Kronika Keronie 10. kapitola

Běžela dlouhou tmavou chodbou a netušila proč. Jedno však věděla jistě, byla vyděšená k smrti. Před něčím či někým utíkala, co jí síly stačily. Věděla, že nesmí zpomalovat. V dálce zahlédla paprsek světla. Musela se k němu dostat. Přidala na svém tempu, ale bylo jí jasné, že nemá šanci uniknout. Cítila pronásledovatele za svými zády, byl daleko rychlejší než ona. Věděla, že po ní natahuje své rukám podobné části těla a že ji co nevidět polapí. Přímo se zalykala strachy. Poté se jí něco slizkého omotalo kolem kotníků a ona s křikem upadal na tvrdou kamenitou zem. Uslyšela krutý smích svého pronásledovatele a jeho slova: „Mně neutečeš. Najdu si tě, ať budeš kdekoliv. Svému osudu neunikneš.“ Tiskla si ruce k uším, aby nemusela poslouchat jeho hlas.


Ze spánku Richarda probudil srdcervoucí křik. Vyběhl na chodbu jen v nohavicích na spaní a hnal se ke své paní, neboť onen hluk se ozýval z jejího pokoje. Rozrazil dveře a chystal se vrhnout na útočníka, poněvadž předpokládal, že to byl důvod jejího křiku. V pokoji se ale nikdo nenacházel.
Zavřel dveře, přistoupil k posteli a snažil se Veroniku probudit. Ta ovšem křičela dál a mlátila kolem sebe rukama, jakoby od sebe chtěla něco odehnat. Poté, co ho několikrát udeřila do hrudníku, se mu ji podařilo trochu uklidnit. Přestala kolem sebe házet rukama a křičet. Richard k ní dál mluvil uklidňujícím hlasem a držel ji za ruce, kdyby se chtěla začít opět prát.


Veronika jen s obtížemi prostupovala děsivými vzpomínkami k bdělosti. První co si uvědomila, bylo to, že ji někdo držel za ruce a vykládal jí něco utišujícím hlasem. Poté, co se otupělost pomalu ztrácela, si vzpomněla, že ten hlas znala. Byl to Richard. Ale proč k ní mluvil uprostřed noci?
Otevřela oči a musela párkrát zamrkat, aby si zvykla na šero panující v místnosti. Rozhlédla se a málem se vyděsila znova. Richard byl velmi blízko ní.
„Co se děje?“ zeptala se ho stále mírně vyděšená.
Drže její ruce ve svých si prohlížel její obličej a neměl se k tomu, aby jí odpověděl.
Veronika se pomalu uklidňovala, ale Richard klečící u jejího lože jí na klidu moc nepřidával.
„Křičela jsi ze spaní, má paní. Zdálo se ti něco zlého?“ ozval se konečně a něžně hladil její ruce ve svých.
Veronice chvíli trvalo, než odpověděla. Neuměla si přesně vzpomenout, co se jí zdálo.
„Byl to nějaký zlý sen. Myslím, že jsem někam utíkala a byla jsem hodně vyděšená. Víc si asi nevzpomenu. Omlouvám se, že jsem tě vzbudila. Mně se obvykle takové sny nezdají,“ řekla a zatvářila se provinile.
„Nemusíš se mi omlouvat, má paní. Je mou povinností tě ochránit,“ odporoval.
„Zůstanu zde, dokud znovu neusneš, má paní.“ Jak řekl, tak i udělal. Přitáhl si křeslo k posteli a usedl do něj.
Veronika mu chtěla oponovat, ale pochopila, že když se pro něco rozhodl, tak nemělo cenu se s ním hádat. Jen ho chytila za ruku a snažila se znovu usnout. Za pár minut se její dech zklidnil a Richard poznal, že jeho paní znovu usnula. Pohodlně se v křesle rozvalil a bděl nad jejím spánkem.


Když ráno otevřela oči, pomyslela si, že ještě snila. Musela několikrát zamrkat, aby se ujistila, že opravdu nespala.
V křesle u její postele spal Richard a byl do pasu nahý, byl to pohled pro bohy. Poprvé viděla jeho nahé tělo a musela uznat, že měl opravdu pořádně vypracované svaly. Jeho pokožka měla bronzový nádech a Veronika na něm mohla oči nechat. Vypadal jako polobůh. Delší černé vlasy mu spadaly do tváře a vytvářeli mu na pokožce dlouhé stíny.
Veronika netušila, jak dlouho na něj jen tak hleděla, ale když se rytmus jeho dechu změnil, došlo jí, že se za chvíli probudí. Raději zavřela oči a snažila se předstírat, že spí.
On se mezitím opravdu probudil. Protáhl se v křesle, vstal z něj a vydal se ke dveřím pokoje. Jen co k nim dorazil, opatrně je otevřel, vykoukl na chodbu a nenápadně se z pokoje vytratil. Nevypadalo by dobře, pokud by ho viděli, jak od ní odcházel v brzkém jitru skoro neoblečen.
Veronika poté, co se dveře zavřely, otevřela oči a začala uvažovat, co to mělo znamenat. Mlhavě si vybavovala nějaký zlý sen a pak konejšivý hlas, který ji znovu ukolébal k spánku. Bude se na to muset Richarda zeptat. Takto rozhodnutá se otočila na druhý bok a opět upadla do osidel spánku.