Bez hranic 1. - Na začátku cesty

Hodila další kousek oblečení na haldu, která začala pomalu zaplňovat vnitřek kufru. Hrozilo, že se za chvíli už nebude dát zavřít. Svalila se do křesla a dolila si do sklenice další dávku alkoholu a připálila si cigaretu. Alkoholu se nedotkla už skoro čtyři roky. Jenže teď byla zase v háji. Všechno šlo k čertu. Všechno obětovala pro svojí sestru, která se jí právě za svojí péči odměnila. Né, moc příjemně. Dopila sklenku. Cigaretu típla o okraj popelníku a nedopalek položila na slušnou kupičku, kterou už stihla vytvořit. S námahou vstala z křesla a namířila si to ke kufru. Chtěla přidat ještě pár kousků oblečení. Jenže svět se roztočil ve změti barev. Ztěžka dosedla na zem a opřela si hlavu o kolena. Nějakou dobu se nehýbala a pravidelný dech by mohl prozradit dřímotu. Pak ale trhla hlavou a zamžourala ke stolu, kde stála flaška, jejíž obsah se začínal zmenšovat. Chvíli přemýšlela, která láhev z oněch třech je ta pravá a napodruhé se trefila. Napila se bez sklenky.
Za několik okamžiků jí hlava klesla.


Mívá hodně živé sny. I představy. Díky své bujné fantazii si často představuje místa na kterých nikdy nebyla. Vykresluje si je do nejmenších detailů a prohlíží si je.
Tenhle sen se ale něčím lišil. Našlapovala na měkké trávě. Cítila pod nohama rosu. Příjemně chladila do chodidel. Po několika krocích si uvědomila, že to není rosa. K jejím uším dolehl hřmot. Rozhlédla se a mlha kolem se rozhrnula. Stála u vodopádu. Masa vody vysoko nad její hlavou padala do jezírka, které leželo jen kousek od ní. Kapičky, které se při dopadu na zpěněnou hladinu rozprskly dopadali na trávu i na ní. Teď už je cítila i na tváři. Udělala ještě několik kroků než spatřila strom s bohatou korunou. Viděla pod ním sedící postavu. Došla až k ní. Byl to muž. S tmavými lehce vlnitými vlasy ne příliš dlouhými. Přestože neudělala sebemenší hluk nějak vycítil její přítomnost a podíval se na ní. Měl jasně modré oči. Jako jezírko, u kterého stála.
"Kdo si?" zeptal se jí a zvedl se.
Neodpověděla. Nemohla to se ve snech někdy stává. Když stanul naproti ní zjistila, že mu sahá po ramena a proto musela zvednout hlavu aby se mohla znovu podívat do modrých očí.
"Jsi Cestovatel!" vycítila, že to není otázka. Nebyla si jistá co tím myslel, ale zřejmě ho to nějakým způsobem potěšilo. Dál si ho prohlížela. Byl to jeden z těch snů, kdy víte že se vám to jen zdá a tak uděláte něco, co by jste si nikdy v reálném životě nedovolili. Přišla ještě o krok blíž. Teď když stála těsně u něho ucítila zvláštní vůni. Postavila se na špičky a aby udržela rovnováhu opřela se pažemi o jeho hrudník a políbila ho. Jenže on stál jako přimrazený. Trochu se odtáhla a znovu si ho prohlédla. Měl ve tváři něco co jí uklidňovalo. Potom se o něho opřela čelem a pažemi ho objala. Musela se zasmát. Protože ve skutečném životě si připadá hrozně sama a nemá nikoho u koho by mohla nalézt útěchu její podvědomí si ve snu vytvořilo právě tohle. Připadalo jí to legrační. Za několik okamžiků ucítila jak jí položil ruce na ramena, pokračoval k jejím zádům a přitáhl si jí blíž. Díky podvědomí. Pomyslela si a vdechovala onu vzdáleně povědomou vůni. Když trochu pootočila hlavu všimla si přívěsku pověšeného na jeho krku. Natáhla k němu ruku a prohlížela jej. Vypadal jako malá spirála. Sledovala jí tak pozorně až se jí začalo zdát, že se točí a ona s ní. Jenže se opravdu točila. Sen se začal rozplývat.


Otevřela oči svět, se točil pořád. Lahev mezitím pustila z ruky a čirá tekutina utvořila na koberci mokrou skvrnu. Nechala to tak neměla chuť něco uklízet. Jen se s menšími obtížemi dostala až k posteli, nějak se nemohla trefit do dveří od ložnice. Jakmile položila hlavu na polštář usnula. Tentokrát bezesným spánkem.

