Kronika Keronie 14. kapitola

Styděl se, neměla ho takto vidět. Doufal, že v noci si jeho skromného oděvu nevšimla a že se mu ráno podařilo vyjít z pokoje nezpozorován. Opak byl ale pravdou. Nebyl sice žádný puritán, ale byla to jeho paní a on neměl dovolit, aby ho takto přistihla. Měl jí projevovat úctu a respekt a ne pobývat v jejím pokoji jen v nohavicích na spaní.
Richard se na Veroniku otočil a pravil.
„Má paní, v noci mě probudil tvůj křik. Přiběhl jsem do pokoje, ale žádného útočníka jsem nezahlédl. Byla jsi tam sama, ale pořád křičela. Klekl jsem si k posteli a snažil se tě uklidnit, po chvilce se mi to podařilo. Přestala jsi sebou házet a křičet. Poté ses probudila a nevzpomínala sis, co přesně se ti zdálo. Jen že jsi někde běžela a byla vyděšená. Slíbil jsem ti, má paní, že u tebe zůstanu a budu hlídat tvůj spánek. Omlouvám se, pokud jsem ti způsobil nějaké nepříjemnosti. V noci jsi asi nebyla úplně probuzená, když jsem s tebou hovořil. Když jsem ráno odcházel, myslel jsem, že ještě spíš.“ Odvrátil od ní svou mírně červenající tvář a začal opět pozorovat plameny v krbu.
Veronika si během jeho projevu podepřela hlavu dlaní o opěradlo křesla a pozorovala ho. Když skončil, překvapilo ji, že se začervenal. Asi se mu vzpomnělo, jak byl oblečený. ,Spíš co na sobě neměl,‘ pomyslela si. Opět si vybavila si pohled na jeho vypracovaný hrudník a musela od něho odvrátit zrak a doufala, že si nevšiml pro změnu jejích rudnoucích tváří.
,Ne že bych v životě žádný nahý trup neviděla, ale jeho byl opravdu pěkný. Celé Richardovo vzezření působilo magicky.‘ V duchu se ušklíbla nad tímto označením. ,Vždyť všude kolem je ta jejich magie. Ale on byl něco výjimečného. Možná to bylo tím, že už dlouho žádného přítele neměla a on byl navíc tak moc pohledný. Připomínal jí dávného bájného hrdinu, rytíře, co jede na svém koni zachránit princeznu před zlým drakem. Ovšem tady chyběla princezna i drak.‘ Zarazila se. ,Princeznino místo převzala budoucí královna. Takže jí chyběl už jen ten drak a bylo by to ideální.‘ Zastavila své myšlenkové pochody, protože nevedly k ničemu smysluplnému. ,Měla bych přestat myslet na jeho nahý hrudník a vymyslet co teď budu dělat.‘
Začínala se nepoznávat. Od kdy uvažovala o hrudníku nějakého muže, kterého znala sotva dva dny? A navíc, proč od něho neutíkala a nebála se ho? Naopak k němu cítila důvěru a věděla, že ji ochrání. Ani Melhoka ji nenaháněla hrůzu, tak jak by asi měla. Začínala z toho být zmatená. Vždyť každý jiný člověk na jejím místě by začal vyšilovat už z toho, když před ní včera doplachtil ten pohár. A jak reagovala ona? Ona jim všechno uvěřila. Tedy skoro všechno. Před nimi se to snažila nedat na sobě znát, ale uvnitř sebe cítila, že vše, co ji řekli, byla pravda. Nechápala, kde se v ní ten pocit vzal, ale když jí Richard vysvětlil, jak to tady mají s magií, pochopila, že za to zřejmě mohla ona. Skoro mohla cítit, jak ji prostupovala a obklopovala. Byl to zvláštní pocit, ale až tady v knihovně si ho plně uvědomila. Před tím byla zaneprázdněna koupáním a jídlem, ale tady ji nerušily okolní vjemy.
Byla tak pohroužená do svých myšlenek, že nepostřehla Richardovu otázku. Až ji před očima zamával rukou, vrátila se myšlenkami do přítomnosti.
