Midraen: Cesta osudu - První hřích

Cesta pod koly pomalu ubíhala. Obchodník se jim představil jako Bontul. Ukázal se jako velmi dobrosrdečný člověk a byl to Enjiho přítel. Podle jeho slov vesničané již dlouhou dobu těžili z jeho předpovědí. Zdálo se, že je na této straně plání Enji velmi oblíben. Slunce teď měli po své pravé straně a pomalu ho nechávali za zády. Dokonce i vítr se zdál na voze daleko mírnější. Bontul byl podsadité postavy a ve vesnici vlastnil malý krámek, který řídil spolu se svou ženou. Měli před sebou necelé dva dny cesty. Bontul toho využil a řádně se rozpovídal.
„Tak, odkud vlastně znáte Ena?“
„Poznali jsme ho teprve nedávno,“ vložil se do rozhovoru Oru, když viděl, že Ifthir ani Veenovi do řeči moc není. „Zachránil tady bráškovi život. Ošklivě ho kousl…“ Veeno do něj dloubl loktem a poslal mu výhružný pohled. „Ošklivě ho kousla liška, když sháněl jídlo,“ dopověděl Oru bez sebemenšího zaváhání, Veeno na něj tázavě pohlédl. Ifthir schovala úsměv do dlaní.
„Liška,“ pokračoval Bontul. „To jste se ji pokoušeli ulovit?“
„No, měli jsme vážně hlad. Jenže bráškovi se ta rána pak zanítila. Nebýt Enjiho tak by bylo asi po něm.“
„Jo, v léčení to on se vyzná. Lidi z vesnice za ním občas chodí pro radu, případně ho vezmou k nemocnému. Nikdy nikoho neodmítnul. To je v dnešním světě vzácnost.“
„A kdy bychom měli dojet do vaší vesnice,“ optal se nervózně Veeno.
„Asi tak pozítří před polednem. Za chvíli se budeme muset utábořit, než zapadne slunce.“
Obloha za nimi již nabírala červený nádech, jak klesalo slunce k obzoru. Po věži již nebylo ani památky. Na travnatých pláních se proháněla rodinka zajíců. Zvětšující se chlad, donutil Ifthir k tomu, aby se řádně zabalila do velikého šátku, který jí daroval spolu s šaty Enji.
„Jestli chcete,“ ozval se znovu Bontul, „můžete pak přespat u mě doma, než vyrazíte na další cestu.“
„Ne, nechceme obtěžovat. Najmeme si pokoj v hostinci.“
„Peníze se vám budou hodit jindy. Radím vám dobře.“
Z nebe se sneslo káně a odneslo jednoho zajíce, který se nestihl schovat. Dalších několik minut jen mlčky seděli. Veeno byl ztracen ve svých myšlenkách. Přemýšlel o svém meči a otci. O tom co bude dělat, až ho jednou najde.
Zastavili krátce po soumraku. Několik set metrů od cesty stála skupina stromů, kam se vydal Veeno s bratříčkem pro dřevo. Vůz jim poskytl dostatečné závětří k tomu, aby rozdělali oheň. Noc tak byla mnohem snesitelnější. Přesto však spali opřeni jeden o druhého, jak byli zvyklí. Bontul hlasitě oddechoval na voze.
Do vesnice dorazili přesně, jak pravil Bontul. Tvořilo jí pouze několik málo budov, chaoticky rozmístěných kolem cesty. Byly postavené převážně ze slámy a hlíny, neboť dřeva tu stále mnoho nebylo a les byl až kus za vesnicí. Travnaté Aielské pláně byly pro zdejší obyvatele hlavní zdroj obživy. Kolem vesnice se páslo několik stád ovcí, koz a krav.
„Tak jsme tady,“ oznámil jim Bontul, „támhle ten dům, ten velký s tím štítem. Ten je můj. Zavezu tam teď vůz. Jak jste se tedy rozhodli? Přespíte u nás nebo si raději najmete ten pokoj v hostinci?“
Mezi domy a po cestě procházelo několik lidí, někteří si zběžně prohlédli nové návštěvníky, zbytek kolem procházel jen bez povšimnutí. Mnoho lidí zdravilo Bontula, když kolem projížděli, ať již kývnutím hlavy nebo slovy.
