Midraen: Cesta osudu - Dům pána větru

Obklopovala ho temnota. Vnímal palčivou bolest, která se mu rozlévala z ramene do celého těla. Pomalu však ustupovala. Cítil se zesláblý a měl ohromnou žízeň. Na sucho polkl. Přemýšlel, kde asi je. Bylo tu teplo a nefoukal zde žádný protivný vítr. Slyšel tlumené bubnování deště. Jeho divoký rytmus ho uspával. Byl rád, že teď není někde venku. Asi metr od sebe zaslechl nějaké kroky. Pokusil se otevřít oči. Mezi jeho těžkými víčky pronikly první paprsky světla. Byly pro něj zatím příliš prudké a tak si s přimhouřenýma očima prohlížel místo, kde se nacházel. Byla to místnost a on ležel v posteli, alespoň to mohl říci s jistotou. Hledal osobu, kterou slyšel.
„Jsem rád, že ses probral, chlapče,“ odpověděl mu starší hlas.
Veeno zamžoural, oči si již pomalu zvykaly. Spatřil obrys menšího muže vystupujícího ze stínu. Veeno se rozhlédl po místnosti. Byl to menší pokoj v podkroví. Měl čtvercový půdorys a byl vybavený pouze postelí, skříní na věci, velikou truhlou a několika policemi. Světlo dovnitř přiváděla dvě malá okna. U protější stěny bylo na zemi několik přikrývek, které nahrazovaly další postel. Nikdo na nich však neležel. Teprve teď si Veeno uvědomil, že je svlečen do půli těla. Instinktivně si přikrývkou zakryl svou znetvořenou ruku.
„Neboj,“ pravil starší muž, „zde jsi v bezpečí. Musím říct, že máš velmi zajímavou paži, chlapče. Vypadá jako odumřelá, ale slyšel jsem, že ji můžeš ovládat bez nejmenších problémů. Velmi zvláštní…“
„Slyšel? Takže Oru a Ifthir…“
„Jsou v pořádku,“ odpověděl muž na nedořečenou otázku.
Veeno se již zcela rozkoukal a mohl si konečně onoho muže pořádně prohlédnout. Byl hubené postavy. Na hlavě mu zbývalo několik málo stříbrných vlasů. Měl krátkou bradku a zvláštní dlouhé kníry, které mu splývaly kolem úst, takže Veenovi připomínal sumce. Taktéž vousy vypadaly jako ze stříbra. Nejvíc však překvapily Veena jeho oči. Na rozdíl od jiných lidí, které kdy potkal, měl muž oči užší a lehce sešikmené, rovněž jeho pokožka měla tmavší nádech oproti většině lidí, ačkoliv Veeno již potkal i muže s mnohem tmavší pletí. Muž se usmál.
„Měl bys jim poděkovat, obzvláště té dívce. Starala se o tebe téměř po celou tu dobu, co jsi byl v bezvědomí.“
„Jak dlouho jsem vlastně spal?“
„Déle jak týden.“
„Déle jak týden,“ zopakoval překvapeně Veeno, „A kde to jsem?“
„U mě doma,“ odpověděl muž a obdařil Veena dalším úsměvem. „Jmenuji se Enji Funsai, pro přátele En. Ale všichni co mě znají, mi neřeknou jinak než pán větru,“ odpověděl s úsměvem Enji.
„Pán větru?“
„Brzy pochopíš,“ usmíval se šibalsky Enji. „Jistě musíš mít žízeň. Tu máš něco k pití.“
Podal mu malý kalíšek s jiskrně hnědou tekutinou. Veeno se dlouhou nerozmýšlel a namáhavě se posadil na postel. Uchopil nabízený kalíšek pravou rukou. I když v ní neměl žádný cit, ruka se mu nepatrně chvěla, jak byl zesláblý. Nápoj byl trochu nahořklý, přesto mu celkem chutnal.
„Až se budeš cítit dosti silný, přijď dolu do jídelny, tvůj bratr se tě již nemůže dočkat. Hádám, že máš také veliký hlad.“
„Děkuji,“ řekl Veeno, když pan Funsai procházel dveřmi. Ten mu oplatil dalším úsměvem.
„Nemáš zač, chlapče. Vůbec nemáš zač. Jen málokdy mívám návštěvu.“
Veeno si prohlédl své zranění. Levé rameno měl obvázané čistými obvazy. Zkusil s ní nepatrně pohnout, bodavá bolest mu projela celým tělem. Otřel si slzy, které mu vyhrkly do očí, a pokusil se postavit. Po chvilce námahy se mu to i podařilo. Nohy se mu třásly, nedokázal se na nich pořádně udržet. Zatočila se mu hlava a tak si raději znovu sedl. Zvolna oddechoval a čekal, až nabere trochu síly. Prudký vítr hnal do oken silné provazce deště. Veeno litoval sám sebe. Pravou ruku znetvořenou již od narození a levou měl nyní zcela chromou. Dotkl se lehce zranění, bolest ho donutila ihned ucuknout. Zíral smutně na svou pravou paži. Až po rameno jí pokrývala černá hladká kůže, která se na světle lehce leskla. Byla celá krablatá a různě pomačkaná. Veeno chápal, proč se ostatním lidem hnusí. Jemu se častokrát hnusila také.
