Začátek konce - 3. Kapitola

Arcalime se probrala s tupou bolestí v hlavě. První co si uvědomila, bylo světlo. Byl den. Hned na druhém místě byl pohyb. Uvědomila si, že ji vlečou na márách za jedním koněm. Vedle ní připoutaný za ruce k sedlu jiného nolka klopýtal muž. Brnění mu zřejmě strhali, aby nepadl vysílením. Muž byl mladý. Arcalime hádala, že nemůže být starší než ona. No samozřejmě ne podle lidského věku. To by mohla být jeho babičkou. Ale podle počítání elfů jí bylo něco pod osmnáct. Mladík byl urostlý, ale žádný hromotluk a svaly mu pod košilí jen hrály. Měl světlé na krátko ostříhané vlasy.
Nolk, který jel za nimi, si zřejmě něčeho všiml. Popojel kousek dál a řekl něco svému sousedovi. Právě v tom okamžiku zazněl z lesa roh. Právě z toho místa se vyřítila skupina jezdců s meči a ti se děsivou rychlostí blížili přímo k nolkům. Nolk, který vezl Arcalime se pokusil ujet, ale vzápětí ho jeden z loupežníků zastavil navždycky. Arcalime si připadala slabá jako nemluvně. Nemohla pohnout jediným svalem v těle.
Mladíkovi se bůhví jak podařilo dostat se z pout. Vrhl se k ní. Na lesní cestě se mezitím rozpoutal boj. Jich dvou si zatím nikdo nevšímal. Mladík přeřízl pouta mečem, který sebral jednomu z padlých nolků a vzápětí s ní sťal jiného nolka, který se zrovna nachomítl.
„Můžeš vstát?“ zeptal se Arcalime. Té bůhví proč najednou přišlo hrozně legrační, že nolk padl mečem svého druha.
„S čím kdo zachází, s tím taky schází.“ Prohlásila.
„Blouzní.“ Zamumlal mladík a šáhl jí na čelo. Hned však rukou ucukl zpět, „Chytá tě horkost!“ Mladík vzal bez větších potíží Arcalime do náručí a rozeběhl se. Byli jen pár metrů od spásného lesa, když nad nimi zasvištěl meč. Mladík se vrhl na zem právě včas. Arcalime dopadla do bláta o několik kroků dál. Muž, který je napadl, se rozmáchl k poslednímu smrtícímu úderu. Mladý rytíř vstal a stoupl si před Arcalime. Neměl meč a tak ji chránil jen svým tělem. Ruku s mečem však v půlce cesty zadržela jiná ruka. Ten muž, který zabránil poslednímu smrtelnému úderu, byl mnohem urostlejší než většina ostatních mužů. Sundal si promáčklou helmu. Z každého jeho pohybu byla vidět vznešenost. A hned se také ukázalo proč. Jeho ucho se nahoře zužovalo do špičky. Rysy v jeho obličeji byli velmi pohledné až měkké a otcovské. Měl oči tak tmavě hnědé, že se jen stěží dala rozeznat duhovka od panenky. Prstem ukázal na mladíka.
„Chtěls zachránit tu elfku?“ zeptal se. Hlas měl tvrdý až nepřístupný. Takový co je zvyklý velet.
„Ano, pane.“ Zazněla odpověď.
„Znáš jí dobře?“
„Ne, pane. Nevím ani jak se jmenuje. Na tom snad záleží.“
„Proč jsi jí chtěl tedy zachránit tím, že se obětuješ? Vždyť ji vůbec neznáš!“
„Je povinností rytíře chránit slabé a bezbranné, tedy ženy a děti.“
„Každé z našich dětí by tě dokázalo porazit v boji mečem!“
„Ale ona je teď slabá a bezbranná. Teď potřebuje ochranu.“
„Slyšeli jste,“ tentokrát vznešený elf promluvil ke všem ostatním, „všichni lidé nejsou nepřátelé.“ Na chvíli se odmlčel a potom promluvil zase jenom k mladíkovi.
„Jmenuji se Parandur a jsem něco, co by se dalo nazvat král elfů.“ Parandur sesedl z koně, sundal si rukavice a podal mladíkovi ruku.
„Já jsem Carle z Rinoka.“ Představil se mladík a vypadal, že se ani moc nediví. Parandur si sedl na bobek a odhrnul Arcalime z obličeje vlasy a bláto. Ihned se však napřímil a znovu podal Carlovi ruku.
„Já jsem osobně patrně také tvým dlužníkem, protože ses pokoušel zachránit mou neteř, která je již mnoho let ustanovena mou nástupkyní.“ Carl vypadal potěšeně a zároveň trochu překvapeně.
„Pak jsem dvojnásob hrdý, pane, ale vaše neteř je nemocná, pane, blouzní a má horkost.“ Řekl.
Parandur si rychle znovu dřepl a položil Arcalime ruku na čelo. Neucukl, ale zamračil se. Arcalim si potom pamatovala, že všechno jakoby ztmavlo. Až úplně zčernalo.