Princezna pouště 1

"Domčo pohni nebo nám to uletí!" zakřičela jsem směrem na terasu odkud si táhla obrovský batoh a k tomu ještě kufr na kolečkách.
"Už dů! Jauvajs!" zavískla když zakopla o práh dveří a mlaskla sebou na zem.
"Propána, vždyť se nestěhuješ! Tak na co tolik krámů?" taxikář, který na nás čekal jen protočil panenky a zapálil si cigaretu.
"Zpropadený krámy!" zasyčela a dál zápasila s kolečkem od kufru, které ji zapadlo do pantu. Zapálila jsem si taky a s úsměvem se dívala na Dominiku jak se s tím pere.
Jmenuji se Lina a je mi 22 let. S mojí nejlepší kamarádkou Dominikou jsme se rozhodly, že si letos vyrazíme na dovolenou do Egypta. Našetřily jsme peníze a pak už jen vybraly to co nám sedí nejvíc - Egypt. Obě milujeme sluníčko, teploučko a historii. Spolu se nikdy nenudíme, taky už spolu kamarádíme od základní školy a přitom jsme každá jiná. Domča je ztělesněný anděl, prostě blondýnka s modrýma kukadlama a dlouhýma nohama, která se pořád maluje a oblíká těsný džíny aby byla sexy. No vlastně.. zase takový opak nejsem, jsem bruneta a nerada na sebe cokoliv patlám. Spíš si zahraju s klukama fotbal a občas jdu na pivo. Ale přece se k sobě hodíme, jsme mladé, takže si musíme užívat co nejvíce.
"Linóó! Nečum na mě tak blbě a pojď mi pomoct!" vyrušila mě z mého zasněného "já" až jsem upustila cigaretu na zem. Vyskákala jsem schody a jední tahem jsem vysvobodila kufr ze spárů pantu až málem letěl přes zábradlí z terasy.
"A je to!" usmála jsem se a konečně jsme mohly vyrazit.
Cesta na letiště utekla jak voda, a přitom jsme se tolik těšily. Když jsme dorazily na letiště, taxík vystřelil jen se za ním zaprášilo.
"Páni to byla rychlost, ani jsme mu nestihly poděkovat" a obě s úsměvem vkročily vstříct novému dobrodružství. Odbavily jsme si kufry a už jen čekaly.
"Podívej na něj, ujde co?" ukázala Domča směrem k záchodům, kde postával muž tmavší pleti, asi taky z Egypta.
"Hmm.." abych řekla pravdu tak mě tyhle typy na co je Domča moc neberou.
"To jsem od tebe přesně čekala tuhle připitomělou reakci" odfoukla si ofinu z čela a její pohled putoval po dalších mužích.
"A co tamhle ten? Stojí u té červené cedule? To je přesně tvůj typ" znuděně jsem se otočila a stál tam kravaťák jak vyšitý.
"Hmm, tak tohle fakt není můj typ" usrkla jsem kafé když v tom Dominika zaječela.
"Tamhle ten! To je on! Ten se ti bude líbit!" úlekem jsem vyprskla kafé a koukla se, kam ukazovala prstem.
"Prstem se neukazuje..." ale v tom jsem se zarazila, ten pán mohl vážit tak 200kilo.
"Páni to by mě zajímalo jak se vleze na sedačku, myslíš že si musel koupit dvě letenky?" ani jsem nečekala, že takovou blbost vypustím z úst a Domča už to ani nekomentovala.
"Musím ještě zavolat mámě dokud jsme v tady" ukradla mi nápad z úst a už jsme se pustily do telefonování. Maminky nám popřály šťastný let a hlavně ať si užijeme dovolenou. Konečně nastal čas a my pokračovaly k letadlu, předtím jsme si daly panáka, i když jsme nevěděly proč, když z lítání strach nemáme, ale asi to bylo tou představou že jsme teďka konečně "free".
V letadle jsem pustila Domču k oknu aby si mohla vychutnat výhled, mě to zase tolik netáhlo, nasadila jsem mp3 a zavřela oči. Kdyby jsme jenom věděly co nás čeká.

Do hlavního sídla v metropoli dojela kolona asi deseti aut. Všechny tu byly od toho aby chránili jednu, jejich zemi posvátnou osobu. Hsahed Messes. Byl to vyvolený a osvícený duchovní boha smrti Kashanfiho. Právě dorazili do sídla vládce země - Karefa.
