Midraen: Cesta osudu - Tallan

Naplánovat jejich další kroky bylo mnohem obtížnější, než si mysleli. Podle Ifthir jezdci pracovali pro jejího únosce a je tedy možné, že je budou neustále hledat. Cesta do Casenienu tak byla velmi nebezpečná. Veeno byl stále zamlklý, sám teď téměř vůbec nepromluvil, jen odpovídal na otázky. Naděje, že je Bontul stále na živu ho trochu probrala zpět do života, ale neustále ho sžíraly pochybnosti. Jen těžko se vyrovnával s tím, že zabil. Hluboko v jeho srdci zuřil boj. Oru s Ifthir doufali, že se s tím časem vyrovná a bude jako dřív. Pro Veena však již nebyla možnost návratu.
Rozhodli se pokračovat pouze mimo cestu a vyhýbat se vesnicím. Měli před sebou několik týdnů cesty, aniž by znali přesný směr nebo svou vlastní polohu.
„Bude to náročné, ale snad se to povede,“ pronesl Oru. „Až dojdeme do Casenienu, bude snad již všechno v pořádku.“
„Veeno, chceš stále jít do Tallanu,“ zeptala se ustaraně Ifthir.
Chvíli s odpovědí zaváhal, pak přikývl. „Musím zjistit o tom meči co nejvíce. Snad mě to dovede k otci.“ Ifthir se na něj starostlivě podívala. „Vím, co chceš říct, Ifthir. Ale nechci vás nijak ohrozit. Do města se vydám sám.“
„Ale vždyť vědí, jak vypadáš. Je tedy možné, že tě poznají.“
„Nedá se nic dělat. Nehodlám žít celý život ve strachu, jako vesničané, které jsme potkali. Nehodlám se uzavřít v domě a snažit se zapomenout na svět.“
Počkali do dalšího rána, než se vydali znovu na cestu. Zvolna kráčeli po proudu potoka, který je vedl na jihovýchod. Doufali, že je zavede k nějakému orientačnímu bodu. Navíc tak odstranili problém se zdrojem pitné vody. Nechtěli nic riskovat a neodvážili se vrátit na cestu. Chtěli pouze určit svou polohu. Věděli, že Tallan je zhruba na východ, ale zabloudit v těchto lesích by je mohlo stát mnoho času.
Před západem slunce zaslechli ruch z cesty. Vrátili se proto raději hlouběji do lesa. Rozhodli se, že večer stráví bez ohně.
Cesta lesem ubíhala jen velmi pomalu. Veena však uklidňovalo, že neslyší vytí ghyrsenů, ani že je nepronásledují maskovaní jezdci. Následující dny se drželi na doslech od cesty, aby neztratili správný směr, ale i tak se museli několikrát vracet a přiblížit se k cestě na mnohem menší vzdálenost.
Většinou se k cestě vypravoval Oru, v těchto věcech byl přeci jen lepší než Veeno. Na večer naopak pronikali hlouběji do lesa. Když se jim poštěstilo najít vhodný úkryt, odvážili se i rozdělat oheň. Veeno se po nocích budil zpocený a vyděšený. Bontulův prosebný pohled ho neustále pronásledoval. Několikrát se snažil nespat, o to horší to však bylo následujícího dne. Dny plynuly a Tallan se pomalu přibližoval.
Na večer dorazili k vesnici a rozhodli se vylepšit si trochu jídelníček. Ifthir už dávno neprotestovala a vždy s chutí snědla celou svou porci. Právě teď čekala s Veenem na Orua, až se vrátí s jídlem. Jeho si mohli jezdci pamatovat nejméně, přesto tu však riziko bylo. Očekávali ho na vrcholku malé skalky severně od vesnice. Byl z ní dobrý výhled do údolí a sama poskytovala dobré krytí. Veeno využil pěkného slunečného dne a vyhříval se na slunci. Příjemné teplo, jakoby rozhánělo stíny, které tížily jeho srdce. Vypadal lépe než několik předchozích dnů strávených v lese.
Zaslechl ze spodu prasknutí větvičky. Sáhl po meči, ačkoliv ho nechtěl použít.
„To jsem já, bráško.“
Veeno si oddechl a odložil meč. Podal Oruovi ruku a pomohl mu nahoru. Rozdělil jídlo, něco malého snědli, zbytek si uložili na později.
„Mam špatné zprávy,“ dodal po jídle Oru a podal Ifthir zmačkaný kus papíru. Veeno na Orua tázavě pohlédl, ten se snažil jeho pohledu vyhnout.
„To není možné,“ odpověděla šokovaná Ifthir. Papír držela stále v ruce. „Veeno, nesmíš jít do Tallanu. Jestli to bylo v téhle vesnici, tak to bude jistě i tam. Je to teď příliš nebezpečné.“
„O co jde, ukažte mi to.“
Sáhl po papíru a než ho Ifthir stačila schovat, vytrhl jí ho z ruky. Šok, který mu způsobilo, to co si přečetl, byl ohromný. Papír mu vyklouzl z ruky a lehce se snesl na zem. Pod hrubými skicami Veena a Ifthir byla velkými číslicemi vypsaná odměna deset tisíc stříbrných mincí, což představovalo malé bohatství.