Proč, ptal se sám sebe, proč musím mít tu prokletou paži? Proč jen já?
Do rozevřené dlaně mu skápla slza. Sledoval, jak pomalu stéká ke středu, potom sevřel ruku v pěst.
Třeba nosí ghyrseni opravdu smůlu, uvažoval. Vystopovali nás na pláních bez nejmenších problémů. Co když nás budou pronásledovat stále. Možná jsem skutečně neměl dovolit Ifthir, aby cestovala s námi. Rychle zapudil takové myšlenky. Ještě že je alespoň bratříček v pořádku.
Hlavou mu probleskla myšlenka na souboj s ghyrseny. Na to, jak porazil toho posledního. Nechápal, kde se v něm předtím vzala tak ohromná síla, aby byl schopen snadno přetlačit tak velké zvíře. Bolest mu znemožňovala se řádně soustředit na cokoliv a tak to na-konec nechal být, rozhodnut se k tomu později vrátit.
Hluboce se nadechl. Porozhlédl se po svém oblečení. Místo něj nalezl na truhle jiné, lehce obnošené, přesto v mnohem lepším stavu, než bylo jeho původní. Potěšilo ho však, když mezi ním nalezl svůj rukáv a rukavici z černé kůže, které používal k zakrytí jeho paže.
Rukáv byl vlastně pruh měkké kůže, který byl po své delší straně opatřen řadou přezek. Ty sloužily k jeho utáhnutí a zapnutí. K jednomu konci byl připevněn další kus kůže se dvěma dlouhými pásky. Ten sloužil k zakrytí ramene, pásky pak přidržovali rukáv na místě, jeden byl připevněn na horní a druhý na spodní straně. Oba se pak podvlékly pod levým ramenem a zapnuly na prsou. Pravda, rukáv byl již na několika místech prodřen a proděravěn. Navíc mu začínal být trochu krátký, přesto ho Veeno stále nosil, aby tak skryl svou paži, před zvědavými pohledy.
Pustil se pomalu do oblékání. Vklouzl do tmavě hnědých kalhot a vysokých kožených bot. Byly mu sice trochu velké, ale to mu nevadilo. Přes hlavu si natáhl bílou košili. Oblékání mu šlo velmi pomalu, neboť levou rukou nemohl téměř hýbat. Několikrát si dal krátkou přestávku, protože byl stále velmi slabý. Stejně nakonec levou ruku nechal volně vyset podél těla a neprotahoval jí rukávem košile. Černý rukáv musel nechat být, protože nebyl schopný si ho bez použití levé paže navléknout a zapnout. Stěží se dostával také do rukavice. Poslední částí oblečení byl dlouhý černý plášť s rukávy a kápí. Nechal ho ležet na truhle. Otcův meč zanechal opřený o zeď vedle truhlice. Prohrábl si rukou vlasy a vyšel ze dveří.
Celý Enjiho příbytek byl tvořen věží a menším jednopatrovým domkem ve tvaru písmene L, obtočeným kolem poloviny věže. Veeno se ocitl na malém odpočívadle, ze kterého vedly po obvodu věže schody nahoru i dolů. Schodiště bylo osvětlené úzkými okny, která se postupně zvedala spolu s ním. Veeno stál před jedním ze tří pokojů umístěných v podkroví domku. Vprostřed věže se nacházela kovová tyč táhnoucí se po celé její délce. Celou tu dobu se pomalu otáčela, což doprovázel slabý vrzavý zvuk. Veeno si jí zvědavě prohlížel. Po chvilce zamířil dolů. Hlasy ozývající se ze spodního patra urychlily jeho sestup ze schodů.
Ocitl se v přízemí věže. Prostor sloužil zejména jako skladiště, po stranách bylo pod schody několik sudů a beden. Veeno ale také zahlédl, nějaké jídlo a na provázku zavěšené maso. Vprostřed věže byla studna, do které vedla ona kovová tyč. Ze žlábku na jedné straně studny neustále vytékala voda, aby zmizela kanálkem v podlaze zpět do studny. Veeno si to všechno chvíli zvědavě prohlížel. Všechno mu to přišlo jako z nějakého jiného světa.
