Černá lilie - II.

K zámku se blížil spěšný posel. Pozorovala už od té doby, co se vynořil na obzoru. Byla si jistá, že jej posílá Queben, král Astaraku. Už dlouho se tu nikdo z jeho lidí neukázal, což bylo dosti neobvyklé. Snad to způsobily státnické záležitosti.
Muž přitáhl koni otěže a navedl ho na dlážděné nádvoří. Uhladila si zelenkavé šaty a vyrazila. Jako vždy přišla o chvíli později, už ve chvíli, kdy byl posel přijat jako host a uveden do nějakého pokoje, aby si mohl odpočinout. Takže v půli cesty se potkala se svým otcem. Věk se na něm již notně podepisoval, ale stále ještě vypadal dobře. Chvátal očividně za ní a spatřivši ji zpomalil a počkal, až k němu ona dojde.
„Král?“ otázala se ledabyle. Muž přikývl. „Zítra přijede i se svým synem Ryfem a doprovodem, máme se připravit na jeho návštěvu.“ Oči dívky se rozzářily. Tvář se jí rázem rozjasnila a rty roztáhly do širokého úsměvu. „To je skvělé, jdu všechno přichystat,“ vyhrkla a už běžela, aby vydala povely na přijetí panovníka. Vlastně jeho samotného neměla ani tak v ráda, ale někoho jiného, kdo přijede s ním, toho uvidí ráda.
Nemohla skoro dospat, jak se těšila. Pro přijetí panovníka zvolila formální rudozlaté šaty nejnovější módy. Vlasy si vyčesala vysoko do týla, aby odhalila svou labutí šíji. Hluboký výstřih oblečení doplnila stříbrným řetízkem s jantarovou slzou. Jen co se stihla doupravit, ozval se povyk. Jen krátce doběhla k oknu přesvědčit se o své domněnce a pak už hurá na nádvoří.
Bylo poutavé pozorovat průvod. Tentokrát ani nebyl tak velký, jako většinou, zřejmě to nebyla tak úplně formální návštěva, spíš odpočinková, kdy si král chce jen vychutnat trochu klidu po věčném řešení státnických záležitostí. A Ryf si nikdy nenechá ujít příležitost, jak navštívit zdejší panství.
„Nirwen, krásná jako vždy,“ první věta patřila jí. Trochu jí to zarazilo, většinou byla pozornost věnována jejímu otci. Poklonila se a zdvořile pozdravila, jak se slušelo. Pak už pohledem přelétla do zadnějších řad. Když ho spatřila, usmála se…
„Tyhle šaty jsou překrásné, otec má pravdu,“ začal se jí dvořit Ryf. Nesměle sklopila oči a po tváři jí přelétl lechtivý úsměv.
„I ty vypadáš moc dobře. Zdá se mi to, nebo ti zmužněl hlas a ztvrdly rysy?“ bylo to spíš škádlení, ale jak se zdálo, princ to vzal velmi vážně, protože se zachmuřil. „Strávil jsem tři měsíce v jelevské pevnosti a strážil pod velením maršála Urguse hranice.“
„Pak doufám, že se ti nic nestalo a zdárně jsi vše splnil. Jistě to posílí tvůj charakter.“
Král je koutkem oka pozoroval a poslouchal, co si říkají, musel se při tom smát. Náhle se otočil ke svému hostiteli a dávnému příteli. „Jsem tak rád, že tě vidím. A ta tvá dcera, je vyspělá, he?“
„Je po své matce, taky byla sečtělá. Pojď, pane, jistě jsi po cestě nesmírně unavený. Nechme mládí ať si poradí samo,“ oba se zasmáli a odešli.
Většinu dne, jako správná hostitelka, strávila s Rufem, ačkoli mnohdy zatoužila jít ven. Nicméně princ byl velmi unaven a vyžadoval odpočinek. Nakonec se sám omluvil, že se půjde prospat. A toho Nirwen využila. Rychle se došla převléct, aby neponičila drahý materiál a zamířila na malé cvičiště, které nechal její otec vybudovat za zahradami. Ve zbrojnici se vzala tisový, černě mořený luk se stříbrným zdobením a toulec šípů, pak už jí nic nebránilo v tom, aby si trochu zatrénovala.
Vypouštěla střely do padesát kroků vzdáleného, slaměného terče, jehož střed byl zvýrazněn rudou barvou. A právě tam končila většina z šipek. Mohla na sebe být patřičně hrdá. Právě vystřelovala jeden z dalších šípů, když se ozvalo několik halasných smějících se hlasů. Ohlédla se a ve stejnou chvíli, kdy se tam ukázalo několik mladých gardistů, to zadrnčelo. Rychle se pohledem vrátila zpět, aby zkontrolovala zásah.
„Chyba,“ zaslechla za sebou. Zašklebila se. Šíp se zabodl do samého okraje terče. „Zřejmě byste měla víc trénovat.“
„Opravdu? To jste takový čarostřelec, že mě chcete poučovat? Nebo je to jen kvůli vašemu mužství a ješitnosti?“
„Jsem jedním z nejlepších lučištníků v gardě jeho veličenstva,“ chlubil se mladík a plácl se pěstí do prsou, aby svá slova i náležitě potvrdil. Nirwen se pousmála a ukázala na terč. „Dobře tedy, vsadím se, že budu lepší. Zasáhnu střed vícekrát.“
„Sázka? Ale to chce taky odměnu. A padesát kroků je pro mě trochu málo, to bych se ani nezapotil.“
„Dobře, jestliže vyhraješ, smíš si přát cokoli. Cokoli, co budu moci splnit. Přijímáš? A když vyhraju já, zazpíváš dnes při večeři.“
Zvedla se vlna smíchu. „Tak to si dej pozor, jinak tě ta prohra bude stát i místo,“ smáli se jeho kumpáni, ale mladík sebejistě, jist si svou výhrou, přijal sázku. Určilo se, že bude sedm střel a terč posunou do vzdálenosti sta kroků.