"Musí to být velice důležité, když jsi přijel tak okamžitě" přivítal Karef Hsaheda a odebrali se do kruhového sálu.
"Přichází" řekl Hsahed a podíval se na Karefa "cítím jak se připravuje na příjezd do naší země."
"Kdy?" zeptal se Karef a típl doutník, který neměl ani z půlky dokouřený. Bylo na něm vidět, že tahle informace ho dost znepokojila.
"Velice brzy, možná tento týden, možná tento měsíc. Necítím ho ještě tak dobře, ale přes sny vím, že se sem chystá, ve velmi blízské době. Vidění mě odkazuje na město Nahlb. Tam se dostaví" stále se díval na Karefa a čekal jaká budou jeho další stanoviska.
"Nesmíme dopustit, aby jen malinko v mojí zemi něco změnil. Já jsem tu vládce! Mé slovo je zákon! A nikdo to nebude měnit dokud já neřeknu!" vstal a podíval se z okna. Všude se to hemžilo jeho vojáky, armádou, která byla složena z násilníků, vrahů a kdejakých žoldáků, kteří neměli slitování s nikým.
"Podle proroctví" pokračoval Hsahed "ho půjde zabít pouze obětováním pro Kashanfiho za úplňku v posvátném chrámu ve městě Ekka."
"To mi nemusíš opakovat Hsahede, vím moc dobře jak se ho zbavit, nesmíme udělat žádnou chybu. Na tohle potřebujeme jenom ty nejlepší. Sežeňte mi ihned Akila!" zakřičel na stráže a ti se ihned odebrali do kasáren.
"Nesmí se vyplnit nic z toho proroctví, musíme tomu zabránit hned od začátku a zajmout ho do doby, než bude obětován" pronesl Hashed zlověstně.
Někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupil vysoký muž s delšími havraními vlasy.
"Volal jste mě pane?" postavil se do prostřed sálu a čekal na rozkazy. Dokonalý voják.
"Ano Akile, konečně naplníš svůj osud. Ty jsi byl vybrán a vycvičen, aby jsi polapil vyvoleného. Máš dar vidění a jsi pro nás velmi důležitý" přistoupil k němu a chytil ho za ramena "ty jsi předurčen ho poznat. Vyber si muže jaké chceš a sestav tým. Musíme zabezpečit všechny letadla, lodě, autobusy. Vše co směřuje směrem na město Nahlb. Dostaneš se do jakýhkoliv systémů. S čímkoliv se obrať na mě a samozdřejmě chci být ihned o všem informován. I o tvých postupech." dodal.
"Ano pane!" otočil se a šel konat dle rozkazů.
"A ještě něco Akile" zastavil se, ale neotočil "v tomto úkolu máš povoleno použít jakýhkoliv prostředků" vykročil a na tváři se mu mihl úsměv.

Odpočívala jsem s mp3 na plný pekcy když sebou najednou letadlo začalo házet. Cítila jsem jak mě Domča chytla za ruku a já otevřela oči.
"Co se děje? Vždyť to je jen turbulence Domi" usmála jsem se na ni, ale ona se neusmívala. Dívala se někam dopředu jako by viděla ducha. Koukla jsem se jejím směrem a pomalu vyndávala mp3 z uší. Uslyšela jsem hluk davu a vepředu letadla toho muže s tmavou pletí a se zbraní v ruce. V tu chvíli se mi snad i na moment zastavilo srdce.
"Teroristi" vydechla jsem, bylo to první co mě napadlo.
Strach, který zaplavil celé letadlo byl cítit v každém koutě a na všech lidech byla vidět smrt v očích. Začínali jsme panikařit. Z pilotovi kabiny, vylezl další muž a mluvili něco v jazyku, kterému jsme nerozuměly.
"Sakra co se děje?" podívala se na mě Domča se slzami v očích.
"Já nevím" chytila jsem ji za ruku a náš stisk zesílil. V hlavě mi běhalo tolik myšlenek, že jsem se nedokázala soustředit na nic a jediné co mi problesklo, byl útok z 11.září. Z davu byl slyšet pláč žen a šepot mužů, vše sílilo a mě se začalo špatně dýchat. Cítila jsem šílený tlak v hlavě a Dominice jsem téměř drtila ruku, možná i ona mě, ale to bylo to poslední na co jsem myslela.