„Ptal jsem se tě, má paní, zda máš další otázky nebo bys ráda pokračovala v prohlídce Melhoky?“
„Momentálně si na další otázky asi nevzpomenu. Můžeme pokračovat v prohlídce, kam půjdeme?“
„Ukážu ti stáje, zbrojnici, cvičiště a pár dalších míst. Následuj mne.“
Oba vstali a vydali se na obhlídku. Po cestě potkali několik sloužících a bratří. Všichni se Veronice klaněli a ustupovali jí z cesty. Připadala si maličká, nikomu nesahala ani po ramena. Raději se dívala přímo na Richardova záda a na ostatní se ani nepodívala. Za chvíli opustili skalní bludiště, jak mu Veronika začala v duchu říkat, a ocitli se na volném prostranství před budovami.
Zamířili k budově blízko brány. V jejím okolí se pohyboval větší počet bratří a všichni měli na svých kutnách připevněné meče. Jakmile se k nim přiblížili, všichni se jí postupně začali klanět, když kolem nich procházela. Nenápadně si je prohlížela a házela na ně nesmělé úsměvy. Cítila, že se opět začínala červenat. Nebylo divu, všude kolem sebe viděla pohledné urostlé muže, kteří se jí klaněli a prohlíželi si ji. Byla ráda, když vstoupili do nitra budovy a ona tak unikla jejich zpytavým pohledům.
V přízemí se nacházela ona zbrojnice a velká místnost, která sloužila jako tělocvična neboli cvičiště. Právě zde trénovalo několik dvojic. Veronika skoro nepostřehla jejich rychlé výpady a seky meči. Bylo to, jakoby sledovala tanečníky na parketu. Ovšem oni netančili valčík, ale přímo tanec smrti.
Vešli do další místnosti a zde byly uloženy různé typy zbraní. Od halaparten, kuší, luků až po meče, tesáky a nože různých velikostí.
Byla překvapená, kolik zbraní se zde nacházelo. Procházeli mezi policemi a Veronika zkusila z jedné z nich sundat menší meč s velmi zvláštním jílcem. Chtěla si ho prohlédnout zblízka. Police byla umístěna výš, než byla její výška postavy a tak se musela postavit na špičky, aby na meč dosáhla.
Uchopila jílec do pravé ruky a sundala ho z police. Neodhadla ovšem, že takový meč neváží několik deka, ale kil. Jak ji vyklouzával s pravé ruky, snažila se ho levou zachytit za jeho plochou stranu ostří. Stalo se to tak rychle, že nestačila v pravé ruce jílcem otočit do správného úhlu a tak ji dopadl na levou dlaň nabroušeným ostřím.
Ihned se objevily krůpěje krve, ani ji to pořádně nezabolelo. Protože ostří bylo velmi dobře nabroušené, projelo její tenkou kůži bez problému. Už se jí to kdysi stalo, když se nechtěně řízla skalpelem. Byl také tak ostrý, že to nejprve ani nepostřehla.
Z rány začala téct krev. Jak si Veronika po počátečním šoku začala uvědomovat, co se to stalo, začalo být ji špatně od leknutí, které jí onen meč způsobil. Upustila ho na zem, až to zařinčelo a opřela se o police za sebou stále sledujíc kapky krve vytékajíc z rány. Cítila, jak se jí nevolností stahoval žaludek. Začínala zrychleně dýchat a pomalu se podél polic svezla na zem. Nemohla odtrhnout zrak od rány na své dlani. Cítila bušení krve ve spáncích. Pomalu jí do mozku začala proudit ostrá bolest z její ruky.
Poté, co uslyšel rachot meče dopadajícího na zem, se Richard otočil a krve by se v něm v tu chvíli nikdo nedořezal. Uviděl svou paní, jak se opírala o police a poté sedala na zem a hleděla na svou dlaň. Z té vytékala krev a odkapávala na kamennou podlahu.
Přiběhl k ní a jal se zkoumat zranění. Zavolal na pomoc jednoho bratra, který se nacházel v místnosti a společnými silami kolem Verunčiny levé dlaně obmotali pruh plátna, aby zastavili krvácení.
Veronika skoro nevnímala dění kolem sebe. Stále hleděla na svou ruku a vzpamatovávala se z šoku. Po chvilce dokázala vnímat okolí a Richarda, který ji společně s jedním z bratří ošetřovali zranění. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Několikrát to opakovala, až si byla jistá, že byla opět trochu klidnější. Richard na ní celou dobu mluvil, ale ona ho začala poslouchat až teď.
„…není moc hluboké, má paní. Krev za chvíli přestane téct. Jsi v pořádku?“ mluvil na ni, zahlazoval ji záhyby obvazu a držel její ruku ve své.