„Dámy první,“ vyzval jí mladík a samolibě se při tom usmíval.
„Host má vždycky přednost. A pak, třeba zjistím, že už to nebude mít ani cenu. Prosím, vyber si šípy.“ Mladík se usmál ještě samoliběji, že už to snad víc ani nešlo a vybral si z toulce sedm nejlepších šípů, jaké našel. To musel ocenit. Připravil se a napjal zkusmo tětivu, pak do ní založil šíp, napnul jí znovu a zamířil. První střela se zabodla na okraj červeného místa. Druhá šla téměř do středu, třetí skončila na pomezí červeně a zlatavé slámy. Čtvrtá a pátá byly opět ve středu, šestá se zabodla do středu a sedmá taktéž.
Gardista ustoupil a vyzývavě se zahleděl na mladou dámu. Ta jen pokrčila rameny a dobře si změřila svůj cíl. Bude muset být dobrá, opravdu hodně dobrá, jestli chce vyhrát. Trochu znervózněla, mladík byl opravdu dobrý a ona mu přeci jen jako odměnu dala možná až moc.
I ona si vybrala střely, které jí snad přinesou štěstí. Jeden po druhém je zabodla před sebe do země, jen jeden si nechala v ruce. Ten měl být její první, průvodní střelou. Přinutila se vyčistit si hlavu. Zhluboka se nadechla a zamířila. Při výdechu pustila tětivu. Zdálo se jí to nepřiměřeně dlouho, než se střela zapíchla do terče. Srdce jí poskočilo radostí, když zjistila, že je v přesném středu terče. Rychle si však připomněla, že nemá předčasně jásat, ještě jí čekalo šest dalších šípů a klidně mohla s každým minout.
Pokusila se opět uklidnit, ale šlo to špatně. Šíp tentokrát doletěl asi půl palce od červeného pole. Opět znervózněla, ale střílela dál. Za ní se hlasitě smáli a bavili vojáci. Zřejmě si byli jisti její prohrou. Tvář jí zrudla vzteky a rysy náhle zkameněly. Další šíp letěl neomylně přímo doprostřed, rychle vypustila další, který ho podobně následoval. Pátý šíp se zabodl na pomezí podobně jako u mladíka. Šestý se opět zabodl přímo do středu. Nastalo napjaté ticho. Kdyby opět šíp doletěl do úplného středu, nebylo by pochyb o jejím vítězství, třebaže jedním z šípů minula červeň. I ona to věděla a srdce jí tak bušilo rozrušením.
Na okamžik zavřela oči, aby se opět uklidnila, ale nešlo to. Narůstající ticho bylo snad ještě horší než prve vtipkování vojáků. Vzala šíp a založila ho. Ruce se jí mírně třásly jak se bála. Jestli bude takhle střílet, určitě mine. Sklonila luk a zadívala se na terč. Nervózní polknutí ji mohlo prozradit, jenže ona měla v krku knedlík a polknout tak ani nedovedla. Byla si tak sebejistá, že se zaprodala mladému vojákovi. Ach bože, jestli mine, co s ní bude? Uvědomila si, že nic nenadělá a nervozity se nezbaví, opět tedy napjala luk a bez velkého míření nechala tětivu zadrnčet. Lanko vymrštilo šipku vpřed a ta rozřízla vzduch a se zasvištěním se prohnala až k terči.
Se strachem v očích se zahleděla na terč. Střela vězela v červeném bodu, nikoli však přesně ve středu. Polkla a otočila se na vojáky. Ti si očividně vydechly, ale nevtipkovali, spíš se na ní uznale dívali.
„Můžeš si vybrat výhru,“ pronesla strnule. Mladý gardista však zavrtěl hlavou.
„Myslím, že to bylo nerozhodně,“ vyhrkl jeden z mladíků dřív, než jeho kamarád stačil cokoli říct. „Paní, jste opravdu dobrá, bylo nám všem ctí zúčastnit se tak napínavého závodu, ale odměnu si ponechte pro příště.“ Nirwen se tázavě podívala na vojáka, s nímž se vsadila a ten trochu neochotně přikývl.
„Byla jste dobrým soupeřem,“ procedil skrz zaťaté zuby a otočil se k odchodu. Když byli dostatečně daleko, přitočil se ke svému druhovi. „Proč jsi to udělal? Proč jsi to řekl?“
„Protože je to šlechtična a ty jen syn zchudlého kupce, proto. A protože ona byla opravdu dobrá a ponížení by si nezasloužila.“

„Nepřijel jsem sem jen tak,“ prohlásil náhle Queben a zahleděl se na svého přítele. Ten jen pokýval hlavou, bylo mu to jasné od začátku. I když, jak si musel přiznat, pomalu doufal, že by to tak mohlo být.
„Jsem si toho vědom, pověz tedy, co tě sem přivádí. Jaké máš trápení tentokrát?“
„Trápení? Ani se to trápením skoro nedá nazvat. Ruf už je dost starý a má věk na ženění…“
„Chceš snad, abych ti pomohl vybrat nevěstu?“ v jeho hlase zaznívala nedůvěřivost. O tomhle se sem jistě nepřijel vybavovat.
