Kronika Keronie 9. kapitola

Probudil ji klapot koňských podkov na kmenné cestě. Zmateně se začala rozhlížet, kde jsou. Uvědomila si, že se stávalo pomalu zvykem, že spala v Richardově společnosti a to přímo v jeho náruči. Bude s tím muset později něco udělat, ale momentálně jí bylo příjemně, tak proč to kazit.
V dálce spatřila jakousi mohutnou stavbu, která se tyčila nad údolím. Směřovala k ní cesta, po které právě jeli. Budova byla z jedné strany obklopována propastí a ze dvou stran skálou. Vypadala hodně staře a nedobytně.
„Co to je za stavbu?“ ptala se svého společníka, neboť došla k závěru, že on jí sám od sebe žádné informace neřekne.
„To je hlavní sídlo Bratrstva pravdy a nazývá se Melhoka. Je to cíl naší cesty.“
Veronika žasla. Čím přijížděli blíže, tím více mohla obdivovat architekturu této budovy. Působila dojmem, že vyrůstala přímo z nitra skály a je její právoplatnou součástí. V zapadajícím slunci vydávaly její zdi zvláštní namodralý lesk - stejný, jako skála vedle. Byla to nádherná podívaná. Skoro nešlo poznat, kde stavba začínala a kde končila. Pro Verunčino zkušené oko, nebyl problém stavbu rozeznat od skály, ale pro poutníka či náhodného kolemjdoucího by bylo složitější vidět v ní něco jiného než další skálu. Byl to mistrovský tah stavitelů. Ovšem to si lidé nesměli všimnout kamenné cesty vedoucí k budově. I přes to, v tom viděla úžasnou ukázku toho, jak určité místo zabezpečit proti vpádu jakéhokoliv nebezpečí. Vedla tam pouze jedna přístupová cesta, která byla úzká a klikatá.
Za sebou uslyšela tichý smích. Se zarděním zavřela doposud otevřenou pusu. Neuvědomila si, že na ten objekt zírala s bradou na zemi.
„Spalo se ti dobře, má paní?“ ptal se jí a nemohl potlačit malý usměv.
„Ušlo to.“ ,Nemůže mu přece říct, že tak dobře se už dlouho nevyspala.‘
Veronika už delší dobou slyšela jemné hučení, které postupně sílilo. Teď měla možnost zjistit, co to bylo. Jeli po úzké cestě na okraji srázu, aby měla lepší výhled do údolí, musela se naklonit nad Richardovu pravou ruku a podívat se do propasti pod nimi. Snažila se ho dotýkat co nejméně. Od leknutí, které se jí poté dostalo, když shlédla dolů na mohutný vodopád, se nechtěně otřela svým hrudníkem o Richardovu pravou ruku.
To co následovalo, ji pořádně vyděsilo.
Richard sebou cukl a zatáhl přitom koni otěžemi tak prudce, že se postavil na zadní nohy a hrozilo, že je oba shodí do propasti.
Veronika se sotva udržela v sedle a setrvačností narazila zády do Richardova hrudníku. Ten ji levou rukou chytil kolem pasu tak pevně, až měla pocit, že se udusí. Zároveň pravou rukou zatáhl za otěže a uklidňujícím hlasem koně utišil.
Veronika ztěžka oddychovala a snažila se otřepat z toho nechtěného zážitku.
„Jsi v pořádku, má paní? Není ti nic?“ ptal se jí s obavami v hlase a díval se na její otřesený obličej.
Veronice chvíli trvalo, než byla schopna slabým hlasem odpovědět.
„Nic mi není.“
Bylo jí jasné, že další zkoumání místní přírody bylo odsunuto na neurčito. Pochopila celkem přesně, proč sebou Richard tak cukl, bude se ho muset snažit dotýkat co nejméně. S tímto úmyslem, se odlepila od jeho hrudníku, kde byla doposud namačkaná a snažila se v rámci mezí udržet si od něj nějaký odstup. Vyžadovalo to sice, že musela celou zbývající cestu sedět v sedle zpříma, ale nechtěla zopakovat předešlý zážitek.
Richard si v duchu nadával. Byl přece vycvičený na nejrůznější situace a změny okolností a jeho překvapil dotyk na své ruce. Asi se dostatečně nesoustředil, ale nebylo divu, když jeho mysl zaplnily myšlenky na jeho paní. Musel s tím přestat, před chvíli to ohrozilo jejich život a kdoví, co by se stalo příště. Uvítal, když se jeho paní posunula dál od něho. Zřejmě na to měla stejný názor.