„Bráško, nesmíš jít do Tallanu. Určitě se ti něco stane.“
„To je jedno. Jak Ifthir řekla, bude to teď všude. Máme štěstí, že na tebe není vypsaná odměna.“
„Ale…“
„Tallan je velké město, jistě se mi tam podaří proklouznout, aniž by mě někdo poznal.“ Ifthir to neuklidnilo.
„Nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně, Veeno.“
„Neboj Ifthir, budu v pořádku. Do Tallanu nám zbývá ještě pár dnů cesty, obhlédneme pak situaci na místě.“
„Bráško, také si myslím, že bys to neměl riskovat, jestli se něco stane.“
„Tak budete pokračovat beze mne a dojdete až do Casenienu.“
Veeno byl ve svém odhodlání dostat se do Tallanu za výrobcem tenkai neoblomný. Nechtěl si přiznat porážku takhle blízko u cíle. Nenechal se proto zviklat žádným naléháním. A pak, někde v hloubi jeho duše si přál, aby ho zajali a odsoudili. Bontul stejně zemřel jeho vinou, alespoň by došel klidu. Veeno se snažil ten hlásek zapudit, ale ozýval se v něm znovu a znovu. Ifthir ani Oru mu to nedokázali rozmluvit. Aby se vyhnul dalšímu dohadování, rozhodl, že je již čas vyrazit znovu na cestu. Obejití vesnice přece jen zabere více času. Chtěl se od ní dostat do bezpečné vzdálenosti ještě dnes.
Obcházení jim zabralo více času, než si Veeno myslel, zejména kvůli členitému terénu v jejím okolí. Proto, když padnul večer, byli stále ještě dost blízko, aby je mohl hořící oheň prozradit. Strávili tak další noc bez ohně. Lesem se neslo vzdálené vytí vlků a ze stromu se snášelo houkání sovy. Veeno opět mnoho nespal. Přemýšlel, co se stane s Oruem a Ifthir, pokud ho v Tallanu chytnou. Nechtěl je zbytečně vystavovat nebezpečí, ale musel se o meči svého otce dozvědět co nejvíce. Musel najít svého otce.
Teď již nemohu couvnout, ujišťoval sám sebe. Ne když, jsem tak blízko. Pokud se něco stane, oni budou v bezpečí za městem a budou pokračovat beze mne. Jistě se jim podaří dostat do Casenienu.
„Bráško, vážně si to nechceš rozmyslet,“ ptal se ho ráno znovu Oru.
„Ne. Musím najít svého otce.“
„Proč ale při tom, u bohů, musíš tak riskovat?“
„A co mám podle tebe dělat?“
„Zapomeň prosím na Tallan, bojím se, že se ti něco stane. Vždycky se dostaneš do nějakého problému. Zamíříme raději rovnou do Casenienu.“
„Už jsem se rozhodl.“
„No tak bráško,“ žadonil Oru, „proč musíš být tak tvrdohlavý. Copak ti na nás vůbec nezálež? Ifthir řekni mu prosím něco.“
„Veeno, copak to nemůžeš odložit? Můžete se do Tallanu vrátit později.“
Jejich přemlouvání mu lezlo na nervy. Už se neovládl a vybuchl.
„Ano, nech to na později. Já jsem přeci důležitější, než tvá vlastní rodina.“ Oba dva jeho slova dost překvapila. „Copak mi nemůžete dát na chvíli pokoj. To kvůli tobě mne teď hledají a Oru je v nebezpečí,“ křičel na ní Veeno. „Jenom proto, že jsi rozmazlená holka, co zatoužila po nějakém malém dobrodružství, co? Toulám se světem již několik let s jediným cílem. Nalézt svého otce. Oru je jak můj vlastní bratr a kvůli tobě nás již několikrát málem zabili. Tak mě laskavě nechej být. Oba dva,“ dodal, když Oru otevíral pusu.
Ifthir stékala po tváři slza a brzy jí následovaly další.
„Veeno,“ křičela na něj. On si jí však nevšímal a šel rázným krokem dál. Orua s Ifthir tak nechával za sebou. „Ty idiote, copak nechápeš, že mi na tobě záleží. Já…“
Vzdala to, když viděla, že si jí stejně nevšímá. Klekla si na zem a plakala. Oru zaraženě stál mezi ní a pomalu se vzdalujícím Veenem. Nakonec se přidal k Ifthir a pokusil se jí uklidnit, křičíc za bratrem: „Veeno, co to do tebe zase vjelo. Copak v sobě nemáš ani špetku citu? Hej! No tak počkej, když s tebou mluvím, ne? To nás tu chceš nechat? Veeno!“
Čekal na ně několik set metrů před nimi, opřený o strom. Jakmile si všiml, že jdou za ním, uraženě odvrátil hlavu a pokračoval v cestě.
