Midraen: Cesta osudu - Setkání

Veeno seděl na hradbách města a vyhříval se na slunci. Vy-chutnával si jemný letní vánek, který mu hladil tváře a pročesával krátké, jasně zrzavé vlasy. Ty mu odstávaly a trčely všemi směry, jen ofina mu lehce padala do čela. Jeho hnědé oči se upíraly k matnému obrysu hor na severu, odkud přišel spolu se svým menším bráškou. V pravé ruce, celé zahalené do černého rukávu a rukavice, si pohrával s kamínkem. Na sobě měl značně obnošenou košili, která měla kdysi bílou barvu, a hnědé kalhoty. Boty se mu pomalu, ale jistě rozpadaly.
Pod hradbami se ozval tenký hlásek.
„Hej bráško. No tak pojď už,“ volal na něj malý, asi devět let starý chlapec, měl rovné světlé vlasy a velké jasně modré oči. „Neza-pomeň, že musíme stihnout ještě trh.“
„No jo, no jo,“ odpověděl mu Veeno.
Zahodil kamínek a seskočil dolů, z vnitřní strany nebyly hradby nikterak vysoké. Veenovi bylo patnáct let a kromě rudých vlasů a černého rukávu na jeho pravé paži se nijak nelišil od ostatních dětí v jeho věku. Sebral zvláštní meč schovaný v červené pochvě, jenž byl opřený o hradby vedle jejich věcí a otočil se k bratrovi.
„Jen žádné strachy, Oru,“ konejšil ho Veeno. „Trh stihneme bez nejmenších problémů.“
Oru se zamračil.
„To jsi říkal i minule a nakonec jsme mrzli a hladověli někde na ulici.“
„To mi to snad chceš vyčítat do konce života? U bohů, ne-mohu za to, že na mě vypustili psi.“ Oddechl si zklamaně a nasadil uražený výraz. „Člověk jednou udělá chybu a oni mu to budou věčně připomínat.“
„Jenže kvůli tvým chybám jsme téměř týden neměli nic po-řádného k jídlu. Taky bys mě mohl někdy brát vážně, bráško. Jsi vážně hrozný,“ stěžoval si mu Oru a na jeho kulatém obličeji se obje-vil vyčítavý výraz. Neustále mu připomínal debakl z minula. Tehdy měli velké štěstí, že se z města dostali bez úhony.
Veeno se usmál a pohladil Orua po vlasech, čímž mu je roz-cuchal.
„No tak se už na mne nezlob, bratříčku. Dnes to vyjde, uvi-díš.“ Otočil se k odchodu, Oru popadl vak s věcmi a utíkal za ním.
„Podařilo se ti něco zjistit o otci?“
„Bohužel nic,“ odpověděl zklamaně Veeno. „Nikdo mi nebyl schopný říct k tomu meči nic konkrétního.“
Náměstí bylo nedaleko.
„Sejdeme se potom za městem, u východní brány. Platí?“
„Jen abys tam byl tentokrát včas, bráško.“
„Ty ke mně máš ale důvěru.“
Zastavili se na rohu ulice. Tržiště na náměstí se hemžilo lidmi. Veeno se pomalým krokem vydal mezi stánky a pozorně si je prohlížel, vybíraje nějaké s jídlem. Bratříček na něj čekal na rohu. Jakmile skončil, vrátil se zpět a řekl Oruovi, kde má co hledat.
„Tak připraven?“
„Že se vůbec ptáš, bráško. Hlavně pozor na psy.“
Veeno se zamračil a vydal se opět mezi lidi. Přikročil k jednomu stánku na okraji tržnice, kde prodávali ovoce. Stánek patřil muži s obličejem opáleným dohněda a povislými tvářemi posetým mnoha vráskami. Veeno uchopil jablko a důkladně si ho v ruce prohlížel. Muž se na něj podezřívavě zahleděl.
