Bez hranic 2.- Starosti a slavnosti

Probuzení bylo nesmírně příjemné. Do pokoje proniklo několik slunečních paprsků. Nejhezčí je vždy okamžik mezi bděním a uvědoměním si skutečnosti, kdy vás netrápí váš život a užíváte si příjemnou rozespalost. U Niki to trvalo necelou minutu. Konkrétně než otevřela oči a zmateně přemýšlela, kde je, pak si vzpomněla na Dvě kočky a to proč je tady. Nálada klesla k bodu mrazu. Přesto při pohledu z okna pocítila zvláštní hřejivý pocit. Před ní se rozkládalo malé městečko pozvolna přecházející v pastviny a lesíky. Místo si jí získalo ještě dřív než si to sama připustila. Vlastně ještě dřív než sem přijela. Možná by tu mohla nějaký čas zůstat. Trochu peněz má našetřeno. A třeba by se tu našla i nějaká práce.
Ozvalo se zaklepání na dveře a po jejím "Dále." vstoupila menší žena, trošku oplácanější, ale velice usměvavá.
"Slečno, dáte si snídani venku."
"Moc ráda."


Když sešla dolů po schodech našla dveře na terasu, byla obrácená opačným směrem než okna jejího pokoje. Teprve teď si všimla, že za penzionem se rozkládá upravená zahrada, která někde v dálce přechází v les. Na terase byli rozmístěny malé stolečky u jednoho seděla rodina se dvěma malými dětmi. A stranou v rohu starý pán který .si něco poznamenával do notesu.
"Už máte prostřeno." zavolala žena, "vybrala jsem vám tenhle stůl."
Nabrala si šunku, sýr, pečivo, do hrnku nalila kávu a posadila se ke svému stolu. Vychutnávala si snídani a naslouchala živé debatě dvou dětí o tam jakou masku si obléknou. Asi půjdou na nějaký maškarní ples.
Další stul obsadili tři stařenky, které si libovali, že takhle dobře se už dlouho vyspali. Když se chystala k odchodu přišla ještě mladá dvojice. Slečna se nechala obsluhovat od svého partnera. Zřejmě novomanželé. Jak dlouho jim to asi vydrží.
U pultu se zeptala muže, který jí včera ubytoval na zajímavá místa.
"Slečinko, nejhezčí je tedy Vyhlídka. Cesta je dobrá a nahoře nádherný rozhled na celý kraj. Asi deset kilometrů je starý hrad. A za městem kaple. A je tu půjčovna kol. Hodně lidí dělá výlety po okolí, k jezírkům a tak. Dole v obchodě mají mapu. Podle ní můžete projet celé okolí."


Vzala si nějaké věci z pokoje. A cestou se zastavila pro mapu v malém obchůdku. Koupila si tady i něco k jídlu a vydala se na Vyhlídku. Cesta byla povětšinou lesem a slunce se tak nestalo nepříjemným nepřítelem. Stoupání se pozvolna zvyšovalo. Nika už se těšila na vrchol. Námaha při výstupu stála za to. Rozhlédla se po krajině a nasávala její poklidnou atmosféru. Foukal tu příjemný větřík. Jaké je to asi dole v těch lesích? Podívá se. Tedy né doopravdy, samozřejmě. Když včera viděla tohle město byla to jen náhoda. Zřejmě o něm někde četla, prohlédla si fotografie a v podvědomí jí to zůstalo. Jiné vysvětlení není. Zavřela oči a začala si představovat jak letí nad krajinou a pak se prochází po měkkém mechu v zeleném příšeří. Cítila těžkou vůni lesa. Uplynula dlouhá doba než se znovu vrátila do normálního světa. Připadala si unavená. Posadila se na zem a opřela se zády o velký balvan, který byl vyhřátý od sluníčka. Zavřela oči a nechala si na víčka dopadat sluneční paprsky. Brzy usnula.

Na zpáteční cestě si dala oběd v malé restauraci. Potom pila ledový čaj a prohlížela si místní noviny. Našla tam pár místních drbů a seznam akcí. Brzy se měly konat tradiční slavnosti s průvodem masek. Mohla by se jít podívat. Bude to určitě velká sláva, která se neobejde bez tance, veselí a alkoholu. Měla pocit, že tyhle tři věci mají smysl jen pokud jsou spolu. Každá zvlášť je jaksi neúplná.