„Omlouvám se, jsem nešikovná. Když já se jen chtěla podívat na zvláštní jílec toho meče.“ Sklopila hlavu a opět se začala červenat. Bylo jí trapně. Nejen že se ztrapnila před Richardem, ale i před tím jiným mužem a byla si jistá, že do večera budou všichni na Melhoce vědět, jak je nešikovná a neohrabaná. Nejraději by se zahrabala do země.
Richard pohlédl na vedle klečícího muže a ten mu pohled opětoval. Naštěstí to byl jeho přítel Sebastian a ne některý z těch namyšlenců. Sebastian uhádl, co se honilo jeho příteli hlavou, a promluvil k Veronice.
„Nic se přece nestalo, má paní. Jistě si budete pro příště pamatovat, že meče nejsou zrovna lehké a manipulace s nimi není jednoduchá. Ale hlavně že se vám nestalo nic vážného. Za chvíli se vám to zranění zahojí. Zpočátku každý, kdo se učil používat meč, si odnesl nějakou tu jizvu. Mohl bych vyprávět, jak k takové jizvě na levém předloktí přišel tady Richard. Stalo se to v době, kdy jsme oba vyrůstali a…“
„Myslím, že to by stačilo. Jistě si chceš odpočinout, má paní, odprovodím tě do pokoje,“ řekl mírně naštvaný Richard a postavil se.
Veroniku přešla její rozmrzelost nad její nešikovností a dívala se na muže naproti ní, jak se měřili pohledem. Byla zvědavá, co chtěl onen muž říct.
„Ale mě by, Richarde, zajímalo, jak jsi přišel ke své první jizvě. Pokračujte prosím, pane.“
„Sebastian jméno mé, má paní, jsem vám k službám,“ postavil se a dvorně se jí uklonil.
Podařilo se mu vykouzlit na Verunčině tváři malý úsměv. Byl stejně vysoký a starý jako Richard, ale to byly jediné věci, které měli společné. Sebastian měl rozčepýřené blond vlasy a zelené oči. Působil milým a přátelským dojmem.
Jak tak k nim od země vzhlížela, připadala si jako mezi obry. Byli tak velicí. Aby aspoň trochu vrovnala výškový rozdíl, začala se zvedat ze země. Ihned ji z každé strany uchopily ruce obou mužů a pomohly ji zvednout se. Trochu se jí zamotala hlava, zatřepala jí a nepříjemný pocit zmizel. Vymanila si paže ze sevření mužů a rozhlédla se po zbrojnici. Nikdo jiný se tam nenacházel a Veronice uniklo tiché oddechnutí.
„Povyprávíš mi teda ten příběh, Sebastiane?“ pohlédla na něj a pokusila se o štěněčí pohled. Zřejmě jí to vyšlo, protože on se jí znovu poklonil a řekl: „Jistě má paní.“ A obdařil ji upřímným úsměvem.
Richardovi docházela trpělivost s jeho přítelem. Nechtěl, aby se jeho paní dověděla, jak přišel ke své první jizvě. Ale při pohledu na její tvář, změnil názor. Sice vypadala, že zranění ji nerozrušilo, ale opak byl pravdou. Potřebovala přijít na jiné myšlenky. Věděl, že toho bude později litovat, ale nechtěl, aby se jeho paní trápila.
„Bylo by lepší, kdybychom se přesunuli do hlavní budovy. Za chvíli se bude podávat večeře a u ní si budeš moci vyslechnout onu historku, má paní.“
„To už uběhlo tolik času? Ani jsem si nevšimla. Dobře Richarde, ale nebude se podávat večeře v hodovní síni?“
„Předpokládám, má paní, že se nechceš před ostatními ukázat s obvazem na ruce. A jakožto naše budoucí královna můžeš večeřet ve svých komnatách a společnost si můžeš vybrat podle sebe.“
„Tak to je výborné, že nemusím jíst se všemi v tom sále,“ jen co to dořekla, chytla se za pusu a s obavou pohlédla na Sebastiana, zda ho tímto prohlášením neurazila.
„Nebojte se, má paní. Cokoliv řeknete, já o tom pomlčím. Ani o vašem dnešním zranění nikomu neřeknu, slibuji.“ Řekl a předvedl imaginární zamykání úst klíčem a ten pak za sebe odhodil. Poté se rozpustile na Veroniku usmál. Richard, stojíc za Sebastianovými zády, rozčílením jen mírně zkrabatil čelo.
Cítila se omnoho lépe, než před tím. Jak to tak vypadalo, bude zde mít možná dalšího přítele.