„Hej kluku, máš čím platit? Jestli ne tak zmizni.“
„Ale, ale. To jsou mi způsoby.“ Vyhodil jablko do vzduchu. „Bohužel žádné peníze nemám, ale to jablko si nechám, když dovolí-te.“ Než prodavač stihl otevřít pusu, červené jablko dopadlo zpět do Veenovi otevřené dlaně. Chlapec se dal na útěk a nezapomněl při tom natropit co nejvíc povyku. Usmíval se a provokoval lidi okolo, vždy měl však dost rozumu, aby na sebe nestrhl pozornosti příliš. Tržiště bylo rázem vzhůru nohama, neboť stánek s ovocem nebyl jediným, který ho zajímal. Z uličky směrem k tržnici vykročil Oru.
Oru a Veeno byla sehraná dvojice, Veenův vzhled působil značně provokativně, zvláště na obchodníky, které Veeno oloupil. Když se na něj strhávala veškerá pozornost, Oru využil situace a plnil vak potravinami. Na rozdíl od Veena, totiž působil značně nevinným dojmem. Navzájem se tak skvěle doplňovali a většinou neměli potíže si ve městě obstarat nějaké jídlo. Nikdy však nekradli peníze nebo jiné věci. Nechtěli lidem zbytečně škodit. Vždy si jen opatřili trochu jídla na několik dní a vydali se znovu na cestu.
S vakem plným jídla Oru spokojeně vyrazil k východní bráně. Pobrukoval si přitom melodii z jedné písničky, kterou se naučil jako malé dítě. Zhruba sto metrů za hradbami města ho očekával Veeno. Seděl zády opřený o strom, meč měl položený vedle sebe a hladově hltal červené jablko, které ukořistil ve městě.
„Tak co, bratříčku? Máš pro nás něco k večeři?“
Úsměv mu posloužil jako odpověď, Veeno mu hodil zbylou polovinu jablka. Když jí dojedli, pokračovali dále v cestě. Jejich dlouhé stíny kráčely neustále před nimi.
Veeno a Oru byli sirotci. Jelikož neměli kam jít, toulali se světem od města k městu a od vesnice k vesnici. Veeno pátral po otci, který odešel, když byl ještě nemluvně. Jedinou stopou byl zvláštní meč, který s sebou nosil. Přesto se mu zatím nepodařilo zjistit nějaké užitečné informace. Jakoby neexistoval nikdo, kdo by znal tu zbraň.
Město za jejich zády se pomalu zmenšovalo, až zmizelo za ob-zorem. Cesta vedla mezi loukami a na úpatí stráně, nad kterou se tyčil les. Z druhé strany byla ohraničena nízkou kamennou zídkou, která jí oddělovala od polí. Nevěděli, kam vede, ale to je netížilo. Vždy si šli, kam chtěli. Většinou se nikde příliš dlouho nezdržovali. Pod střechou nocovali jen málokdy, častokrát uléhali do stínu stromů. Tak jako dnes.
Usadili se na kraji lesa a ládovali se chlebem, který získali dnes odpoledne ve městě. Slunce pomalu mizelo za vysokými stromy. Oru seděl za Veenem a pohrával si se stéblem trávy. Nudil se, a tak z dlouhé chvíle šimral Veena za uchem. Ten se instinktivně ohnal rukou a podezíravě se podíval na Orua, který měl již na tváří bezelstný výraz.
„Co?“ zeptal se nechápavě Oru, ruce již dávno prázdné.
Veeno se bez odpovědi otočil zpět, zůstal však ve střehu. Oru neodolal a užuž se chystal Veena pošimrat novým stéblem. Ten však nyní zareagoval mnohem rychleji a vytrhl Oruovi stéblo z ruky.
„Opět provokuješ?“ zeptal se Veeno. Koutky úst mu nepatrně cukaly. „Víš přece, jak to vždycky dopadne.“
„Právě, že nevím. Co si pamatuji, tak posledně jsi mě prosil o slitování.“
„To nebylo fér. Nečekal jsem to,“ vykrucoval se Veeno.
