Midraen: Cesta osudu - Skok do neznáma

Blížila se bouře. Sílící vítr znamenal jedině bouři. Vesničané se rychle běželi schovat do svých domovů. Žádný z nich nic podobného nezažil. Po západu slunce se neobvykle rychle setmělo a jasnou oblohu zakryly těžké mraky. Vítr se proháněl mezi domy, vířil prach, kvílel v komínech a ohýbal stromy. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co tak náhlou změnu počasí vyvolalo. Nedaleko vesnice vyčníval na louce nevysoký kopec a na něm starý strom. Jeho temná silueta se kývala pod náporem větru. Když vítr dosáhl největší intenzity, ozvala se ohlušující rána. Kdesi ve vesnici se rozplakalo malé dítě. Tmou prolétl jasný záblesk světla a na nepatrný okamžik osvětlil celé okolí. Vítr utichl tak rychle, jako se objevil. Celé to netrvalo snad ani minutu a znovu se vyjasnilo. Toho večera již nikdo neopustil svůj dům. Na stráni osamoceného kopce ležela trojice dětí.
Ifthir vyděšeně otevřela oči, ležela na zelené louce. Teplý večerní vánek jí přinášel vůni lučního kvítí a lesa. Uvědomila si, že má volné ruce. Ohlédla se a prohlédla Orua. Jediným zraněním byla krvavá rána nedaleko spánku. Cítila se neuvěřitelně zesláblá, pokusila se vstát, ušla sotva pár kroků než opět klesla na kolena. S hrůzou doklopýtala k Veenovu bezvládnému tělu. Měl roztržený ret a několik dalších krvavých šrámu na obličeji. Opatrně ho prohlédla. Bála se ho dotknout, aby mu nezpůsobila další bolest. Po celém těle měl podlitiny. Nenašla však žádné popáleniny, stejně tak ona byla ohněm netknutá. Celá se třásla. Přiložila dlaň k jeho ústům. Tváře a oči ulepené od slz. Pevně ho objala.
„Veeno,“ hlavu přiloženou k jeho. „Odpusť mi to,“ šeptala, „odpusť.“
Klečela nehnutě několik minut. Veenovu hlavu položenou v klíně. Něco se pohnulo. Podívala se tím směrem. Oru se pokoušel vstát. Zmateně hleděl na neznámou louku, na malý pahorek s osamoceným stromem a na nedalekou vesnici.
„Oru,“ Ifthir měla oči zalité slzami, pokusila se alespoň trochu usmát. Ten si ihned všiml bezvládného těla.
„Bráško!“ přiskočil k němu. „Co se stalo. Není snad…“ Ifthir zakroutila hlavou. Oru pohlédl na okolní scénu. „Co,“ ptal se zaraženě. „Co se, u všech bohů, stalo?“ Ifthir opět zakroutila hlavou. Nemohla mluvit, šok byl příliš velký. „Ifthir, kde to jsme?“ Oru, zmatený a vyděšený, doufal v nějakou odpověď. „Měli bychom raději odejít, jestli nás zahlédnout lidé z té vesnice.“ Další zakroucení hlavou, nemohla ho opustit, nemohla odejít. Nehledě na to, že by teď jen stěží někomu utekli. Veeno byl v bezvědomí a ona byla tak zesláblá, že by se stěží udržela na nohou. Na louce se nikdo ani nehnul. Tři děti byli neznámo kde. Zaraženi hrůzou, kterou právě prožili. Teplým večerem se nesla hudba cikád. Na obloze se rozzářila první hvězda.
Noc strávili přesně tam, kde se objevili, neboť Veeno se stále neprobral a Ifthir byla velmi vyčerpaná. Oru posbíral jejich věci, které se přenesly s nimi – díky bohům, pomyslel si – a vyhrabal z vaku přikrývku. Ifthir se během několika okamžiků schoulila vedle Veena a tiše oddechovala. Usnula téměř okamžitě. Oru je přikryl a Veenovi vložil pod hlavu vak. Sám se pak posadil vedle a držel nad nimi stráž. Hlavou se mu honily všemožné myšlenky, jak se snažil nalézt nějaké vysvětlení pro to, co se v Tallanu vlastně stalo. Víčka mu klesla až pozdě k ránu.

Malý chlapec seděl nad strání na kraji lesa, objímal svá kolena a hlasitě plakal. Zapadající slunce celé krajině propůjčovalo zlatavý nádech. Podzimní vítr přinášel z lesa vůni pryskyřice a hnědé listí. Chlapec sem chodil touto dobou každý rok. Miloval tu vůni, pohled do krajiny a teplý vítr, který si pohrával s jeho rudými vlasy. Z louky se zvedla záplava chmýří a spolu s jemnými pavučinami se líně vznášela vzduchem, unášená někam daleko do dálky.