V tichém mlčení postupovali pomalu vpřed, až dorazili před mohutnou železnou bránu. Ta se s tichým rachotem sama otevřela. Vjeli na nádvoří, které bylo obklopeno budovami a mohutnou kamennou zdí, kterou právě projeli.
Veronika byla ohromena. Vše zde bylo z onoho kamene, z kterého byla skála, a tvořilo obrovský jednotný celek. Tak se soustředila na prohlížení budov, že nepostřehla skupinku lidí, jdoucí k nim. Až po vyslovení svého jména si jich všimla.
„Veroniko Sofie Ramei, vítej zpět v Keronii,“ promluvil nejstarší z nich a poklekl na jedno koleno a sklonil uctivě hlavu. Jeho osm společníků udělalo to samé.
Veronika nechápala co se to dělo. Proč před ní klečí? Otočila se v sedle na Richarda a tázavě pozvedla levé obočí.
Ten ji potichu pošeptal: „Jsi přece naše budoucí královna, má paní. Měla by sis na toto zvykat,“ s tajemným úsměvem sledoval její pomalu rudnoucí obličej.
Odvrátila se od něho a shlédla na starce stále klečící na kamenné zemi.
„Prosím vstaňte, nemusíte přede mnou klečet,“ promluvila k nim prosebně, cítila se trapně. To ji scházelo, aby se jí tu každý klaněl. Nebyla ráda středem pozornosti.
Mezitím, co starci vstávali ze země, Richard ladně seskočil z koně a pomáhal Veronice dolů. Ta nějak netušila, co měla udělat. Richard viděl její bezradnost, uchopil ji v pase a stáhnul ji ze sedla.
Její bosé nohy se dotkly studené země a ona si znovu uvědomila její nedostačující oděv. Snažila se zahalit od dlouhého pláště co nejvíce, aby nikdo nespatřil její modré pyžamo. Když stála na zemi a mohla si ty muže v klidu prohlédnout, zjistila nemilou věc. I staří lidé, jako byli tito, byli vyšší než ona a to nejméně o jednu hlavu.
,Tak to mě za chvíli bude bolet krční páteř,‘ pomyslela si v duchu a rukou se snažila uhladit její do všech směrů trčící vlasy. Díky přívalu adrenalinu ani necítila bolavý kotník a čelo.
Musela vypadat strašně. Nedivila by se, kdyby si ji spletli s divoženkou. Neupravené vlasy, skromný skoro nezahalující oděv a její bosá chodidla musela vypadat opravdu podivně. Když k tomu připočetla rýsující se modrou bouli na čele, musela vypadat uboze.
Starcům to zřejmě nevadilo. Po jejích tvářích se rozlévaly široké upřímné úsměvy. Pobízeli ji, aby je následovala.
Ona stála zaraženě na tom samém místě a neměla se k pohybu. Cítila za sebou Richardovo obrovské tělo a to jí na klidu moc nepřidávalo.
Ten její dilema vyřešil za ní. Uchopil ji do náruče a šel za starci dovnitř největší budovy. Vešel do honosné místnosti zdobené nástěnnými freskami a posadil ji na nejnákladněji vyřezávanou dřevěnou židli s rudým čalouněním. Poté se postavil za její opěradlo.
Veronika se rozhlížela po místnosti. Ta byla osvětlena několika svícemi zasazenými ve svícnech na zdi a celkovou atmosféru středověkého hradu doplňoval obří krb. Jelikož se začalo stmívat a světla rychle ubývalo, byly svíce a oheň v krbu jediným zdrojem světla. Sledovala, jak se devět starých mužů postupně usazovalo kolem dlouhého stolu, v jehož čele seděla.
Po její pravici seděl ten, který na ni venku promluvil. Jeho věkovitost dokazoval dlouhý stříbrný plnovous, který mu končil u pasu, dlouhé šedé vlasy a vrásčitý obličej s ocelově šedýma očima, které na ni hleděly. Pohledem přešla na svého společníka po levé ruce. Také působil letitým dojmem, ale jeho vousy a vlasy mu dosahovaly sotva k ramenům. A také na ni zíral jako na svatý obrázek. Prohlédla si zbytek osazenstva a všichni vypadali staře a šedivě.
Slova se chopil ten nejstarší.