„Ještě nevíme. Můžeme se tu trochu porozhlédnout?“
„Jak je libo. Když tak víte, kde bydlím. Kdykoliv se zastavte.“
Veeno seskočil z vozu a počkal, než tak učiní Oru a Ifthir. Obchodník dál pokračoval a za několik okamžiků zmizel za svým domem. Rozhlédli se po okolních domech. Prostor tvořící náves byl pouze rozježděná cesta, místy ještě rozbahněná. Naproti Bontulově obchodu, stál další veliký dům, z větší části postaven ze dřeva. Vývěsní štít dával najevo, že se jedná o hostinec. Veeno se vydal jeho směrem, ačkoliv nevěděl, co přesně ve vsi hledal.
„Veeno,“ oslovila ho Ifthir, „proč nechceš zůstat u Bontula? Zdá se mi docela milý.“
„O to nejde. Raději bych se vyhnul zbytečným otázkám. Na můj vkus je až moc upovídaný. Podíváme se dovnitř, jak to vypadá.“
Vnitřek hostince tvořila jedna velká místnost s mnoha stoly, většina z nich byla obsazená. Naproti vchodu byli schody do dalšího patra. Za nimi byl druhý východ na dvůr. Když vešli, upřelo se k nim několik pohledů. Zvláště hostinský na ně hleděl značně podezřívavě.
„Copak děti,“ zasmál se drsným hlasem majitel hostince, „ztratily jste se?“ Z lokálu se ozval smích. „Tohle není zrovna místo pro takové jako vy.“
„Chceme pokoj,“ odvětil Veeno a pozorně se rozhlížel po hostinci. Jeho pohled se zastavil na muži, který seděl u okna. Muž na ně upřeně hleděl a škrábal si několika denní strniště. Jeho tvář byla posetá mnoha vráskami. Když si ho Veeno začal prohlížet, odvrátil hlavu a hleděl z okna.
„Všechny jsou obsazeny,“ odpověděl hostinský. Veeno sdělil Ifthir a Oruovi, ať na něj počkají u Bontula, že za nimi brzy přijde. Počkal, než vyjdou ze dveří, a obrátil se zpět k hostinskému.
„Jak daleko je to do Tallanu?“
„Tak pět, možná šest dní pěšky.“ Vedle Veena se postavil muž, který seděl u okna. Byl vyšší než většina dospělých. Urostlé tělo držel zpříma, budil úctu a respekt. Hodil na pult několik mincí a požádal hostinského, ať mu připraví koně.
„A pospěš si hostinský. Spěchám.“
Ten houkl na pacholka a sám se dal do roznášení pití. Veeno si muže se zájmem prohlédl. Byl oblečen v hnědých kožených kalhotech a kabátci stejné barvy. Z ramenou mu splýval obnošený tmavý plášť s kápí. Na zádech měl dlouhý luk a toulec šípů. Mezi krátkými černými vlasy se mu lesklo již několik stříbrných. Jednou rukou se opíral o pult, zatímco druhou měl položenou na jílci meče. U nohou měl brašny se svými věcmi. Zahleděl se Veenovi do očí, ten měl pocit, jakoby mu hleděl až do žaludku.
„Děti jako ty by se tu neměli toulat. Je to tu nebezpečné,“ řekl hrubým, lehce chraplavým, hlasem, který zněl mnohem mlaději, než na kolik Veeno muže odhadoval. Ve dveřích na dvůr se objevil pacholek. Muž mu vložil do dlaně minci a odešel.