Probudilo jí vyzvánění telefonu tónem který jí bušil do hlavy jako kladivo. Nemohla si vzpomenout kam včera položila mobil a tak nadávala a přecházela po bytě a vyzváněcí melodie jí dál ve vlnách narážela do rozbolavěné hlavy.
"Prosím." zavrčela do telefonu jakmile se jí ho povedlo nalézt.
"Niko, rozmysli si to." byla to její šéfka a samozřejmě tím myslela její výpověď.
"Marto, já nemůžu. Musím odtud vypadnout. Nemůžu je potkávat tady potkávat. A ke všemu se chtějí nastěhovat sem do bytu."
"To jim přece nedovolíš."
"Nemám na vybranou. Půlka patří mojí sestře. A já tu už ani nechci být. Zůstávala jsem jen kvůli ní. Odjedu někam a zkusím zapomenout a konečně začít žít svůj vlastní život."
"Niko, a kam se chystáš."
"Ještě nevím. Ozvu se ti až někde zakotvím."
"Hodně štěstí. Ty si ho zasloužíš."
"Díky. A zatím na shledanou."
Pracovala u Marty od té doby co si vzala sestru do své péče. Měla cukrářskou výrobnu. Byla ní hodná a kdyby nebyla její šéfka nejspíš by byly dobré kamarádky.
Podívala se na hodiny. Bude devět. Spala pořádně dlouho. Měla pocit, že se jí něco zdálo, ale čím usilovněji se snažila si vzpomenout tím víc se jí sen rozplýval. Nakonec toho nechala Je to přece jen sen. Došla do koupelny a vzala si aspirin, který rozžvýkala. Trochu se jí z toho zvedl žaludek. Rychle se napila vody a částečně spláchla nepříjemnou pachuť. Prohlédla se v zrcadle. Kruhy pod očima. Pobledlá. Její modré oči tentokrát vypadaly mdle a neživě. Tmavě hnědé vlasy, sahající k ramenům, měla zcuchané klem hlavy.
"Nádhera." pověděla svému odrazu. Aby se vzpamatovala vlezla pod studenou sprchu. Jediné co tím získala byla zimnice. Další půlhodinu se pokoušela upravit svůj vzhled na přijatelnou úroveň.
Nakonec zbývalo dobalit posledních několik kousků a zavřít kufr. Což se ukázalo jako nejtěžší úkol toho rána. V deset hodin odcházela z bytu jen s kufrem do kterého zabalila celý svůj dosavadní život, pravda byl trochu přecpaný.
Klíče hodila do schránky. Byla tak domluvená se svojí sestrou. Nechtěla se s ní potkat. Zatím na to neměla. Možná jí po čase odpustí, ale teď je příliš brzy. Za všechnu její péči od ní dostala opravdu pěkný dárek.
Když sundávala zavazadlo z posledního schodu pustila si ho na nohu. Utrousila peprnou nadávku a pomyslela si. To mi ten den pěkně začíná.


Na nádraží si koupila lístek na první autobus, který odjížděl. Bylo jí jedno kam se dostane, nechávalo to osudu. Před odjezdem si ještě stihla koupit kávu a obloženou bagetu. Snídani raději neriskovala vzhledem ke své kocovině, ale teď bylo skoro poledne a houpavý pocit v žaludku pomalu ustoupil.
Nádraží bylo v tuhle dobu vyprázdněné. Jen když přijel nějaký autobus prohnal se tu houf lidí, ale za pár okamžiků tu zbylo jen několik lidí rozptýlených po celé hale. Než nastoupila koupila si na cestu ještě láhev vody a dva sladké koláče s ořechovou náplní. Zbožňovala ořechy nejvíc máčené v čokoládě nebo s medem.
Vyprala si sedadlo asi uprostřed. Uvelebila se u okénka. Dlouho pozorovala ubíhající krajinu, stejně jako míhající se stromy jí v hlavě ubíhaly myšlenky. Nakonec toho raději nechala. Vzala si koláč. Nejprve jen uždibovala ořechy kterými byl ozdobený. Potom s chutí snědla i zbytek.
Aby si ukrátila čas zkusila hru na představy. Byla to její oblíbená zábava, když měla dlouhou chvíli třeba v čekárně u doktora. Rozhodla se, že si bude představovat místo kam právě jede. Zavřela oči.