„Je mi ctí přivítat tě v Melhoce, má paní. Ani jsem nedoufal, že se dožiji tvého návratu zde. Jmenuji se Malcolm a jsem představený řádu Bratrstva pravdy a Rady straších.“
Veronika mu odvětila: „Těší mě, Malcolme, ale zřejmě se někde stala chyba,“ byla ráda, že jí hlasivky neodešly bůhví kde. „Žádná vaše ztracená královna nejsem a už vůbec nemám zájem pokračovat v téhle frašce! Tenhle“, ukázala za sebe na stojícího Richarda, „mě unesl, odvezl sem a vykládal blbosti o té vaší Keronii. Ničemu tomu nevěřím! Copak jsme v nějakém Pánu prstenů či Harry Potterovi? Chci se okamžitě vrátit domů, a pokud mě tam dopravíte, možná na vás nepodám trestní oznámení u policie.“ Takto zakončila svůj projev a byla ráda, že to ze sebe uměla dostat na první pokus. Aspoň bude těm páprdům jasné, že jí nebudou věšet bulíky na nos.
Skupina devíti stařešinů se už neusmívala. Malcolm pohledem vyhledal Richarda a se zadržovaným hněvem se ho zeptal: „Tys jí to nevysvětlit, Richarde?“
Ten s klidem odpověděl: „Vysvětlil, Malcolme, ale nebylo v mých silách, aby tomu uvěřila. Od toho jste tu přece vy, nemám pravdu?“ opáčil se škodolibým úsměvem.
Veronika si pomyslela, že Richard zřejmě neuznával plně Malcolmovu autoritu. Zajímalo by jí, proč tomu tak bylo. Vzápětí se v duchu okřikla, že tu přece nebyla proto, aby něco zjišťovala, ale aby se dostala domů.
Malcolm i Richard se měřili pohledy a vypadalo to, že vyčkávají, kdy ten druhý sklopí pohled. Nastalo tíživé ticho a všichni s napětím čekali, jak se tento podivný souboj dvou vůlí vyvine.
Veronice bylo jasné, že to nebude trvat dlouho a dozví se výsledek. Sice tyto muže neznala, ale při pohledu na Malcolma jí běhal mráz po zádech. Vypadal staře a sešle, ale v jeho očích viděla náznak hrozby. Jakoby se vysmíval Richardovi, že on stejně nad ním neměl šanci vyhrát.
Místností proběhl výboj statické elektřiny a Veronice se zježily chloupky v zátylku. Nechápala, co se stalo, ale když pohlédla na Malcolma a Richarda, došlo jí, že souboj skončil. Richard stál za jejím křeslem a upíral zrak na podlahu. Po Malcolmově tváři se rozprostíral neupřímný úsměv.
„Ještě budeš muset mnoho let cvičit, než budeš na mé úrovni. Kdoví jestli se ti to vůbec podaří,“ řekl Richardovi a poté upřel své ocelově šedé oči na Veroniku.
Ta z něj neměla dobrý pocit. Připadalo jí, že ji viděl až do žaludku. Neklidně se na židli ošila.
„Veroniko Sofie, ty už do svého světa nepatříš. Po pádu nynějšího krále zaujmeš jeho postavení a budeš vládnout v Keronii jako právoplatná dědička trůnu,“ povídal Malcolm.
,A je to tady. Zase budou vykládat ty žvásty.‘ Při putování s Richardem byla ochotná hrát poslušnou, ale před těmi staříky jí docházela trpělivost. ,Vždyť to nemůže být skutečné!‘
„Velevážený pane,“ ironie ve Verunčině hlase nešla přeslechnout, „dochází mi trpělivost. To co říkáš, nemůže být pravda. To by pak bylo potvrzení existence paralelního vesmíru a to je snad možná jen ve Stargate. Ale my v žádném Sci-fi seriálu nejsme. Doufám, že pro svá tvrzení máš patřičné důkazy!“ Byla na sebe pyšná. Ani ve vyhrocených situacích nezapomínal její mozek na rozum a logiku.
„Ale ano, má paní. Důkazy máme,“ s klidem odpověděl a jeho tvář se mračila, až se mu mezi obočím dělala hluboká vráska.
Veroniku napadlo, že mu zřejmě došlo, že ona nebude skákat, jak on píská. O to větší škodolibou radost z toho měla. Zřejmě si myslel, že zavelí a ona ho poslechne. Tak to se přepočítal.
„Jaké?“ chtěla vědět.
Malcolm pohlédl na mnicha stojícího u dveří a kývl na něj, aby přistoupil ke stolu a položil na něho stočené svitky.