„Ty jsi tu ještě,“ zeptal se nedůtklivě hostinský. Veeno odtrhl zrak od tajemného muže a podíval se na hostinského. „Budeš něco chtít nebo tu hodláš jen tak postávat?“
Veeno zakroutil hlavou a vyšel ze dveří. Na cestě k Bontulovi se zastavil na návsi a ještě jednou si prohlédl vesnici, ale nenalezl nic zajímavého. Zaslechl hluk blížících se koní a vyplašené výkřiky. Ohlédl se. Z východu přijíždělo několik jezdců v černých pláštích a maskách. Lidé zděšeně uskakovali z cesty. Všichni se běželi schovat, bázlivě sledovali jezdce ze svých úkrytů. Ani Veeno na nic nečekal a zaběhl za roh Bontulova domu. Jezdci se zastavili uprostřed prázdné návsi. Vůdce sesedl z koně a vešel do hostince. Ostatní čtyři jezdci zůstali na koních a sledovali okolí. Kolem projel muž, který sledoval Veena v hostinci. Seděl vzpřímeně v sedle a vypadal, jako by se nic nedělo. Jezdci ho pohledy vyprovodili k hranici vesnice. Veeno se ani nehnul. Snažil se přijít na to co se vlastně děje. Ani ne za dvě minuty se objevil jejich vůdce. Pokynul dalším dvěma jezdcům. Sesedli a následovali velitele přímo do Bontulova obchodu. Veeno se v pokleku přesunul pod okno. Zevnitř zaslechl hlasy.
„Kde je,“ zeptal se chladný hlas. Bontul jen vyděšeně blekotal. Veenova mysl pracovala na plné obrátky. Srdce mu bušilo a dech mu připadal strašně hlasitý. Ruka se mu třásla, pevně proto stiskl svůj meč.
„Kde je ta holka, tlusťochu,“ dožadoval se vůdce jezdců ještě hlasitěji.
„Prosím,“ koktal vyděšený obchodník, „ já…“ Zevnitř se ozval zvuk ostří opouštějícího pochvu a následně rána. Veeno nadskočil leknutím.
To se jen něco rozbilo, uklidňoval sám sebe. To je v pořádku, určitě hledají někoho jiného.
Náhle mu v mysli zavířila Enjiho slova: „Žádné obyčejné zvíře se neobjeví jen tak z ničeho nic a nebude tak vytrvale pronásledovat svou kořist.“
To je hloupost pomyslel si Veeno. Určitě to s nimi nijak nesouvisí. Ze vnitř se ozývaly rány padajících předmětů. Co když to jsou jejich páni, napadlo ho.
„Tak mluv dědku. Možná, že pohled na tvou ženu ti rozváže jazyk.“
„Ne. Prosím. Já… Ona je… Ona je nahoře. Prosím, neubližujte mé ženě.“
Veenův dech se zastavil. Jeho ruka křečovitě svírala pochvu meče. Snažil se přemýšlet. Vymyslet nějaký plán, něco co by měl udělat, aby zachránil Orua a Ifthir. Ne. Nemůže dovolit, aby se jim něco stalo.
Proplížil se okolo domu k postrannímu vchodu. Žaludek měl až v krku. Co nejtišeji otevřel dveře. Ozvaly se kroky směřující po schodech nahoru.
Už nemám čas, pomyslel si Veeno. Musím něco udělat. Musím je zachránit.
Vklouzl dovnitř. Ozval se křik a těžké rány. Veeno měl všechny svaly napnuté. Cítil. Ne, slyšel svůj puls. Snažil se jít co nejrychleji, ale zároveň potichu. Již byl u schodů. Ozval se zvuk lámajícího se dřeva. Ženský křik a pláč naplnil jeho uši. Něco v něm se zlomilo. Jednal naprosto instinktivně. Vytáhl meč a několika skoky vyběhl po schodech. Jezdci k němu byli otočeni zády. Právě prolomili dveře do místnosti. Jeden chmátl po Ifthir. Oru k ní přiskočil, chtěl jí chránit. Zasáhla ho jezdcova pěst. Veeno zakřičel vzteky a rozeběhl se proti jezdcům. Nedokázal se ovládnout. Otočili se. Než stihl první sáhnout po meči, zasáhl ho Veenův tenkai. Zanechávaje na jezdcově hrudí hlubokou ránu, táhnoucí se od jeho pravého ramene až k žaludku. Veenovi stékala po rukou jezdcova krev. Třásl se hněvem po celém těle. Zorničky měl roztažené. Hleděl na mrtvého jezdce.
