Bez hranic 3.- Není úniku

Okolí se změnilo ve změť barev a světel. Uši naplnila kakofonie hlasů. Nebyla si jistá kde vlastně je.
Točila se jí hlava z šílenství, které prožívala. Z rozjaření jí doslova vytrhla ruka na jejím předloktí, která jí smýkla stranou. Ocitla se tváří v tvář muži v kápi. Pod ní se rýsoval černý oděv a boule na boku prozrazovala schovaný meč. Pozorněji si prohlédla obličej schovaný pod tváří. Přejel jí mráz po zádech a panika jí zatemnila mysl. V marné snaze vyprostit se sebou zazmítala. Nedokázala křičet.
Potom se kolem protlačila větší skupina lidí.
Houf jí začal tlačit od temného muže. Znovu zakroutila rukou a konečně ucítila, že stisk povolil. Rychle se začala proplétat davem. S námahou se protlačila až na okraj. Nikdo jí nesledoval, doufala. Zapadla do uličky a doběhla až na její konec, kde se ulice dělila na dvě strany.

Pestrost a hluk průvodu jako by sevřela něčí ruka. Padla na ní tíseň. Vydala se mezi domy a bloudila v marné snaze najít cestu k penzionu a částečnému bezpečí. Jenže štěstí jí nepřálo. Marně utíkala neznámým městem, které vykreslovalo podivné stíny. Snažila se orientovat podle hudby, která k ní doléhala ve značně ztlumené podobě, ale jako by se cestou k ní roztříštila a nebylo možné se podle ní řídit.
Vstoupila do ústí další cesty, ale po pár krocích se zarazila. Temná postava před ní vytáhla meč.
"Máš velké nadání a my ho můžeme využít. Pojď s námi dobrovolně a nikdo ti neublíží."
"Cvoku. Co to je nějaká součást vystoupení."
"Žádné hry." přistoupil blíž. Otočila se a rozeběhla se zpět. Jenže na druhé straně se objevil muž z penzionu. Ten vousáč. Tady v uličce vypadal daleko mohutnější než když si ho prohlížela poprvé. Další špatná zpráva pro ní. Teď neměla kam utéct.
"Tak už jste taky dorazili vy bestie." promluvil vousáč.
"Dřív než vy. Ale včera jsme neměli moc štěstí. Dnes si to vynahradíme." temný postupoval blíž.
"Sotva."

Nika byla zmatená. Neměla ponětí co se děje.
Vousáč byl u ní první chytil jí za ruku a strhl za sebe. Ztratila rovnováhu a padla na chodník.
Narazila si koleno. Za ní se ozval cinkot kovu. Začal boj. S hrůzou pochopila, že nejspíš za ní. Zacloumala dlouhou sukní až se jí povedlo vyprostit obě nohy a postavit se na ně. S pajdavou chůzí-během se vydala pryč. Dostala svojí šanci na útěk a nehodlala jí promarnit. Znovu se zapletla do bludiště města.
Když už si myslela že nikdy nemůže najít cest ven domy se rozestoupily a objevil se tmavý les. Teď jí to přišlo povědomé. Stála na okraji cesty na Vyhlídku. S námahou se škrábala nahoru. Zakopávala o kořeny a kameny. Měla štěstí, že boty jsou vysoké a tak jí nehrozí podvrtnutí kotníku. Místy spíš lezla po čtyřech než šla. Když stanula až nahoře byla vděčná za trochu čerstvého vzduchu. Lapala po dechu, v boku jí bodalo. Našla kámen na kterém minule usnula a opřela si o něj čelo. Tentokrát nehřál, ale příjemně chladil. Čas ubíhal a ona si už začínala myslet, že utekla.
Jenže pak se na cestě ozvaly kroky. Byla tak unavená, že vzdala boj. Stejně neměla kam utéct. Vlastně vběhla do pasti.


