Krvavý Bastard - 1.

Úvod

Sluneční paprsky pronikli skrz větve smrku a dopadli na chlapcův obličej. Pošimrali ho na tváři a jeho oči se s nechutí otevřeli.
Spánku si mnoho neužil, neboť se celou noc prodíral nízkým podrostem lesa a snažil se dostat na jeho druhou stranu. Tam, podle informací které získal, měla ležet vesnice. V ní, jak doufal, nalezne místo k přespání a též něco čím by nasytil svůj věčně hladový chlapecký žaludek.
Poslední jídlo si mohl dovolit naposledy před dvěma dny, kdy se mu podařilo z pultu v pekařově obchodě ukrást bochník chleba. Bohužel mu ho. v noci když spal, ukradli nějací lesní tvorové. Smůla se mu lepila na paty, ale to on moc dobře věděl. Byl prokletý, jak sám říkal. Bastard, dezertér a navíc křivopřísežní. Velmi špatná kombinace pro mladého muže, který má celý svůj život před sebou.

Protáhl své ztuhlé tělo a rukama si protřel paže, které měl zkřehlé nočním chladem. Oheň si nemohl dovolit. Kdyby ho někdo našel, nemuselo by to s ním dopadnou dobře. Ve zdejším kraji ho už moc dobře znali a byla zde na něj vypsána i odměna. Za živého, či mrtvého. A chraňte bohové, kdyby se náhodou dostal do rukou nějakého strážníka, či lovce odměn. Na každé strážnici už znali jeho popis. A kdyby ho chytli, následný proces by byl velmi rychlý.

Když se pokoušel postavit, musel se přidržovat větví smrku, jinak by se nejspíš složil zpátky na zem. Jeho nohy byly těžké jako kusy železa. Z obtížemi udělal pár kroků a znovu, tentokrát důkladněji, vykonal ranní rozcvičku, která ho udržovala v kondici. Hbitost a obratnost potřeboval a i přesto, že každý den ušel desítky mil, které se mu pak každé ráno ozývaly v jeho nohách, si nikdy nestěžoval. Nejen proto že neměl komu, ale především proto, že jeho způsob života a vojenský výcvik, který absolvoval předtím než dezertoval, ho naučili tvrdým způsobům.
Sám na sebe byl přísný jak pes. Peskoval se a napomínal sám sebe za lenost a neschopnost něco udělat. Přesně tak, jak se k němu choval a jak ho učil jeho vychovatel, zbrojnoš Og. Buď přísný sám na sebe a pak dokážeš to, čeho by si jinak schopen nebyl. A ono to kupodivu fungovalo. Nikdy by nevěřil, že je schopen výkonů, jaké teď každý den dokazoval.

A dnes před ním stál další úkol, další vrchol, který musel zdolat.
Na ramena si hodil svou tornu, ve které momentálně jen vak na vodu a kus houně. Ten sebral jednomu tulákovi, se kterým trávil noc před třemi měsíci. Nemusel ho podříznout. Stačilo mu pohrozit mečem a on by mu houni určitě rád dal. Ale to nebyl Taggonův styl. Nikdy se s nikým nebavil a neřečnil, pokud to mohl vyřešit bleskurychle svým mečem. Jedním bodnutím mu zarazil meč do plic a pak sledoval, jak se muž dusí vlastní krví. A on? On se tomu smál. Stál nad dusícím se mužem a smál se tomu. Nakonec do něj kopl a odflusnul si na jeho mrtvolu. Na mrtvolu muže kterého tak bezcitně zavraždil.

Vždy, když někoho zabíjel, si představoval, že je to jeho otec. Nikdy jeho tvář neviděl, ale to nebylo podstatné. Důležitý byl ten pocit. Jen ten pocit. Nesnášel ho, opovrhoval jím a chtěl ho jednou zabít. To byl smysl jeho života. Zabít lorda Deona z Vey. Tak se jmenoval jeho otec. Otec, který ho zplodil s dívkou po jedné z bitev, kdy byl opit vínem a vítězstvím. Vzal si ji násilím a stejně tak ji pak zavrhl. Nic s ní nechtěl mít a bylo jen štěstí, že ji nenechal zabít.
Jeho matka zemřela na porodním loži, když ho přiváděla na svět. Svěřila ho do péče Oga, svého přítele a zbrojnoše sira Overa, který mu pak sdělil jméno jeho otce. Ano, byl bastardem, nemanželským synem mocného lorda v království. Podle toho, co věděl, jeho otec ani netušil, že má nějakého bastarda. A on si přál, aby tomu tak zůstalo. Alespoň do doby, než mu to sám řekne a hned poté do něj zavrtá svůj meč.