„Život není fér, bratříčku,“ imitoval Oru Veena a smál se při-tom od ucha k uchu. „Nejsou to náhodou tvoje slova, bráško.“
„Já ti ukážu, co není fér.“
Veeno se vrhl na Orua. Jeho bratříček však reagoval rychleji a odvalil se stranou. Nyní to byl on, kdo útočil. Chytil Veena okolo krku. Oba bratři se převalovali na louce na kraji lesa a stále se s úsměvem pošťuchovali.
„Vzdej se, bráško.“
„Nikdy,“ odpověděl Veeno a pokusil se zbavit Orua, který na něm seděl. Což se mu nakonec i podařilo. Neuvědomil si však, že jsou na okraji stráně a tak se oba kutáleli až k cestě.
„Ouu,“ ozval se Oru, „natloukl jsem si hlavu.“ Posadil se a hladil si zátylek. Veeno se těžce zvedal kousek od něj.
„Neměl sis začínat. Můžeš si za to sám.“
„Já? Náhodou je to tvoje vina, abys věděl. Vždycky je to tvoje vina. Kdo nás asi tak poslal dolů ze stráně, co?“
„Tak ty si začneš a ještě všechno svedeš na mě, jo? No počkej, ty…“
Rychle se snažil najít něco, čím by mohl po bratrovi hodit. Ale nic nenašel a tak vytrhl trs trávy i s hlínou. Oru na nic nečekal a opětoval palbu. Opět se na sebe vrhli.
Za chvilku bylo po boji. Oba dva leželi vedle sebe, celí od hlíny, tráva jim trčela všude možně, a smáli se z plných plic. Veeno sundal stébla, která měl zamotaná ve vlasech.
„Viděl bych to pro dnešek na nerozhodný boj. Co říkáš, brat-říčku?“
Udýchaný Oru vydal souhlasné zamručení. Pomalu se zvedli a vrátili se nahoru k lesu. Ještě než slunce úplně zapadlo, připravili si dřevo a rozdělali oheň. Oru si ještě vyklepával hlínu z vlasů, zatímco Veeno zasněně sledoval první hvězdy na obloze. Vždy ho fascinovaly. Pohled na ně mu vracel vzpomínky na domov, na matku a šťastné dětství, které prožil ještě před tím, než zemřela. Smutně si povzdechl a sklopil zrak ke své pravé ruce.
„Ty, bráško,“ ozval se Oru.
„No copak, bratříčku?“ Veeno nasadil na tvář úsměv a obrátil se k němu.
„Myslíš, že někdy najdeš otce? Víš, touláme se světem už ně-kolik let. A zatím pořád nic. Já,“ podíval se do země, „přál bych si mít nějaký domov. Někam patřit.“
Veeno opět sledoval hvězdy, obzvláště jedna přímo nad nimi dnes zářila velmi jasně. Považoval to za šťastné znamení.
„To já taky,“ pověděl tiše.
„Vzpomínáš na Květinové údolí? Tam se mi moc líbilo, do-konce i lidé tam byli hodní. Byl tam klid. Téměř jakoby to byl jiný svět.“
Veeno zamručel na souhlas.
Putovali bez cíle dalších několik dní, krajina nyní byla zvlněná kopci a údolími, skalami a stržemi. Během týdne jim postupně došlo všechno jídlo, takže ho byli nuceni sbírat v lese a na loukách. Alespoň do doby, než dojdou do vesnice. Jejich hlavním zdrojem potravy tak byla jablka rostoucí u cesty.
Veeno kráčel mlčky vpředu, ponořen do svých myšlenek. Uvažoval, zda vůbec někdy najde otce. Dávno se však vzdal myšlenky na život s ním. Chtěl vědět, proč je opustil. Právě jemu dával za vinu matčinu smrt. Trylkování ptactva ho vytrhlo z jeho myšlenek, zaťal ruku v pěst a přidal do kroku. Ačkoliv měl cíl, zdál se stejně nedosa-žitelný jako před třemi lety, kdy matka zemřela.