Po stráni k němu zvolna kráčela Alstrien. Byla mladá a velmi krásná, přesto bylo na jejím obličeji mnoho vrásek. Známka toho, že život k ní nebyl vždy přívětivý. Klekla si vedle chlapce a starostlivě ho pohladila, ten se k ní přivinul. Hladila ho po vlasech a držela ho za levou ruku. Pravá byla skryta v rukavici.
„Copak se děje, Veeno?“
„Maminko, proč musím být taková zrůda,“ ptal se chlapec se slzami v očích.
„Co to povídáš? Nejsi žádná zrůda,“ matka mu věnovala laskavý úsměv a pokoušela se Veena utišit. „Děti z vesnice se ti opět posmívaly?“
Přikývl.
„Neposlouchej je, zlatíčko. Nemáš se za co stydět. Nezáleží na tom, jestli máš obě ruce stejné nebo ne. Hlavní je, jaké máš srdce. Jsi laskavý a hodný, a také máš mne.“ Veeno se trochu usmál. „Uvidíš, že ti tvá paže bude jednou k užitku.“
Dala mu pusu na čelo.
„Pojď Veeno. Je čas jít zpět domů.“
Vraceli se zpět k vesnici, jejich dům stál nakraji. Matka se naposledy ohlédla za sebe, pohled upřený na cestu. Bylo to zde, kde se s ním loučila naposledy. Předtím než odešel.
„Maminko, kdy se vrátí otec?“
Alstrien odvrátila pohled od cesty a s úsměvem mu odpověděla: „Určitě brzy, uvidíš. Tatínek nás má oba velmi rád, jen si musel zařídit něco neodkladného.“ V očích měla ukrytý smutek.
Otočili se zpět k domovu. Veeno se pevně držel matčiny ruky a snažil se vzpomenout si na otce. Viděl obrys urostlého muže, jak k němu hovoří. Jeho oválný obličej a vlasy po ramena. Detaily však byly rozmazané a nevýrazné, odplavené časem. Pamatoval si jen jeho slova, když odcházel: „Jen my sami, Veeno. Pouze naše volby určují, kým jsme. Na původu ani na ničem jiném nezáleží.“ Ta slova mu uvízla v paměti, přestože už ani nevěděl, jaký měl jeho otec hlas. Doufal, že se vrátí co nejdříve.

Probudil ho chlad. Slunce ještě ani nezačalo svou pouť po obloze a Veeno pomalu přicházel k sobě. Bolest se mu rozlévala po celém těle. Pokusil se otevřít oči. Levé oko měl oteklé, vůbec na něj neviděl. Pokusil se posadit, opíraje se o pravou ruku. Jedinou část těla, kterou mohl bezbolestně hýbat. Neměl téměř žádnou sílů. V puse ucítil chuť krve a hlíny. Teprve nyní si uvědomil, že není něco v pořádku. Zmateně se rozhlížel po okolí. Zkusil vstát, ale bolest ho ihned usadila. Neměl potuchy, jak se dostali z Tallanu. Těžce oddychoval, pohled na spící Ifthir ho uklidnil. Oru spal vsedě kousek od nich, Veeno si oddechl.
„Díky bohům. Jsou v pořádku.“ Přemýšlel, jak se asi dostali pryč. Poslední věc, kterou si vybavil, byl pohled na Ifthir. Pak již nic, vlastně něco přece. Křik, zoufalé výkřiky, ale jako by je slyšel z velké dálky. Rozbolela ho hlava. Opět zabíjel. Nechápal, co se to s ním děje. Ovládal ho hněv a jednal zcela instinktivně, až nyní si uvědomoval, čeho se vlastně dopustil.
Stává se ze mne zrůda. Jak mohu být schopný někoho tak chladnokrevně zabít? Jak mohu být vůbec schopný někoho zabít?
Oči mu zalily slzy, pomalu stékaly po obličeji a lehce chladily jeho rány.
Kdo vlastně jsem?
Seděl několik minut a pozoroval Ifthir, její klidný výraz ve tváři a pravidelné oddechování. Když jí pozoroval, zapomněl na chvíli na bolest. Pohled na ní ho vracel zpět do dětství. Vzpomínal na svou matku, smutek mu zakryl obličej. Na sucho polkl.