S mečem to uměl. O tom nemohlo být pochyb. Stejně tak v boji s tesáky a sekerou, či ve střelbě lukem. Ve skutečnosti ve většině vojenských disciplín přímo vynikal. Jak Og říkával, pravděpodobně to zdědil po svém otci, který byl slavným válečníkem.
Ale to bylo jeho veškeré vzdělání. Ogova žena, Gera, ho chtěla naučit i číst a psát, ale to Og zakázal. Říkal, že tyhle věci jsou pro kněze a pro suchary, kteří si nezaslouží nic jiného, než zarazit meč do hrdla.

Rozhlédl se po lese a snažil se najít pěšinu, která z paseky, na které přespal, vedla do vesnice, kam mířil.
Večer, když se na paseku dostal, už skoro neviděl na cestu a tak se mu teď pěšina hledala o to hůř. Nakonec si však všiml několika králičích stop na pravém konci paseky a tak se po nich vydal, doufajíc že ho dovedou až k nějaké větší cestě, či pěšině, po které by se už lehce dostal ven z lesa. Musel si pospíšit. V lese nebylo nic k jídlu. Snad jen maliny a další lesní plody. To ho ale moc nezasytilo. A ikdyž uměl střílet z luku, žádný u sebe neměl a tak si nemohl ani ulovit zvíře. Při představě pečeného králíka, či srnky mu zakručelo v žaludku.
Musel se dostat ven z lesa. A to rychle.

Muselo být kolem poledne, když se konečně vymotal z podrostu lesa a vyšel na okraji rozsáhlé pastviny poblíž jedné z vesnic, které byly v tomto kraji roztroušené.
K vesnici to neměl víc než pět set metrů dolů z kopce a pak kousek po cestě, na které si všiml chlapce ženoucího čtyři krávy z jedné strany cesty na druhou.
Pohyb po takovéto rovné krajině byl vždy nebezpečný a bez plánu úniku se nevyplatilo riskovat.
Nakonec se však rozhodl to risknout. Vesnice nevypadala nijak významně a tak zde třeba ani nemají strážnici a možná se sem ani nedonesla zvěst o potulném zloději a dezertérovi.
Pro jistotu však schoval meč v pochvě do torny, aby zamezil podezření z dezerce. Meč by ho dozajista prozradil.
Vodou si omyl obličej a upravil účes. No a takto upraven vypadalo skoro jako obyčejný mladík, který se vydal do světa na zkušenou.
Nasadil chůzi a začal si broukat písničku „O kováři a děvečce“, kterou ho naučila Gera.

Během cesty z kopce si ještě utrhl stéblo trávy, které si jako pravý cestovatel strčil do pusy. Chtěl vypadat co nejdůvěryhodněji a to se mu prozatím dařilo.

Na cestě k vesnici míjel skupinku chasníků, kteří opouštěli vesnici s kosami na ramenech. Nejspíše se chystali kosit obilí, či dělat nějaké další práce na polích. Taggona to nějak zvlášť nezajímalo, ale ze slušnosti sundal z hlavy klobouk a pozdravil je tak, jak se na chlapce sluší. Pantátové mu odpověděli a ani jeden z nich neprojevil náznak nedůvěry. Kdo by taky podezříval šestnáctiletého chlapce na cestách. Zvláště když se tvářil tak nevině.
Začátek se vyvíjel celkem slibně. Ale co dál.