"Silence!!" zařval jeden z těch mužů tak prudce, že jsme mu ani nemuseli rozumět a všichni jsme utichli. Ten druhý muž zalezl zpět do pilotní kabiny. V tu chvíli mi probíhal celý život před očima. Každá sekunda byla kratší a kratší, naprázdno jsem polykala a šílela jsem strachy. Nikdo jsme nevěděli na čem jsme, jestli tam s námi odpálí bombu, nebo do něčeho narazíme.
Na druhé straně jsem viděla postarší pár. Drželi se za ruce stejně jako my a oči měli mokré od slz. Bylo mi všech těch lidí tak líto. Bylo nás tam asi čtyřicet, a nikdo nebyl hrdina v takové situaci. V šoku byli snad všichni. Letěli jsme sice dost dlouho, ale čas utíkal velmi rychle. Pak najednou oba dva zmizeli v pilotní kabině. Nejdříve sebou začalo letadlo házet jen trochu, ale pak víc a víc, až sebou celé házelo. Zavládl naprostý chaoz a byl slyšet jen křik a pláč. Držely jsme se s Domčou za ruce a tekly nám slzy. Po asi čtvrt hodině naprostého pekla se letadlo stabilizovalo. Zrovna v době kdy už nikdo nedoufal v to, že bychom v pořádku přistáli, začalo letadlo klesat. Nevěřila jsem co jsem viděla z okna. Poušť. Nikde nic, jen široko daleko poušť. Jako by jsme zajeli do úplně jiného světa. "Kde to proboha jsme.." říkala jsem si sama pro sebe, ale to už jsme přistávali.

"Jeďte napřed" rozkázal Akil své krvežíznivé jednotce a sám šel oznámit Karefovi co má v plánu. Ještě se stavil do kasáren a ze svého trezoru si vytáhl zbraně a Kashanfiho medajlon, který mu věnoval zesnulý duchovní Eschital. Medajlon si měl sám najít cestu k vyvolenému a tu si našel když za silného deště, který si lid v této zemi skoro nepamatuje. V jedné malé díře ve skále, kam se byl nucen uchýlit Eschital se svojí skupinou byla žena, která začínala rodit. Neměla u sebe nikoho a byla velmi slabá, Eschital dítě odrodil a splnil poslední přání matky, aby se syn jmenoval Akil a pak zemřela. Eschital našel v její ruce medajlon a dítěte se ujal a začal ho vychovávat. Naučil ho vědomostí, boji a strategii. Věděl že bude Akil výjmečný a inteligentní, a proto že byl vychováván v nenávisti dokázal vyplnit jakýkoliv rozkaz. Proto si ho Karef oblíbil a nechal Akila aby za něj dělal špinavou práci už od jeho 15 let. Jeho dětství tím bylo dost poznamenáno. Nepoznal mateřskou lásku a proto neznal ani slitování.

Donutili nás násilně vystoupit z letadla. Když jsem vykročila z letadla srazilo mě málem na zem vedro, které tam vládlo. Mohlo tam být tak 45 stupňů. Postavili nás do řady a všem nám svázali ruce za zády. To už tam bylo více mužů. Najednou jsem pocítila deja vue. Jako bych tu už někdy stála, alespoň v mých snech jsem tu pustou krajinu poznávala. Bylo to velmi zvláštní. Nechápala jsem, že i v takové situaci můžu myslet na něco jiného než na smrt.
Stáli jsme jako sloupy v řadě a s rudýma očima čekali, jaký osud nás čeká. Z improvizovaného hangáru k nám dojeli s náklaďákem. Přistavili ho k nám a otevřeli zadní dveře. Nejdřív jsem nechápala zda-li myslí vážně nás tam všechny dostat, ale oni si srandu nedělali. Něco zažvatlali a pohybem rukou a zbraní bylo evidentní, abychom si natoupili dovnitř. Tak jsme pomalu nastupovali, aniž bychom věděli co s námi zamýšlejí. Až na jednoho mladšího muže.