Procházela se po okolí. Našla lesní jahody a vykoupala se v jezírku. Bezvadně strávený den. Její chmury se téměř vytratily zůstávaly, na pozadí její mysli a čekaly na vhodnou příležitost k návratu. Měla v úmyslu vrátit se před setměním. Toulat se v noci po neznámých místech není právě nejlepší. Jenže špatně odhadla vzdálenost a vracela se tak za úplné tmy. Byla ráda, když vyšla z lesa a dostala se do ulic města. Jenže po pár krocích jí nepříjemně zamrazilo. Vešla do úzké uličky, která rozhodně nenavodila pocit bezpečí. Ohlédla se. Něco se mihlo kolem rohu domu. Srdce jí poskočilo. Několik vteřin poulila oči do šera, které nedokázala lampa plně rozptýlit. Huso pitomá. Nadávala si. Lekáš sama sebe. Šla dál. Slyšela za sebou kroky, ale když se otočila nikoho neviděla. Srdce jí tlouklo bezhlavém tempu. Možná tady zkolabuje. Teď už se neohlížela. Určitě si všechno jen představuje. Nevědomky zrychlovala. Nakonec její body klepaly do kamenné cesty stejně rychle jako srdce. Světla penzionu pro ní byla majákem bezpečí.

"Slečno, vy jste bílá jako smrt." prohlásil muž od pultu když jí podával klíče od pokoje. V pokoji za sebou zamkla dveře. Posadila se do křesla a střídavě hleděla k oknu a zase ke dveřím. Jednu chvíli se ozývaly kroky a hlasy dole v hale postupně se propracovaly až k jejímu pokoji ale pokračovaly dál někam nad její hlavu. Několik bouchnutí dveří a pak klid. Opozdilí hosté se vrací. Bylo už hodně po půlnoci, když se odhodlala vlézt do postele, ale spánek přišel až k ránu.

Tentokrát žádné sluneční paprsky. Po obloze se táhly ušmudlané mraky poháněné studeným větrem. Nika opět propadla depresím. Nešla na snídani, ležela a snažila se přemoci špatnou náladu. Dostala neuvěřitelnou chuť na sklenku vodky a nenáviděla se za to. Nakonec se zvedla a v obchodě si koupila láhev čiré tekutiny a krabičku cigaret. V pokoji je postavila na stůl a dívala se na ně. Pokud dokáže odolat a neochutná, možná se toho zlozvyku zbaví nadobro. Nikdy jí alkohol nelákal, ale po smrti rodičů se propadla do beznaděje a začala se opíjet. Jenže za nějaký čas si skrz alkoholové omámení uvědomila, že její sestra na tom musí být ještě hůř. Přerušila školu, našla si práci a po pár měsících a jednom zplnoletnění jí dostala sestřičku do péče. Od té doby se nenapila. No, až doteď.
"Zlatíčko." ozvalo se za dveřmi. Nika rychle schovala inkriminující předměty pod peřinu a šla otevřít.
"Manžel mi říkal, že jste včera vypadala špatně a dnes jste nic nejedla. Asi vám není dobře tak sem přinesla něco k jídlu a na čtení abyste se nenudila."
"To jste nemusela. Já bych si pro něco došla."
"Kdepak tady to snězte a kdybyste něco potřebovala tak jsem dole v kuchyni."
"Moc děkuju."
"Nemáte zač." takhle se o mě nikdo nestaral už hodně dlouho, pomyslela si. S veškerým úsilím do sebe nacpala jídlo . Potom zamkla dveře vzala knihu a zavrtala se pod peřinu. Právě urovnávala polštář když jí do nohy něco zastudilo. Lekla se a prudce strhla peřinu. Úplně zapomněla že tam dala vodku a cigarety. Raději je přemístila do batohu. Potom se pustila do čtení. Nějaká červená knihovna. Nic pro ní, ale ven se jí nechtělo, spát nemohla a nic jiného na práci neměla.
Někdo vzal za kliku. S hrůzou se podívala na dveře. Ještě že zamkla.
"Hej, pusť mě." ozval se za dveřmi ženský hlas. "Nás." opravil jí další. Jezinky nebo co?
Dělala, že neslyší a dál upřeně sledovala dveře. Klika se ještě několikrát pohnula, ale pak to vzdaly.
Nika byla zmatená. Copak jí vážně někdo pronásleduje. Možná se zbláznila. Třeba si jen spletly pokoje. Jestli předešlou noc špatně spala tak tentokrát nezamhouřila oči. Neklidně se převalovala. Chvíli koukala na dveře potom zase na okno. Jednou tam zahlédla obličej. Rychle zabořila hlavu do polštáře a přikazovala si, že má vidiny. Když se odhodlala znovu podívat nic už neviděla.
Nemohla se dočkat svítání. Přišlo, šedivé a sklíčené jako předešlého dne. Mátožně se vydrápala z postele. Připadala si naprosto bez života. Oblékla se a donutila se dojít na snídani. Prostřeno bylo tentokrát uvnitř. Posadila se k jednomu volnému stolu s hrnkem plným vonící kávy. Usrkla a vychutnávala její chuť. Zavřela oči a zamyslela se. Stála opět na Vyhlídce. Vítr byl silnější roztřásla jí zima. Po pravé ruce měla hradbu šedých mraků, ale po levé se oblačnost začínala protrhávat. Možná že bude hezké počasí.
Otevřela oči. Místností k ní dolehl vzrušený šepot podívala se tím směrem. Dva stoly byly sražené k sobě. Seděla u nich podivná šestice. Drobná blondýna a rusovláska s neuvěřitelně dlouhými vlasy seděly vedle sebe a něco si šeptaly. Na levé straně byl vousáč s vlasy v culíku a z druhé strany světlovlasý mladík a v čele stolu šedivějící muž. Posledním stolujícím byl také muž s tmavými vlnitými vlasy. Na chvíli jí připadal povědomí, ale určitě se jí to jen zdálo. Jenže onen muž se na ní usmál a zamával jí. Co je to za cvoka. Upřeně se na něj zadívala a pak si zaťukala na čelo. To spustilo u stolu hurónský smích. Rusovláska do něho přes stůl šťouchla. Raději si jich přestala všímat a vrátila se ke kávě. Celou dobu na sobě cítila jejich pohledy. Oddechla si, že jsou konečně pryč.
Když kolem procházela majitelka zeptala se jí: "Co jsou zač?"
"Přišli včera pozdě večer s meči a luky."
"Co? To je trošku divné nemyslíte."
"Kdepak. Dnes večer se koná průvod. Na náměstí budou historické souboje a jiná zábava. Každý rok se najde někdo, kdo se tady ubytuje kvůli slavnostem. Jednou jsme měli na zahradě i koně. Tak mě napadlo, že vám půjčím jeden z kostýmů co máme schované. Průvod je vážně úžasný bude s vám moc líbit."