„To ani ne, chci tvoje svolení.“
„Svolení?“
„Ano, svolení. Chci, aby se Nirwen stala příští královnou Astaraku.“

Celá večeře proběhla nějak divně. Ruf se jí věnoval jako vždy, ale král i její otec, se chovali nějak podivně. Většinu večera mlčeli a když už mluvili, bylo to o neutrálních tématech, jaké si vyberete k rozhovoru s neznámým člověkem nebo někým, s kým si nemáte moc co říct. Jakmile byla propuštěna, aby si odpočala, padla na ní únava. Přesto se ještě před spaním zabývala myšlenkami, co se to tady děje.
Probudila se velmi brzy ráno, ani nepočkala na komornou a hned se oblékla do jezdeckých šatů. Byly dostatečně jednoduché, vždyť si je navrhovala sama, a věděla proč. Sama si dokonce osedlala kaštanového hřebečka. Byl ještě mladý a hodně temperamentní, možná proto si tak rozuměli. Nicméně otec jí nerad viděl, jak na něm jezdí, bál se o ní, byla jeho jedinou dcerou. Proto si vybírala tuhle dobu, kdy ještě všichni spali, a vydávala se na vyjížďky. A dnes tomu nebude jinak, třebaže je tu princ i král, tohle si ujít nenechá, zvlášť, když je dnes tak pěkně.
Vyhoupla se do sedla a pobídla koně k trysku. Rozjela se přes zelené pláně do lesa. Byl to docela mladý les, ale rozsáhlý a bylo v něm nádherně. Svazky slunečních paprsků se pomalu prodíraly skrz listoví větrolamů a postupně tak vytvářely nádherný úkaz. Když byla Nirwen malá, otec jí vyprávěl, že jsou to brány do jiných světů. Jedním z nich měl být i svět mrtvých. A tak Nirwen chodila ráda do lesa, protože doufala, že by se mohla potkat s matkou. Až jako velká pochopila, že to byla jen hezká pohádka, avšak stále sem ráda jezdila.
Hřebeček se radostně hnal houštinami a zvesela přeskakoval padlé kmeny, vděčný za benevolentního pána. Sám už znal cestu a brzy se tak dostali na okraj lesa.
Stanuli před jezerem, do kterého spadala voda z malého vodopádku. Nirwen seskočila z koňského hřbetu a uvázala zvíře k jednomu ze stromků. Nato už se rozeběhla po malé, zvěří vyšlapané pěšině. Chytala se občas za kameny, někdy za kmínek mladého doubku, dokud se nevyšplhala na skalku.
Vítr jí hladil ve vlasech a probouzející slunce jí zdravilo oslnivými šípy svých paprsků. Uvolnila se. Vdechovala ten pocit volnosti a nespoutanosti. Pak v dáli zahlédla siluetu dravce. Usmála se, jak by chtěla být taky tak volná, jen se vznášet na perutích větru a nemít žádné starosti a povinnosti…
Na okamžik zavřela oči a zaposlouchala se. Šumění vody jí přivedlo na bláznivý nápad. Shodila ze sebe všechny šaty, jen skvostnou dýku si nechala. Sevřela ji mezi zuby a ladně skočila do jezírka pod sebou.
V uších jí hučelo náhlou změnou tlaku, ale voda byla osvěžující, třebaže trochu studená. Doplavala ke břehu, kde si na velký kámen odložila zbraň a pak se vrátila do vody a nadšeně se proháněla sem a tam buď nad vodou nebo pod ní. I tam pro ní byl zajímavý svět. Co jí překvapilo víc však byl moment, kdy na dně zahlédla třpytivý bod, měla dojem, že to je nějaký šperk, ale protože u jí nestačil dech, musela se vynořit.
Jak se její tělo objevilo nad hladinou, zjistila, že už je značně unavená, a tak počala plavat ke břehu. Už byla téměř u cíle, když tu kůň neklidně zafrkal a začal přešlapovat. Zbystřila a rychle se vrhla k dýce. Popadla jí a vystoupivši na travnatý břeh, zavolala: „Kdo je tu?! Ukaž se!“ Nejdříve se nic nedělo, a tak zakřičela ještě jednou. „No tak, zbabělče, vylez a ukaž se mi.“ Konečně se ozvalo zašramocení a do jejího zorného pole vstoupil mladík. Ruce držel tak, aby viděla, že je neozbrojen, přesto se trochu posměšně šklebil.
Užasla. Poznala ho. „Co tady děláš?!“ vyhrkla.
