Kronika Keronie 12. kapitola

Během cesty Veronika plně docenila své nové sametové šaty. Byly teplé a mírnému vánku, který panoval na nádvoří, přes které museli přejít k protější budově, odolávaly a poskytovaly jí pohodlí.
Když vešli do místnosti, všechen hovor utichl. Veronika se rozhlédla po velké síni a napočítala tři dlouhé stoly, kde seděly přibližně tři stovky řádových bratří a jeden stůl v jejich čele, kde seděla Rada starších. Všimla si, že uprostřed stolu Rady bylo ono křeslo, na kterém včera seděla. Zřejmě to bylo místo určeno výhradně pro ni. ,Vyvíjí se to vážně skvěle,‘ pomyslela si ironicky. ,Zase budu středem pozornosti.‘
Richard ji vedl kolem krajního stolu až čela a všichni v místnosti rázem vstali a poklekli, aby jí vzdali hold. I devět stařešinů. Veroniku přešla rozmrzelost, když je viděla na zemi a v duchu se usmála. Rada starších jí opravdu k srdci nepřirostla, a proto jí nevadilo ani jejich klanění.
Byla odvedena na své místo a Richard se jako včera postavil za její židli. Usedla a všichni ostatní poté vstali ze země a sedli si na svá místa a začali hovořit tam, kde před chvíli přestali.
Malcolm sedě po její pravici se k ní naklonil a řekl: „Dobré poledne, má paní. Vyspala ses dobře?“
Veronika měla pocit, že tím myslel úplně něco jiného, než na co se jí ptal. Poznala to podle toho, jak se na ni díval. Zkoumal ji očima a něco hledal. Ale co? Jeho otázka jí však připomněla její ranní probuzení. Nesměla zapomenout zeptat se Richarda, co v jejím pokoji vlastně dělal.
„Dobré poledne, Malcolme. Spalo se mi dobře, děkuji za optání. Netušila jsem, že jsem byla tak unavená,“ odvětila mu rozhlížejíc se kolem sebe po sklence vody. Před sebou spatřila skleněnou karafu naplněnou rudou tekutinou, zřejmě vínem, ale po vodě nebylo ani památky.
Natáhla se po ni, ale byla předběhnutá čísi rukou, která se vedle ní najednou objevila, až sebou od úleku škubla. Otočila se vpravo a viděla mladíka, zřejmě sluhu, jak jí do poháru naléval ono víno a poté pokládal před ní a s úklonou zase mizel.
,Tak oni mě nenechají, ani abych si sama nalila víno. Jsem zvědavá, jak dlouho to tu vydržím.‘
Aby zahnala nepříjemné myšlenky, uchopila číši a lokla si. Víno chutnalo sladce a Veronika byla ráda, neboť taková vína měla nejradši. Podruhé se napila trochu víc, protože ji napadlo, že s nějakým procentem alkoholu v krvi navíc uvidí svou situaci jistě ve veselejším světle. Jak tak pomalu popíjela víno, rozhlížela se po síni.
Všimla si, že řádoví bratři byli oblečeni podobně, jako mniši v jejím světě. Měli na sobě dlouhou černou sutanu. Zato oblečení Rady starších hýřilo barvami. Halenu měli červenou, kalhoty hnědé a hábit oranžový. Jediný Richard měl oblečení, které neměl nikdo jiný. Bílou halenu, tmavě modrý kabátec, přepásaný mečem, černé kalhoty a vysoké hnědé kožené boty. Bylo to asi tím, že zde byl jako jediný Ochránce.
Veronice zakručelo v žaludku a doufala, že jídlo přinesou brzo, protože nechtěla, aby si jejího velkého hladu všiml i někdo jiný. Jen co si to pomyslela, vstoupilo do síně asi třicet sloužících a postupně na stoly stavělo mísy a tácy s jídlem. K Verunčinu stolu přistoupilo rovnou deset sluhů a před každého položilo jeho vlastní tác. Postupně se jejich stůl zaplňoval i dalšími mísami, které všechny překypovaly jídlem. Veronika žasla, tolik jídla snad v životě pohromadě neviděla. Byly tam koroptve, holoubátka, kuřata, pečivo, zelenina, košíky ovoce, sýry, paštiky a jídla, která svým vzhledem Veronice nic neříkala.
Na jejím vlastním tácu bylo malé holoubě a ona měla pocit, že bylo větší než by normálně mělo být. Napadla ji šokující myšlenka – co když zde nejsou jen velcí lidé, ale i zvířata? Ten kůň, na kterém ji Richard přivezl, byl taky hodně vysoký. ,Jsem zvědavá, jestli je moje teorie pravdivá. To se pak asi zblázním, jestli uvidím pavouka velikosti kočky. Radši na to nemyslet.‘
Pustila se do jídla, ale šlo jí to těžko. Nebyla zvyklá jíst rukama, ale příborem. Jenže ten tady neměli. Snědla půlku „holoubátka“, několik kousků chleba, rajčat a jako poslední i jedno zelené jablko. Vše hojně zapíjela vínem, které jí onen mladík stále doléval.
