Bez hranic 6. - Pomoc

Neklan jí zpozoroval, shodil z ramen batoh a tasil meč. Druhou rukou stáhl Niku za sebe.
„Hej, kdopak to je?“ temný přišel blíž. Černá kápě. Poznávací znamení.
„Garikův poskok.“ pokračoval s uspokojením v hlase. „Náš malý ubohý kouzelníček o kterého si naše královna otírá boty. Uvidíme co dokážeš.“ potěšení v něm bublalo. Neklan nereagoval na jeho řeči, vyčkával.
Několik rychlých kroků a nepřítel stanul až u nich. Zaútočil rozmáchlým pohybem, který Neklan odrazil. Následovalo několik prudkých úderů. Snažil se zahnat Neklana na ústup, ale ten se nedal. Odrážel jednu ránu za druhou. Několikrát přešel do protiútoku, ale ani protivník se nedal doběhnout snadno.
Udělal krok stranou a zaútočil na bezbrannou Niku, která nevěděla, co si má počít. Neklan jí stihl zakrýt a nastavit meč. Ostří Niku minulo, ale Neklana výpad vyvedl z rovnováhy. Padl na jedno koleno. Kryl se. Další rána. Temný namířil špičku meče k zemi a svezl jí po čepeli Neklanova meče.
Ten vykřikl a upustil meč.
„Jsi stejný ubožáček jakého jsem si představoval.“ zasmál se. Nika nezaváhala. Sehnula se pro meč. Uchopila rukojeť. Jenže ouha. Meč byl těžší než čekala. Nakonec ho sevřela oběma rukama a namířila jím na nepřítele, špička se chvěla.
Vůbec mu nevadilo, že ho ohrožuje mečem a hlasitě se rozchechtal. Líně mávl mečem. Náraz kovu o kov zavibroval Nice až do mozku. Zbraň udržela jen šťastnou náhodou.
Znovu se postavila před protivníka, ale další ránu už schytat nestihla. Kolem levé ruky se jí prodrala smršť. Silný náraz odmrštil postavu. Přistálo na stromě s hrůzným lupnutím. Nika zůstala nevěřícně zírat. Meč jí vypadl z ruky. Neklan ho zastrčil zpět do pochvy.
„Niko musíme jít dol.“ s námahou odvrátila pohled od hadrové panenky, která zhrouceně ležela na zemi. Neklan si tiskl ruku. Pod prsty se mu objevila krev.
„V pořádku.“ zastavil jí když se k němu chtěla vrhnout. „Vem batoh, musíme jít.“
Nika ho poslechla. Znovu se vydali lesem. Neklan první Nika za ním. Slunce už vyšlo. V lese zůstávalo šero.
Adrenalin se vstřebal a Nika zase začínala pociťovat chlad. Víčka měla olověná. Zpomalovala. Hůře se jí dýchalo.
Neklanovi zatím rukáv nasákl krví.
„Stůj.“ zavolala.
„Musíme jít dál.“
„Nepůjdu dál dokud se neošetříš.“ Neklan se zastavil a otočil se k ní. Nika k němu přistoupila a odtáhla mu ruku, kterou si tiskl zranění. Od hřbetu ruky do poloviny předloktí se táhl šrám. Poměrně hluboký.
Nika se sklonila k batohu a našla dřevěnou krabičku. Vyndala lahvičku se zelenohnědou kapalinou a ukázala jí Neklanovi.
„Učíš se rychle.“ usmál se na ní. Vzal si jeden z proužků látky, které byly v krabici. Začal s ním otírat krev z rány.
„Nakapej mi to na ruku.“
Vyndala zátku. Kapalina měla trpkou vůni. Byla hustá a kapky ulpívaly na zranění.
„Teď ven pruhy látky. Okraje rány musíš přitáhnout k sobě a pevně zavázat. Nika postupovala podle jeho pokynů. Pohled na krev jí neudělal nejlépe. Byla ráda, když konečně dokončila práci. Celou ruku ještě převázala jednou vrstvou. Lektvar byl zřejmě účinný, protože žádná, krev neprosakovala.
Podívala se na Neklana. Byl bledý v obličeji, ale usmíval se.
„Děkuji. Sám bych to nezvládl lépe.“
„Je to moje vina. Nebýt mě nemuselo se ti to stát.“
„Ne. Niko za noc nemůžeš. Měl sem použít svou moc hned a nehrát si na hrdinu s mečem.“
Nika se posadila ke stromu.
„Jen na chvilinku si odpočnu.“ zašeptala. Oči se jí zavřeli.
„Dobře. Pět minut.“ odpověděl a posadil se vedle ní.

„Niko, vstávej.“ Neklan klečel u ní. Pozorně jí pozoroval.
Bylo jí hrozně slabo. Oči stěží otevřela.
Ucítila dotek na tváři.
„Hoříš.“ promluvil k ní.
Slova k ní doléhala pomalu jako by zase nechal zhoustnout vzduch- I pohyby měla pomalé.
„Napij se.“ na rtech ucítila chladné hrdlo lahvičky. Do krku jí vklouzla chladná tekutina.
„Musíme jít.“ Neklan jí pomohl na nohy. Po léku se jí vyjasnila mysl. Slabost ustoupila.
Držel jí nad loktem a vedl lesem. Nohy se jí trochu pletly. Mechanicky postupovali dál. Les se najednou rozestoupil a oni stáli na louce. O kus dál byla vidět široká řeka. Rozhlédl se kolem. Potom se zaměřil na Niku, Posadil jí do trávy.
Neklan nejspíš poznal, že účinek brzy pomine.
Vzal jí tvář do dlaní a donutil jí podívat se na něj. „Niko, poslouchej mě. Musíš je zavolat. Zaměř se na kamenné schody, představ si je. Stojí tu socha malého dítěte, sedí na zádech velkého psa. Najdeš tam ostatní. Řekni jim, že jsme u u kanálu na plavení dřeva.“
Dělala to už tisíckrát. Zavřela oči. Představovala si les. Stromy. Stála mezi nimi. Dotýkala se kmenů a procházela kolem. Před ní se objevila mezera. Když přišla blíž zjistila, že tu stojí vysoká skála. Opravdu našla schody u kterých stála socha.
Neklan měl pravdu ostatní tam už byli. Dostala se až k nim. Všichni se na ní podívali.
„Kde je Neklan?“ zeptal se Garik. Prohlédl si jí a potom nevěřícně zavrtěl hlavou. Pochopil.
S veškerým úsilím ze sebe vysoukala „Kanál na plavení dřeva.“ utichla a nějakou dobu sbírala poslední síly. „Pomoc.“ dodala. Hlas měla slabý. Svět zahalila mlha.
Když znovu prohlédla dívala se na Neklana. Kývla na něj na znamení úspěšné mise.
Čekali. Ale Niku dřív dostihl spánek hraničící s bezvědomím.