Jediné dveře vedoucí z věže přivedly Veena do jídelny. V místnosti, o něco větší než pokoj, ve kterém Veeno spal, byl veliký stůl a několik židlí. Hlavně tu však byl Oru a Enji. Jakmile Veeno vkročil do místnosti, Oru po něm skočil a objal ho. Veeno vykřikl bolestí a bleskově se vymanil z bratrova objetí. Jeho levá ruka ještě nebyla zcela zahojená.
„Veeno, ty blázne,“ začal ho Oru škádlit. Očividně byl velmi rád, že Veena vidí živého. „To musíš být vážně takový paličák. Copak jsem ti neříkal, že nemáš umírat. Co bych si pak počal, co,“ káral ho. „Co bych pak měl dělat, bráško?“ Veeno se ho pokusil uklidnit.
„Ale no tak. Vždyť jsem v pořádku, bylo to jen kousnutí.“
„Vždyť jsi málem umřel, ty blázne. V životě jsem neviděl, aby z někoho vyteklo takové krve. Bylo to hrozné. Myslel jsem, že mi tam umíráš.“ Oru začal plakat. „Víš ty vůbec, jak moc jsem se o tebe bál. Tohle mi už nedělej, rozumíš?“ Veeno ho objal neporaněnou rukou. „Proč, se musíš vždycky dostat do potíží, bráško?“
Enji se zasmál: „Oru má pravdu, chlapče. Měl jsi velké štěstí, že jste se sem dostali včas. Rány po ghyrsenech se hojí jen velmi těžko a snadno se zanítí. Ty jsi navíc přišel o velké množství krve. Upřímně mne překvapilo, že ses udržel při životě. Bylo to velmi ošklivé zranění.“
„Kde je vůbec Ifthir,“ zeptal se Veeno, který si až teď uvědomil, že tu není.
„Teď konečně spí, bráško. Víš, když ses zhroutil, měla o tebe vážně velký strach a nehnula se od tebe téměř ani na krok. Skoro nespala. Ale teď když jsi vzhůru, tak myslím, že bude zase trochu trucovat a stále se na tebe bude zlobit, za to, cos ji řekl.“
„Hádám, že bych za ní měl pak zajít.“
„To klidně můžeš, chlapče, ale asi by ses měl nejdříve najíst a jí nechat prospat. Však si to také zaslouží.“
Veeno přikývl.
„Vlastně mám docela hlad.“
„Já ti nějaké jídlo připravím,“ křičel radostně Oru a odběhl do vedlejší místnosti. Veeno a Enji se zasmáli.
„A kde to vlastně jsme, pane Funsai?“
„Prosím, říkej mi Enji.“ Veeno kývl na souhlas „Jste u mne doma, jak jsem ti již řekl. Žiji zde na Aielských pláních již od nepaměti. Lidé mě proto považují za podivína, ale mám rád klid a navíc se zde mohu naplno věnovat svému výzkumu.“
„Jakému výzkumu?“
„Studuji zde pohyb větru a změny počasí. Snažím se pak na základě těchto údajů předpovědět počasí na další dny.“ Veena napadlo, že asi proto Enjiho nazývají pánem větru.
„Ale já myslel, že lidé jsou schopni odhadnout počasí?“
„Přesně. Lidé jsou schopni odhadnout počasí,“ Enji kladl důraz zejména na slovo odhadnout. „Já ho však umím předpovídat. Kdejaký vesničan ti řekne, jak bude zřejmě zítra. A pak podle různých nesmyslných znamení – jako je například bolest v koleni – se tě bude snažit přesvědčit, že letos bude opravdu krutá zima. Já věřím, že pohyb větru, cirkulace teplého a studeného vzduchu z různých míst a podobné jevy mají za následek různé počasí. A proto jeho studiem budu schopný předvídat počasí i několik dní dopředu s vysokou přesností.“
Veeno na něj udiveně hleděl: „A vážně umíte předpovědět počasí na několik dní dopředu?“
„No, vlastně ne zcela přesně. Čím delší časový úsek, tím jsou mé předpovědi méně spolehlivé, ale i na tom pracuji. Zatím jsem schopen s jistotou určit počasí na tři dny dopředu. Jednoho dne snad budu schopný přesně předpovědět počasí třebas na celý rok a lidé si podle toho budou moci naplánovat sklizně a tak.“
„Páni. To bude úžasné, když lidé budou vědět, co je čeká, a budou schopni se na to připravit.“
„Ano, ano. Vidím, že rozumíš, jak užitečný můj výzkum je,“ odpověděl Enji.
„Tak tady je to jídlo, bráško.“ Udýchaný Oru spokojeně položil na stůl talíř s několika kousky pečeného masa, bramborami a vařenou zeleninou. Veeno se s chutí pustil do jídla. Ani nevěděl, kdy naposled jedl teplé jídlo. A navíc tak dobré. Rychle do sebe soukal jeden kousek za druhým. Oru musel dokonce donést i zbytek masa a brambor, aby se Veeno řádně nasytil. Pomalu cítil, jak se mu do těla vrací síla. Když dojedl, pomalu se odsunul od stolu. Oru sklouzl pohledem k talíři.