„Hej, Veeno,“ volal za ním udýchaný Oru, „počkej chvilku, já už nemůžu. No tak počkej přece. Proč mě musíš pořád takhle trápit. A navíc mám děsný hlad. Kdo ví, za jak dlouho zase dojdeme do města nebo někam, kde si můžeme opatřit něco k jídlu.“
Veeno se ohlédl. Přes rameno si přehodil meč ve zdobené pochvě, jedinou památku na svého otce. Oru shodil ze zad vak a svalil se do trávy na kraji cesty. Ze žaludku se mu ozvalo hlasité zakručení. Veeno se obrátil ke stromu, utrhl z něj jablko a hodil jej Oruovi.
„Chytej. Ať mi tady nepadneš hlady, bratříčku.“
„Ach, to je hrůza. Už jsme na cestě déle jak týden a jediné jídlo, které máme, jsou jablka rostoucí u cesty. Jak já bych si dal co-koliv, kromě jablek.“ Oru si povzdechl „Já už to nevydržím, chci maso, sýr, chléb nebo alespoň hrušky, když už nic jiného.“
„Mysli si, že to je jablkový koláč,“ odpověděl mu Veeno, Oru podrážděně zabručel.
„Nemohli bychom tu alespoň chvíli zůstat, už mě opravdu bolý nohy, dneska už stejně nikam nedojdu.“
Veeno přikývl. Utrhl další jablko a lačně se do něj zakousl. Ačkoliv měl hlad, nezbývalo mu než souhlasit s Oruem. Jablka už mu lezla krkem. Položil vedle sebe svůj meč a natáhl se do trávy hltaje přitom utržené jablko. Pozoroval líný pohyb mraků po obloze a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mohl létat. Vydat se kamkoliv by chtěl, avšak jeho myšlenky se vždy stočily k domovu. Vyhuboval sám sobě a snažil se již na nic dalšího nemyslet. Věčný snílek, to byl on. Hledá otce, ale toulá se jen krajem. Touží po domově, ale krade jídlo, aby přežil.
Teplé letní slunce Veena pomalu, ale jistě uspávalo. Byl rád, že dnes již nikam nemusí. Pohodlně se natáhl a zavřel oči. Sotva však trochu zabral, probudil ho vzdálený křik. Posadil se a nastražil uši. Oru ho zmateně pozoroval. Náhle to Veeno uslyšel znovu, výkřiky a volání o pomoc. Tentokráte je zaslechl také Oru.
„Co to…,“ nestačil se zeptat Oru. Veeno totiž na nic nečekal, popadl meč a rozběhl se do lesa za křikem. Během několika okamžiků se Veeno ztratil mezi stromy. Oru rychle popadl svůj vak a rozběhl se za ním. Veeno přeskakoval kameny a klacky, které se mu pletly pod nohy. Nízké větve ho šlehaly do obličeje, ucítil, jak mu po tváři stéká pramínek krve. Zaslechl znovu volání o pomoc, tentokráte mnohem zřetelněji a ještě více zrychlil. Udýchaný doběhl až na kraj nepříliš vysokého, ale strmého kopce. Sotva se podíval dolů do údolí na rozlehlou rozkvetlou louku, uviděl co se děje. Nějaké dítě se snažilo vyšplhat v prostřed louky na jediný strom široko daleko a dostat se tak z dosahu dvou velikých rudých psů. Veeno již na nic nečekal a rozběhl se ze srázu. To ho již doběhl Oru. Když zahlédl psy, zavolal na brášku.
„Veeno! Veeno, počkej! Neblázni, bráško. To jsou přece…“
Zbytek již Veeno neslyšel, neboť udělal sotva pár kroků, než mu podjely nohy a on ztratil rovnováhu. Bolestivě dopadl na záda, zbytek svahu sjel po zadku a na konci udělal kotoul. Vykřikl bolestí. Pomalu vstal a promnul si otlučená místa. Sebral ze země svůj meč, psi si ho vůbec nevšímali a bezustání se snažili vyškrábat na strom. Veeno popadl kus klacku, který ležel pod srázem a o který si před chvíli natloukl koleno, a pospíchal ke psům. Jakmile byl dostatečně blízko, napřáhl se a vší silou hodil klackem po psech. Větev udeřila jednoho psa do boku. Ten odskočil od stromu a podrážděně zavrčel.