Po následující dva dny se projevovala stále tíživější atmosféra, přestože cestou nikoho nepotkali. Oru se snažil stále častěji a usilovněji vymluvit Veenovi jeho plán navštívit Tallan, prosil také Ifthir, ať mu to pomůže rozmluvit. Ta ovšem trucovala a zdálo se, že jí je jedno, co se Veenovi stane.
K Tallanu došli po západu slunce. Vysoké věže jezerního města se třpytily ve světle vycházejícího měsíce. Město se rozkládala na ústí řeky směřující z ohromného jezera dále na jihovýchod. Více jak polovina města se rozkládala na vodě. Domy byly postaveny na desítkách malých ostrůvků, které se vyvyšovaly nad vodní hladinu a byly vzájemně propojené desítkami mostů a malých můstků. Ten největší z nich sloužil jako přístaviště pro lodě. Místo kamenných věží se tam nad hladinou tyčily stožáry lodí, kotvících v tamním přístavu.
Dohodli se, že počkají několik hodin a pak přejdou přes cestu směrem k jihu. Oru s Ifthir, která byla na Veena stále rozzlobená a tak se na něj během dne ani nepodívala, na něj měli počkat v lese na druhé straně města, odtud se on vydá do města a pokusí se najít výrobce tenkai. Najedli se ze svých zásob a čekali, než se zcela setmí, aby mohli bezpečně přejít cestu.
Ráno, když procházeli lesem, narazili na malé údolí. Zde si domluvili setkání. Pokud by se Veeno nevrátil do rána, mají druhý den vyrazit bez něj. Vyhnou se všem obydleným oblastem a dojít bezpečně až do Casenienu. Veeno vyrazil po poledni, vzal si několik mincí, rozhodl se totiž koupit nějaké jídlo. Zbytek věcí nechal u nich, vzal si pouze meč a jeden vak. Vybral si ten Oruův. Neboť byl menší, takže budou mít kam případně dát všechny věci, pokud by se nevrátil. Pomalu vyrazil na cestu, Oru se ho snažil ještě zastavit, ale Veeno již byl pevně rozhodnutý. Na cestu dorazil za několik minut, přetáhl si přes hlavu kápi a pokračoval k městské bráně.
Co chvíli ho míjeli povozy s obchodníky, osamocení jezdci i poutníci jako on. Doufal, že se tak dostane do města nepozorovaně. Tallan byl obehnán vysokými hradbami, co každých pár metrů z nich vystupovala strážní věž. Za nimi se tyčilo několik dalších věží. Blížil se k bráně, vmísil se dy temezi skupinku lidí mířící taktéž do města. Stráže líně postávaly u brány a nenamáhaly se kontrolovat kolemjdoucí. Bez problémů prošel až dovnitř.
Vnitřek města byl stejně impozantní jako jeho hradby. Většina budov byla postavena z bílého kamene. Od brány vedla široká ulice k náměstí. Cestou míjel mnoho obchůdků s rozličným zbožím. Zahlédl tu zlatníka, Obchodníka s ptactvem i exotické zboží ze všech koutů Midraenu. Nejraději by prolezl všechny obchody, ale nechtěl se příliš zdržovat. Za oknem krejčovství zahlédl kus papíru s vypsanou odměnou na něj a na Ifthir, což ho upozornilo na bláhovost toulání se po městě. Veeno začal pochybovat, zda to byl dobrý nápad sem chodit. Vstoupil do jámy lvové, jestli ho objeví, bude téměř nemožné utéct. Došel až na náměstí, které bylo přeplněno stánky a lidmi. Odněkud ucítil vůni uzeného masa, vydal se tím směrem. Dělalo mu problémy jít, tak aby do někoho nevrazil.
Na opačné straně náměstí nalezl řezníka, po chvilce váhání vstoupil dovnitř. Zvonek zavěšený nad dveřmi zacinkal a upozornil tak majitele krámku na nového zákazníka. Veeno se rozhlédl po obchodu a vyhlédl si kus uzeného masa.
„Co to bude, pane,“ zeptal se řezník, a odložil veliký nůž, kterým právě porcoval maso.
„Támhle ten kus masa, co stojí?“
„Tenhle,“ sundal řezník uzené z háku, „to bude za čtyři stříbrňáky.“ Veeno odpočítal mince a podal je řezníkovi. Vzápětí si uložil maso do vaku a chystal se k odchodu.
„Prý tu žije osoba, která umí vytvořit tenkai,“ zeptal se ještě.