„Bráško,“ začal a trochu se mračil, „nechal jsi tam zeleninu.“ Veenovi zmizel z tváře spokojený výraz a díval se někam do zdi. „Jak se chceš uzdravit, když nebudeš jíst zeleninu?“
„Zvládnu to i bez ní, víš moc dobře, že dušenou zeleninu nesnáším.“
„Ale je zdravá a ty teď potřebuješ nabrat sílu.“
„To si jen lidé vymysleli, přežiji i bez zeleniny.“
„Měl bys svému bratrovi věřit a být mu vděčný za jeho starostlivost, hochu,“ skočil jim do řeči Enji. „Zelenina skutečně obsahuje jisté, tělu prospěšné látky. Sám jsem prováděl několik pokusů, které to dokazovaly.“
„Ale já zeleninu nepotřebuji.“
„To si jen myslíš, podívej se, jak si hubený,“ oponoval mu Oru.
„Vždyť skoro pořád hladovíme,“ bránil se Veeno.
„Aaaaa,“ vydal Oru otráveně. „ty se nikdy nezměníš.“
Oru vzdal svou snahu a šel umýt nádobí, Veeno se k němu přidal a zeptal se ho, co se vlastně stalo.
„No víš, když jsi porazil ty ghyrseny. Nevěděli jsme co dělat. Tvoje levé rameno vypadalo vážně hrozně. Pokusili jsme se alespoň zastavit krvácení. Byl si v jednom ohni a celý bledý. Noc jsme strávili u té studny, kde nás našli. Já ani Ifthir jsme nezamhouřili oka. Snažili jsme se ti nějak vyčistit ránu a snížit horečku, ale nebylo to nic platné. Neměli jsme žádné jídlo. Mysleli jsme, že tam umřeš. Kdyby se tam ráno neobjevil nějaký muž s povozem a nezavezl nás sem k Enjimu, asi bys opravdu zemřel. I tak nám, ale cesta zabrala dva dny a ty jsi na tom byl stále hůř.“
„Zdá se, že při mně stáli bohové.“
„Enji má rozsáhlé znalosti léčení, takže pro něj nebyl problém tě uzdravit. Ifthir mu vážně moc pomáhala. Myslím, že jí bylo líto, jak se s tebou pohádala.“ Oru domyl poslední talíř a podal ho Veenovi, ten ho položil do police. „Měl by ses jí možná omluvit, bráško.“
„Hádám, že bys mi stejně nedopřál chvilku klidu, kdybych to neudělal?“
„Mohl bys to brát taky trochu vážně.“
„Jo, já vím,“ odpověděl ledabyle Veeno.
Jelikož byl stále velmi slabý, odebral se Veeno zpět do pokoje. Lehl si na postel, déšť již pomalu ustával. Přemítal o jejich další cestě a předchozích událostech. Nechápal, proč Ifthir ghyrseni pronásledují. Možná by se jí měl zeptat. V úvahách a vzpomínkách na domov pomalu usnul. Neměl však příjemné spaní, neboť se často převaloval a rána mu tak způsobovala bolesti. Dokonce ho probrala uprostřed noci. Na přikrývkách pod oknem tiše dřímal Oru, jen občas cosi zamumlal ze spánku. Veeno dlouhou chvíli hleděl do stropu a přemýšlel, co asi zítra řekne Ifthir. Musel se jí omluvit, aby mu to bratříček stále nevyčítal. Nakonec se rozhodl, že to nechá na ráno. Vydal táhlé zívnutí, než znovu usnul.
Ráno se probudil v prázdném pokoji, jeho bráška tu již nebyl. V kuchyni také nikoho nenalezl, nasoukal tedy do sebe něco jídla k snídani a vydal se do vyšších pater věže, kde, jak doufal, nalezne také Ifthir.
Stoupal po točitém schodišti, které ho zavedlo do knihovny. Okolo stěn byly narovnány regály přecpané spoustou knih, perga-menů a v několika případech i jiným haraburdím. Veeno v životě tolik knih pohromadě neviděl. U jedné z knihoven byly přistaveny schůdky, aby se člověk mohl pohodlně dostat i do vrchních polic. Mezi jednotlivými knihovnami byla úzká okna, která skromně osvětlovala velikou místnost. Naproti schodišti stál široký stůl celý zarovnaný otevřenými knihami, svitky a spoustou počmáraných papíru. Více jak polovinu stolu pak zabírala obrovská mapa, jejíž jeden konec spadal až na zem. Kousek stranou pak byl čtecí stůl s mohutnou knihou. Enji se zrovna přehraboval v záplavě papírů, které ležely na stole. Očividně se snažil udělat zde trochu pořádek, v čemž mu asistoval Oru, který vždy vyběhl najít, případně uklidit, nějakou knihu či svitek do police.