„Co to…“ Druhý jezdec odhodil Ifthir stranou a tasil. Veeno stihl uskočit, ale ztratil rovnováhu a upadl. Jezdec tentokráte mířil na hlavu. Veeno nastavil ráně meč. Ta však byla příliš silná, nedokázal jí odrazit a jezdcův meč sklouzl po jeho. Z Veenovi levé paže začal stékat pramínek krve. Veeno se pokoušel dostat z jeho dosahu. Následovala další rána. To byl Veeno již připraven, nastavil opět svůj meč. Levou rukou ho podepřel kousek od špičky. Ze spodu se ozvali další kroky, to mu dodalo sílu. Jezdec se chystal Veena probodnout, ten se mu pokusil podrazit nohy. Téměř se mu to podařilo, jezdec na chvíli ztratil rovnováhu. Veeno na nic nečekal a vymrštil ruku s mečem. Zpoza masky se ozvalo přidušené zachroptění. Jezdec se skácel na zem.
Ze dveří vyběhl Oru, za zády měl Ifthir a Bontulovu ženu. Všichni zůstali jako přimražení. Veeno seděl na zemi, opřen o levou ruku. V natažené pravé paži křečovitě svíral svůj meč, kterým právě probodl druhého jezdce. Byl celý od krve. Oči vytřeštěné na tu spoušť. Prudce oddechoval.
„Bráško, pozor.“
Veeno se ohlédl. Spatřil za sebou dalšího jezdce, který se právě napřahoval k ráně. Veeno již neměl čas zareagovat. Meč zasvištěl vzduchem, Veeno strachem zavřel oči. Ozvala se tupá rána. Jezdec upustil meč a svalil se na zem. Za ním stál Bontul s polenem v ruce. Na tváři měl několik modřin a šrám od meče.
„U všech bohů. Co jsem to jen udělal,“ zajíkal se obchodník a upustil poleno. Veeno stále seděl na zemi s mečem v ruce. Jeho tělo mu vypovědělo službu. Nemohl se vůbec hýbat. V šoku hleděl na mrtvé muže před ním. Nechápal, co se stalo. Chtěl plakat, ale nemohl. Levou ruku měl potřísněnou vlastní krví.
„Veeno, rychle musíme odsud,“ křičel Oru, ten ho však nevnímal. Oru s ním zatřásl. „No tak bráško, musíme pryč. Oni šli…, oni jdou po Ifthir.“
„Ne,“ vykřikl obchodník. „Nedovolím. Nemohu vám to dovolit. Hledají tu dívku, jestli ji nedostanou a uvidí co se tu…,“ bylo vidět, že Bontul nemá daleko k slzám. „Bohové, co jsem to jen udělal.“ Zamířil k Ifthir a chytl jí za ruku. „Musím jim jí vydat. Jinak mě a mou ženu zabijí.“ Oru začal protestovat, Bontulova žena klečela v koutě a plakala. Náhle stál Veeno na nohou. Paži nataženou, mířil špičkou meče na obchodníkův krk.
„Co to děláš, chlapče. Vždyť oni nás zabijí.“
„Jak můžete vůbec něco takového udělat,“ ptal se Veeno, v jeho třesoucím se hlase bylo znát znechucení. „Jak nás můžete takhle zradit? Myslel jsem, že jste přítel.“
„Nic nechápeš, chlapče.“
„Nechápu,“ ptal se, „Chcete jim vydat nevinou dívku. Jste stejný jako oni.“ Veeno téměř křičel.
„Ale,…“
„Pusťte ji,“ hlesl roztřeseným hlasem Veeno. Ostatní mlčky přihlíželi. „Nedovolím vám jí odvést.“ Bontul na něj vyděšeně hleděl. „Povídám, pusťte jí. Jestli nechcete umřít hned teď.“
„Chlapče… Copak to nechápeš. Musím jim jí předat. Oni mě jinak zabijí.“
„Nedovolím vám to. Nechte ji jít,“ výhružně mu přitlačil špičku ke krku.
„Bráško…,“ Oru na něj vyděšeně hleděl. Nikdy ho takového neviděl.
„Veeno, ne,“ snažila se ho uklidnit Ifthir.
„Pusťte ji, říkám,“ zakřičel znovu Veeno. Třásl se po celém těle. Věděl, že není mnoho času. Druzí dva jezdci sem přijdou obhlédnout situaci. Obchodník povolil sevření okolo zápěstí Ifthir. Spolu s Oruem se postavila za Veena.