Na cestu vyšla postava a rozhlédla se. Možná jí neuvidí. Jenže kroky zamířili neomylně jejím směrem.
"Neboj se dostanu tě do bezpečí." stál blízko. Znovu měla dojem, že ho už zná. Stáli a navzájem se pozorovali. Nika začala pomalu ustupovat jenže za ní bylo jen zábradlí a pod ním propast.
Na cestě se ozvaly další kroky. Vícero nohou.
"Našli nás musíme pryč" kam asi?
Chytil jí za ruku a dovedl k okraji, přelezl zábradlí a přitáhl si jí k sobě. Byla bez sebe děsem. Pod ní se rozevírala jen temnota, ale dobře věděla co se tam ukrývá.
Chtěla přelézt zábradlí zpět do relativního bezpečí. Jenže jí držel moc pevně a ona se nechtěla vzpouzet, protože by mohli spadnout. I když na tom možná už nezáleželo. Dostala se do spárů nějakého šílence. Teď umře. Nadzvedl jí takže se nedotýkala nohama země. Pevně sevřela víčka. Zhoupla se. Žaludek jí vyletěl někam do krku a vítr se kolem hnal příšernou rychlostí. Potom ucítila jako by proplouvala vodou, která postupně houstla. Když otevřela oči byli na zemi pod Vyhlídkou. Stěží si uchovávala zbytky zdravého rozumu. Znovu chtěla utéct.. Pryč od šílenství dnešní noci. Jenže urazila tak dva metry a znovu jí zadržel. Sáhl do kapsy a něco z ní vytáhl. Měl to skryté v dlani.
"Promiň." řekl a rozevřel dlaň. Vylétl z ní prášek. Měla ho plný nos a oči. Svět se zatočil a ztratil i zbytky světla.



První co zaznamenala byly hlasy. Zatím se vznášely ve tmě spolu sní. Postupně se k nim přidávaly další zvuky, které ustoupily někam do pozadí. Začala cítit svoje tělo. Ruce a hlavně podivně ztuhlé koleno. Nemohla si vybavit co se stalo. Myšlenky se táhly jako med a víčka měla těžká. Jako by jí od světa dělila stěna, kterou musí prorazit jinak se ze tmy už nikdy nedostane.
S úsilím otevřela oči a svět zmizel v explozi světla. Několikrát zamrkala než si mohla prohlédnout místnost, kde se nachází. Nízký dřevný strop. Po pravé straně okno s ušmudlanými tabulkami. Ležela na posteli. To si ještě stihla uvědomit než se ozval hlas:"Je vzhůru!" otočila se za hlasem a uviděla blondýnu a zrzku, které znala z penzionu. S námahou se zvedla. Únava začala pomalu odtékat. Cítila se o mnoho lépe jen myšlenky váznou. Nemohla přijít na to kde je.
"Skvělé." konstatovala blondýnka a vyběhla ven.

Pohled na otevřené dveře jí v hlavě zrodil myšlenku na únik. Kulhavě se vydala ke dveřím, nejrychleji jak jí to koleno dovolilo. Rusovláska byla tak překvapená, že její reakce přišla pozdě. Ocitla se na odpočívadle. Ze zdola se ozýval hluk. Vydala se opatrně za ním. Z podlaží odkud právě odešla se ozval dusot nohou. Zariskovala a posledních několik schodů seběhla. Ocitla se v nějaké hospodě. Zaznamenala svojí šanci a začala křičet: "Pomoc, unesli mě nějací šílenci. Sjeli mě koksem nebo čím. Mají meče a hrají si na..." zbytek nedokončila protože teprve teď si pořádně prohlédla místnost. Tmavá špeluňka, okna tak špinavá, že jimi světlo skoro neprošlo. Jen ohniště poskytovalo alespoň trochu světla. Což by nebylo tak nejdivnější, jenže štangasti byli oblečení jak ze středověku. Nevěřícně na ně zírala a oni na ní. Vlastně všechno tu vypadalo jak vystřižené z pohádky. "Já jsem se zbláznila." její poznámka pobavila kolemsedící násosky.