„Nic, rozhodně jsem neměl v úmyslu vás tady špehovat.“
„Tak co tu děláš? Proč nejsi s ostatními?“
„Princ se vydal před chvílí na projížďku. Asi doufal, že vás najde.“
„Ale to pořád nevysvětluje, proč ty nejsi s nimi.“
„Ale ano, princ mě poslal zpět na zámek, protože můj kůň si udělal něco s nohou a nestačí ostatním. Zdržoval bych je.“
„A jak ses dostal sem?“
„Asi jsem uslyšel šumění vody a protože já i můj kůň jsme měli žízeň, vydal jsem se tím směrem. Byla jen náhoda, že jsem si vás všiml.“
„Jak dlouho?“
„Co?“
„Jak dlouho jsi mě pozoroval!“
„Moc dlouho ne, bez obav. Ale musím konstatovat, že dnes vám to opravdu sluší,“ chlípně se usmál. Jen na kratičký okamžik zaváhala, než jí došlo, že je pořád celá nahá. Zrudla, jedna vzteky a pak i studem. Náhle se však rozpřáhla a vrazila mladíkovi facku až to plesklo. Gardista se tomu jen zasmál. To jí ještě víc dopálilo a chystala se mu vrazit další políček, tentokrát však včas zachytil její ruku. Zůstala překvapeně stát. voják jí pustil a ustoupil. „Bít se nenechám, ani od vévodkyně.“
„Dobře, tak se otoč a já se zatím obléknu.“
„Promiňte, ale nebylo by jednodušší, kdybych vám ty šaty donesl? Klidně si pak na mě stěžujte.“
„Ehm, no dobře, tak mi je tedy dones.“ Vlastně to nebyl tak špatný nápad, jen se cítila trochu stísněně, když tam tak stála v rouš Evině a čekala. Netrvalo dlouho a gardista se vrátil i s jejími svršky.
„Tam nahoře je moc krásně,“ poznamenal. Přikývla a vyškubla mu oblečení. „To je, chodím sem ráda.“
„To se nedivím. Taky bych sem rád chodil.“
Rychle se oblékla a dýku si připevnila za pás. Pak už chtěla dovolit vojákovi, aby se otočil, nicméně ke svému překvapení zjistila, že on se na ní dívá. Zalapala po dechu, chtěla mu říct něco peprného, ale nedostávalo se jí slov, především, když se mladík usmíval andělským úsměvem a vypadala tak nevinně.
Zavřela pusu a zaťala pěsti. „Dobře, můžeme jet,“ oznámila panovačným tónem. Gardista přikývl a doprovodil ji ke koním. Nabídl jí pomoc, aby se dostala do sedla, ale tu odmítla, pokrčil tedy jen rameny a sám se vyhoupl na hřbet svého koně. Pak už dívku následoval zpět k zámku.
„Jsi ve své službě dlouho?“ zeptala se zničehonic a po velmi dlouhé chvíli naprostého ticha.
„Dva roky a pár měsíců, pokud nepočítám výcvik,“ oznámil hrdě. „Je to velká čest.“
„Pak jistě spoustu věcí víš.“
„Přijde na to. Co byste chtěla vědět?“
„Máš představu, proč sem tak náhle zavítal princ i král?“
„Mno, říká se, že je to kvůli princovu ženění.“
„On se bude ženit?“
„Vy o tom nevíte?“
„A kdo je nevěstou?“
„To je ten problém. Král se o tom zřejmě chce poradit s vaším otcem, vždyť jsou to dlouholetí přátelé.“
„Hm, to by dávalo smysl. Ale proč je tu i Ruf?“
„Možná chce požádat o ruku vás,“ navrhl voják. Nirwen po něm vrhla zlobný pohled. „Hloupost,“ usoudila. Zbytek cesty opět probíhal v mlčení. Jako hloupost jí to opravdu připadalo, ale stejně se neubránila pomyšlení, že by to mohla být pravda. Nakonec to ale přeci jen zavrhla.
Hned, jakmile dorazili na nádvoří zámku, vrhl se k ní jeden ze sluhů. „Paní, váš otec zuří. Hledal vás po celém zámku.“
„To bude dobré, Išene, kde je teď? A nech prosím odvést Perysana do stájí.“
„Šel do pracovny, když jsem ho viděl naposledy.“
Krátce přikývla a okamžitě se za ním vydala. Co se děje s vojákem jí už nezajímalo. Zajímavější bylo, proč se tak náhle vévoda rozčílil. Byl to klidný člověk a vyjížďky své dcery vždy toleroval. Asi se muselo něco stát.
Nakonec ho potkala na chodbě. Oba se zastavili a okamžik na sebe hleděli. „Dobré ráno, otče.“
„Dobré ráno. Nirwen, potřebuji si s tebou vážně promluvit.“
„Dobře. A byl to důvod tvého rozčílení?“
„Ne tak docela. Je mi to líto, ale mám teď nějaké starosti.“
„Chápu, řekneš mi tedy, co se děje?“
„Ano, jistě. Pojď, půjdeme do tvých pokojů,“ vyzval ji a rychle ji tím směrem vedl. Byla tak vyvedená z míry, že se na nic nezmohla, až když za sebou zavřel dveře a vyzval ji, aby se posadila.
Zamračila se a zůstala stát jako přikovaná. „Co to má znamenat? Chováš se nějak divně. Včera při večeři, teď, bezdůvodně ses rozčílil. Co tak strašného ti Queben řekl?“
„Uklidni se, prosím. Máš se stát Rufovou manželkou, příští královnou Astaraku.“ Vyvalila oči, zalapala po dechu a posadila se, aniž by spustila oči ze svého otce. Celá zbledla, jako by měla každou chvíli omdlít a vzápětí na to zrudla, jak se jí vroucí krev nahrnula do hlavy. Chvíli se jí nedostávalo slov, ani snad nebyla schopná uvažovat. Vévoda při tom dostal panický strach, že se jí něco stalo, protože vypadala příšerně, až když se opět zhluboka nadechla, mohl zjistit, že je naprosto zdravá.
„Ne! Vyloučeno. Jak jsi jen přišel na to, že bych se chtěla stát jeho ženou?!“ zhrozila se.