„Veeno, chlapče,“ škemral Bontul slabým hláskem. „Prosím, copak nechápeš. Oni nás zabijí,“ Nyní již skutečně plakal. „Copak chceš, aby nás zabili?“ Oru chytl Veena za ruku a snažil se ho táhnout za sebou. Ten se však ani nehnul. Hleděl na obchodníka. Ruka se mu třásla. Nevěděl, co má dělat. Jeho mysl nepracovala. Jedna část mu říkala, ať uteče. Druhá, ať vydá Ifthir. Bontul na něj hleděl s prosebným výrazem ve tváři. Plakal jako malé dítě. Veenovi se sevřelo srdce. Všechno se v něm mísilo. Konečně se Oruovi podařilo ho stáhnout s sebou. Bontulovi se podlomila kolena a klesl na podlahu. Tiše brečel a naříkal.
Všichni tři se opatrně vykradli postraním vchodem a zamířili rychle co nejdále od vesnice. Oru musel Veena táhnout za sebou, neboť nebyl schopný se téměř vůbec pohnout. Utíkali do lesa, co jim síly stačili. Veeno zahlédl, jak zbylí dva jezdci sesedají a míří k obchodu.
Utíkali dlouho. Zastavili se až po setmění, hluboko v lese, ztraceni. Nevěděli, kde jsou, ale to je netížilo. Oru naslouchal, zda neuslyší jezdce. Veeno klesl na kolena a upustil meč, s prázdným výrazem hleděl do země. Po tvářích mu tekly slzy. Podíval se na své ruce ušpiněné od krve, která se teď mísila s jeho slzami. Skryl hlavu do dlaní a plakal.
„Bráško.“
Ifthir k němu přistoupila a prohlédla si jeho ránu. Nebyla nijak hluboká, přesto však prohrabala vak, který jim daroval Enji. Nalezla tam i několik obinadel, kterými ránu ovázala.
Veeno je nevnímal. Plakal, pohlcen svými pocity. Topil se a nemohl nic dělat. Byl strháván stále hlouběji a hlouběji. Obklopovala ho temnota. Nemohl pochopit, co udělal. Chtěl zachránit Ifthir a Orua a pak… Ruce měl od krve. Zvedal se mu žaludek. V hlavě mu hučelo. Nebylo nic. Ani Oru, ani Ifthir. Pouze bezedná temnota, která ho pohlcovala. Před očima mu prolétl ten strašný pohled. Mrtví jezdci, vztyčená pravá paže a meč od krve. Již to nevydržel a začal zvracet. Ifthir s Oruem na něj hleděli, oběma po tvářích stékaly slzy. Byli vyděšení, plní strachu. Ale necítili se ani z poloviny tak strašně jako on. Viděl krev, jejich krev na svých rukou, na meči. Svalil se na zem, slzy mu stále tekly. Nikdy. Nikdy nechtěl nikoho zabít, žádného člověka. A nyní zde ležel, neznámo kde. Jeho strach, zloba, nenávist, smutek. Veškeré jeho emoce ho zahlcovaly a utápěly. Zabil. On. Spáchal svůj první hřích. Nenáviděl sám sebe. Stále se mu zjevoval Bontulův vyděšený pohled. Jeho prosebný výraz. Z něj se mu dělalo nejhůře. Přál si, aby byl celý zčernalý tak, jako jeho pravá paže. Aby již nic necítil, žádný smutek, žádný žal. Nic. Z celého srdce si to přál.
Nerozdělávali oheň, nikdo na něj neměl ani pomyšlení. Báli se, že by je prozradil. Ifthir a Oru vzali Veena mezi sebe, aby tak mohli přečkat noc. Nikdo ten večer nepromluvil. Jakoby i okolí odráželo jejich náladu. Les byl nezvykle tichý a tma, přes kterou nebylo vidět ani pár kroků.
Ráno se první vzbudil Veeno. Doufal, že to co se včera stalo, byla jen noční můra. Pohled na jeho ruce ho rychle vyvedl z omylu. Roztřásl se, částečně zimou, částečně strachem. Jeho útroby hlodaly temné myšlenky. Stal se z něj vrah.
Musel jsem ochránit své přátelé, pomyslel si.