Teď už jí dohnaly. Nedala se na útěk protože byla přesvědčena, že se jí to jenom zdá. Neprotestovala, když k ní vousáč přišel a dotáhl jí zpět do pokoje. Posadil jí na postel. Nika bezradně složila tvář do dlaní. Když znovu zvedla hlavu bylo kolem všech šest pronásledovatelů. Rozhodla se, že nebude reagovat na nic. Bude dělat, že tu není. Třeba je to vážně sen a zmizí. Nebo je to přestane bavit. Opájela se marnou nadějí.
"Takže myslím, že nejlepší by bylo se představit." promluvila bloncka a když se nedostavila žádná reakce pokračovala.
"Já jsem Kora. Tohle je Regina." ukázala na zrzku.
"Brian." vousáč.
"Lotar." blonďák.
"Garik." šedivec.
"Neklan." to je ten mizero co mě uspal.
Nastala chvíle ticha, kdy všichni čekali jestli na to nějak zareaguje. Nedočkali se.
První promluvil Garik."Nejspíš jsme tě trochu vylekali, ale všechno se nám to nějak zamotalo. Jsme rádi, že se povedlo dostat tě sem. A teď by jsi jistě ráda věděla co se děje." usmál se na ní, možná doufal, že bude nadšeně přikyvovat. Jenže Nika pozorovala podlahu.
Rozhodl se pokračovat:" Hledali jsme tě dlouho, ale marně. Až nedávno jsme měli štěstí. Na své cestě si prolomila bariéry mezi našimi světy a dostala si se až k Neklanovi. Díky tomu jsme tě mohli vystopovat." chtěla namítnout, že se k nikomu nedostala, ale pak si uvědomila, že předstírá ignoraci.
"Hledali jsme třetí čarodějku, která má mít moc Cestovatele a našli jsme ji v tobě. Kora byla první už od narození sledujeme její nadání a pilujeme ho. Potom přišla Regina také z tvého světa a teď konečně ty." teď se Nika utvrdila v tom, že jí unesli cvoci.
"Máte před sebou těžké úkoly, ale o tom později až v Naraku. Nejprve o tvých schopnostech. Máš dar cestovat mimo tělo. A nejspíš i velmi silný protože si dokázala projít bariérou, což je velice náročné, osobně by mě zajímalo jak jsi to dokázala?"
Dál mlčela. "Nejlepší bude, když si to srovnáš v hlavě. Musí toho být na tebe moc. Budeme přidávat informace postupně." znovu se na ní usmál.
"Neklane, podívej se jí na nohu, kulhá."
"Nemusíš mít strach je to léčitel."
"No, to zase bude. Když dokázal nadělat tolik z jedné pusy, co teprve až jí nakoukne pod sukni." pronesla Regina a spolu s Korou se daly do smíchu.
"Mluvíš hlouposti." odpověděl naštvaně Neklan.
"No tak." napomenul je Garik.
"Málem bych zapomněl. Tady máš šaty v těhle rozhodně jít nemůžeš." stále na sobě měla ty půjčené, což ve ní vzbudilo naději, že se určitě spustí pátrání. Samozřejmě né kvůli šatům, ale zmizet jen tak z penzionu bez všech věcí je podezřelé.
"V umyvadle náš vodu." Garik položil na postel šaty. Potom se všichni vytratili. Jen Neklan se na mě otočil a řekl :"Až budeš převlečená tak mi řekni."