„Prosím, uklidni se. Já sám na to nepřišel, je to přání krále. Pochop, něco takového nemůžeš odmítnout. A vždyť to vypadalo, že si s Rufem rozumíte.“
„Rozumíme? Je to obyčejný prosťáček. Trpím ho jen proto, že je to princ. Nikdy, rozumíš, nikdy bych s ním nemohla nic mít. A taky nebudu.“
„Nirwen, uklidni se, rozmysli si to. Je to neobyčejná nabídka, která se neodmítá, byl by to skandál. A vezmi si, kolik výhod ti z toho bude plynout. Tak dobrý sňatek …“
„NE! Já si ho nevezmu. Ani teď, ani za sto let. A teď odejdi, chci být sama.“ Řekla to tak důrazně, že se skoro sám zalekl. Rozhodně však neměl v úmyslu protestovat, jen se bál. Nechtěl, aby v rozhořčení udělala nějakou hloupost, přesto pokoj opustil.
Tvář mu brázdily vrásky starostí, když se vzdaloval. V jeho pracovně na něj zákeřně čekal Queben. Pohodlně se rozvaloval v křesle, jak se ke králi vůbec neslušelo, ale evidentně mu to bylo jedno. Špičkou nože si preparoval špínu zpod nehtů a zdálo se, jako by si příchodu pána zámku ani nevšiml. Až po několika minutách hrobového ticha, které se mu zatínalo až do morku kostí, se konečně panovník podíval na příchozího.
„Už jsi jí to řekl?“
„Ano.“
„A podle tvého výrazu předpokládám, že to moc úspěšné nebylo.“
„Předpokládáte správně, vaše výsosti. Má dcera nesouhlasí se sňatkem a já jí nechci do něčeho nutit.“
„Já tě chápu, starý brachu, ale pochop, tohle je pro vyšší účely. Ona je budoucností téhle země. Musíš mě pochopit, musíš mě podporovat.“
„Nemusím, ale měl bych. To je velký rozdíl. Ona je svéhlavá, neposlechne mě.“
„Pak mi dovol, abych s ní promluvil. Třeba ji přivedu k rozumu.“ Ten výraz „přivedu k rozumu“ se mu sice moc nelíbil, ale přeci jen k tomu svolil. Měl už dost času na to, aby to promyslel ze všech možných i nemožných stanovisek a byl to dobrý tah. A rozmluva se taky mohla ukázat jako správná a účelná.
Když se však Queben vypravil do pokojů dívky, přišel s křížkem po funuse, neboť Nirwen u sebe nebyla. Jedna služebná vypověděla, že někam odešla, ani se nepřevlékla. Prý vypadala velmi rozhořčeně, a tak se jí raději vyhnula. Pak už ji nikdo neviděl. Králi se tím rapidně zhoršila nálada.

Když ho mladá vévodkyně opustila, šel rovnou do pokojů, kde byli ubytovaní. Tam se položil na neustlanou postel a s rukama za hlavou zíral do stropu. Kdoví proč na ni musel zase myslet. Zdála se mu tak krásná, neodolatelná a jedinečná. Sám nevěděl, kdy to vlastně začalo. Jestli to bylo včera, když se jí zastal na střelnici, nebo až u toho jezera? Nebo snad ještě dřív při některé z jeho prvních návštěv zámku? Tohle vskutku nevěděl, jediné, co mu ale zároveň bylo jasné, bylo to, že po ní bezmezně touží.
Vybavil se mu její obraz u jezera. Jak jí po nahém, hebkém těle stékaly kapky vody, její bradavky byly ztuhlé náhlým chladem … Měla krásné štíhlé nohy a pěkně oblý zadeček, že jen sváděl k poplácání. Vzpomněl si i na její plné rudé rty a zatoužil se do nich zakousnout. Zalitoval toho, že ji nepovalil na zem a nevzal si ji tam, na břehu jezera. Beze svědků, bez předsudků, spontánně.
„Ale ale, pan je nějakej zamyšlenej. Copak si potkal rusalku?“ vyrušil ho v přemýšlení příchozí kamarád.
„Ne, rusalka to rozhodně nebyla.“
„A kdo tedy? Snad ne vévodkyně?“
„Pche, i kdybych řekl, že to byla ona, stejně bys mi to nevěřil,“ konstatoval úsečně. Zvedl se z lůžka a vyšel ven. Neměl na ně nějak náladu. Podvědomě zamířil na cvičiště, cestou byl duchem zase někde úplně jinde. Byla opravdu krásná. Její tvář prostě nemohl dostat z hlavy; její kaštanové vlasy, jak se lehce vlní, klenuté obočí a pod ním dvě kukadla šedozelené barvy, malý nosík a ty nádherné, přímo božské rty. Vzhled anděla a duše ďábla.
Srdce se mu rozbušilo touhou a cítil, jak se mu do jedné jeho tělesné části hrne přebytek krve. Horečnatě přemýšlel, co bude dělat. Tolik ji chtěl a zároveň věděl, že nikdy nebude jeho.
Strnule se zastavil. Nedaleko od něj pochodovala z jednoho místa na druhé ona. Měla tytéž šaty co ráno, ale teď vypadala rozčíleně. Ani tentokrát si ho nevšimla hned, až najednou, opět ji překvapil. I na dálku poznal, že její výraz se poněkud změnil a zdálo se, že snad k horšímu.