Psi okamžitě zapomněli na svou původní kořist a rozeběhli se na Veena. Až nyní si Veeno všiml, že rudí psy mají tři ocasy. Již bylo pozdě utíkat, vyděšeně tasil. První ohař se odrazil, Veeno se pokusil uhnout na stranu a zároveň seknout. Zamotali se mu nohy a on ztratil rovnováhu. Meč psa jen lehce škrábl. Druhý pes se ležícímu Veenovi bolestivě zakousl do levé paže. Veeno vykřikl bolestí a naslepo bodl. Jeho meč se zabodl do něčeho měkkého. Stisk na jeho paži povolil. První pes se chystal znovu zaútočit, ale zasáhl ho kámen a vzápětí další. Oru stál několik metrů od nich s hrstí kamenu a volnou rukou na psa házel jeden za druhým. Ohař obrátil svou pozornost na Orua.
„Oru!“ Vykřikl Veeno a znovu se postavil na nohy. „Utíkej, ty hlupáku!“ V návalu zoufalství sebral ze země pochvu meče a mrštil jí po raněném ohaři.
„Nech ho být, ty bestie.“
Tupá rána spolu s křikem měla přesně efekt, v jaký Veeno doufal. Pes se zaměřil opět na něj. Veeno pevně uchopil meč oběma rukama a se strachem v očích vyčkával. Pes se odrazil a s rozevřenou tlamou se vrhl Veenovi po krku. Ten prudce sekl mečem, tentokráte zasáhl psa přesně. Váha jeho těla srazila Veena k zemi. Ležel tam mezi dvěma mrtvými psy, jejich krev se pomalu vsakovala do země. Ztěžka oddechoval, rána na jeho levé ruce ho pálila. Pustil zakrvácený meč a chytl si ránu na paži. Oru se k němu rozběhl a v mžiku byl u něj.
„Veeno! Ó bohové, co se ti stalo. No tak neumírej mi bráško, prosím.“ Veeno pohlédl do Oruovy uplakané tváře a pokusil se o lehký úsměv.
„Jsem…,“ hovořil se slzami v očích raněný Veeno, zhluboka přitom oddychoval, „Jsem v pořádku, není to tak hrozné.“
„Co to povídáš, hlupáku. Vždyť to byli ghyrseni, copak sis nevšiml, ty blázne! Mohl si mi umřít, co bych si pak sám počal.“
Veeno se posadil a pomalu zavrtěl hlavou. Pořádně si nyní prohlédl mrtvé psy. Měli statné tělo pokryté rudou srstí, stejné barvy jako Veenovy vlasy. Srst se postupně od hlavy k zadní části těla zkra-covala. Dlouhá úzká tlama byla plnou ostrých zubů a tam, kde měli normální psi ocas, měli tito ocasy tři. Prostřední delší než krajní dva. Podle pověr a pohádek, které Veeno slýchával, když byl malý, byli ghyrseni bestiemi z dávných časů, prý sloužili démonům. Nikdy ho nenapadlo, že se s nimi utká, myslel, že to jsou všechno jen pohádky. Krvelační ohaři s ohnivým ohonem z legend, kteří dokázali vystopo-vat svou oběť kdekoliv. Nyní, když si prohlížel jejich mrtvá těla, mu nepřišli tak hroziví, jak slýchával. Přesto ho rána na paži, kterou tam zanechaly jejich ostré tesáky, silně pálila.
„Proč musíš být tak zbrklý?“ pokračoval Oru. „Copak nechá-peš, že nikoho kromě tebe nemám. Já…,“ rozplakal se znovu, „Ne-chci, abys mi umřel. Rozumíš! Nechci!“ křičel Oru. Veeno se na něj zaraženě díval. Nevěděl, co by měl říct. Natáhl k němu paži, ale za-stavil ji ve vzduchu.