Nejprve neměla v úmyslu brát si jiné šaty, jenže potom zatoužila trochu se omýt po včerejší honičce byla celá od prachu. Nakonec rozhodně došla k umyvadlu a sundala šaty. Nějakou dobu jí trvalo než se ošplouchla tou trochou vody v nádobě. Ještě že tu nechali žínku. Když se podívala na špinavé šaty rozhodně se jí do nich nechtělo zpět. Oblékla si nové. Byly o dost obyčejnější. Sytě modré z hrubé látky. Rukávy měli šněrování až k zápěstím. Jednu výhodu to ale mělo, byla v čistém. Rozhodně, ale neměla v úmyslu někoho volat. Natáhla se na postel a přemýšlela. Cestovatel, měla schopnost vidět různá místa, ale to přece byla jenom hra s fantazií. Nebylo to skutečné. Zajímalo by jí jak včera udělal, že přežili ten skok z Vyhlídky. Všechno je to na hlavu.
Ozvalo se zaklepání. Nijak nereagovala. Po chvíli se otevřeli dveře a ozval se hlas:" Můžu vstoupit?" zase nic.
Mlčení znamená souhlas takže nakonec přece jen vešel. Nesl v ruce nějaký vak. Přišel až k její posteli :"Tak co tě bolí." ticho.
"Garik, říkal že noha. Která a Kde?"
"Nemusíš se bát neublížíme ti." stejně tak mohl mluvit k pařezu. S povzdechem se posadil na okraj lůžka.
"Vyhrň si šaty." když zjistil, že se nedočká ani toho odkašlal si a potom začal pomalu kasat lem. Podívala se na něj. Vypadal trochu v rozpacích. Přišlo jí to legrační, ale smích udržela. Vycítil její pohled a podíval se jí do očí. Měl je jasně modré. Připomněli jí vodní hladinu. Nika několik okamžiků odolávala ale potom se odvrátila. Konečně se propracoval až ke koleni. Začal si ho prohlížet. Držela se aby nesykla bolestí.
"Není to nic vážného. Jen trochu nateklo. Dám ti mast a brzy bolest ustoupí." začal se přehrabovat ve věcech, které sebou přinesl a při tom k ní dál mluvil. "Ještě štěstí, že sis nic nezlomila. Nevím jak by jsme se dostali ke královně. Pěšky je to kus cesty." V Nice zahryzal červík zlomyslnosti. S námahou pokrčila koleno čímž se jí lem svezl po stehně a odhalil trochu víc, ale né zase tak moc jak by si někteří mohli myslet.
Podívala se na něj jak zareaguje. Neklan se nejprve zatvářil zmateně. "Můžeš si nohu zase položit. A tímhle si to namazat." dával jí do ruku skleněnou krabičku, jenže ona si jí nevzala.
"Vážně ti pomůže zkus to." povytáhla obočí a upřeně se na něj zadívala. Pochopil, že ho zkouší, proto odšrouboval víčko a nabral trochu léčivé masti. Naklonil se blíž. Nika ucítila povědomou vůni. Nejspíš jsou v ní nějaké byliny, které zná.
Začal jemně natírat otok na koleni. Snažil se dívat pouze na ono bolavé místo jenže přesto mu občas pohled sklouzl trochu jinam. Nice z jeho doteku naskočila husí kůže a určitě to nebylo ze zimy. Nika se naštvala chtěla tím rozhodit jeho ne sebe. Jenže co teď nehodlala ustoupit a tak jen dál ležela a čekala až přestane. Jenže se k tomu neměl. Něžně jí vtíral mast do kůže a občas jakoby omylem přejel přes podkolenní jamku. Nejspíš by pokračoval ještě dlouho jenže do pokoje bez klepání vešla Regina následovaná Korou :"Člověk tě nechá chvíli o samotě a co hned nevyvádíš." Neklan prudce vstal a začal ukládat mast. "Brzy bude koleno v pořádku." obě dívky se začali hihňat. Neklan se spěchem pršel kolem. Regina ještě zavolala: "Kdy bude kontrola?"