Ale zabil jsi, odpovídal mu temný hlas v jeho nitru.
Musel jsem. Oni by mě bez váhání zabili. Také Orua a Ifthir.
Měl jsi jim nechat Ifthir. Ohrozil jsi tak Orua. Teď vás budou pronásledovat. Měl jsi ji tam nechat.
Ne. Je také můj přítel. Co by tomu řekl Oru.
Vždyť ti záleželo vždy jen na jeho bezpečí. Teď ho budou chtít zabít.
„Ne,“ vykřikl Veeno. Ifthir a Oru sebou trhli.
„Bráško, co se děje?“
Veeno vstal, rozhlédl se po okolí. Z očí mu tekly znovu slzy, prudce oddechoval, byl celý zpocený. Nedaleko zaslechl slabé šplouchání vody. Vydal se tím směrem. Ostatní rychle sbalili a následovali ho. Došli k malému potůčku. Veeno seděl na břehu a snažil se smít zaschlou krev.
Shodil plášť, rukáv i košili. Snažil se je vyprat, chtěl z nich dostat všechnu tu krev. Krev jeho obětí. Drhnul košili, avšak tmavá skvrna nechtěla zcela pustit. Celý zoufalý máchal košili ve vodě.
„Bráško,“ dodal potichu Oru, cítil se ztracen, netušil jak dál.
Ifthir přistoupila k Veenovi a jemně mu položila ruku na rameno. Veeno se zklidnil a nechal košili být. Klekla si vedle něj.
„Veeno,“ začala tiše, „mrzí mě, co se stalo. Nechtěla jsem vás do toho zatáhnout.“
„Co to povídáš Ifthir,“ okřikl jí Oru. „Jsme v tom společně, slyšíš. Zachránili jsme tě u toho stromu a slíbili, že tě doprovodíme do Casenienu.“
„Ale, já vás teď pouze ohrožuji.“
„Na tom již nezáleží,“ odpověděl Veeno. „Já je zabil. Zabil jsem člověka.“
„Ach, Veeno. Vždyť jsi to udělal v sebeobraně, kdybys nezasáhl tak…“
„Nejen to. Pořád vidím ten pohled. Ten prosebný pohled, ať tě může předat těm jezdcům.“ O hladinu se roztříštila drobná slza, která se odtrhla od Veenovy tváře. „Ten pohled mě stále pronásleduje. Vidím ho všude. Já, já ho zabil také. Tím, že jsem tě vzal s sebou, Ifthir, jsem ho zabil.“ Ifthir ho zaraženě sledovala. Oru na to vše hleděl ze zadu a napjatě poslouchal. Veeno se zcela sesypal, objal Ifthir a plakal. Pomalu ho objala také. Po celém těle se mu rozlévalo teplo, teplá náruč mu vracela vzpomínky na domov a matku. Jak ho vždy utěšovala, když jako malý plakal v jejím objetí.
„Udělal jsi správně, bráško,“ utěšoval ho Oru. „Nikdy bych ti neodpustil, kdybys ji tam nechal. Slíbili jsme přeci Ifthir…“
Ano, ujišťoval se Veeno, slíbil jsem jí přeci, že jí doprovodím až do Casenienu. Tam na věži, když jsme spolu pozorovali oblohu. Oru se dal do rozdělávání ohně.
„Musíme usušit tvé věci, bráško.“
Ifthir čekala než se Veeno uklidní a šla pomoci Oruovi. Veeno nic nenamítal, stále musel myslet na ty oči, které ho budou pronásledovat až do konce života. Nejen, že zabil dva jezdce, temné postavy pod maskou. Způsobil také smrt muže, který mu pomohl, kterého považoval za svého přítele. Muže, kterému věřil a který chtěl pouze ochránit život své ženy. Své rodiny.
Musel na to stále myslet, po celou dobu nepromluvil ani slovo. Oru s Ifthir se snažili naplánovat nějaký další postup. Stále se snažili navázat rozhovor s Veenem, ale ten je téměř vůbec nevnímal. Pouze několikrát přikývl na jejich dotaz či nějakou připomínku. Oru z něj byl bezradný. Ifthir byla také nezvykle zamlklá, kladla si vinu za to, co se stalo. Díky tomu se ten den nehnuli z místa.