„Oru, já…,“ ruka mu klesla k zemi. „Promiň.“
„Jsi hlupák, bráško,“ ozval se po chvíli Oru, hlas se mu stále třásl. Pozornost upřel k Veenově paži. „Musíme něco udělat s tvojí rukou.“ Otřel si slzy a začal se přehrabovat ve svém vaku. Po chvíli vytáhl kusy látky, které se daly použít jako obvazy, a dal se do ošet-řování jeho ruky. Veeno hleděl na dítě, které se stále schovávalo na stromě několik metrů od nich. Po chvíli opatrně slezlo dolů a kráčelo směrem k nim. Veeno si teď všiml, že dítě je vlastně dívka. Drobná, ušmudlaná a s odřeninami na rukách a nohách. Měla blonďaté vlasy, asi jako Oru, lehce promíchané s hnědou. Vypadala, že toho dost zakusila. Veeno odhadl, že bude zhruba stejně stará jako on, přestože byla menší a vypadala mnohem křehčeji.
Dívka se zastavila několik kroků od nich. Oči jí těkaly mezi oběma chlapci a párem mrtvých ghyrsenů. Nakonec zůstala hledět na Veenův meč. Oba chlapci ji mlčky pozorovali, první promluvil Vee-no.
„Jsi v pořádku?“
Dívka odtrhla oči od meče a přikývla: „Ano, jsem.“
„Díky bohům,“ odvětil Oru a usmál se. „Měla jsi vážně štěstí, že tu bráška byl.“
„Ne, nebyla to jen moje zásluha,“ pokusil se o usměv Veeno, „bez tebe bych to nezvládl. Nezapomeň, že si mi s jednou tou bestií pomohl.“
„Ale,“ začervenal se Oru, „to tys je oba zabil, já jsem neudělal skoro nic. A…,“ zarazil se a pohlédl na dívku. „Kde vlastně bydlíš? Rodiče o tebe budou mít jistě starost, jestli se brzy nevrátíš.“
„Ja ne… nejsem odsud. Já…,“ Oru s Veenem na ní tázavě hleděli. „Já jsem z daleka a… a ztratila jsem se.“ Slova se jí zadrhávala, byla vystrašená. Na tvářích měla stopy zaschlých slz. „Nevím, jestli budu schopná se dostat zpět. Pronásledovali mě ghyrseni a…“ Dívka začala pomalu plakat.
„Mohla bys jít s námi,“ navrhl po chvilce přemýšlení Oru. „Třeba se dostaneme až k vám domů.“
„V žádném případě,“ odvětil unavený Veeno. Dívka, potěšená návrhem, opět posmutněla.
„Co to povídáš, Veeno?“ rozčílil se Oru, „proč by nemohla jít s námi?“
„Musím najít otce. A kromě toho, sotva dokážeme obstarat dostatek jídla pro nás dva.“
„Nezačínej s tím zase, bráško. Stejně nevíme, kde máme hle-dat, pořád se jen vláčíme od města k městu! Tak proč by nemohla jít s námi? A jídlo se taky nějaké sežene.“
„Ale já…,“ pokoušel se vzdorovat Veeno.
„No tak nebuď takový paličák. Přeci jí tu nemůže jen tak ne-chat. Copak nemáš žádné svědomí, nebo co? Nechápu, jak s tebou mohu vůbec vydržet.“
Veeno hleděl do země a bojoval sám se sebou, nakonec rezig-noval.
„Dobrá, můžeš jít s námi. Protože kdybych tě tu nechal, tak by mi to Oru vyčítal do konce života.“
„Jupí,“ vykřikl Oru, dívka se také usmála, „já věděl, že se umoudříš, bráško. Málem bych zapomněl,“ obrátil se opět k dívce. „Jak se vůbec jmenuješ?“
Ta s lehkým úsměvem odpověděla: „Ifthir.“