Potom přišli ke mě a posadili se na postel. "Stejně se na tebe těšil víc než my." prohlásila Kara teprve teď jsem si jí mohla pořádně prohlédnout. Měla čokoládové oči a byla mladší než Nika. Regina v sobě skrývala kočičí půvab. Převyšovala mě i Koru. Její oči byly temně zelené. Šaty obou měly stejný střih jako Ničiny jen jinou barvu. Kora měla červenohnědé a Regina mechově zelené.
"Pojď jdeme se najíst a pak vyrážíme na cestu." nezvedla se.
"Nemáš hlad?" Kora přišla až k ní a zatřásla jí. "Hej. Zvedáme se."
Obě si vyměnili pohled a odešli z pokoje.

Dlouho nehnutě ležela než někdo přišel. Byl to Brian "Hele, děvče o jídlo si přišla. Nikdo se tě nebude doprošovat. Teď vyrážíme takže se zvedni." jeho podrážděný hlas však neměl žádný účinek.
"No tak slyšela si?" udělal krok kupředu.
"Zlato, uklidni se." vešla Kora přišla k Brianovi a políbila ho na bradu. Jinam totiž nedosáhla i když se postavila na špičky.
"Máš poslední možnost jít dobrovolně. Garik usoudil, že když nebude jiná možnost můžu použít svoji moc." několik vteřin dala Nice na rozmyšlenou když se nepohnula rozhodla se jít na to méně příjemnou cestou. Pro Niku. Na tváři se jí objevilo soustředění. Úsilím mhouřila oči. "Vstávej." přikázala hlasem, který se tolik lišil od jejího švitoření. Projel Nice až do mozku. S hrůzou zjistila, že se zvedá z postele aniž by tak chtěla učinit.
"Půjdeš za mnou." i když se tomu snažila zabránit udělala několik kroků. Připadala si jako loutka, kterou někdo vede přes pokoj a po schodech dolů.
"Musela jsem to udělat po mém." informovala Kora ostatní, kteří už čekali venku. Lotar přišel k Nice a nasadil jí na záda tlumok.

Když se vydali na cestu Nika musela za nimi. Tempo za ní určoval někdo jiný. Koleno bolelo, ale nemohla zastavit aby si na chvíli odpočla. Těch několik málo lidí, které potkali si zřejmě nevšimli, že je s ní něco špatně. Nebo si nechtěli všimnout. Prošli malou vesnicí, kde byli osady domy soustředěny v kruhu. Krčma ze které vyšli byla hned naproti dřevěné bráně. Vyšli ven a cestou pokračovali dál. Občas potkali nějaký povoz. Směrem od brány ubývalo domů. Přes Ničino snažení se jí nepovedlo objevit nějaký výdobytek moderní techniky. Všechno vypadalo jako by se tu čas zastavil před dobrými pěti sty lety.
Jako první šel Lotar ruku v ruce s Reginou. Za nimi Brian s Korou, která se na Niku čas od času podívala. Vždy jí to rozesmálo. Z Niky sálala zuřivost nejmíň na míli daleko.
Neklan s Garikem uzavírali skupinu.
Ničin obličej postupně z rozzuřenosti přešel v naštvání potom odevzdanost a nakonec zoufalství. Chtěla zastavit, nebo utéct, ale nemohla. Stejným tempem krok za krokem postupovala dál. Musela se držet aby jí bolest v koleni nevehnala slzy do očí.
Po několika hodinách pochodu zašli do lesa a pokračovali v cestě. Formace se zatím prostřídala. Něco jako škatulata batulata hejbejte se podle potřeby, kdo s kým zrovna chtěl mluvit.
Nika jen mlčela.

Prodírali se lesem ještě nějakou dobu. Jedinou výhodou bylo, že sem nepražilo slunce.
Jenže Nice začalo pomalu docházet, že nejspíš nejsou blázni. Všechno je to pravda, kupředu jí přece táhne nějaké kouzlo. Přemýšlela nad tím. Probírala to ze všech stran a pomalu docházela k názoru, že se jí to nezná. Všechno je skutečné. Pravda na ní dolehla těžce. Chtěla všechno zastavit.
"Mám toho dost." zakřičela Nika.