Lunaris díl sedmý

Marcel Dominik



Starý válečník se pohodlně usadil do svého křesla.
Teda tak pohodlně jak mu to umožnili hlávky zelí, které bezezbytku zaplnili každé volné místo v kabině. Vztekle jednu odstrčil a tím se mu podařilo získat výhled na obrazovky indikátorů.
Ta určená na blízké sledování ukazovala, že jeho syn mistrně manipuluje po kraji výjezdové rampy.
Zatím bylo dobře ještě byli v tunelu, ale kritický okamžik nastane ve chvíli, kdy vyjedou na povrch. Marcel Dominit stiskl tlačítko interkomu a řekl: ,,Marceli výjezd rychlostí 45 kilometrů. Ihned po opuštění tunelu obrat o 90 stupňů vlevo a zrychlení na maximum.“
Na malou chvíli se odmlčel, ale rychle pokračoval: ,,Patriku a Rolande rozdělit palebné sektory a plná pohotovost. Odjistěte kulomety a zaměřte si vzorové kvadranty. Opuštění tunelu asi za 45 sekund.“
Bratři jednohlasně odsekli: ,,Provedu !“
Jako vždy jednoznačně a stroze.
Je fakt úžasné mít u zbraní jednovaječná dvojčata. Napjaté ticho přerušilo hlášení Marcela: ,,Druhý pro všechny trojka ztrácí kontakt asi je přetížený. Musím ubrat.“
Marcel Dominik se podíval na jednu obrazovku a zřetelně vidí, že mezi prvním a druhým mákladním transportérem je nepřípustná mezera.
Bude to tak 350 metrů.
To je špatné dokonce moc špatné.
Ty nákladní soumaři musí v případě napadení krýt svými trupy zranitelné boky bitevníku.
Těch 350 metrů může krytí zdržet minimálně o minutu a to by mohlo znamenat jejich konec.
Ví to Marcel Dominik i jeho syn, ví to i oba van Ersové a ví to nepochybně i pan Ling.
Rozhodnutí je, ale na veliteli.
Marcel Dominit křikl do mluvítka: ,,Marceli rychlost 25 kilometrů zůstává i po obratu konstantní. Zbraně poplach !“
Bitevní transportér naložený zelím citelně spomalil. Nastal maximálně napínavý okamžik.
Opouštějí podzemí pomalu velmi pomalu.
Jestli tam číhalí Nereovci mají prostě smůlu.
Obrazovky vzdálených indikátorů se rozzářili byli venku.
Roland van Ers řekl: ,,Žádný kontakt.“
Všichni si oddechly, ale jen na malý okamžik.
Marcel zakřičel vzrušeným hlasem: ,,Trojka se opožďuje spomaluji na 15 kilometrů !“
Marcel Dominit vidí to samé na své obrazovce.
Zatímco jednička manévruje takřka synchroně s bitevníkem trojka má evidentní problémy.
Co se to děje.
Najednou mu svítá.
Přitáhne si mluvítko a jízlivě říká: ,,Pane Lingu zeptejte se toho Vašeho operátora jestli spustil vodíkové dmychadlo.“
Pan Ling něco řekl do svého interkomu, kterým byl spojen s nákladními transportéry a výsledek se dostavil takřka okamžitě.
Trojka vystartovala a bleskurychle zaujala své místo v sestavě.
Marcel Dominit si oddechl a klidně dodal: ,,Marceli plná rychlost.“