Nějakou dobu se soustředila a viděla jen tmu, která se jí před očima vlnila a místy světlala. Potom konečně viděla obrysy. Stála na náměstí. Rozhlédla se kolem. Uprostřed stála kamenná kašna ozdobená velkou rybou. Došla k ní a namočila prsty do ledové vody. Úplně jí ucítila na prstech. Na dně leželo poměrně dost mincí. Jedna z nich téměř u kraje byla s dírou uprostřed. Sledovala hladinu kterou čeřila voda tryskající z tlamy ryby navrchu. Drobné kapičky jí dopadaly na kůži. Něco jí to připomínala.
Otočila se a shlédla, co je kolem ní. Byly tu domy, většinou dvoupatrové. Všechny si byli podobné až na do, že některý měl balkón nebo jiné zdobení. Občas se rozestoupily aby udělali místo úzké uličce, která ubíhala za roh takže jí nemohla pozorovat každopádně byla široká tak maximálně pro jedno auto. Skoro naproti stála cedule s nápisem Penzion u dvou koček. Šipka ukazovala do jedné z malých ulic. Vydala se směrem, který jí ukázala tabule. Celé náměstí bylo vydlážděno kameny. Právě šlápla na jeden, který byl uvolněný nadzvedl se a když ustoupila s hlasitým klap dopadl do svého ďolíku. Pokud by bylo po dešti vyšplouchla by voda a nahodila jí kalhoty. Ulička směřovala do mírného kopce. Procházela mezi domy, které uvrhly její cestu do studeného příšeří. Držela se podél stěny a prsty sledovala jemnou prasklinu na stěně. Šla neustále vzhůru. Po pár minutách se vynořila na vyvýšenina ze které mohla vidět náměstí odkud přišla. Před ní stál velký dům. S dvoukřídlými dveřmi nad kterými vysela cedule U dvou koček. Zeleně natřené rámy oken skoro splývali s břečťanem, který obrůstal průčelí. Kochala se pohledem na příjemně vyhlížející penzion.

Najednou jí něco velkou silou vtlačilo dopředu. Otevřela oči k uším jí dolehlo troubení a nadávky. Seděla v autobuse a řidič právě spílal na adresu nějakého chodce který se mu připletl do cesty. Úplně zapomněla kde vlastně je.
Když konečně vystoupila na malém nádraží začínalo se už smrákat. Vydala se i se svým kufrem hledat místo k přenocování. Prošla několik ulic než se před ní otevřel volný prostor. Zprvu ho v šeru nepoznala, ale jakmile došla ke kašně měla jisto. Tohle si přece představovala. Velká ryba s otevřenou tlamou a tryskající voda. Svižným krokem si to namířila přes náměstí, kufr na kolečkách vyklepával pravidelný rytmus jak nadskakoval na nerovném povrchu. Uvolněnou dlaždici minula, pokud tam nějaká byla. Teď se začínala rýsovat tabule penzionu U dvou koček.
To není možné. Zavrtěla Nika překvapeně hlavou. Vydala se ulicí do mírného kopce. Cesta jí připadala náročnější nejspíš to bylo kufrem. Nakonec udýchaná stanula před oním domem. Uvnitř se ještě svítilo.
Opatrně vešla do dveří. Malá místnůstka s krbem a pohovkou, na stole několik časopisů. Po levé straně byl umístěn pultík. Ještě než došla až k němu. Objevil se za ním velmi hubený muž se začínající pleší.
"Dobrý den, vítejtte v penzionu U dvou koček."
"Dobrý den, máte volný pokoj." Nika byla stále trochu zmatená.
"Jistě slečno, krásný pokojíček s koupelnou a výhledem. Máte li zájem zapište se u nás."
Přistoupila k pultu a převzala papír a pero. Vyplnila všechny údaje a podala mu ho zpět.
"Tak prosím. Tady je váš klíček."
"Děkuji." začala vytahovat peněženku.
"Slečno. U nás se platí při odjezdu. Pokud se rozhodnete zůstat déle tak až na konci týdne."
"Ukažte pomůžu vám s kufrem. Zavedl jí až před pokoj."
"Krásné sny, slečno."
"Děkuji." zavolala za odcházejícím mužem.
Pokoj byl opravdu krásný. Velká postel, pohodlné křeslo a půvabný přímořské krajiny. Koupelna byla maličká, ale útulná. Hned jí využila a spláchla ze sebe prach cest. Potom už čekala ona nádherná postel.