Prolog

Tehdy mi bylo dvaadvacet let a zažíval jsem jedno z nejhorších období svého života. Rozchod, jedno slovíčko a tolik trápení, které se za ním skrývá. Rozchod má vždycky dvě tváře, jedna se ukazuje tomu, kdo ho chtěl, a ta druhá, ta se ukazuje tomu, kdo pořád miluje. Asi není těžké uhodnout, která z nich se ukázala mně. Ta hnusná bradavičnatá, plivající oheň a ječící tak, že vám tuhne krev v žilách. Ta, která vám říká věci, které slyšet nechcete. Ta která se na vás podívá a vám uniká štěstí, uniká vám radost a zůstane jen čiré zoufalství a beznaděj. Tahle tvář si mě prohlížela velmi pozorně a já a se snažil tomu pohledu uniknout. Ale nešlo to a pak jsem zůstal jen já a moje trápení.
Noc a následující den uběhl jako ve snách, hranice mezi realitou a mou fantazií byla křehčí než kdy dřív. A ta bolest, ta obrovská bolest. Stokrát bych chtel přijít o ruku, nebo o nohu, než snážet tohle mučení . Mučivá bolest mi zalévala celé tělo, a zároveň jsem tu bolest necítil. Byla všude a taky nikde. Byl jsem jako natažený na skřipci, kvůli svým citům, kvůli tomu co jsem uštípl ze svého srdce a daroval to někomu jinému. C o to bylo za pošetilý nápad. Co mě to popadlo? To nejcennější co mám, a já to rozdávám jako na bleším trhu. Ne, ve skutečnosti jsem to nedal jen tak lacino z ruky. Ona si to zasloužila. Opravdu pro mě byla důležitá. Ona pro mě je důležitá. Tak proč ted tohle?
Čím jsem si zasloužil tak krutou ránu osudu, čím jsem si zasloužil že musím spáchat něco horšího než kdybych se měl zabít? Proč musím násilně zpřetrhat všechno,co cítím, všechno kvůli čemu jsem uplynulé roky dýchal, všechno kvůli čemu jsem se smál a o co jsem se bál? Proč mám jít tak naprosto nepochopitelně brutálním způsobem proti své přirozenosti, proč se mám neustále se vzlyky nořit do postele a zároveň se snažit uklidit ten hrozný chaos, který ve mě zůstal. Proč mám s hrstkou písku zacelit tu obrovskou průrvu v přehradě svého života.?
A čas utíká a voda s ním a já cítím že slábnu. Není to snadné najít odpovědi na mé otázky. Snad milosrdný čas ke mně dopraví dost věcí k tomu, abych zachránil tu trochu vody co mi zbývá. An oto je asi jediná cesta, zacelit průrvu která je v přehradě a pak čekat, čekat až se naplní vodou. Celá tahle teorie je ale postavená na hlavu, vždyť můžu já vědět jestli vůbec nějaká voda přiteče??? Můžu já vědět jestli mám jakoukoli šanci na to, že se objeví, a bude zurčet a klokotat a já budu zase šťastný ?
Přišli temné časy, takové ve kterých lidé staví hradby a brousí zbraně. Jak v takových časech zabránit hroznému krveprolití? Jak se postavit té temnotě která mě sžírá, když už mi nezbylo žádné světlo? Jak se odhodlat, jak se vzchopit, jak vést vojsko do boje tam, kde už veškerá naděje pominula? Musím pozorně zkoumat svoji duši, snad naleznu někde kobku kterou jsem už zapomnl, která se neotevírala celá pokolení a kde se skrývá malý plamínek. Vždyť i z té nejmenší jikřičky se dá rozfoukat veliký oheň.
A tak to tedy tenkrát bylo, bylo mi dvaadvacet let a prožíval jsem jedno z nejhorších období svého života.