„Tenkai,“ řezník se zdál dosti překvapený tou otázkou. „Ano, žije dole v řemeslné čtvrti, kousek od přístavu.“
Veeno beze slova vyšel na ulici. Zamířil dolů k přístavu, jak mu poradil řezník. Kráčel hlavní ulicí a snažil se vyhýbat kolemjdoucím lidem. Prohlížel si zase zboží jednoho krámku, když se mu zdálo, že zahlédl obrys postavy. Ohlédl se, ale nikoho neviděl.
Raději bych si měl pospíšit, pomyslel si.
Cestou do přístavu zahlédl komplex paláců na jednom z ostrovů. Když se malého chlapce zeptal co je to za stavby, dostalo se mu odpovědi, že se jedná o palác vévody.
„Já myslel, že vládce města žije v těch budovách nahoře u náměstí. V těch ohraničených zdí?“
„Ne, to je zdejší univerzita. Nejlepší na celém světě. Místní učenci již přinesli lidem mnoho dobrého.“
Veeno se podíval na věže, které patřily k Tallanské univerzitě a vzpomněl si na Enjiho. Zajímalo ho, co učené lidi na věžích tolik přitahuje.
Chtěl se chlapce ještě na něco zeptat, ale ten byl již dávno pryč. Najít výrobce tenkai mu zabralo další dvě hodiny. Nechtěl se zbytečně vyptávat, aby nevzbudil pozornost. Ale přístavní a řemeslná čtvrť byly obrovské. Když nakonec došel až k nevelké budově s průchodem do dvora, slunce se začalo pomalu klanět k obzoru. Vešel dovnitř, kovářská výheň byla vyhaslá a veškeré nářadí bylo pečlivě urovnané. Ve dveřích se objevil statný muž a prohlédl si nově příchozího, měl mohutný plnovous a nakrátko zastřižené vlasy.
„Co tady chceš?“
„Vy jste výrobce tenkai?“
Muž se na něj podezřívavě podíval. „Ano jsem, ale dětem zbraně neprodávám. Takže odtud koukej zmizet.“
„Nezajímám se o koupi. Chci vědět něco o tomhle meči,“ Pozvedl ruku a ukázal mu svůj meč. Muž přimhouřil oči a se zájmem si zbraň prohlédl.
„Mohu se na něj podívat zblízka?“
Veeno se chvíli rozmýšlel, nakonec vytáhl meč z pochvy. Muž ho uchopil s posvátnou bázní. Byla to překrásná zbraň. Jílec byl lehce zahnutý, delší než bývá u zbraně této délky zvykem. Byl omotán černou kůží, která v ruce neprokluzovala. Na konci byl vyvážený velikým rubínem, jediným kamenem na meči. Záštita byla krátká. Z krouceného drátu, avšak odolala i tomu nejtěžšímu úderu. Muž si meč potěžkal a zkusil jak je vyvážený. Čepel byla úzká, nepatrně prohnutá na opačnou stranu, než byl jílec. Pozvolna se zužovala do špičky. Broušená byla pouze na jedné straně. Ve slunečním světle se nádherně leskla. Muž si pečlivě prohlížel ornamenty a runy mistrně vytepané na obou stranách čepele. Křivky se vlnily po celé jeho délce a zase se sbíhaly dohromady. Bylo téměř nemožné říci, která křivka kam veda a kolik jich vlastně na čepeli je. Vzal si od Veena rudou pochvu s kováním na každém konci.
„Kde jsi ten meč vzal?“
„Je po otci,“ muž se nezdál být tou odpovědí uspokojený. Opatrně meč zasunul a vrátil ho Veenovi.
„Kolik za něj chceš?“ Veeno nechápal. „Koupím ho od tebe.“
„Není na prodej. Co mi o něm můžete říct?“ Kovář si Veena měřil pohledem a váhal s odpovědí. Veeno doufal, že ho muž nepozná.
„V životě jsem takovou práci neviděl.“ Pohlédl na Veena, který byl odpovědí trochu zmatený. „Žádný tenkaine – výrobce tenkai – ti takový meč neudělá. Není to v jeho silách. Každý detail a prvek je perfektní. Rytiny na meči musel dělat skutečný mistr. Co znamenají ty runy nevím, vidím něco takového poprvé v životě. Meč samotný je dokonale vyvážený, to se povede snad u jednoho ze sta kusů. Což je vzácnost, neboť výroba tenkai zabere mnoho času.“
„Takže?“
„Ten meč je skutečným unikátem. Podle provedení musí být neuvěřitelně starý. Řekl bych, že je to možná jeden z původních tenkai.“
„Původních?“ Muž přikývl.
„Ano, historie těchto mečů,“ ukázal na Veenuv tenkai, „je velmi dlouhá. Podle legend lidé vynalezli jejich výrobu po příchodu na Midraen. Ve skutečnosti, se je naučili vytvářet od původních dvou národů.“
„Jak to, že to nikdo neví?“
„Historii tenkai si předávají jejich výrobci z mistra na učedníka již po celé generace. Pravdou je, že takovýto meč jen stěží mohl vyrobit člověk. Nevěřil jsem, že nějaký tenkai z té doby by mohl existovat.“
Veeno byl jeho odpovědí zklamaný. Poděkoval mu za pomoc a obrátil se k odchodu. Tenkaine ho ještě chvíli sledoval, než zašel znovu dovnitř.