Poslední historické okénko



Konec jedné civilizace

Začala poslední hodina služby Paula na věži č.11. Rozhodl se pro návrat k dějepisné stati.
Poslední kapitola začínala slovy.
Všichni obyvatelé Lunarisu technologikové, islamikové, latinikové, nereovci i váleční psi byli odkázáni jen sami na sebe.
Kontakt s mateřskou planetou skončil.
Zdroje země se rychle vyčerpávali a její obyvatelé začali bojovat o holý život. Tento boj je asi natolik zaměstnal, že na svojí vzdálenou kolonii úplně zapoměli.
Technologikové nadále monitorovali televizní a rozhlasové vysílání, které jejich vzdálená vlast vysílala do vesmíru.
Tyto zprávy byli plné zoufalství a bolesti, které nevyhnutelně doprovází každé velké vymírání.
Přelidněná planeta se doslova hroutila pod strašlivými ranami osudu.
Rozhodujícím impulzem zkázy bylo vyčerpání fosilních paliv. Celý arabský svět, který více než tři století žil z ropy a plynu ztratil zdroj blahobitu.
Masy hladovějících se pohli směrem na sever.
Evropa tato továrna planety byla dobita masou nevzdělaných lidí, kteří byli plní zoufalství a zloby. Pokud jsou zachycené údaje pravdivé první jedernou nálož odpálila Velká Británie v rámci snahy udržet Anglický kanál.
Odpověď byla okamžitá i z Měsíce byli vidět obrovské výbuchy absolutních zbraní po celém povrchu planety. Teleskopy technologiků ukázali bolestný obraz zániku jejich staré domoviny.
Amerika odolávala o něco déle, ale i ona podlehla. Poslední výspou civilizace byla Austrálie a Nový Zéland, ale i tato poslední bašta lidí ke kterým se technologikové hlásili padla.
Pokud je nezničili bomby tak se o jejich záhubu bezpečně postarala atomová noc.
Celý povrch planety zahalili mraky apokalipsi.
Na místě, které kdysi bylo úrodnou zemí přišla desetiletá noc plná zimy a ledu.
Chvilku se ještě dařilo zachycovat vysílání, ale i ta poslední stanice nakonec umlkla a Země oněměla.
Když se mraky hrůzy nakonec rozpustili nezářilo na povrchu ani jedno světlo.
Domov všech na Lunarisu oněměl a zhasl.
Na celé planetě nebyl už ani jeden živý člověk. Lunarisané se stali nechtěnými svědky tragického konce jedné starobylé civilizace.
Byla starobylá, ale zkažená a to ji zahubilo.
Paul zavřel knihu a přejel očima po displejích.
Vše je v pořádku.
On a jeho druhové zatím svojí výspu svobody brání. Stojí proti primitivní krutosti nereovců, kteří neumí nic jiného než drancovat, krást a vraždit jak jim velí vrozené pudy, které si přinesli ze země.
Oni snad vytrvají a ubrání svůj způsob života.
Vždyť právě on je to jediné dobré co zbylo z mnoha století geneze lidí.