Ves se rozprostírala podél cesty, na které nyní stál. Nejspíše to byla nějaká důležitější obchodní cesta, což Tagga znervóznilo. Naštěstí neviděl na žádném stavení symbolu klíče překříženého mečem. A to bylo dobré znamení.
Zlatý klíč překřížený mečem byl znak strážnic. Bylo povinností každého strážníka tak označit svůj dům a také svůj plášť, aby ho občané nemuseli hledat a okamžitě si ho všimli, když bylo třeba nahlásit nějaký přečin. Rychlost a důslednost, to bylo heslem Strážníků.
Horší to však bylo s lovci odměn. Ti se na veřejnosti nepromenádovali. Právě naopak. Skrývali se pod svými plášti a plížili se ve stínech. Jen tak se mohli bez problémů dostat své oběti na kobylku. Klidně ho teď jeden z lovců mohl sledovat a on by o tom nejspíš ani nevěděl. Neměl zálesácký výcvik. A šestý smysl, o kterém zálesáci tak často mluvili, neměl vytrénovaný. Sice dokázal včas zareagovat, když na něj někdo zaútočil mečem, nebo když proti němu letěl šíp, ale to bylo vše. Víc dobrý voják umět nemusel. Jakýkoliv výcvik šestého smyslu, který by probíhal nad rámec nutnosti, byl považován za zbytečný a vhodný jen pro jednotky zvědů.

Tagg slýchával o chodcích, kteří byli schopni poznat, když se na ně někdo díval.
I kdyby byl za jeho zády skrytý pod vrstvou trávy, či pod neviditelným pláštěm, chodec to prostě vycítil.
Tagg si vždycky přál získat tuto zdatnost. Bohužel nebyl nikdo, kdo by ho to naučil, či ho alespoň nasměroval. Snad teď, když je na svobodě, by mohl najít schopného chodce, který by ho vyučil.

Tagg zahlédl na jednom delším stavení symbol soudku s pivem a pod tím nápis „U trakaře“.
„A hele, nejspíš zdejší hostinec,“ řekl si sám pro sebe a v žaludku mu znovu zakručelo. Hlad měl ohromný a za kus chleba a hrudku másla by dal cokoliv. Peníze však neměl. Bude tedy muset improvizovat.
Otevřel dveře hostince a vstoupil do místnosti, ve které byl příjemný chládek a díky malým oknům i příšeří, což Taggovi plně vyhovovalo.

Kolem stěn byli postaveny velké pevné dubové stoly s lavicemi. V místnosti pak stály i tři menší stolek s židlemi.
V protější zdi byl zasazen kamenný krb, nyní s vyhaslým ohněm, ze kterého zbylo jen pár žhnoucích uhlíků, a nalevo od vchodu pak dřevěný pult, za kterým stál hospodský.
Byl to postarší silnější chlapík s hnědou kudrnatou hřívou a s hustým plnovousem. Měl malá prasečí očka, kterými si pečlivě prohlížel Tagga a malá ušiska, která pod vlasy nebyla skoro vidět. Jeho obličeji pak vévodil velký baňatý nos.
„Budeš si přát, chlapče,“ začal rozhovor hostinský otázkou, kterou dozajista zdravil snad každého svého hosta. Tón jeho hlasu nenechal nikoho na pochybách.
„Ehm, něco zadarmo tu asi nemáte, že?“ zkusil to Tagg, i když nevěřil, že by mu hostinský dal zadarmo byť jen pohár s vodou.
„Zadarmo? Zadarmo ani kuře nehrabe, chlapečku,“ odpověděl mu hostinský a dal se do smíchu až se za břicho popadal. „Prý zadarmo, no tohle. Ha ha ha. Tak to je dobrý.“
Tagg počítal s odmítnutím, ale že by se mu měl hostinský začít smát, to skutečně nečekal. Pěkně ho to naštvalo. Naštěstí byl zdatný v přetvářce a tak se na hostinského jen dál pěkně usmíval, i když uvnitř kypěl hněvem.