„Dobré ráno, chlapče.“
„Dobré ráno, Enji.“
„Ahoj, bráško. Tak jak ses vyspal?“
„Fajn,“ zalhal Veeno. „Mohou vám nějak pomoci?“
„To není třeba,“ odpověděl mu s úsměvem Enji. Raději odpočívej. Ještě chvíli potrvá, než se ti ruka zcela zahojí. Do té doby tu můžete zůstat.“
„Děkujeme, ale nebudeme vám spíše na obtíž?“
„O to se nestarej, tady Oru je mi vydatným pomocníkem. A jeho zvědavost zřejmě nezná hranic,“ pokračoval usměvavý Enji.
Veeno přikývl.
„Ifthir je nahoře?“
„Ano. Odhaduji, že bude na balkóně.“
Veeno kráčel stále vzhůru, až do nejvyššího patra věže, kde se nacházela pracovna. Oproti ostatním místnostem byla pracovna mnohem prosvětlenější, velkou zásluhu na tom nesla veliká okna, která zároveň sloužila jako dveře na balkón. Rozhlédl se po místnosti, jestli tu nezahlédne Ifthir, ale neviděl ji tam a ani za okny.
Zřejmě je někde venku, pomyslel si Veeno.
Pracovně vévodil ohromný mechanismus vprostřed místnosti. Obsahoval desítku různých převodů a ozubených koleček všech možných velikostí. Mechanismem také procházela ona otáčivá tyč vedoucí ze střechy až dolů do věže. Na jedné jeho straně byl jakýsi očíslovaný kruh se dvěma ručičkami. Veeno dost dobře nechápal, k čemu to vlastně má sloužit. Pracovna byla vybavena dvěma stoly. Na jednom byla rozložená hromada papírů, měřidel, psacích a rýsovacích potřeb. Druhý byl z poloviny celý zarovnaný skleněnými a keramickými nádobami naplněných různými přísadami. Zbylá polovina byla nezvykle prázdná. Dále se tu nacházelo několik polic a stolků se všemožnými pomůckami. Většinou se jednalo o skleněné čočky, meteorologická či astronomická měřidla. Na jednom stolku byl mosazný model tvořen několika koulemi připevněnými ke středu modelu tenkými obručemi. Další dominantou místnosti byl veliký bronzový dalekohled umístěný na trojnožce s kolečky, aby jej bylo možné snadno přemisťovat.
Veeno zamířil k jedněm dveřím na balkón. Jakmile se ocitl venku, překvapeně pohlédl na okolní pláně. Široko daleko, kam mohl dohlédnout, nezahlédl téměř žádné stromy. Jen mírně zvlněné pláně a vzdouvající se trávu. Jeho pozornost upoutal skřípavý zvuk. Zvedl hlavu, aby zjistil, co je jeho příčinou. Bylo to zařízení vycházející ze samotného vršku střechy. Mohutné lopatky roztáčené větrem. Nyní již plně chápal, proč je Enji nazýván pánem větru. Celé zařízení se otáčelo po směru větru. Navíc k němu bylo připojenou několik dalších přístrojů. Spousta se jich točila, či natáčela po větru. Jak se Veeno domyslel, všechny sloužili k Enjiho výzkumům. Ifthir stála kousek od něj opřená o zábradlí. Zastavil se a překvapeně na ní hleděl. Nebyla to ta dívka, kterou předtím zachránil. Její vlasy se leskly ve světle slunce. Již neměly barvu, jako vlasy Orua. Byli mnohem světlejší a vítr si s nimi lehce pohrával. Veeno byl tím pohledem zcela okouzlen. Ifthir už nenosila ty staré otrhané šaty, ale jiné. A ačkoliv prosté a obnošené, velmi jí slušely. Otočila hlavou, aby zjistila, kdo přišel. Jakmile uviděla Veena zčervenala a rychle obrátila hlavu zpět. Veeno přistoupil blíž a opřel se o zábradlí vedle ní.
„Ifthir,…“
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ přerušila ho Ifthir.