Veronice stačil jeden pohled na ně a bylo jí jasné, že musely být velmi staré. Mnich před ní jeden rozložil a ona mohla obdivovat výtvarné ztvárnění jakéhosi rodokmenu. Pergamen byl asi jeden metr široký a sedmdesát centimetrů vysoký. Byl zde znázorněn rodinný strom. V dolní části se nacházel kmen se dvěma jmény a od nich se pak rozvíjelo několik větví, až to vše přecházelo v korunu stromu. Jedna větev vyčnívala nad ostatními a tam mířily i Verunčiny oči. Vypadalo to, jakoby se na konci rodili jen samí jedináčci. Očima pátrala po jménech a nacházela to, co hledala. Její jméno bylo poslední, které se na pergamenu nacházelo. Pod ní bylo napsáno jméno její matky i babičky.
Nemohla tomu uvěřit. Pokud tito lidí neovládali nějakou vysoce vyspělou technologii k výrobě padělků, musel být tento pergamen pravý. Veronika, jako budoucí odborník na umělecká díla, viděla stáří onoho pergamenu a různý styl psaní písma, jak se po staletích měnil. Celé toto místo i lidé samotní jakoby vypadli z evropského středověku. Takže si neuměla vysvětlit, jak by padělali tento pergamen, neboť jeho vypovídací hodnota byla na vysoké úrovni. Pokud byly její úvahy správné a nenalezne na tomto místě nějakou skrytou kopírku či nějaký jiný padělací stroj, tak bude muset uznat, že informace v něm zapsané, jsou pravdivé. Což ji přivádělo k úvaze o tom, že fakta o její rodině zřejmě budou skutečné. Ale potřebovala i další důkazy, aby jim mohla uvěřit.
„To je vše co mi předložíte? Nějaký pergamen se jmény? Nemusí být vůbec pravý.“ Promluvila myslíc na údaje o její rodině, které byly na pergamenu vypsané se zarážející přesností.
„Má paní, chceš tím říci, že jsme ti předložili nějaký padělek?“ Malcolma to očividně nepotěšilo. Veroniku napadlo, jestli si nemyslel, že ji opije rohlíkem.
„Je to jedna z možností, která mě napadla, Malcolme. I když jsem překvapená, jak přesné a detailní zápisy tady máte. Jak jste zjistili ony údaje o mé rodině?“
Malcolm pohlédl na muže sedícího naproti němu a vybídl ho, aby pokračoval.
„Má paní,“ začal muž po její levici, „jmenuji se Artur a jsem Vrchním mágem Bratrstva pravdy. Tento pergamen je kouzelný a začarovaný tak, aby každou změnu ve vašem rodě, tedy narození, svatby a úmrtí, zapsal. Toto kouzlo na něj bylo sesláno v době, kdy Hynek Janus odešel do vašeho světa. Jedním z mých úkolů je opatrování tohoto vzácného kousku.“
Veronika byla zmatená. Zmínka o magii leccos vysvětlovala, jako to jak se zde ocitla, ale stále tomu nemohla uvěřit. ,Vždyť je to vše absurdní,‘ míhalo se jí v mysli.
„Předveď mi teda nějaké kouzlo, Mágu Arture,“ vyzvala ho.
Ten pohlédl na Malcolma, jakoby očekával jeho souhlas. Zřejmě ho obdržel, neboť v místnosti nastala tma. Jakoby najednou všechny svíce a krb přestali hořet.
Veronika vyjekla, tohle opravdu nečekala. Byla to opravdová tma. Ne jako ta, když jste v noci venku a vidíte hvězdnou oblohu a v dálce světla města. Ne, tahle byla jako černý sametový háv. Stejně tmavá a těžká. Ani jiskřička světla. Myslela, že se zblázní. Srdce jí začalo bít rychleji a její dech se stával plytkým. Byla vyděšená. Nesnášela absolutní tmu.
Trhla sebou a jen s velkým sebezapřením nevykřikla, když jí na rameno dopadla velká teplá dlaň. Uslyšela šustění látky, jakoby se nad ní něco pohybovalo.
„Neboj se, má paní, nic se ti nestane,“ uklidňujícím hlasem jí šeptal Richard do pravého ucha a povzbudivě jí sevřel pravé rameno, současně na něj palcem kreslil malé kruhy.
Na Veroniku to mělo neskutečně uklidňující účinek. Už si nepřipadala tak malinkatá oproti vnějšímu světu. Její zrychlený dech se začal pomalu uklidňovat a srdce přestávalo bít jako splašené. Myslela si, že tma trvala několik minut, ale bylo to pouze pár vteřin.
Světla se opět rozzářila a Veronika vydechla úlevou. Zpozorovala, že si ji nyní stařešinové prohlíželi poněkud divně a těkali očima mezi ní a Richardem. Jemu zřejmě došlo, o co šlo, ihned jak zpozoroval jejich pohledy. Veronika to pochopila tehdy, kdy teplá a uklidňující dlaň z jejího ramena zmizela.