„To mě špehuješ?“ zavolala zlobně. „Přiznej se, kdo ti to nakázal?“
„Omlouvám se, že jsem vás opět vyrušil. Ne, nešpehuji vás, jen jsem si potřeboval trochu vyčistit hlavu. Ihned odejdu.“ Užuž se otáčel k odchodu, když tu se ozvala docela pokorným hlasem: „Ne, počkej. I já si potřebuji trochu pročistit hlavu. Pověz mi, co tě sem vyhnalo?“
„No, víte, to se ani nedá tak přesně určit. Nějak nemám náladu na společnost ostatních a pár událostí, co se přihodilo.“
„Tak to jsme na tom podobně. A víš co? Měl jsi pravdu.“
„Pravdu v čem?“
„Ruf si mě chce vzít,“ konstatovala suše. Hrklo to v něm, dech se mu na chvíli úplně zastavil. Kdo ví proč, ale nějak tohle nepředpokládal a trochu ho to ranilo. Najednou nevěděl co říct, co dělat.
„Děje se něco?“ zeptala se ho opatrně, změna stavu jeho nálady byla evidentní i pro slepce.
„Ne, ne nic. Já jen… no, to je jedno, slečno. Asi bych měl jít, není to dobrý nápad, abych vám dělal společníka.“
„V tom s tebou musím nesouhlasit. Potřebuju si s někým promluvit.“ Její utrápený výraz stačil k tomu, aby ho přesvědčil zůstat a poslouchat. Vztekala se mu, že měl až někdy strach, že ho praští. Jindy se zase bál víc o to, že si ublíží sama sobě. Nakonec se zastavila, protože před ním pořád zběsile pochodovala, a posadila se na dřevěnou bednu vedle něj.
„Nechci si ho vzít, ale …“
„Je snad někdo jiný, koho byste chtěla?“ zeptal se, ani nevěděl proč.
„Ano. Tedy, ne. Ne! Nikdo. Prostě jen… chci být svobodná,“ ujasňovala si myšlenky, ale moc v nich jasno neměla. Bůhvíproč jí společnost toho vojáka uklidňovala, teď jí to začalo ještě víc znervózňovat. Ani on se necítil zrovna svůj, když byla tak blízko. O to víc, když pak k němu vítr zavál její vůni. Opatrně ji nasál do plic a vychutnával ho jako praví labužník.
„Když chcete být svobodná, co chcete dělat?“ zeptal se jí náhle. Zarazilo jí to, opravdu to nečekala. Sama to vlastně nevěděla, řekla to jen tak. Ale když se nad tím tak zamýšlela, znělo to dobře, být svobodná.
„No, to ještě nevím. Chci si dělat co chci, nechci aby mě svazovala pravidla.“
„Jako vévodkyně v tom máš ohromnou výhodu. Máš peníze a můžeš si dovolit cokoli a nikdo ti nic nemůže říct.“
„Ne, tak snadné to není. Svazuje tě etiketa, svazují tě lidé kolem. Musíš se chovat patřičně ke svému titulu, poslouchat, věnovat se věcem, které se patří tobě a tvému postavení. Například, že střílím z luku nesmím říct.“
Takhle spolu strávili ještě dost dlouho, až se nakonec začalo stmívat. Na to první zareagoval voják. „Měl bych jít, určitě už je po mě sháňka. A vy byste jistě neměla chybět při večeři.“
„To tak. Jdi, ať kvůli mně nemáš potíže,“ souhlasila trochu neochotně. Jen co však gardista vykročil, začal se jí v hlavě rodit plán. Plán, který musí uskutečnit ještě dnes, dnes v noci.
Hned jak vkročil do ubytovacích prostor, slyšel kolem sebe halasné posměšky svých druhů. „Kdepak byl pán? Snad ne s tou svou rusalkou? Že bys obdivoval mladou vévodkyni?“
„Do toho ti nic není.“
„To by neřekl. Svádět snoubenku prince, to je dost závažný nemyslíš?“
„Já nikoho nesvádim,“ odsekl podrážděně a pokoušel se jich nevšímat.
„Ale no tak, jaká je, poděl se o své zážitky. Taková mladá kurvička musí být k popukání.“
Náhle se v něm cosi vzedmulo, vrhl se na drzouna. Ten však zareagoval dostatečně rychle, uhnul a ještě ho srazil pěstí k zemi. Mladík neuvažoval a okamžitě se zase vrhl na svého druha, tentokrát úspěšněji. Kopancem mezi nohy ho poslal k zemi, načež mu hlavou udeřil o podlahu, jednou dvakrát třikrát… konečně se uklidnil a tak, aby to všichni slyšeli a přesto dostatečně tiše řekl: „Není to žádná kurvička.“ Na to vojáka ještě kopl do břicha a odkráčel pryč. Nikdo se mu v tom nepokoušel zabránit.
Zůstal venku, i když se v noci podstatně ochladilo a začalo trochu pršet, zůstával pořád na nádvoří. Nejdříve chodil z místa na místo, nakonec se však přeci jen sesul u jedné ze zdí a usnul lehkým bezesným spánkem.
Na jídlo neměla ani pomyšlení, takže se z večeře omluvila a ani si žádnou nenechala přinést. Jen co se setmělo, rychle se oblékla do nejobyčejnějších šatů, které měla, vzala si meč, jenž si ponechávala pro případy tréninku, a dýku. Takto se přehoupla přes parapet a ladně seskočila pod okno. Děkovala bohu, že její komnaty jsou v přízemí. Pak se tiše rozeběhla ke stájím. Perysana osedlala rychle a bez obtíží, aniž by ji kdokoli zpozoroval. Vyvedla ho ze stání na nádvoří a chystala se akorát nasednout, když se jí za zády ozval čísi hlas.