Zamířil zpět k bráně. Místo toho, aby se o otci dozvěděl nějaké nové informace, pouze nalezl další otázky. Čím blíže si myslel, že je k nalezení otce, tím více ho zakrýval opar tajemství.
Vracel se zpět se svěšenou hlavou, přemýšlel o tom co mu tenkaine řekl. Nenapadalo ho, kde by měl hledat další stopu. Doufal, že zde nalezne nějaké vodítko, kam se vydat dál. Bohužel nenalezl nic. Celé tohle nebezpečí bylo k ničemu. Jediná stopa, se ukázala být slepou uličkou. Rozhodl se, že se tomu bude věnovat, až dojdou do Casenienu.
Silné trhnutí ho probralo z jeho myšlenek. Čísi ruka ho zatáhla do postraní uličky. Chtěl vykřiknout, ale útočník mu přiložil ruku k ústům.
„Ticho,“ sykl hluboký, lehce chraplavý hlas. Veeno vytřeštil oči. „Neublížím ti,“ pokračoval muž, „jestli ale nechceš umřít, buď zticha.“ Prstem opatrně ukázal na dvojici mužů v černých pláštích a maskách, kteří mířili do domu výrobce tenkai. Sledovali, jak černí jezdci hovoří s tenkaine a podávají mu měšec s penězi.
Muž ho pustil. „Jsi blázen, že jsi sem šel. Raději si se měl spolu se svými přáteli schovat v nějakém zapomenutém koutě světa.“
„Co… kdo vlastně jsou?“ Muž mu opět rukou zacpal ústa.
„Neříkal jsem, že máš být potichu. Vědí, že jsi ve městě. Hledají tebe a tvé přátele také.“
„Ale, jak? Kdo vůbec jste?“
„Přítel. Neříkal jsem ti, že je to tu nebezpečné? Oni vědí, že se snažíte dostat do Casenienu. Budou vás štvát jako zvěř. Nemáte žádnou šanci se tam dostat živí. Radím ti dobře, zmiz odsud co nejdále. Zalez pod nějaký kámen a nevylézej po několik let.“
„Mí přátele jsou v bezpečí. Nenajdou je.“
„To si skutečně tak naivní. Vědí, že jsi ve městě. A vědí, že tví přátelé jsou tu někde také. Mají své metody jak je vystopovat. Pravděpodobně si pro ně v tuto chvíli jdou.“
„Cože, jak…,“ muž mu znovu zakryl ústa.
„Copak nedokážeš pochopit, že máš mluvit potichu?“
„Oru a Ifthir. Musím jím pomoct!“
„Ne,“ muž ho zadržel, „si hluchý. Nech je být.“
„Pusťte. Vy byste možná své přátelé a rodinu opustil, ale já ne.“ Muž pustil Veenovu ruku a ucukl. Veeno na něj pohlédl.
„Blázne. Jestli chceš umřít, tak si jdi,“ s těmi slovy se otočil a zmizel v uličce, vzduchem zavířil jeho plášť. Veeno již na nic nečekal a vyběhl na ulici. Nyní již nezáleželo na utajení. Musel spěchat. Utíkal k bráně, seč mu síly stačily. Za sebou zaslechl povyk. Muži v maskách ho zahlédli a rozběhli se za ním. Žaludek měl až v krku. Kličkoval mezi lidmi, odstrkoval je a srážel. Neměl čas.
Musím si pospíšit. Nemohu dovolit, aby se jim něco stalo. Je to moje vina, vyčítal sám sobě, neměl jsem sem chodit.
Za sebou slyšel křik. Lidé překvapeně uskakovali a ohlíželi se. On to však nevnímal, nevnímal nic ze svého okolí. Myslel jen na Orua a Ifthir. Běžel jako nikdy v životě, nohy ho pálily a plíce nestíhaly. On však nezpomaloval. Vzdálenost mezi jeho pronásledovateli se zkracovala. Proud vzduchu mu strhl z hlavy kápi. Uslyšel výkřik. Slova vrah a odměna. Někdo se mu postavil do cesty. Neměl čas zpomalit nebo se uhnout. S křikem vytasil meč. Napřahoval se k ráně.
Ne!
Na poslední chvíli otočil meč a zasáhl postavu tupou stranou čepele. Ta uskočila a rozbila jeden ze stánků. Uslyšel další výkřiky. Vzduchem se nesl zvuk zvonů. Kličkoval mezi zděšenými lidmi, mnoho jich ani nevědělo, co se děje. Před ním se tyčila brána. Vojáci se snažili rozehnat zmatené davy, které proudily do města a ven. Chaos, který u ní panoval, mu poskytl trochu času. Za sebou slyšel těžké kroky a dech svých pronásledovatelů.
