Zpátky v Útočišti

Ten večer který jsem vám popsal a ještě se k němu určitě vrátím jsem se definitivně rozhodl vrátit. Nečekalo mě už totiž pranic dobrého. Ale cesta do Útočiště je dlouhá a nebezpečná a proto jsem se rozhodl začít s přípravami ihned. Pod rouškou noci jsem snesl všechno co jsem v domě našel a o čem jsem si myslel, že by to mohlo být v nejbližších dnech užitečné. Ve spíži jsem našel nějaké jídlo, ne moc , ale rozhodně by to mělo stačit na pár dní. Poté jsem se vrátil do svého pokoje a vybral si oblečení tak, aby co nejvíc vydrželo a zároveň jsem nebudil v Útočišti moc velký rozruch. Pohled mi padl na šaty, které mi zhotovila má drahá Daniela, nyní již spočívající ve stínech, při poslední návštěvě Útočiště. Ano, ty se mi budou ještě rozhodně velmi hodit. Ve spěchu jsem ještě popadl jeden náhradní pár bot a velký nůž a vyběhl v tichou noc.
Už jsem říkal, že do Útočiště je velmi obtížné se dostat, není to místo do kterého byste mohli dojet nebo dojít, je to mnohem záhadnější a nebezpečnější. Napřed se musíte ztratit. A to byl tedy rozhodně pro mě osobně velký problém, vždyť okolo našeho domu jsem znal každý metr. Strašně mě bolela hlava a pálili mě oči. Potom jsem si konečně vzpomněl, nejde přeci o to, ztratit se na nějaké mapě, na nějakém povrchu, jde o to ztratit se ve své vlastní hlavě, vždyť to dává smysl. Kde jinde bych měl hledat Útočiště, ve kterém jsem v naprostém bezpečí. Proto jsem se pohroužil do svých myšlenek.
Viděl jsem velikou řeku, která ubíhala pořád dál. Na té řece plavalo osm krokodýlů, a každý z nich ve své tlamě držel tři zajíce. Pokaždé když zakokrhal kohout tak jeden zajíc zemřel. Pak jsem prozřel a voda se vyjasnila a já věděl že mohu jít blíž. Viděl jsem svůj stín, který se v ní odrážel. Jakoby svádivě se na mě usmíval. Jakoby chtěl říct, tudy pojď, já už čekám. Ale já se obrátil k vodě zády a pohlédl k nebi. A tu jsem uviděl sedmasedmdesát krkavců, jak se ženou nad krajinou a roznáší pláč a beznaděj. Ukápla mi slza, protože jsem začal uvažovat o osudu těch, které ta zvířata navštíví, a přitom si vzpomněl co jsem prožil. Ta tvář, ano ta o které jsem už mluvil, se mi znovu přiblížila. Tak jsem vykřikl a s úsměvem spadl po zádech do vody.
Obemkla mě hlubina, studená a mokrá, a sápalo se po mě dvanáct párů rukou, jako by mě chtěli roztrhat. Ale já nepanikařil, já byl klidný. Tu největší a nejsmrtonosnější hlubinu jsem totiž už dávno zažil. A tak jsem se propadal stále hlouběji a už mi docházel dech. Začal jsem se topit, a v té chvíli mi došlo že se mám nadechnout.
Nadechl jsem se a do plic se mi valila voda. Teď už nebylo světlo a tma, žádné teplo, které by mě hřálo. Splynul jsem s vodou a byl jedno s tou hrůzou co v ní dřímala. A takto jsem se vznášel, v chladu a temnu, až jsem se rozhodl, a v tu chvíli byl chlad a vlhkost pryč. Byl krásný letní den a já ležel na louce poseté květinami. Z nedalekého kopce ke mně kráčela velká družina lidí, oděných v bílá roucha. Byli ozbrojeni meči a tesáky, několik z nich si neslo i veliké štíhlé luky. Přišli až ke mně a já se zvedl. Pak ten který z nich přišel nejblíže, se přede mnou poklonil, poklekl, a promluvil:“Můj Pane, vítejte v Útočišti. Dlouho jste tu nebyl. Dovedeme Vás s vaším svolením do vašeho domu, než se setmí. Jistě si chcete odpočinou.“ A tak jsem vykročil za nimi, stále trochu jako ve snách, protože se na mně podepsala cesta.
Vedli mě přímo nahoru na kopec, tam kde jsem tušil jejich sídlo. A opravdu jak jsme stoupali vynořil se pomalu menší, ale přeci jen majestátní hrad. Na hradbách stáli ozbrojenci a na věžích vlály vlajky. Znak na nich mi připadal zvláštně povědomý, ale nebyl jsem si jist, kde jdem ho mohl zahléhnout.Veliké zářící zlaté oko na temně černém pozadí, a skrz ně se proplétající písmeno U. Pomalu jsme prošli bránou a dostali jsme se na malé nádvoříčko. Vstříc nám vyšel vysoký muž ve velmi krásné černě tepané zbroji. Na zádech se mu houpal velký obouruční meč a přes hruď měl natažen pás s noži. Budil velký respekt, nejvíce zvláštní však byly jeho oči. Modré jako safíry, podivně zářící, cítil jsem jak se do mně zabodávají jako by mě chtěly zkoumat skrz na skrz. Pak ten muž přišel až ke mně a k mému překvapení přede mnou poklekl. Podíval se přímo na mě a prohlásil:“Vítejte v Útočištine, můj pane. Hlásím že v době vaší nepřítomnosti jsem se o vaše panství staral co mi síly stačily. Posádka je v plném počtu a naše zásoby vydrží i dlouhé obléhání“.
Přemýšlel jsem bedlivě nad tím vším co se děje a poté jsem řekl, aby mě odvedli do mých komnat. Čekal jsem co se stane, avšak oni bez jakýhkoli okolků vzali mé skromné zavazadlo a odvedli mě. Šli jsme do vnitra hradu. Byl jsem celkem zvědavý, kde že to vlastně ty mé komnaty jsou. Sestupovali jsme pak po schodech dolů a dolů a dolů. Stále hloub do nitra země pod hradem. Poté jsme došli do velkého prostorného sklepení, kde však nebylo nic. Tam nechali moje věci a mlčky odešli.
Přemýšlel jsem, co to má znamenat, přeci mě nemohli po tom všem odvést do studeného špinavého sklepa s tím, že jde o mé komnaty. A tak jsem se rozhlížel kolem dokola ve světlu louče, kterou mi nechali. Po chvíli jsem si všiml že v nejvzdálenější stěně jsou dveře. Protože mě nenapadlo nic lepšího, rozešel jsem se k oněm dveřím, a zaklepal. Rány se ozývaly v tichu sklepení přímo mučivě nahlas. Ale nejvíc ve mně hrklo, když jsem po zaklepání uslyšel prosté „vstupte“.
Otevřel jsem ony dveře a vstoupil. Zaplavilo mě oslňující světlo a já hleděl do místnosti, která jako by ze světla byla utkána. Uprostřed seděl za malým dřevěným stolem stařec. Velmi starý muž pokud jsem byl schopen posoudit. Takový ten typ u kterého nevíte, jestli mu je osmdesát, a nebo sto padesát.
Pokynul mi abych se usadil. Tu jsem si všiml že je u stolku ještě druhá židle. Posadil jsem se proto a čekal jsem, co se bude dít dál. Stařec promluvil: „Zdravím tě, a i já tě vítám tady v Útočišti. Je to už dlouho co jsi ho potřeboval najít. Stalo se snad něco zlého?“. Já se jen zaraženě podíval do země, protože mi až příliš živě připomněl mou bolest a můj zármutek.On čekal až budu moct mluvit Po chvíli jsem ze sebe dokázal vypravit po kouscích co se mi to stalo. „Je pro mě ještě nějaká naděje?“ zeptal jsem se ho pak. A on mi začal zpívat roztřeseným hlasem jednu velmi starou píseň.