Paul



Paul odložil knihy a pohlédl na hodinky.
Za tři minuty končí.
Rychle odkontroloval, kdo, kdy a proč vstoupí nebo vystoupí z obraného perimetru.
V těchto údajích nebyl prostor ani na ten nejmenší omyl. Obchodníkům v transportérech šlo o život a Paul proto vše prověřil asi pětkrát.
Zrovna, když s tím skončil přišel Hans-Bert.
Vlastní předání služby nezabralo ani deset minut a Paul vyrazil k výtahu a poté co sjel do hlubim došel do své koje.
Dnes ho nečeká běžná rutina, ale něco poměrně vyjímečného.
Pojede navštívit svého otce. Paula Adolfa Borna, kterého celý Lunaris znal jako nositele funkce :,,Hlavní inřenýr pro fyziku, chemii a biologii“.
Paul ho už skoro tři roky nevyděl a dost se těšil. Navíc každá cesta z prostoru základny Roland Regan byla velkou událostí.
Přepravní transportét vyráží za necelou hodinu a zbyl čas tak akorát na zabalení příručního zavadla.
Naházel do kufříku věci na týden a vyrazil do spleti pohyblivých chodníků, výtahů a schodišť.
Musel se dostat do sektoru 51.
Prošel trojitou kontrolou a pak byl vpuštěn do místnosti 52/III.
Tam už bylo dalších šest mužů, kteří také pojedou do Kepler city.
Právě po starém hvězdáři technologikové pojmenovali své velkolepé podzemní hlavní město.
Byla to skutečně nedobitná citadela hluboko pod povrchem kam se nikdo neprověřený neměl šanci dostat. Na další úvahy už nebyl čas.
Do sálu 52/III přišli tři gardisté příslušníci elitních vojsk technologiků.
Jejich velitel naposledy prověřil všech sedm vyvolených a řekl: ,,Pánové následujte mne prosím.“
Prošli pancéřovými dveřmi do prostoru výjezdové rampy k tlakovému úzávěru.
Tam stál Rhispo 12.
Nejnovější transportér flotily technologiků.
Určený pro dvanáct cestujících a čtyři členy posádky. Pohon a energii dodával vodíkový článek třetí generace o obranu se staralo dvanáct rychlopalných plynových kulometů malého kalibru a osm vrhačů min.
Plně vyzbrojený Rhispo 12 nesl 80 min a dvatisíce nábojů do kulometů.
Pasivní obranu zajisťoval pancíř Wotan pojmenovaný po pradávném bohu války.
Ten dokázal odolat i přímému zásahu minou a projektil z kulometu tak akorát poškrábal nátěr.
Zásoba paliva v článku stačila na cestu kolem celého měsíce. Zásoby kyslíku a vody byli stejně předimenzovány.
Jakmile se nalodí, uzavřou vchod a vyjedou na povrch budou světem jen pro sebe.
Jediné co je limituje jsou zásoby potravin. Každý si vzal jen něco pro osobní spotřebu a posádka naložila rezervní dávky na dva týdny.
To nařizovali přísné předpisy flotili technologiků. Členové posádky se usadili na svá křesla v přední části stroje.
Paul a jeho šest spolucestujících se usadilo na dlouhé lavice v zádi stroje
Na zbylé místa usedli tři gardisté doprovodu a dva velitelé z věže 11, kteří pojedou jen na základnu Ronald Regan.
V interkomu se ozval hlas: ,,Vítám Vás na palubě. Start za tři minuty. První cestující budou u svého cíle na základně Ronald Regan za 58 minut. Pak budeme pokračovat 3 hodiny a 8 minut do Kepler city. Přeji příjemnou cestu.“
Pak zavládlo ticho, ale jen na malý okamžik.
Ukončil ho pronikavý svist startujícího motoru poháněného vodíkem.
Rhispo 12 se pomalu rozjel i přes Wotanové pláty bylo slyšet třesk otvíraného vzduchového uzávěru.
Paul se podíval ven bočním kruhovým průzorem.
Viděl jen tmu, ale to ho vůbec nepřekvapilo.
Prostor uzávěru i nájezdového tunelu není z bezpečnostních důvodů osvětlen.
Operátor za řídícími prvky jede podle radarové obrazovky. Další třesk oznamoval uzavření vnitřních vrat a pak se dali do pohybu.
Transportér napatrně nadskočil a vjel do tunelu přístupové rampy.
Pomalu nabrali rychlost a Paul se už těšil na ten okamžik, kdy vyrazí na povrch.
Opět promluvil velitel stroje: ,,Za 30 vteřin vyjedeme z tunelu. Plný bojový poplach. Zbraně připravit, rychlost 35 kilometrů po opuštění tunelu obrat o 90 stupňů vlevo a plný výkon.“
Paul se trochu diví.
Jsou přece uvnitř obraného perimetru a jeho kolega z věže 11 teď nepochybně hlídá tu neviditelnou a nedobitnou čáru na povrchu, ale předpis je předpis a velitel trasportéru asi nechce nic podcenit.
Pak tmu vně stroje vystřídalo tlumené světlo, které osvěcovalo měsíční pustinu a vesmírné dálavy.
Paul je unesen, očkem mrkne co jeho spolucestující s vyjímkou tří gardistů pro, které je tohle denní chleba byli všichni u průzorů.
Nabrali rychlost a velitel vydal rozkaz: ,,Směr základna Ronald Regan plnou rychlostí.“
Z interkomu se ozvalo úsečné: ,,Provedu !“