Zbývalo mu tři sta metrů.
Zrychlil. Cítil se, jakoby měl každou chvíli padnout. Jeho nohy mu nestačily, vynechávaly. Uši mu naplňoval tlukot jeho srdce a jeho dech. Vojáci již téměř rozehnali dav.
Dvě stě metrů.
Přemýšlel, co bude, pokud mu zavřou bránu. Jestli se vzdá, nebo bude bojovat. Přemýšlel, proč nejdou po jeho pronásledovatelích. Ucítil dotek na svém rameni. Pokusil se zrychlit ještě více, ale už nemohl. Svaly na nohou ho pálily. Opouštěly ho síly. Na poslední chvíli se vyhnul nějaké ženě. Zprava zaslechl křik dítěte.
Sto metrů.
Vojáci rozehnali dav. Sami ještě pořádně nevěděli co se děje. Museli zavřít bránu. Veena zaplavila vlna beznaděje. Nestihne to, nemá šanci.
Již byl u brány.
Vrata se zavírala, vojáci se ho pokusili zastavit. Jednoho strážného zasáhl šíp. Nikdo nevěděl co se děje.Veeno proklouzl na poslední chvíli. Brána se za ním zavřela. Z města se nesl křik, do cesty okolo Veena se zapíchlo několik šípů. Zamířil k lesu. Za temnou siluetou města pomalu mizelo krvavě rudé slunce.

Oru netrpělivě přešlapoval po okolí, v ruce se mu pohupoval prak, který si udělal pro ukrácení chvíle. Minuta pro něj byla jako věčnost. Ifthir seděla opřená o strom. Vztek jí stále nepřešel, ale i tak se o Veena bála.
„Bude v pořádku, uvidíš,“ konejšila ho.
Oru zamručel v odpověď. Seběhl do údolí a v podřepu něco hledal, brzy nasbíral hrst kamenů, většina měla necelé dva centimetry v průměru. Vzal si jeden a vložil ho do praku. Roztočil ho nad hlavou, mířil na mohutný dub, několik metrů od něj. První rány šly vedle, pak se ale začal trefovat až s nečekanou přesností. Podle Veena byl Oru vždy velmi dobrý v házení předmětů. Hrdý sám na sebe se Oru vrátil k Ifthir. Netrpělivě sledoval slunce, které jen slabě prosvítalo skrze koruny stromů. Začalo zapadat, nezvykle zbarvené do ruda.
„No tak bráško, kde jsi?“
Odněkud zaznělo tiché zavrčení. Oru zbystřil a zrakem prohledával okolí, zároveň vložil kámen do praku. Ifthir byla značně nervózní. Mezi stromy se mihlo několik mužů, vedle nich kráčel ghyrsen. Oru se rychle otočil, popadl Ifthir za ruku a mířil na druhou stranu, tam však byla druhá skupinka. Pomalu se k nim přibližovali, byli v pasti.
„Zůstaňte, kde jste. Jestli nechcete, abychom na vás pustili ghyrseny,“ zakřičel jeden z mužů. Jeho hlas tlumila černá maska. Byli od nich tak na padesát kroků. Oru roztočil prak a vystřelil po nejbližším z nich. Kámen zasáhl jeho čelo, muž se svalil za strom.
„Do háje,“ zaklel jeden muž. „Jak je na tom?“
„Bude žít, je jen v bezvědomí,“ dodal další.
„Varoval jsem vás,“ ozval se muž, který k nim hovořil prve. „Vypusťte je.“
Rudí ohaři se rozeběhli jejich směrem. Oru s Ifthir se pokusili o útěk, uběhli pouze několik metrů, než jeden z ghyrsenů povalil Orua na zem.
„Oru!“
Ifthir se otočila a hleděla do tlamy druhého ghyrsena, celá vyděšená ustoupila o několik kroků dozadu. Do něčeho vrazila a leknutím nadskočila. Zjistila, že to je jen strom. Ghyrsen stál před ní, připravený ke skoku, a výhružně vrčel. Za ním stál druhý ghyrsen předními tlapami na Oruovi a znemožňoval mu zvednout se. Muži je obestoupili, Ifthir se, se slzami v očích, sesunula podél kmene.
„Ty spratku jeden,“ ohradil se jeden muž na Orua. „Já tě zabiju.“
„Dost,“ okřikl ho druhý, „pán říkal, že je máme přivést živé.“
„Mluvil jen o té holce a tom druhém klukovi. O tomhle nepadla ani zmínka.“
„Nehodlám riskovat. Ty snad ano?“
Muž neodpovídal. Odtáhl ghyrsena, další muži chytli Orua a Ifthir.