Uvědomil si, jakou má žízeň. Rozhlédl se a našel vak na vodu kousek od něj. Natáhl po něm ruku, pravým bokem mu projela palčivá bolest. Měl tam ohromnou podlitinu, ale žebra byla naštěstí vpořádku. Oru sebou zavrtěl a promnul si ospale oči.
„Bráško!“ Veeno ho zastavil dřív, než se mu vrhl kolem krku.
„Ne. Jestli mě nechceš zabít, tak na mě, prosím tě, nešahej. Mám pocit, že není místa, které by mě nebolelo.“ Oru se usmíval. „Mohl bys mi prosím podat ten vak s vodou?“
„Proč mi musíš dělat takovéhle starosti, bráško,“ řekl mu s úsměvem Oru. Vypadal, jako by mu ze srdce spadl veliký kámen. Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak se rozesmáli.
„Jsem rád, že jsi vzhůru,“ dodal, když mu podával vodu.
„Já taky. Myslel jsem, že jsi…“
„Veeno.“ Ifthir ho okamžitě objala. Veeno vydal bolestivé zakňučení. „Omlouvám se,“ řekla Ifthir, tváře zbarvené do ruda. Oči měla celé červené, na tvářích stopy zaschlých slz. „Veeno,“ pokračovala Ifthir, zrak klopila k zemi. „Je mi líto, co se ti tam stalo.“
„To nic, Ifthir,“ odpověděl zahanbeně. Mrzelo ho, že je takhle ohrozil. „Vděčím vám zřejmě za život. Ani nevím, jak jsme se odtamtud dostali živí.“ Oru pokrčil rameny, Ifthir sklopila hlavu.
„Já se probral, až tady, bráško.“
„Ifthir?“
„Měli bychom se postarat o tvá zranění, Veeno.“ Oba chlapci se na sebe podívali a vyměnili si nechápavé pohledy. „Oru, mohl bys mi nasbírat nějaké byliny na ty podlitiny?“
„Vím, přesně, které potřebujeme. Ale snad bychom se měli nejdříve někam ukrýt.“
„To asi nepůjde. Momentálně se nikam daleko nedostanu,“ konstatoval Veeno.
„Tak se alespoň přesuňme k tam tomu stromu,“ ukázala Ifthir na vršek pahorku, na jehož stráni nyní leželi.
Veeno přikývl. Oru s Ifthir mu pomohli na nohy a dovedli ho na pahorek. Veeno přemáhal obrovskou bolest, kterou mu pohyb způsoboval. Opřeli ho o strom a záda podložili přikrývkou. Oru se vydal sbírat byliny na obklady.
„Ifthir?“ Dívka ztuhla a hleděla na Veena. „Co se tam stalo?“
„Veeno, já nemohu. Prosím, pochop to.“
„Téměř jsem tam zemřel, všichni bychom tam zemřeli,“ naléhal Veeno. „Prosím tě, Ifthir. Řekni mi to.“ Ifthir váhala, bála se povědět pravdu. „Ifthir, prosím. Záleží mi na tobě.“
„Já. Vlastně nevím, co přesně se stalo. Když tě bili a tys upadl do bezvědomí. Chtěla jsem být pryč, co nejdále. Myslela jsem přitom na svůj domov. A pak, odnikud se objevily plameny a oni začali…“ hlas se jí zachvěl, nebyla schopná pokračovat dál. Nechtěla znovu prožít tu hrůzu. Lehký dotyk jí vyvedl z temných myšlenek. Veeno se k ní natáhl, viditelně přemáhající bolest a držel jí za ruku. Oplatila mu stisk. „Pak nás to přeneslo sem. Nevím, kde jsme. Snad blízko Casenienu.“
„Co to tedy bylo?“ Ifthir s odpovědí dlouho váhala.
„Zřejmě magie.“
„Magie?“ Nevěřil Veeno, Ifthir přikývla a pokračovala.
„Neumím to ovládat, ale zdá se, že za určitých situací jsem schopna nevědomky použít magii. Již jednou se mi něco takového přihodilo, ale tohle bylo zcela jiné. Mnohem… silnější.“
„Myslel jsem, že magie je mýtus?“
Ifthir neochotně zavrtěla hlavou a znovu ho opřela o strom. Veeno chvíli přemýšlel.
„Ifthir, mohl by tohle být důvod, proč po tobě jdou ti lidé?“
„Zřejmě ano,“ odvětila smutně.
Veena trápily výčitky svědomí. „Chci se ti omluvit Ifthir. Neměl jsem chodit do Tallanu, byla to past a já vás do ní zatáhl.“
„Nemáš, se za co omlouvat. Mohlo se to stát kdekoliv.“
Louku zalily první paprsky světla, vítr rozhoupával zelené lístky nad jejich hlavou. Na svahu se objevila Oruova hlava. Pomalu šel k nim a nesl plnou náruč různých bylin. Ifthir je rozžvýkala a vzniklou směs pak opatrně pokládala na Veenovy rány. Za těch pár týdnů, které strávili u Enjiho se lecčemu naučila.