„Děkuji. Já… slyšel jsem, co jsi pro mě udělala.“
„Dlužila jsem ti to. A pak nechtěla jsem, aby Oru přišel o bratra.“
„Ifthir, chtěl bych se ti omluvit,“ soukal ze sebe nervózně Veeno. „Neměl jsem se tak rozčílit. Já jen,“ hledal vhodná slova, tentokráte byl rozhodnut Ifthir nerozplakat. „Já jen, nenapadlo mě, že by se něčí rodiče mohli takhle zachovat. Matka na mě byla vždy hodná.“
„Ale otec tě přece opustil, ne?“ Přikývl. „Vidíš, to je to samé jako s mými rodiči. Ale přesto se chci vrátit, je to můj domov.“
„Ale já,…“
„Hledáš svého otce. A to je stejné, oba se pokoušíme dostat k rodičům. Dostat se domů“
„Nevím, jestli tak můžu svého otce ještě nazvat. Celou tu dobu toužím po domově, ale bohužel již žádný nemám. Oru je má jediná rodina. To za něj jsem zodpovědný.“
„Je mi líto tvé matky. Muselo to pro tebe být těžké, žít bez rodiny, bez domova. Sice si své rodiče téměř nepamatuji, ale měla jsem alespoň ten domov.“
„Stále máš. Uvidíš, že se do Casenienu dostaneme. To ti slibuji.“
„Děkuji.“ Na chvíli se odmlčela a hleděla do dálky, nakonec se kousla do rtu a zeptala se: „Veeno, tvá ruka. Skutečně jí máš takhle již od narození?“
„Ano,“ Veeno pohlédl na svou pravačku, „matka mi vždy říkala, že se za ní nemám stydět. Ale ostatním lidem se vždy hnusila, proto jí schovávám.“
„Měl jsi jí velmi rád, že ano?“
Veeno lehce přikývl.
„Byla ten nejlaskavější a nejhodnější člověk na světě. Nezasloužila si zemřít." Chvilku ani jeden nepromluvil. „A co tvá matka?“ Obrátil se k Ifthir. „Onehdy na pláních si mi řekla, že jsi jí už několik let neviděla. Musí to být hrozné, vědět, že je tam někde a stále se s ní nemoct setkat.“
Ifthir ihned neodpověděla, se smutným výrazem ve tváři hleděla dolu z věže.
„Má matka také zemřela. Když jí ode mne otec vyhnal, už jsem jí nikdy neviděla. Potom mi jednou řekl, že již nežije.“
Veeno stál vedle ní a marně přemýšlel, co by jí řekl. Chtěl jí nějak utišit, ale připadalo mu, že ať řekne cokoliv, ještě by to zhoršil.
„Měla bych se ti také omluvit, Veeno.“ Pokračovala nakonec Ifthir. „Řekla jsem ti také pár ošklivých věcí.“
„To není třeba, občas dokážu být dost nesnesitelný.“
„Ne, rozhodně víš, co to je zodpovědnost. A jsem ráda, že jsem potkala zrovna takového zachránce. “ Veeno se usmál a dál již nic neříkal. Stáli tam vedle sebe a hleděli na blankytnou oblohu s bělostnými mraky. Byl rád, že jí tentokrát nepřivedl k pláči. Rozhodl se raději neptat, proč ji ghyrseni neustále pronásledují. Příležitostí bude více.

„Tak tady vás máme,“ pravil jako vždy usměvavý Enji, když sešli oba zpět do knihovny. Stůl vypadal ještě hůře, než když Veeno knihovnu opustil. Ifthir se vydala Enjimu ihned pomoci.
Oru se nenápadně přikradl k Veenovi: „Doufám, že ses omluvil, bráško.“
„Mohl bys mi také víc věřit. Nebrečí ne, tak je to v pořádku.“ Veeno se teď obrátil k Enjimu: „Enji, napadlo mě, když máte tak rozsáhle znalosti a tolik knih. Nedokázal byste mi říci něco o mém meči? Nikdy jsem nenalezl nikoho, kdo by mi byl schopný nějaké informace poskytnout.“
„Á jistě, tvůj meč,“ rukou si přejel po vousech. „Mohlo mě napadnout, že se na něj budeš ptát, ale bohužel ti moc nepomohu. Zbraně nejsou má specialita.“
„Škoda, myslel jsem, že budu mít konečně nějakou stopu,“ odvětil zklamaný Veeno.
„Nicméně,“ pokračoval Enji, „pár informací bych ti měl být schopen poskytnout. Předně, tvůj meč je velmi zvláštní a neobvyklý, ale to jistě již víš.“
„No je pravda, že jsem podobný zatím neviděl.“
„Ano, ale to není přesně to, co myslím. Tady Oru mi řekl, že si s ním dokázal zabít ghyrseny.“
Veeno nechápal, kam tím Enji míří.