"Ne já nikam nejedu! Slyšíte! Nejedu!" nechtěl si nastoupit, bylo na něm vidět, že se bál. Měl uplakané oči, tekl mu pot po obličeji a celý se třepal. Ten muž co stál nejblíž, jen zvedl zbraň a bez varování začal střílet. Mladík se okamžitě svalil k zemi bez známek života. Začala se pod ním vytvářet kaluž plná krve. Zůstal mu na tváři jen překvapený výraz. Už tak plný náklaďák lidí zachvátila nová vlna paniky. Začali jsme ječet beznadějí, brečet zoufalstvím z toho, že nakonec dopadneme stejně. Ten mladý muž byl na místě mrtvý. Ještě do něho tn muž kopl a zasmál se. Chtělo se mi z něho zvracet. Začala jsem zuřit uvnitř sebe, že nejsem schopná a nikdo tady tomu zabránit. Jenže po tomhle už nikdo neprotestoval a náklaďák se začal plnit dalšími lidmi. Všichni jsme se na sebe mačkali a to ještě nenastoupil ten týpek co vážil tak 2 metráky. Kravaťák se mačkal kousek od nás, byl dost velký i přes to sako a tvářil se dost nervózně. Stejně jako všichni, nejvíc mi bylo líto starého páru, který se na nás mačkal. Bylo vidět, že už jsou spolu hodně dlouho. Stále se drželi za ruce a byli rádi, že i v takové chvíli jsou spolu. Bylo mi z toho všeho do breku, ale byla jsem v takovém šoku, že mi to ani nešlo. Zato Dominika hystericky oddychovala a nešlo jí to zastavit. Držela jsem ji za ruku a mlela stále dokola, že všechno bude v pořádku. Sama jsem tomu nevěřila. Když nastoupil poslední člověk, dveře se prásknutím zavřely. Pak se auto rozjelo. Bylo vidět, že nebrali absolutně žádný ohled na náklad. Byli jsme jim úplně jedno. Po několika hodinách bez přestávky začal být prostor cítit zápachem potu a moče. Téměř se tam nedalo dýchat, nikde žádný otvor. Byla otázka času, kdy začne někdo kolabovat. Byla to ta stará paní, nikdo si toho nevšiml. Byla tak stísněná, že se ani nesložila na zem. Ten děda se jí snažil alespoň trochu foukat na tvář, ale nebylo to nic platné. Nakonec jsme ji chytli s Domčou, když už se neudržela ani v tom mini prostoru na nohou. Jeli jsme dlouho. Myslela jsem, že tak útrapnou cestu nepřežiju, ale já sílu měla, horší to bylo s tou paní. Když ten děda začal brečet, došlo mi, že držíme už jen mrtvolu. Nemohly jsme ji jen tak pohodit, tak jsme ji ve stresu stále drželi, bylo nám líto toho dědy. Cesta byla nekonečná. Bylo cítit, že je noc, a že je zima a přes den tam bylo na chcípnutí. A to boužel doslova. Když se asi po celém dnu vůz konečně zastavil a dveře se otevřely, nikdo z nás nevěděl, jestli má být rád, že se dostane ven, nebo naopak jestli nás nečeká něco horšího. Všichni jsme si postupně vystoupili až na toho dědu. Seděl u mrtvoly své ženy a byl připravený jít za ní. Ten muž asi rád vraždil. Opět bez varování zamířil.
"Né!" zakřičela jsem, ale schytala jsem to hranou kalacha přímo do obličeje a svalila se k zemi. Vypálil. Jednu ránu, přímo do hlavy. Když už se tihle lidé neštítí něčeho tak odporného, tak je s námi ámen. Opět jsem pocítila deja vue. Všude byl písek a široko daleko nebylo vidět nic, jen poušť a dům, ve značném rozkladu. Zahnali nás dovnitř. Držely jsme se s Domčou za ruce a věděli, že tohle je náš hrob a žádným zázrakem se odtud nedostaneme. Prvně si vzali kravaťáka, prošacovali ho a vzali mu tašku. Nebyl moc rád, ale nic mu nezbývalo. Něco v jeho tašce objevili, pak chvíli diskutovali. Opět bez jakéhokoliv varování mu namířili na srdce a vystřelili. Panika se šířila rychle a oni rychle jednali. Namířili svoje zbraně na nás...