„Nebojte se, pane hostinský. Byl to jen žert. Samozřejmě se vám za vše znamenitě odměním. Přineste mi to nejlepší, co zde máte,“ ujistil hostinského Tagg a usadil se u jednoho velkého stolu. Vak si položil vedle sebe a vyčkával na to, co mu hostinský přinese.
„A máš čím zaplatit?“
„Že váháte, pane hostinský, jsem synem šlechtice. Sira Overa, jestli vám to jméno něco říká.“
„Sira Overa?“ zamyslel se hostinský a pak se usmál, „ano, vzpomínám si na sira Overa, prý má syna, ale nevzpomenu si na jméno.“ Ptal se na oko hostinský, který jméno ve skutečnosti dobře znal.
„Jeho syn jsem já, Terry. Narozen před osmnácti lety, má matka byla lady Emma a tak dále. Mám pokračovat?“ Odpověděl mu věrohodně Tagg, který Terryho moc dobře znal. Často s ním společně s Oggem trénoval.
„Hm. Dobrá tedy,“ souhlasně pokývl hostinský a začal nosit na stůl.
Byla tu křupavá pečená kuřátka zalitá bazalkovou omáčkou, hovězí dušenina s chlebem, kus sýru a láhev chutného Mallarského vína.
Tagg si skutečně pochutnal a snědl vše, co mohl. Když se hostinský nedíval, hodíl do pootevřeného vaku jedno kuřátko, které se mu už do žaludku nevešlo a také půl bochníku chleba.
Budou se hodit, pomyslel si.
Nakonec vše zapil vínem. Ale to už se ke stolu blížil hostinský nesoucí účet.
„Chutnalo nám?“ zeptal se nejdříve.
„Bylo to výtečné, pane hostinský, skutečně ohromující,“ odpověděl výjimečně bez přetvářky Tagg.
„To jsme rádi. No a teď by mohl mladý pán zaplatit. Bude to dělat tři zlatky,“ vyčíslil hostinský hodnotu pokrmu a Tagg se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Za tři zlaté by si kdekoliv jinde mohl koupit takových obědů rovnou deset. To bylo nehorázné vydírání. Podvod. Ale to Tagga netrápilo ani v nejmenším.
Usmál se na hostinského a odpověděl mu.
„Ale jistě, pane hostinský. Budete po zásluze odměněn.“
Hostinský se spokojeně usmál. Pak se ozval skřípot a hostinskému zmrzl úsměv na rtech. Shlédl dolů a viděl jílec meče zaražený do své hrudi. Prošel jeho plící a už teď cítil, jak se mu ústa při každém nádechu plní krví.
Tagg vytáhl meč z žeber hostinského a sledoval, jak se jeho tělo kácí na zem.
„I ten tulák vydržel víc,“ uchechtl se Tagg.
Hostinský byl mrtev dřív, než dopadl na zem.
Tagg si spokojeně utřel meč o hostinského zástěru a zastrčil ho zpět do pochvy.

Pak už ale spěchal pryč. Vykoukl ze dveří hostince a když viděl, že na ulici nikdo není, vykročil ven z hostince.
Musel spěchat, neboť nevěděl, kdy se tu někdo ukáže a najde mrtvolu hostinského.

Měl s tím už spoustu zkušeností. Vražda nebyla nic těžkého. Poprvé to bylo nejhorší. Vzpomínal si na to, když zabíjel Oga při útěku z vojenského tábora sira Overa. Stál ve stanu s mečem v ruce a Og mu zastoupil cestu.
„Polož ten meč a vrať se zpět k sobě do stanu,“ slyšel ho říkat.
Ale on nemohl. Už předtím omráčil kuchaře a jeho pomocníka a vykradl zásobárnu. Kdyby neodešel, byl by potrestán minimálně měsíčním vězením a veřejným bitím. To nechtěl podstoupit. Udělal krok vpřed. Og rozpřáhl ruce a vydal se proti němu. Pak bodl. Jednou, podruhé, potřetí. Proděravěl Oga a ten se sesunul na zem. Nejspíš nečekal, že by ho Tagg mohl skutečně bodnout. Ale bodl a Og byl mrtev. Pak už to šlo ráz na ráz.
Od té doby vraždil nespočet-krát a postupně zjistil, že mu to dělá radost. Zabíjení pro něj už nebylo nic zvláštního. Stalo se součástí jeho života.

Teď rychlou ale co nejméně nápadnou chůzí opouštěl vesnici. Chvíli bude trvat než bude prozrazen. Pokud se dostane za vesnici, už ho nic nezastaví.
A jak předvídal, tak se stalo. Došel za vesnici a právě vcházel na cestu, která se linula lesem, když za sebou slyšel křik. Někdo našel tělo. Tagg se potutelně usmál a zašel do hlubin lesa. Hodlal jít podél cesty, ale v lese, aby ho nikdo nemohl spatřit dřív, než on spatří jeho.

Ještě předtím, než zašel do lesa, si všiml ukazatele, který říkal, že tato cesta vede do Otaru.

„Tak tedy do Otaru.“