Dopoledne se šla projít po městě a navštívila kapli. Všude narážela na některého z šesti podivínů. Přes její snahu se jim nemohla vyhnout. Naštěstí se žádný nedostal tak blízko aby se s ní dal do řeči. Když se vrátila do pokoje našla na posteli slíbené šaty. Původně nechtěla jít, ale když uviděla jak jsou nádherné musela si to rozmyslet. Byly modré s lehoučkým nádechem fialové. Výstřih působil decentně a od loktů navazovala na rukávy lehká průsvitná látka, která se rozšiřovala a splývala skoro až na zem. Výstřih byl zdoben bílou výšivkou, která se táhla přes břicho až ke spodnímu lemu šatů. Stejně byly zdobeny i rukávy. Látka působila jemným dojmem, ale při dotyku byla pevná. Byly tu i boty, ale né zašpičatělé jak si představovala. Vysoké do půl lýtek šněrovací a na poměrně vysokém podpatku. Odložila si je stranou a rozhodla se ještě si odpočnout. Pokud se má jít večer podívat na slavnost měla by se trochu prospat. Nakonec z toho byla slabá hodinka, protože po chodbě neustále někdo pochodoval, bouchání dveří a luxování.

Začala se chystat. Oblékla si šaty a neustále se prohlížela v zrcadle. Nemohla se na ně vynadívat. Ještě vyhrabala několik spon a trochu si upravila vlasy. K tak krásným šatům by se hodily delší, ale co nadělá.
Z okna už byla vidět světla na náměstí. Nejvyšší čas vyjít. Před vchodem postávali její pronásledovatelé všichni oblečeni a ozbrojeni jako nějaká středověká armáda. Snažila se je ignorovat a rovnou se vydala k náměstí. Musela jít pomalu protože na tak vysoké podpatky nebyla zvyklá. Chvílemi za sebou slyšela klapot dalších nohou. Nejspíš šli zase za ní. Hloupost přece nebude paranoidní, všechno je to jen náhoda a její představivost.
Dole byla už pořádná spousta lidí a tak se hned vmísila do davu. Viděla tu kostlivce, skřítky, víly, princezny a rytíře a další těžko identifikovatelné bytosti. Uprostřed bylo malé improvizované jeviště na kterém se hrály hry. V jiném místě zase předváděli umění šermíři a žongléři. Nejspíš tu byli lidé z celého okolí. Nejprve jen procházela davem a prohlížela si masky. Někde zepředu se ozvala trubka, následoval hlas. Moc mu nerozuměla, ale když utichl tak se celý dav dal na cestu. Šla s nimi a vnímala rozjařenou energii která probíhala všude kolem.