„Bráško, no tak. Není to tvoje vina,“ pokoušel se ho utěšit Oru, aby s ním byla alespoň nějaká řeč. „Chtěl jim vydat Ifthir. Jen si se nás snažil chránit. Může si za to sám.“
„Jen chtěl ochránit svou rodinu,“ konstatoval tiše Veeno. „Udělal bych to samé.“ Oru vytřeštil oči. Veeno hleděl dál mlčky do ohně. V levé ruce svíral svůj meč. Připadal si zkažený a nečistý.
„Bráško, to přece nemůžeš myslet vážně.“ Přiskočil k němu a rozhořčeně s ním zatřásl. „To přeci nemyslíš vážně. Nikdy bych ti neodpustil, rozumíš. Nikdy.“ Pustil ho, stál před ním a hleděl na něj smutnýma očima. „Nedovolil bych ti pro mě obětovat něčí život. Vždyť Ifthir,“ odmlčel se. „Ona je jako moje sestra. Je to naše sestra. Slyšíš, Veeno. Je to také naše rodina! Vždyť právě proto jsi udělal to, co jsi musel.“
„Nechal jsem je zemřít, abych tě ochránil. Obětoval jsem je,“ hlas se mu třásl. Vzpomněl si na včerejší noc. „Co mne odlišuje od těch jezdců. Jen to, že nenosím masku. Obětoval jsem život nevinného pro svůj vlastní prospěch.“
„Bráško,“ Oru už nevěděl, co má říct. Veenova slova ho hluboce zasáhla. „To není pravda. Nemůže. Já. Já tomu nevěřím. Přece, přece nejsi zlý.“
„Já už ve zlo nevěřím, Oru. Ani v dobro. Ty jsou pouze v pohádkách. Tohle není pohádka. Dávno to již není pohádka. Spíše noční můra. Nějací lidé se nás snaží zabít a my jsme kdovíkde. Stejně do Casenienu nikdy nedojdeme. Ani pořádně nevíme, kde je. Vždyť jsme jen děti, ztracené, zničené.“ Ifthir k němu přiskočila a dala mu facku. Překvapeně na ní pohlédl.
Takhle nemluv, Veeno,“ okřikla ho Ifthir. Bylo vidět, že má také na krajíčku. „Nemůžeš, za to co se stalo. Dělal jsi to, co jsi považoval za správné. Nesmíš nad tím takhle uvažovat. To tě pouze zničí. Nechci, aby tě to zničilo. Bontul,“ hlas se jí zachvěl. „Bontul dělal, co považoval v danou chvíli za správné. Stejně jako ty. Jestli se máme dostat dál, tak nad tím takhle nesmíš uvažovat. Ty nejsi jako ti jezdci. Ty bys nikdy neudělal něco takového. Snažil ses nás ochránit. Nevíme jistě, jestli ho zabili. Třeba, ho ušetřili. Když viděli, že za to nemůže. Třeba se z toho vylhal. Nemůžeš na sobě nést špatné skutky všech lidí. Žádný člověk nemůže.“
Veeno na ní překvapeně hleděl. Nikdo se ani nepohnul, Oru těkal pohledem z jednoho na druhého. Hleděli na sebe. Nehnutě, jako kdyby sváděli nějaký souboj vůlí. Uplynulo několik okamžiků, než se pohnuli. Veeno spustil svou paži a na kratičký okamžik se mu na tváři objevil ztrápený úsměv. Ifthir se na tváři objevil slabý úsměv a několik slz. Klesla na kolena a vrhla se Veenovi okolo krku.
„Odpusť, Veeno, že jsem vás do toho zatáhla.“
Veeno v obličeji celý zčervenal. Cítil jak se mu slzy Ifthir vpíjí do košile. Nervózně jí objal.
„To nic, jsi přece naše sestra,“ opověděl ztěžka. Temnota v jeho srdci pomalu ustupovala. Věděl, že učinil správné rozhodnutí a učinil by jej znovu. Byl vděčný, že je Ifthir s ním a že s ním je i Oru. „Myslím, že bychom se měli konečně rozhodnout, jak tě dostat do Casenienu.“ Jedinou odpovědí mu byla vlna radostného pláče.