Za celé dopoledne se nehnuli z místa. Veeno se již cítil lépe, stále mu však pohyb způsoboval velké bolesti. Při obědě Veeno s Ifthir řekli Oruovi, co se u Tallanu stalo. Byl stejně překvapen jako Veeno. Když ujedli něco ze svých zásob, Oru sebral prázdné měchy na vodu a vydal se směrem k vesnici.
„Kam jdeš?“
„Pro vodu, bráško. Už žádnou nemáme, ve vesnici by měla být studna.“
„Je to nebezpečné. Mohou hledat i tebe, neměl bys tam chodit.“
„Něco ale pít musíme, bráško.“ Jejich rozepři zažehnaly hlasy nesoucí se směrem od vesnice. Na louku jejich směrem mířila skupinka dětí. Když byly v polovině cesty, všimly si cizinců na pahorku.
„Oru, co to zase vyvádíš?“
„No tak, bráško. Jsou to jenom děti. Třeba nám pomohou,“ odpověděl, když jim vyšel naproti, „Neboj se.“
„Ifthir,“ obrátil se k ní, „pokud se něco stane. Chci, abys utekla a pokusila se dostat do Casenienu.“
„Ať tě to ani nenapadne, Veeno. Nemohu tě tu takhle nechat.“
„Pouze bych tě zdržoval. Musíš se vrátit domů, rodiče o tebe mají jistě starost.“
Oru pomalu došel až k dětem. Když zjistily, že neznámý je ještě dítě, trochu se uklidnily. Veeno s Ifthir je pozorovali z pahorku. Oru s nimi hovořil a ukazoval na pahorek.
„Jů, kde ses tu vzal,“ ptaly se zvědavé děti.
„S bráškou a sestrou jsme zabloudili. Šel jsem teď pro vodu, protože bráška je raněný a…“
„To je snadná pomoc, ve vesnici máme výbornou léčitelku.“
„Já pro ni skočím,“ ozvala se malá holčička s copy.
„Ne,“ protestoval okamžitě Oru, „tak hrozné to není. Totiž, on je jen trochu potlučený,“ začaly mu docházet výmluvy. Nemohl dovolit, aby se někdo ve vesnici dozvěděl, kdo jsou. „Brzy odejdeme, jen jsme si chtěli odpočinout, takže není třeba někoho obtěžovat.“
„Hej,“ kárala ho ta malá dívenka, která chtěla dojít pro léčitelku, „neměl bys odpírat svému bráškovi pomoc. A navíc, to bylo neslušné.“ Oru se začervenal.
„A ty také nevypadáš nejlépe. Od čeho máš tu ránu na hlavě?“
„Ale jen jsem upadl…“
„Léčitelka by se na vás měla podívat, vypadáš totiž hrozně,“ spustila znovu dívenka.
„Ale mě vážně nic není. A bráška bude taky v pořádku, uvidíte.“
„Hej, co kdybychom ho šli rozveselit,“ navrhl jiný chlapec. Všichni, kromě Orua, nadšeně souhlasili. Než stihl zaprotestovat, děti odběhly a mířily k pahorku. Bezradně za nimi volal a zkoušel je zastavit. Veeno zděšeně hleděl na přibližující se skupinku dětí. Oru utíkal za nimi a volal na ně.
Malá dívenka byla na pahorku první, jakmile spatřila Veena vykřikla. Všichni se ihned polekali a chtěli vědět, co se stalo. Udýchaný Oru doběhl za nimi.
„Ty jsi ale ošklivý,“ začala dívenka. „Tvůj bráška říkal, že ti nic není.“ Ifthir se nepatrně usmála.
„To měl pravdu,“ chytil se toho Veeno, „jen to tak hrozně vypadá. Jsem v naprostém pořádku.“
„Stejně si myslím, že by se na vás Raska měla podívat.“
„Počkej,“ Veeno ji chytil pravou rukou. Bokem mu opět projela bolest, takže ji ihned pustil.
„Je ti něco,“ ptala se starostlivě dívenka, „vidíš, říkala jsem ti, že potřebuješ pořádnou péči.“
„A já říkám, že to nic není. Ifthir už mi veškerou nutnou péči poskytla,“ vykrucoval se Veeno. „Jen jsem si teď namohl sval, jak jsem tě zadržel.“
„Ale,…“
„Ty jsi ale otravná. Říkám, že to nic není. A vůbec, proč nám tak moc chcete pomoci. Vždyť jsme cizinci.“
„Protože děti by se sami toulat neměly, jak říká maminka. A abys věděl tak ty jsi taky pěkně tvrdohlavý,“ ohradila se dívenka.