Cítila se ošizená o ten kousek tepla, který jí dlaň poskytovala. V místnosti sice bylo teplo díky krbu, ale jí přišlo, jakoby se v místnosti najednou ochladilo o několik stupňů. Nechápala to. Že by další magie?
„Můžeš mi ukázat ještě nějaké jiné kouzlo, Mágu Arture? Třeba zvedni tamten džbán a přemísti ho přede mne,“ nedala se zastrašit jejich divnými pohledy.
„Ale jistě, má paní,“ ihned jí odvětil Artur a byl zřejmě potěšen jejím zájmem o magii. Ten hledíc na džbán stojící na stolku u zdi, mumlaje si při tom pod vousy několik slov, z kterých Veronika nerozuměla ani jednomu, natáhl ruku k onomu předmětu a on se ihned vznesl do vzduchu a doplachtil před mírně překvapenou Veroniku.
Ta zamrkala, marně doufajíc, že džbán zmizí a ona ho neuvidí stát před ní.
V místnosti se rozprostřelo ticho, jak každý čekal, co k tomu jejich budoucí královna řekne.
Té nezbývalo nic jiného, než že musela připustit existenci magie, ale navíc skutečnost, že se opravdu nacházela v zemi zvané Keronie a byla právoplatnou dědičkou trůnu.
„No myslím, že jste mě přesvědčili. Takže magie existuje a ty věci ohledně rodu Ramei asi taky budou pravdivé. Tak mi teda vysvětlete, o co tady přesně jde. Předem vám ale říkám, že nikoho svrhovat z trůnu nebudu, bojovat neumím a mé ambice stát se královnou jsou nulové.“
„Je nemilé, že to říkáš, má paní,“ odvětil Malcolm, „ale tvé postavení zde je nezvratné. Ať se ti to líbí nebo ne, jednoho dne budeš královnou Keronie. Měla by sis na to začít zvykat. A co se týká tvé bojeschopnosti, tak o tu se postará Richard. Bude tě všude doprovázet a chránit. Je to jeho poslání. A neuškodilo by, kdyby ti občas dal šermířské lekce. Že ano Richarde?“ otočil se na něj.
„Ano, Malcolme, jak si přeješ,“ odpověděl mu Richard suše.
Veronice nezbývalo nic jiného než toto rozhodnutí akceptovat. Domů se zřejmě v nejbližší době nedostane a jediné co pro to mohla udělat, bylo hrát s nimi dál tuto frašku. Začínala si připadat unavená. Celodenní cestování v koňském sedle a její následná zranění se začínaly opět hlásit o slovo a jen s obtížemi dokázala nezývat na celé kolo.
Malcolm si toho zřejmě všiml a řekl: „Jistě jsi unavená, má paní. Další debatu necháme na později, až si odpočineš a prohlédneš okolí. Richard tě odvede do tvého pokoje.“
„Ano děkuji. Dobrou noc,“ odvětila Veronika a snažila se postavit na levou nohu, neboť prává ji opět začínala bolet.
Richard na nic nečekal a uchopil ji do náruče ještě před tím, než se jí podařilo postavit se rovně.
„Dobrou noc Veroniko Sofie, ať tvé sny jsou jen příjemné barvité obrazy bez špetky zla,“ slyšela Veronika Malcolmův hlas, když ji Richard vynášel z místnosti, pak byli obklopeni přítmím chodby a dveře se za nimi s tichým bouchnutím uzavřely.
Byla nesena dlouhou chodbou, kterou jen tu a tam lemovala svítící pochodeň. Vzduch zde byl o hodně chladnější než v předešlé místnosti a tak se Veronika přitiskla k Richardovu tělu a opřela si hlavu o jeho hrudník. Netušila, že byla tak unavená. Pomalu ale jistě se jí zavíraly oči. Snažila se nepropadnout spánku, ale teplo jeho náruče a rytmická chůze ji k němu ukolébaly. Spala dřív, než došli ke dveřím jejího pokoje. Proto nevnímala, když ji Richard ukládal do postele a přikrýval přikrývkou.
Ten neodolal a pohladil ji prsty po tváři a zasunul zbloudilý pramen vlasů zpátky za ucho. Dlouze se na ni díval a užíval si pocitu, že ji mohl nepozorovaně sledovat, aniž by o tom ona nebo kdokoliv jiný věděl. Po několika minutách opustil její pokoj a vydal se do svého, který byl nedaleko.