Cítila se dobře. Už ji netrápily myšlenky, co s ní bude, co se děje doma a co bude muset vykonat. Vše vypustila z hlavy a užívala si jídla. Sice se s ní nikdo nebavil, ale jí to nevadilo. Byla soustředěná na jídlo. Jako budoucí královna nebude mít mnoho příležitostí si s někým normálně popovídat, tak si na samotu začne zvykat hned. Ruce si poté omyla v míse s vodou a osušila je kusem plátna k tomu určeném.
Pohodlně se v křesle opřela a pozorovala pomalu končící hostinu. Všimla si, že po ní někteří řádoví bratři, ale i někteří ze Starších pokukují. Rozhlédla se kolem a zpozorovala, že většina ze Starších toho snědla jen o něco více než ona. Asi se všichni divili, kde se to do ní vlezlo. Usmála se koutkem úst a opětovala jejich upřené pohledy. Většina zahanbeně sklopila pohled, když je přistihla, ale někteří ne. V jejích očích pak ale viděla jiskřičku uznání. Veronika byla popletená. Uznání za co? Že toho snědla tolik co oni? Asi těžko. Bude se muset na to někoho zeptat. V duchu viděla seznam otázek a bylo jich hodně.
Jak postupně všichni dojídali, utichal hluk v místnosti. Veronice bylo podezřelé, že zrak přítomných se upíral na ni a ne na jejího společníka na pravé straně. Napadla ji šokující myšlenka – bude mít proslov před těmito muži. Polil ji studený pot. Nesnášela mluvení na veřejnosti a ještě před stovkami mužů, kteří byli jednou tak větší než ona, a jak si také všimla, někteří velmi pěkní.
Prudce se otočila na Malcolma, aby mu vyvrátila jeho nápad. Při pohledu na jeho klidný obličej jí došlo, že toto zřejmě v plánu neměl. Určitě si pamatoval její odmítavý postoj ze včerejška. Jistě by ji mluvit nenechal. Bál by se, že by vyvrátila jeho tvrzení o tom, že nastoupí na trůn.
Mírně uklidněná se znovu opřela v křesle. Přála být si co nejmenší a nejlépe úplně někde jinde. Přinejmenším v jiném vesmíru. V tom ji napadla zdrcující myšlenka – ona už v jiném vesmíru je.
Pohledy oněch mužů ji znervózňovaly. Někteří se na ni dívali velmi lačně, jakoby si ji chtěli dát jako další chod. Bude se muset Richarda zeptat, jak je to tady s celibátem. Protože pohledy, co na ni vrhali oni muži, byly víc než výmluvné. Otřásla se znechucením.
Její myšlenkové pochody přerušil Malcolm, povstal a mírný šum, který v místnosti ještě panoval, utichl úplně.
„Bratři,“ promluvil k mužům v místnosti, žádné ženy tady totiž Veronika neviděla. „Dnešní den je výjimečný. Jak jistě všichni víte, navštívila nás její Milost Veronika Sofie Ramei. Nemusím vám snad připomínat, co to pro nás znamená. Naše dlouho trvající úsilí bude zanedlouho dovršeno. A proto si připijme na budoucí úspěch.“ Jak řekl tak i udělal. Pozvedl číší a všichni v místnosti ho napodobili.
Veroniku napadlo, že Malcolm nějak předbíhal. Copak mu včera jasně neřekla, že nikomu vládnout nebude? Nezbývalo jí nic jiného než ho napodobit. Chopila se číše a připila si na zdraví sama se sebou. Stále si jí totiž nikdo z jejich spolustolovníků nevšímal, i když prakticky připíjeli na její úspěch.
Hovor se znovu rozproudil a byl hlučnější než v průběhu jídla.
Začala ji pobolívat hlava. Napadlo ji, že toho vína už měla dost. Bylo brzké odpoledne a ona už byla v náladě. Kdyby tady měli aspoň nějakou tu vodu. Jenže jak se tak rozhlížela po stole, nikde džbán s vodou neviděla. ,To tady pijí jen víno? To budu mít každý den opici,‘ povzdychla si v duchu.
Rukou si přejela po čele a nahmatala modřinu. Kůže byla citlivá na dotyk a Veronice uklouzlo tiché bolestivé zasyknutí.
Richard se k ní zprava naklonil a pošeptal: „Chtěla by sis, má paní, prohlédnout toto místo?“
Veronika se nerozhodně podívala na Malcolma. Ten slyšel Richardovu nabídku a odpověděl za ni: „Dobrý nápad, Richarde. Jen běž, má paní. Prohlídka se ti jistě bude zamlouvat. Tady už stejně zůstávat nemusíš. Navíc několik bratrů určitě tvůj odchod uvítá. Nemysli si ale, že jsou k tobě neuctiví. V přítomnosti budoucí královny se musí dodržet určité dekorum a oni se nemohou pak úplně uvolnit. Jistě to chápeš,“ domluvil Malcolm a uklonil se jí.
Veronika nechápala nic. ,Ona jim překáží v oslavě? Vždyť ona je důvodem oné oslavy!‘