„Kde vlastně máte rodiče?“ vložil se do rozhovoru další chlapec, dříve než mohl Veeno odpovědět dívce. Veeno ani Oru neodpověděli. Dívka se na něj starostlivě podívala.
„Hej, neříkej, že nemáš žádné rodiče?“
„Mám otce, abys věděla,“ okřikl jí Veeno, dívenka polekaně odskočila. „Omlouvám se,“ dodal upřímně. „Nechtěl jsem tě polekat.“
„Chceme se dostat domů,“ začala Ifthir, „Veeno je silný, brzy bude v pořádku a budeme moci pokračovat.“
„A kam vůbec jdete?“
„No totiž…“
„Nejdeme nikam, protože momentálně ani nevíme, kde jsme,“ pomohl Veeno Ifthir. „Které město je nejblíže?“
„No, to by mohl být Casenien,“ odvětil nejstarší chlapec, stejně starý jako Oru. „Nebo možná Tallan. Obě města, jsou odsud zhruba na stejno, ale i tak je to dost daleko.“
„To je pravda,“ přitakala dívenka, „cesty jsou nebezpečné, řádí tam spousta strašáků a krvežíznivých bestií.“ Hlouček dětí se rozesmál a nejstarší chlapec jí pohladil po hlavě.
„Ale jdi ty. Žádná strašidla ani bestie tu nejsou.“
„A co ti černí jezdci? Tatínek říká, že jsou zlí.“
„To jsou lidé. Což je, jak říká otec, někdy mnohem horší,“ odvětil nejstarší hoch.
„Prý hledají dívku a chlapce,“ ozval se jeden hoch, který dosud nepromluvil.
„Tak to jim potom nezávidím jejich situaci,“ dodal rychle Veeno.
„To hledají vás, že,“ zeptala se dívka a pohlédla na Veena svýma velkýma modrýma očima, ten pevně stiskl svůj meč. Ifthir ho chytila za ruku.
„Veeno.“ Položil meč, Ifthir se obrátila k dětem. „Prosím, chceme se jen dostat domů. Zpět k rodině. Nechceme nikomu ublížit nebo způsobit problémy. Nevíme, proč nás hledají.“
„Prý je na vás veliká odměna,“ řekl nejstarší. „Nikdo ty jezdce nemá rád, ale všichni se jich bojí. Nebojte, nikomu neřekneme, že tu jste. Ale neměli byste tu zůstávat.“ Ifthir mu poděkovala. „Kam máte tedy namířeno?“
„Casenien,“ odpověděl Veeno, „ale raději se na nic neptejte. Je to příliš nebezpečné.“
„O nás si starosti nedělej. Měli byste však odejít co nejrychleji. Tady vás dříve nebo později lidé z vesnice objeví.“
„Vyrazíme hned, jak doplníme vodu.“
„Nedaleko odtud je pramen,“ řekl jeden chlapec, „ukážu vám ho.“
„Bráško, ale ty jsi pořád dost potlučený“
„Říkám, že jsem v pořádku. Raději se starej o vodu.“
Jakmile se Oru vrátil s naplněnými měchy, začali se balit. Pohyby Veenovi stále působily velké bolesti. Musel se značně přemáhat, aby na něm nebylo nic vidět. I tak však našlapoval jen velmi zlehka.
Oru neodolal a rýpnul si: „Vidíš, bráško. Já ti to říkal. Teď se tváříš, jak kdyby tě někdo nutil jíst dušenou zeleninu.“
„Když ty taky musíš všechno zkazit,“ odpověděl mu Veeno. Dušenou zeleninu totiž nesnášel ze všeho nejvíc. „To tys přivedl ty děti na kopec.“
„To není pravda. Za to jsem nemohl,“ ohradil se Oru.
Casenien měl, podle slov nejstaršího chlapce, ležet na jihozápadě. Pomalu sestoupili z pahorku a vydali se na sever k lesu, aby mohli bezpečně obejít vesnici.
„Děkujeme vám,“ loučila se Ifthir.
„Není zač. A dej pozor na Veena, Ifthir,“ řekla s úsměvem copatá dívka. Ifthir se na ni usmála.
„Dám.“
„Hodně štěstí,“ nejstarší chlapec podal Veenovi ruku. „Doufám, že se opět shledáte se svou rodinou.“