„Nemysli si, že ti jen tak projde, cos provedl kluku,“ odpověděl muž, který chtěl Orua zabít. Vší silou ho udeřil do obličeje. Bohužel byl Oru držen tak nešikovně, že se uhodil hlavou do stromu. Po čele mu stékal pramínek krve a jeho bezvládné tělo dopadlo na zem.

Veeno nezpomaloval, zbavil se svých pronásledovatelů, ale další nebezpečí ho ještě čekalo. Starost o jeho přátelé ho hnala kupředu. Stromy se mu míhaly před očima. Spěchal k místu, kde na něj čekali Oru a Ifthir.
Nesmím přijít pozdě. Jestli se jim něco stane.
Již byl v údolí. Přeskočil potok, ani nezpomalil. Začal šplhat nahoru. Špičkami se zarýval do měkké hlíny, pravou rukou se přidržoval stromů. Zaslechl hlasy. Přikrčil se a naslouchal. Několik mužů se hlasitě bavilo a očividně měli dobrou náladu. Zaslechl, ještě něco dalšího. Nastražil uši, ani nedýchal. Přes smích zaslechl pláč Ifthir. Z těla mu vyprchal veškerý život.
Přišel jsem pozdě.
„Konečně jsme tě našli, však náš zaměstnavatel měl už starosti,“ smál se jeden z únosců. „A ten malý parchant nás už také nebude otravovat. Ty zvony z města znamenaly jeho definitivní konec.“ Okolím se rozléhal hlasitý smích únosců. Veenova hlava pracovala na plné obrátky. Musí něco vymyslet. Pokusil se vyšplhat trochu výš, aby mohl obhlédnout situaci. Nohy mu však odmítaly poslušnost, posunoval je po milimetrech. Stále výš a výš.
Opatrně nakoukl přes okraj stráně. Sedm mužů v černých pláštích stálo okolo Ifthir. Zahlédl také dva ghyrseny. Nedaleko ležel na zemi další jezdec. Veeno hledal Orua, ale nikde ho nespatřil. Na chvíli zadoufal, že alespoň on se dostal do bezpečí. Vzápětí však zahlédl jeho bezvládné tělo ležet na zemi u nohou jednoho z maskovaných mužů. Zaplavila ho vlna vzteku. S hrůzou hleděl na scénu před ním. Chtěl tam skočit a postavit se jim, i kdyby měl umřít. Nemohl však pohnout nohama. Stáhl se zase dolů. Byl bezmocný. Své přátele zatáhl do pasti a nemohl jim nijak pomoci. Pravá ruka se mu zarývala do země, levá vší silou tiskla jeho meč. Po tvářích mu stékaly slzy. Byl hlupák a nyní zavinil smrt svého brášky a Ifthir odvedou neznámo kam.
Ne. Slíbil jsem přeci, že Ifthir dovedu až do Casenienu. A ten slib také splním, i kdyby mě to mělo stát život.
Ozvala se další vlna smíchu. Někdo poručil, ať Ifthir odvedou.
„Dost,“ vykřikl Veeno a vyskočil na nohy, sám překvapený svou rozhodností a odvahou. Pokud to mohl tedy považovat za odvahu. Všichni na něj překvapeně pohlédli.
„Veeno, uteč,“ vykřikla zoufale Ifthir. Jeden z mužů ji dal ránu do obličeje. Ve Veenovi začala vřít krev, vlna neznámé síly se začala rozlévat jeho tělem.
„Ty,“ zeptal se nevěřícně vůdce únosců. „Nechápu, jak si dokázal uniknout z města, ale nevadí. Půjdeš s námi, když jsi takový hlupák. Měl sis raději zachránit vlastní kůži. Pusťte na něj ohaře.“ Dva ghyrseni jako na povel vyrazili proti němu. Vzduch prořízl zvuk meče opouštějícího pochvu. Jeden z ghyrsenů vydal smrtelné zavití. Únosci zůstali jako přimražení.
Veeno klečel na jednom koleni. Meč zaražený v šíji jednoho ghyrsena, druhý byl zakouslý v jeho pravé ruce. Veeno vytáhl svůj meč z bezvládného těla a postavil se. Ghyrsen jako by pro něj nebyl žádnou přítěží. Všichni únosci na něj překvapeně hleděli, pod jejich maskami se jim v očích zrcadlila směsice překvapení a strachu. Druhý ghyrsen se stále držel jeho ruky. Veeno byl posedlý hněvem.
„Řekl jsem, ať ji necháte jít.“ Křičel, již se více nekontroloval. Kopl ohaře do slabin, jakmile povolil stisk, probodl ho svým mečem. Ghyrsen se svalil k jeho nohám. Několik únosců ustoupilo o několik kroků dozadu. S křikem se vrhl po nejbližším únosci. V hlavě měl jedinou myšlenku - pobít jich co nejvíce. Zaskřípalo ostří o ostří. Únosce vykryl jeho ránu a teď ho přetlačoval. Veeno se napřáhl a vší silou uhodil únosce do žaludku. Rána muži nezpůsobila téměř žádnou bolest, ale na chvilku ho rozptýlila. Veeno toho využil. Otočil se a bodl, mířil na druhého únosce. Ten odrazil jeho ránu, přesto mu však ostří Veenova meče zanechalo na ruce šrám. První zaútočil. Veeno jednal zcela instinktivně. Zvedl levou ruku a odrazil meč pomocí pochvy. Ihned přešel do útoku. Čepel prosekla únosci hrdlo.