„Nuže věz, že ghyrseny je normální zbraní téměř nemožné zranit.“
„Co? Já myslel, že jsou to jen obyčejná zvířata.“
Enji se zasmál, „Chlapče, žádné obyčejné zvíře se neobjeví jen tak z ničeho nic a nebude tak vytrvale pronásledovat svou kořist. Legendy pravý, že jde o démonické psy, ale co je na tom pravdy nevím. Lidé jsou zvyklí věci zveličovat. Jisté je, že to nejsou jen tak obyčejná zvířata.“ Enji pohlédl na jejich překvapené pohledy. „Chlapče neříkej mi, že jsi nevěděl, že ghyrseny lze skutečně zabít jen pomocí tenkai?“
„Tenkai?“
„Ano, tak se nazývají meče, jako je ten tvůj. Dnes jsou velice vzácné, máš veliké štěstí, že jeden vlastníš. Jinak byste již všichni byli roztrhaní na kusy. Lidé ovládli jejich výrobu, krátce po příchodu na tento svět. Proces výroby je nesmírně obtížný a časově náročný. Přesný postup bohužel neznám, ale čepele jsou vykovány ze zvláštní oceli, a když je meč dokončen, ještě se musí – laicky řečeno – očarovat. Na světě dnes existuje pouze pár jedinců, kteří jsou schopni vyrobit tenkai. Ten tvůj však vypadá mnohem starší, než které jsem kdy viděl. Vůbec se nedivým, že jsi nebyl schopný nalézt nikoho s patřičnými znalostmi. Jejich výrobci je možné spočítat na prstech.“ Enji se na chvíli zamyslel. „Teď si vzpomínám, že jeden výrobce tenkai žil v Tallanu. Ten by ti snad mohl říci více, neboť se mezi sebou jednotlivý výrobci často znají. Je tu tedy šance, že tvůj meč rozpozná.“
„V Tallanu? To bych se za ním měl možná zastavit. Stejně je to při cestě.“
„Při cestě? Kam máte, u všech bohů, až namířeno?“
Veeno se podíval na Orua a Ifthir a hledal nějaký náznak souhlasu. Nakonec, ale stejně neviděl žádný důvod proč to Enjimu neříct. „Máme namířeno do Casenienu.“
Enji překvapeně zamrkal.
„Tak to vás čeká vskutku dlouhá cesta. Casenien je odtud ještě velmi daleko. Ale pokud se nemýlím, tak není nutné cestovat přes Tallan. Pojďte, ukážu vám cestu na mapě.“
Všichni se shromáždili okolo stolu, Enji po chvilce váhání odstrčil hromadu papíru na stranu a povytáhl cíp mapy, který ležel na zemi. Byla tam zakreslena centrální část Midraenu, včetně Tallanu a Casenienu.
„Tady to je,“ ukázal na mapu. „Tato věž se nachází zhruba uprostřed Aielských plání, zde je pouze jejich východní hranice. Zhruba v těchto místech se nachází vesnice,“ Enji ukázal na oblast nedaleko plání. „Odtud mi každých čtrnáct dní vozí obchodník potraviny a ostatní věci. Až se zahojí tvá zranění, chlapče, může vás vzít s sebou. Jak vidíte Tallan je mírně na sever a cestou tam se trochu zdržíte. Jestliže tedy nebudete chtít do Tallanu, můžete jít touto cestou přímo do Casenienu.“
„Ne, chci vědět o tom meči co nejvíce.“
„Pane Enji,“ zeptal se Oru, „co je tady ten flek?“
Enji se zasmál: „To je střed světa.“
„Střed světa? Nesmysl,“ odvětil Veeno.
„Ne,“ přerušila ho Ifthir, „to místo skutečně existuje. Lidé věří, že to je původní střed světa.“
„Přesně tak, to děvče má pravdu. Učenci z celého světa, se dohadují o účelu nebo jen původu toho místa. Někteří věří, že je bránou do jiného světa. Pár bláznů se již našlo, co to chtělo poznat na vlastní kůži, ale nikoho z nich už nikdo neviděl. Během války prvních dvou národů údajně zmizela většina světa pod hladinou oceánu. Takže se můžeme pouze domnívat, že to místo skutečně kdysi bylo středem světa. Přesto je to i dnes významná dominanta centrální oblasti. Casenien je tomu místu nejblíže. Proto má takový význam. Je to obchodní křižovatka, kam se zbíhají všechny cesty, tvoří tak novodobý střed světa.“
„Podle pověstí, tam kdysi existovalo město, a aby ho jeho obyvatelé uchránili před zničením tak ho vyzvedli do oblak,“ pokračovala Ifthir.
„Ano, ale to je pouze báchorka, na tom místě je pouze obrovská díra do země. Tak obrovskou masu nemohla vyzvednout žádná síla na tomto světě. A už vůbec ne ji přimět létat v oblacích.“
„Létající město. To bych rád viděl.“
„Tak to máš Veeno smůlu,“ zívl Oru, „protože, jak si slyšel tak neexistuje.“
„Proč vlastně jen tenkai může zranit ghyrseny?“ vrátil se Veeno zpět k meči.