„Hej! Kdo jsi? Stůj!“ Na nic nečekala a rychle se vyhoupla do sedla a pobídla hřebečka k trysku, byla si jistá, že je to jeden z králových mužů a to mohlo znamenat jen a jen problémy.
Zamířila do lesa, kde už byla ráno a i ke stejnému místu. Tam alespoň zjistí, jestli je sledována nebo ne. Koně ukryla poblíž skály a sama se schovala do houští a čekala. Netrvalo dlouho a opravdu se kousek od ní vynořila silueta jezdce. Muž dostatečně brzy seskočil na zem a tasil, asi v předtuše zákeřného útoku.
V okamžik, kdy byl jen pár kroků od ní, vrhla se na něj připravena ho zamordovat. Její odhodlání bylo tak silné, že nepomyslela ani na následky, které by to mohlo mít. Kupodivu voják se jí mrštně vyhnul a sám se rozhodl zaútočit. Vykryla ránu a železo zadrnčelo, jak se obě zbraně srazili. Oba útočníci si teď stálí tváří v tvář, avšak zatímco její obličej byl skryt pod kápí černého pláště, jeho rysy bezvadně rozeznávala. Když ho spatřila, ustrnula a zaváhala, právě to se jí stalo osudným, neboť gardista cvičený k boji jí obratně odzbrojil. Tentokrát už se nenechala zmást a rychle ho kopla do holeně, aby mu vzápětí mohla skočit po ruce s mečem. Kolem jejího zápěstí se ale nečekaně ovinula ruka a silně jej stiskla. Vykřikla náhlou bolestí, když jí zkroutil paži. Ve snaze uniknout křečím, ukročila vzad, noha jí sjela po navlhlém, mechem porostlém kameni a ona spadla nazad. Stáhla při tom i oponenta, který jen taktak stačil zmírnit pád nataženýma rukama.
Jen co popadla dech, kopla ho kolenem mezi nohy a vyskočila na nohy. I přes bolest, jež mu způsobila, střízlivě natáhl ruku a chopil se jejího kotníku a stáhl ji zpět na zem. Tentokrát byl rychlejší a přisedl ji na zemi a znehybnil. Zatímco se zmítala a pokoušela osvobodit, strhl jí kapucu.
Překvapeně ji pustil a rychle vstal. „Omlouvám se,“ vykoktal zmateně. Nějak mu to nedávala smysl. Vévodkyně, sama v noci utíká ze zámku a krade vlastního koně.
Jen se převalila, aby ho viděla. „Nic se nestalo,“ odsekla nervózně. „Všechno jsi mi zkazil,“ vyhrkla náhle.
„Už jsem se snad omluvil. Copak jsem mohla vědět, že vy se budete tajně v noci krást ven ze zámku? A co jste vůbec chtěla tak sama dělat v lese? Víte jak je to pro vás nebezpečné?“
„To je mi jedno. Já si toho pitomce nevezmu. I kdybych… i kdybych… já nevím co, prostě ne.“
„A kvůli tomu utíkáte?“
„Kvůli čemu jsi ty byl venku a nespal?“
„Do toho vám nic není.“
„Tak vidíš, tobě taky ne,“ vyplázla na něj jazyk jako malá holka. Nevydržel to a hlasitě se rozesmál. Okamžik se cítila uraženě, ale nakonec sama povolila napětí a krátce se zasmála svému divokému rozhořčení.
„Mám na tebe obzvlášť štěstí, Nalzire.“
„Vy si pamatujete mé jméno?“ vypadal dost překvapeně. Přikývla. „Ano, pamatuji si od toho prvního okamžiku, kdy jsme se tu potkali před těmi lety. Tehdy jsi byl mnohem svéhlavější. A zábavnější.“
„Byl jsem cvičen v elitní jednotce, nemůžu být neposlušný.“
„Jistě, ale občas by ti opak prospěl, ber to jako dobrou radu.“
„Když myslíte,“ pokrčil rameny. Jak se tak na ní díval, dostával na ní stále větší chuť. Co víc, při pádu si roztrhla sukni a ven jí teď vykukovalo celé stehno. A ona k tomu byla netečná, jako by se nic nedělo, jako by jí to bylo jedno.
Posadili se kousek od sebe na jeden z kamenů a Nalzir rozdělal oheň, aby měli aspoň trochu tepla. Chvíli seděli mlčky, dokud se nezeptala, co teď bude. Pohlédl na ní a minutu dvě si jí jen tak prohlížel tím svým záhadným pohledem. „Co já vím, asi byste se měla vrátit na zámek.“
„Já? A ty ne?“
„Mě tam rozhodně nic dobrého čekat nebude.“
„Jak to?“
„No, stačil jsem surově zbít jednoho člena princovi osobní gardy a pak jsem opět byl s vévodkyní, princovou nastávající, v lese? To nezní jako dobrý předpoklad.“
„Ne, to tedy nezní. Ale proč jsi ho zbil?“
„No, to se těžko vysvětluje, řekněme, že jsem bránil čest dámy.“ Na okamžik se jí zastavilo srdce. „A je ta dáma pro tebe důležitá?“
„Ano, je pro mě nesmírně důležitá,“ přiznal se sklopenou hlavou. „Ale je to dáma z kruhů, do kterých mé postavení nikdy nedosáhne.“
„Je ta dáma hodně blízká tvému srdci?“
„Víc než si dokážete představit.“
„Je mi zima,“ nadhodila. Chtěl jí podat svůj kabát, ale ona si namísto toho přisedla a přitulila se k němu. Překvapilo ho to, ale nakonec, nepříjemné mu to nebylo ani v nejmenším. Dal jí ruku kolem ramen a užíval si kouzlo okamžiku.