Tam na břehu, tam u vody,
tam v lesích i na poli,
potkávám tě potkávám.
Když začátek je radosti,
pak slunce svítí jasně.
Když umíráček radosti,
slunce do hrobu klesne.
Tam na břehu, tam u vody
tam v lesích i na poli,
tam všude jen zkáza.

Rozhostilo se hrozivé ticho a celá místnost jako by se trochu zatměla. A já pochopil, že tady není místo kde najdu naději.
Stařec se však na mě usmál, a pravil: „Naději máš pořád, ve svém srdci, ty hlupáku. Lidé bez naděje nikdy nedojdou do útočiště. Ale čeká tě velká bitva abys svou naději ubránil. Proto bys měl jít a zařídit si komnatu, poté jdi spát a nachystej se na zítřek“ pak se podíval stranou a mně bylo jasné že tím náš rozhovor skončil. Ale mně zajímala ještě minimálně jedna věc, a proto jsem ještě řekl: „Pane, mohu-li být tak smělý, jak jste to myslel s tím abych si zařídil své komnaty?“. Stařeec se na mě podíval a vlídně se usmál: „Ano, byl jsi pryč tak dlouho že jsi už všechno zapomněl. Je to tvůj prostor, jsou to tvé komnaty. Tak jen pomysli a bude.“
Odcházel jsem od starce a když už jsem byl ve dveřích, ještě na mě zvolal: „Chlapče, ještě jedna věc, tvé jméno. Změnilo se od té doby kdy jsi tu byl naposledy?“ A já se zamyslel. A pak jsem prohlásil: „Ne Starče, nezměnilo, stále Prokletý, to jest Uldor“. A s tím jsem odešel.
Vrátil jsem se do toho velkého sklepního prostoru a už jsem věděl, co mám dělat. Pokusil jsem se utřídit alespoň trochu myšlenky a protože na ni jsem v tu chvíli nemyslel tak se mi podařilo se soustředit. Pro začátek jsem zařídil postel, velkou a s nebesy, pěkně načehranou. A ano, tohle by také nemělo chybět. A s tím se vedle postele objevilo malé umyvadlo. Poté jsem myslel ještě na spoustu věcí, než byla komnata alespoň provizorně zařízena. Až na úplný konec jsem si vzpomněl na to nejdůležitější. A s tím se objevilo uprostřed komnaty několik věšáků s nádhernými šaty. Avšak to nebylo to, co jsem chtěl. Soustředil jsem se ještě o něco více, a pak se v rohu objevil ještě jeden. Na něm viselo bělostné roucho. Bylo to roucho jednoduché, ale nějak zvláštně důstojné. Vyzařovala z něj velká majestátnost. To roucho jsem si na sebe oblékl a tu jsem poznal, jaká je má role jako vládce tohoto Útočiště. Tohle totiž není hrad rytíře, tohle je hrad mága.
Pak jsem roucho svlékl a šel spát. Vždyť ráno mě čekají první problémy.