„Těžko říct. Lidé věří, že když přišli na tento svět, již tu existovaly dva národy. Ty spolu vedly nekonečnou válku. Jelikož jejich moc předčila vše, co lidé do té doby znali, nebylo je možné zranit žádnou zbraní, kterou lidé vlastnili. V této době vznikly tenkai. Jelikož ghyrseni zřejmě pocházejí z této doby, není možné je zabít jinak než pomocí tenkai. Ale jsou to jen odhady. Nikdo již neví co je na tom pravdy, neboť již nežije nikdo, kdo by to mohl potvrdit. A písemné prameny byly povětšinou zničeny během války.“
Po zbytek dne Oru s Ifthir pomáhali Enjimu v knihovně. Veeno se jen tak poflakoval. Seděl ve svém pokoji a zadumaně hleděl na svůj odraz na čepeli meče. Přemýšlel, proč mu ho otec nechal. Když se jedná o takovou vzácnost. Věděl snad, že ho bude jednou potřebovat? Všechno mu teď připadalo mnohem záhadnější, pokoušel se vybavit nějaké vzpomínky na svého otce. Něco, co by mu napovědělo, ale vždy si vybavil pouze jeho tmavý obrys. Otráveně zasunul tenkai zpět do rudé pochvy.
Ani si už nemohou vzpomenout na to, jak vypadal. Tak jak ho mám tedy najít? Stejně ho ani nepoznám, tak k čemu mi to je. Znovu si povzdechl. Proč musí být všechno tak složité? Copak se neumí dospělí chovat rozumněji?
Vzhledem k tomu, že Veeno prospal celý týden, nebyl večer příliš unavený. Seděl opřený o stěnu a hleděl skrze okno na měsíc v úplňku.
„Něco tě trápí, bráško?“
„Ne, jen jsem přemýšlel, kolik tajemství můj otec ještě má. Tenkai, meč který je schopen zabít nesmrtelné bytosti. Myslím, že mě čeká ještě pár překvapení.“
„Snad se ti ho podaří nalézt. Možná by ses mohl pak vrátit domů.“
„Nebuď blázen, bratříčku. Ty jsi teď má rodina, ne on. A koukej už spát, čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Obrátil hlavu zpět ke stříbrnému měsíci a myslel na Ifthir, na to jak s ní dnes hleděl na modrý obzor. Teď, když jí viděl umytou a v nepotrhaných šatech, musel uznat, že je velmi pěkná.
Následující dny strávili všichni ve velkém očekávání. Přestože byli Veeno i Oru rádi, že nemusí spát venku a jíst pouze jablka, bylo na nich vidět, že se již nemohou dočkat, až budou opět na cestách. Enji ve volném čase učil Orua číst a psát. Ifthir se pak starala o Veenovi obvazy a pomáhala Enjimu při léčení. Přestože se pod jeho péčí rána rychle zacelovala, stále mu prudké pohyby působily bolest. Navíc se mu po celém rameni táhla ohromná jizva, trvalá památka na jeho střet. Veena ani nenapadlo, že jeho zranění bylo až tak vážné. Když pak za několik dní přijel obchodník a Enji s ním vyjednal jejich odvoz při jeho další návštěvě, jedna jejich část nechtěla pohodlí domu pána větru opustit.

„Tak je čas se rozloučit,“ řekl Enji, když ho konečně opouštěli. „Rád vás zase někdy uvidím a zde máte něco na cestu,“ podal jim malý váček s penězi, tři měchy na vodu a tornu s jídlem, kotlíkem a přikrývkami.
„Jste hodný Enji, ale tohle nemůžeme přijmout.“
„Jen berte, já tu stejně mnoho peněz neutratím a jsem rád, že jsem tu měl nějakou společnost. Novinky ze světa slýchávám jen málokdy. A za ten týden jsem jich od Orua slyšel více než dost.“
„Děkujeme.“
„Dejte si pozor,“ pošeptal Enji Veenovi, když odcházeli. „Jestliže, se ve světě objevili ghyrseni, nevěští to nic dobrého. Naposled je lidé viděli za války. Počasí se může velmi rychle změnit.“ Veeno přikývl a ještě jednou mu za vše poděkoval. Potom naskočil na vůz a usadil se naproti Ifthir. Usmála se na něj a on na ní. Za stálého kodrcání povozu se pozvolna vzdalovali od věže, ve které nalezli po několik dní náhražku domova. Když byl věž již téměř z dohledu, objevil se na jejím vrcholku záblesk světla, který viděl Veeno před jejich střety s ghyrseny. Vzpomněl si na veliký dalekohled v Enjiho pracovně. Na tváři se mu mihl lehký úsměv.
„Víte,“ řekl Oru, „Enji mi bude chybět. Byl to moc milý pán.“
„To tedy ano,“ přitakal Veeno.