„Máš-li být potrestán až se vrátíš,“ zašeptala zničehonic, „mělo by to být aspoň právem.“ Nejdříve její slova nepochopil, ale to jak se na něj dívala a jak se celá chvěla… Kdoví proč ho napadlo ji políbit a udělal to. Jeho polibek opětovala vroucně a vášnivě. Moc se nerozpakoval, vlastně ani nestihl přemýšlet o tom, co dělá, vyhrnul jí sukni, zatímco ona mu povolila opasek a rukou vylovila krví nalitý pyj, aby si ho vzápětí zavedla do touhou zvlhlé pochvy.
Když bolestně vykřikla při prvním přírazu, zarazil se, ale ona ho chytila za boky a přitáhla si ho k sobě. Slastně zasténala. Znovu a znovu do ní surově vnikal, bylo pro něj nesmírné potěšení cítit teplo jejího těla a vlhkost vzrušení a chtíče. Čím víc ji měl, tím víc ji chtěl. Užíval si každý pohyb, každý její vzdech i to, jak mu zaryla nehty do zad, když se blížilo její vyvrcholení. Ani pak však nepřestal. Na okamžik přerušil plynulé pohyby, aby jí přizvedl nohy a znovu a mnohem rychleji začal přirážet, dokud ji nedovedl i k dalšímu orgasmu. Celé tělo se jí třáslo a lesem se krom houkání několika sov rozléhalo blažené kvílení. Užuž toho chtěl nechat, ale opět si ho přitáhla k sobě a donutila ho mocně přirazit. Z jejích rtů splynul další hlasitý vzdech a celá se napjala. Ovinula se kolem něj a vnímala jeho každičký pohyb, rychle se přizpůsobovala jeho rytmu, nasávala vůni jeho těla a obdivovala hebkost kůže a měkkost i sílu svalů zároveň. Nechala ho, aby jí přes blůzku pevně stiskl ňadro a mezi prsty promnul bradavku, což jen vyvolala novou vlnu vzrušení. Toužebně si ho přitáhla blíž a zašeptala: „Nepřestávej, chci tě mít v sobě, chci být tvá.“ Vyburcovala ho to k ještě zběsilejšímu tempu, při němž přímo křičela. Znovu a znovu cítila ten úžasný pocit, tu náhlou slast, bolest a krásu zároveň, dokud se jí celé tělo nerozechvělo a svaly nepřestaly poslouchat. Nebyl schopen vnímat nic jiného než ji a sní i stoupající rozkoš, kterou mu jejich spojení působilo. Náhle pocítil podivné napětí a rázně uvolnění…
Hleděl na ni, jak tam tak leží, úplně bezbranná a plně odevzdaná do jeho moci. Snad ani nevěděla, co dělá, kdyby chtěl, mohl by jí klidně zabít, ale byla tak krásná a plná života. Vyklouzl z ní a přivinul ji k sobě, vděčně přijala jeho objetí a přitiskla se k němu co nejvíc to šlo. Pak usnula.
Celou noc nespal. Přemýšlel. Až postupně mu začalo docházet, co se stalo a co může následovat. Snažil se přijít i na způsob jak to vyřešit, aby to pro oba dopadlo dobře, ale jen těžko se mu hledala schůdná cesta pro oba. Jeden z nich to vždycky odnese a těžko by spolu asi utekli. Ani jeden neměl prostředky na to, aby je uživil a toulat se po kraji je nebezpečné. Navíc by je brzy začali hledat a on by byl nejspíš obviněn z únosu vévodovy dcery.
Naštěstí se probudila ještě před svítáním. Chvíli si ho prohlížela, jako by se dívala na přelud, snad nemohla uvěřit tomu, co se v noci stalo. Viděla strach v jeho očích a obavy. „Uvedla jsem tě do problémů,“ konstatovala tiše.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Do těch jsem se dostal sám.“
„Dobře, ale co teď? Co chceš dělat? Utéct?“
„Ne, to byl nebylo řešení, za pár dnů by nás našli a pravděpodobně bych byl zatčen a souzen za tvůj únos.“
„A co tedy navrhuješ?“
„Musíme se vrátit, bude to tak lepší. Třebaže mě asi trest nemine, bude to mírnější než utéct.“
„Mohla bych říct, že jsem si brzy ráno vyjela na projížďku a ty z obavy o moje zdraví jsi mě následoval.“
„Ale jak chceš vysvětlit tu roztrženou sukni?“
„Hm, mno, třeba se mi splašil kůň a já spadla a při pádu si ji roztrhla. To by šlo, nemyslíš?“
„Asi ano, ale kdo nám to uvěří? To je trochu nepravděpodobné.“
„To sice může být, ale otec mi to uvěří, zatím jsem nikdy nelhala, nebyl by důvod předpokládat, že tentokrát ano. Ty se tak vyhneš trestu a všechno dopadne dobře.“
„Všechno asi ne,“ poznamenal suše. Zatvářila se sice trochu zklamaně, ale odhodlaně. „S tím se nedá nic dělat, budu to muset vyřešit jinak.“
Protože se to zdálo jako jediné východisko, spěšně vyrazili k zámku, nespěchali však, aby to nebylo tolik podezřelé. Po cestě však ani jeden z nich nepromluvil, stejně nebylo co.