Ifthir, stejně tak někteří únosci v šoku pozorovali souboj. Další dva se zapojili do boje. Jeden zaútočil zprava. Zasáhl Veena do ruky. Ten se po něm ohnal mečem, únosce snadno ránu vykryl. Bojoval teď proti třem. Byl to strašlivý pohled. Bil se jako zuřivé zvíře. Neuvěřitelnou rychlostí dotíral na své protivníky. Nezáleželo, jestli ho zraní. Chtěl způsobit bolest. Tolik bolesti, kolik jen bylo možné. Široké seknutí ukončilo život dalšího únosce. Jeden protivník uhodil Veena hlavicí meče do hlavy. Ten těžce dopadl na zem. Pokusil se vstát, ale strašně ho bolela hlava. Viděl rozmazaně. Těžká bota ho zasáhla do hrudi. Vykřikl bolestí.
„Veeno! Veeno, ne,“
Ifthir se zmítala svým únoscům, snažila se osvobodit. Ruce však měla pevně spoutané. Viděla jak do něj maskovaní muži kopou a mlátí. Křičela, jak nejsilněji uměla.
„Uteč, u bohů! Veeno! Nechte ho být!“ Únosce ji znovu uhodil. „Veeno!“
Nedokázal jsem to, říkal si Veeno. Neměl jsem tam chodit. Nedokázal jsem je ochránit. Jeho myšlenky se upírali k Ifthir. Chtěl jí zachránit, ale nemohl. Lesem se nesly její zoufalé výkřiky.
„Chcípneš pěkně pomalu, ty parchante.“
Již ani bolest nevnímal. Ležel na zemi. Sotva se držel při vědomí. Spatřil, jak jí znovu uhodili, když se jí snažili umlčet. Hněv a nenávist ho uvnitř spalovaly, ale nemohl nic dělat. Chtěl jí zachránit, chtěl se pomstít. Nemohl. Natáhl k ní ruku. Černá bota ho trefila do obličeje. Jeho poslední myšlenka patřila Ifthir. Ucítil zvláštní mravenčení. Potom ztratil vědomí.
„Veeno, Ne!“ Ifthir dělala, co mohla, ale nebylo to nic platné. Tři muži jako šílení bušili do Veena. Spatřila jeho pohled, plný zoufalství a lítosti. Dva muži jí museli držet, aby jim neutekla. Křičela, jako nikdy v životě. Ne Veeno, ne teď. Viděla, jak ztratil vědomí. Čas se pro ni zastavil. Naplnilo jí čiré zoufalství. Byl konec. Podlomila se jí kolena, již neměla sílu bojovat. Hleděla na jeho bezvládné tělo. Chtěla je odehnat, chtěla mu pomoci, ale nemohla. Její smysly otupěly. Nemohla nic dělat. Zoufale hleděla na Veenovo tělo, které právě ztratilo vědomí. Na jeho černou ruku. V očích se jí objevily slzy. Toužila být jinde, daleko, daleko odtud. Chtěla ochránit oba chlapce. Toužila po domově. Na zem dopadla první slza.
To vše se stalo v jediném okamžiku.
Celá země okamžitě vybuchla v plamenech. Ifthir obklopil ohnivý kruh. Rudé plameny hladově olizovaly maskované útočníky. Ifthir na to s hrůzou hleděla. Muži, co jí drželi, se s hrozivými výkřiky bolesti svalili na zem a pokoušeli se hladové plameny uhasit. Stejně tak učinili i všichni ostatní. Oheň obklopil také těla chlapců. Ani jeden únosce nebyl ušetřen té strašlivé agonie. Ifthir se snažila nevnímat ten strašlivý řev. Snažila se jej vytěsnit ze své hlavy. Pevně svírala svá víčka a křičela ve snaze přehlušit ten strašlivý řev. Cítila mravenčení a teplo rozlévající se jí po těle. Oheň vířil okolo nich ve zběsilém tempu a stále rostl do výšky. Vytvořil kolem nich ochranou barieru, která je obklopovala ze všech stran. Okolní les nebyl přes změť plamenů vůbec vidět. Ozvala se ohlušující rána. Plameny vybuchly, zalila je oslňující záře a potom již nic. Během několika málo okamžiků bylo po všem. Ze spáleného kruhu na zemi líně stoupal dým a kolem ležela spálená těla. Poslední zbytky krvavého slunce zmizely za obzorem.