Vyšli ze zbrojnice, každý po jejím boku a zamířili do hlavní budovy. Cestou potkali služebnou a Richard jí sdělil, že Veronika povečeří ve svých komnatách spolu s nimi. Zastavili se vedle dveří, vedoucích do její ložnice, a vešli dovnitř.
Sebastian přistoupil ke krbu a rozdělával oheň. Veronika se mezitím rozhlížela po místnost, ve které ještě nebyla. Vévodil jí kulatý stůl z bytelného tmavého dřeva, kolem něho bylo rozestavěno šest dřevěných židlí. Před kožešinou u krbu byla rozmístěna tři dřevěná polstrovaná a vyřezávaná křesla. Po obvodu místnosti se dále nacházelo několik truhlic a jeden několika ramenný svícen. Na stěnách visely bohatě vyšívané gobelíny a stříbrné svícny. Richard, mezitím co si prohlížela pokoj, zapálil svíce na svícnech a pokoj zalila jejich tlumená záře.
Jen co se usadila ke stolu, vešli do pokoje sloužící a pokládali na stůl jídlo. Richard jednoho sloužícího zadržel a řekl mu, aby vyřídil Verunčině komorné, že má za nimi co nejdříve přijít.
Na stole se nacházely podobné pokrmy jako během oběda - nějací opeřenci, paštiky, bochníky chleba, zelenina a ovoce.
Vzala si jeden bochník, který byl dvakrát velký jako její dlaň a namazala si ho paštikou. Přikusovala k tomu zeleninu a zapíjela to vínem. Opět totiž na stole neviděla žádnou vodu. Jedla pomalu, protože levá ruka ji pořád bolela a znesnadňovala jí pohyb. Naštěstí si oba muži hleděli svých talířů a nevěnovali jí moc pozornosti. Rozhostilo se příjemné ticho, jak se každý soustředil na svou porci. Veronika to tak měla radši, než aby se vybavovala a nestíhala jíst. Právě když dojídala poslední sousta, vstoupila do místnosti její komorná.
„Přines prosím vlažnou vodu, obvaz a bylinky.“
„Jistě pane,“ uklonila se a zase vyšla ven.
„Na co to potřebuješ, Richarde?“
„Přece na tvou ruku, má paní,“ odvětil ji a usmál se na ni.
Ona mu úsměv neopětovala, myslela si, že se k jejímu zranění už vracet nebudou. Zachmuřila se a radši se zadívala do ohně, než aby se dívala na šklebícího se Richarda.
„Rána se musí pořádně vyčistit, má paní, jinak by se mohla zanítit,“ přihřál si svou polívčičku Sebastian.
Veronika se podívala na svou dlaň a všimla si, že přes obvaz prosakovala krev. Znovu se jí udělalo trochu špatně a litovala, že toho tolik snědla. Napila se vína a doufala, že nepříjemný pocit okolo žaludku odezní.
Její komorná se vrátila brzo a přinesla vše potřebné. Jakmile uviděla její zakrvácený obvaz, se zděšením vykřikla. Sebastian ji upozornil, že by se o tom neměl nikdo dovědět. Slíbila, že nikomu nic neřekne a pomohla Richardovi ránu ošetřit a zavázat.
Veroniku rána bolela. Zvlášť, když krev začala zasychat a obvaz nešel přímo sundat. Museli ho navlhčit, až se zaschnutá krev uvolnila a obvaz šel dát dolů. Richard jemně omyl ránu od krve a nanesl na ni jakousi pastu, kterou komorná rozmělnila mezi prsty a vytvořila z ní onu hmotu. Vonělo to po heřmánku, kopřivě a dalších bylinkách, které neuměla rozeznat. Opatrně obmotal bílé tenké plátno kolem dlaně a zápěstí, aby obvaz zafixoval. Uhladil ho a chvíli její ruku držel ve své a díval se na místo, kde ještě před chvílí byla vidět rána. Poté ji pustil, vstal od stolu a přešel ke krbu, o který se opřel a hleděl do plamenů.
Veronika ho celou dobu pozorovala a snažila se přijít na to, proč byl Richard najednou tak naštvaný. ,Vždyť jsem se mu omluvila,‘ říkala si v duchu. Nechápala co ho tak mohlo trápit.
Zatímco komorná sklízela mísu a bylinky, Sebastian pozoroval Richarda a Veroniku. Začalo v něm klíčit určité podezření. Umínil si, že je oba bude pečlivě sledovat, aby si své tušení ověřil.