády,“ uvažoval nahlas Kalev, zatímco Reena si prohlížela krajinu okolo.
„Vydáme se na jihozápad, zítra touhle dobou bychom tak měli dojít do jedné vesnice,“ navrhovala Shea, „znám tamní vesničany. Jednou jsem jim pomohla. Vždycky mě rádi vidí. Můžeme si tam odpočinout a sehnat zásoby na další cestu.“
„To zní rozumně,“ odtušila Deidre a čekala, co na to ostatní.
Reena však vypadala duchem nepřítomná a Aria se tvářila tak, že bylo zřejmé, že je jí jedno kudy půjdou, hlavně když už se konečně hnou z místa. Přešlapovala z místa na místo, aby se zahřála, a pokukovala po svém vaku na Kalevově rameni. Nejspíš by si ráda dala trochu lektvaru, kterou ještě měla. Ostatní se dívali na kopce před sebou a pak jeden o druhém pokrčili rameny a nedbale kývli hlavou.
„Reeno?“ Oslovila mladou čarodějku opatrně nymfa. „Děje se něco?“
Reena sebou trochu trhla a zmateně se podívala na Deidre. „Já... Měla jsem pocit, že jsem někoho zahlédla, ale asi se mi to jen zdálo.“
Kalev pomalu přelétl pohledem celou krajinu před nimi a odmítavě zakroutil hlavou.
„Tak dobrá, půjdeme, jak jsi navrhovala, Sheo,“ uzavřela vše nakonec Deidre, „veď nás.“
Ender se postavil do čela řady a uvolňoval jim cestu. Hned za ním šla Shea, aby jej správně směrovala. Ostatní se seřadili za ně, Fae řadu jako vždy uzavírala.

* * *

Cesta jim ubíhala klidně. Zrovna obešli další kopec, když Shea ukázala na vrch, který se jim objevil před očima. „To je ono, tam je vesnice, do které míříme.“
Pokračovali v cestě. Najednou se jim šlo lépe, když měli svůj cíl na očích. Kopec už měli jen několik desítek kroků před sebou, když se proti nim vyřítila zpoza kopce skupinka deseti jezdců. Všichni měli velké silné koně, kteří byli zřejmě vyšlechtěni z některého horského plemene. Těžké černé zimní pláště pleskaly o boky zvířat, kterým pohyb ve sněhu nečinil příliš velké obtíže. Pod pláštěm byla na každém vidět tmavá zbroj a v rytmu pohybu koní se u boku všech pohupoval meč nebo dvoubřitá sekyra.
Ani jedna skupina neměla možnost se té druhé vyhnout. Jezdci tasili zbraně a rozestoupili se, aby mohli pěší skupinu obklíčit. Deidre, Kalev a Shea tasili meče. Ender a Reena si uvonili ruce zpod plášťů a postavili se zády k sobě. Rozhodli se nepustit nikoho z útočníků za ně, aby družině vpadli do zad. Fae stála uprostřed celé skupiny připravená znesnadnit jim na poslední chvíli cestu. Aria se přehrabovala ve svém vaku, nikdo nevěděl, co tam zrovna teď hledá.
„Nezraňte koně,“ přikázal Kalev ostatním, „budou se nám pro další cestu hodit.“
„Všichni k zemi!“ Vykřikla Fae a zvedla do vzduchu sněhové mračno. Koně se náhlé překážky lekli. Někteří jen zastavili a bezradně přešlapovali na místě, jiní se začali plašit a jejich jezdci měli hodně práce s tím zabránit jim v útěku.
Všech sedm poutníků přikrčených k zemi přikryly závěje sněhu. Jakmile jezdci opět viděli, nebylo po chodcích ani stopy. Zmateně se rozhlíželi a někteří ještě stále uklidňovali své koně.
„Tamhle jsou,“ ukázal jeden z ozbrojenců na hromadu sněhu vlevo od nich, „dejte pozor, nejspíš s sebou mají čaroděje.“
Jezdci pomalu zamířili k nápadnému hrbolu před nimi. Shea tlumeně vykřikla, když jí jeden kůň málem šlápl na ruku. Ještě chvíli čekali. Aria začala mít pocit, že nemůže dýchat a chytila Kaleva křečovitě za ruku.
„Ještě chvíli vydržte,“ zašeptala Fae s rukama namířenýma nad jejich hlavy, aby je sníh zcela nezasypal, „jakmile budou za námi získáme výhodu překvapení. Hlavně je zabijte všechny.“ Pak se naklonila k Reeně a něco si s ní domlouvala. Jamile čarodějka souhlasila zhluboka se nadechla a prudce vyrazila vzhůru. Jezdcům, bodajícím do hromady sněhu za celou skupinou, se za zády zvedlo další mračno sněhu, které Reena odtlačila přímo na ně.
Koně se začali plašit a jezdci neviděli nic než sněhové vločky vířící všude kolem nich. Se zbraněmi v rukou se snažili prohlédnou bílou tmu. Prvního jezdce uhodil Kalev naplocho mečem do hlavy a stáhl ho z koně, který hned splašeně odběhl. Dalšího probodla Shea, když se jen tak tak vyhnula jeho sekyře, kterou máchal kolem sebe. Také jeho kůň utekl, jakmile jej už nikdo pevně netahal za uzdu. Ostatní byli zlikvidováni podobným způsobem za vydatné Deidřiny pomoci.
„Dost!“ zakřičel Kalev a sníh pomalu klesl na zem. Závěje ukryly mrtvá těla, mezi kterými stáli Kalev, Shea a Deidre. Všichni tři se usmívali na Reenu a Endera, ti měli za úkol zastavit kohokoli snažícího se o útěk. Mezi nimi Fae trochu unaveně prohodila: „Mám hlad. Nikdo živej nezůstal, co?“
Kalev se ohlédl, jestli od místa boje nevedou koňské stopy nebo jestli se pod sněhem někdo nehýbá, ale mohl jen odmítavě zakroutit hlavou. Pak najednou ztuhl a zůstal ohromeně zírat na Ariu stojící úplně vzadu. Elfka měla zavřené oči a ruce mírně rozpažené, dlaně asi ve výšce pasu. Kolem ní klidně postávalo všech deset koní.
„Každý si vemte jednoho,“ řekl Kalev jen tak nahlas, aby ho slyšeli ostatní a přitom nenarušil Ariinu koncentraci.
Rozešli se pomalu ke zvířatům, která se klidně procházela nebo postávala v nepravidelném kruhu, jehož středem byla mladá elfka. Kalev popadl za uzdu dva koně a ostatní si vybrali po jednom. Posledního koně si zvolila Reena, její volba padla na velkého bílého hřebce s černou hřívou, právě tato neobvyklá kombinace ji zaujala.
Ve chvíli, kdy čarodějka vzala do ruky uzdu, se Aria vyčerpaně sesula k zemi a koně sebou začali neklidně škubat a hrabali kopyty ve sněhu. Ti, které nikdo nedržel se v okamžiku rozutekli.
Kalev došel i s koňmi k Arii klečící v závěji. Deidre předala svého koně Reeně a šla mu pomoci. Ten jí předal uzdy a šel zvednout mladou elfku. Opatrně ji vzal do náruče a posadil do sedla klidnějšího zvířete. Upravil si třmeny a vyhoupl se do sedla hned za ni. Nechtěl riskovat, že kvůli vyčerpání spadne. Od nymfy si vzal uzdu druhého koně do ruky, zatím ho povede za sebou.
Jakmile nasedli i ostatní, vydali se volným krokem dál, směrem k nedaleké vesnici.