Midraen: Cesta osudu - Zastávka u jezera

Děti šly lesem déle jak týden, za celou tu dobu nikoho nepotkaly, za což byly vděční. Věděly, že nemohou nikomu věřit, alespoň ne dospělým. Již snědly veškeré své zásoby jídla, pouze vody měly vždy dostatek, ačkoliv jim jednou dalo velkou práci nějakou nalézt. Veeno, přestože ho rány stále bolely, byl schopen jít zcela normálně a ani prudší pohyby mu nedělaly takový problém.
Les začal pomalu řídnout, paprsky světla nyní procházely mezi korunami stromů mnohem častěji a před dětmi se pomalu otevíralo zelené údolí. Povzbuzeni tímto poznáním přidaly do kroku. Údolí bylo ze třech stran obehnáno nevysokými kopci, pouze na východě se otevíralo a poskytovalo tak pohled na velikou řeku, líně se táhnoucí na jih, daleko za ní se pak tyčily tmavé vrcholky hor. Okolní stráně se pozvolna svažovaly k jezeru vprostřed údolí. Na jeho rovné hladině se odrážela modrá obloha a polední slunce. Oru zavýskl radostí a rozeběhl se k jezeru. Veeno s Ifthir pomalu sestupovali za ním. Byli rádi, že jsou pryč z lesa a že po několika dnech opět vidí slunce a cítí svěží vítr. Paprsky zalité údolí jakoby jim vracelo zpět síly po vyčerpávající cestě.
„To je nádhera být zase pryč z lesa. Od doby co jsme vyrazili do Casenienu, jsme v něm téměř pořád.“
„Obávám se, že se tam brzo zase vrátíme bratříčku, protože tohle údolí je lesem doslova obklíčeno.“
„Ale no tak, bráško, to si tu nemůžeme alespoň odpočinout. Stejně pořádně nevíme, kam jdeme. Přiznej si to, zabloudili jsme.“
„Casenien je přece na jihu, takže…“
„Jenže jen bohové vědí, kde jsme my. No tak už to vzdej, bráško. Ty lesy mohou být nekonečné, jak v nich můžeš určit správný směr, co?“
„Oru má pravdu, Veeno. Myslím, že si tu můžeme odpočinout a zítra opět vyrazit na cestu.“
Veeno, již neprotestoval. Kromě toho měl veliký hlad, poslední zásoby jídla dojedli včera večer a od té doby měl pouze trochu lesního ovoce. Rozhlédl se po údolí, ale neviděl nic, z čeho by se mohli najíst. Zamířil proto se spásnou myšlenkou zpět k lesu. Pomocí svého tenkai usekl dvě větve z nízkého stromku na okraji lesa. U břehu jezera k nim pak přivázal provázky a improvizované háčky, jeden prut podal Oruovi.
„Co s tím mám jako dělat?“
„Zkusíme chytit nějaké ryby, snad tu jsou.“
Oru jeho nápadu příliš nedůvěřoval, ale sedl si vedle něj na břeh a hodil háček do vody. Ifthir mezitím sesbírala dříví na oheň, ale ani po hodině čekání nic neulovili.
„Tohle je na nic, bráško. Dřív umřeme hlady a ryby se pak nají námi,“ kňoural Oru.
V tu chvíli sebou Veenův prut škubl. Oru vyskočil vzrušeně na nohy a povzbuzoval Veena, ten pevně stiskl a pomalu ustupoval od břehu, aby rybu vytáhl. Šlo mu to jen velmi těžce, úlovek se zřejmě odmítal smířit se svým osudem. Ryba sebou mrskala a plácala se na hladině. Veeno napjal všechny své svaly, paty zaryl do měkké půdy. Provaz byl pevně napnutý. Ryba již byla téměř na břehu, když se ozvalo prasknutí dřeva a Veenuv zlostný výkřik. Zůstal ležet v trávě s kusem bezcenného klacku v jedné ruce. Ryba i se zbytkem jeho prutu mířila od břehu, Oru po něm skočil, ale prut mu proklouzl mezi prsty. Naštvaný zlomil svůj vlastní prut a odhodil ho do trávy.
„To nám snad osud dělá schválně,“ stěžoval si Oru, „ta zatracená ryba si s námi jen hraje. Takhle se nikdy nenajíme.“
Nad hladinu jezera vyskočila ryba a s hlasitým žblunknutím opět zmizela ve vodě. Veeno zahodil zbytek prutu do jezera, naštvaný na rybu i zlomený prut. Ifthir seděla u hromady dříví a stěží potlačila výbuch smíchu. Raději sklopila tvář k zemi, aby oba chlapce ještě více nerozzlobila. Oru vzal svůj prak a váček s kamínky, které si nasbíral do zásoby.
„Myslíš, že s tímhle tu rybu ulovíš, bratříčku?“
„Na rybu už nemám ani pomyšlení, jsou to zákeřné potvory.“
Rozhlédl se a u jižního cípu jezera zahlédl skupinku zajíců, plný nadějí k nim zamířil. Zastavil se na šedesát kroků od nich. Vložil kámen do praku a roztočil ho nad hlavou. Zajíci s Oruem na sebe navzájem hleděli, Oru zavřel oči a přemohl lítost nad jejich smrtí. Když je znovu otevřel, pečlivě zamířil a uvolnil jeden z provázků, kámen bleskově opustil prak a zamířil ke skupince. Zasáhl jednoho zajíce do hlavy, ostatní se dali splašeně na úprk. Oru vzal kámen a mrtvého zajíce a vydal se zpět. Nesl ho opatrně v náručí, jakoby pouze spal. Podal ho Veenovi.
„Já ho ulovil,“ dodal smutně, „ty obstarej zbytek.“
S těmi slovy si sedl k ohni, který mezitím Veeno rozdělal. Smutně hleděl do plamenů, bradu opřenou o pokrčená kolena. Ifthir si k němu přisedla a objala ho, pokoušela se ho utišit. Veeno věděl, že Oru nesnáší, když někdo ubližuje zvířatům. Musel se tedy cítit mizerně, při pohledu na ty zajíce. Poodešel dál od ohně, aby ho Oru neviděl a postupně stáhl a vykuchal jejich pozdní oběd. Zajíc byl sice malý, ale najedli se z něj všichni a byli rádi, že na nějaký čas zahnali hlad. Přesto ho Oru jedl se značným odporem.
Čas pomalu postupoval a trojice strávila u jezera klidné chvíle. Téměř zapomněli na muže v maskách, ghyrseny, magii a ostatní události, které udělaly z obyčejné dlouhé cesty souboj o přežití. Odpoledne se pozvolna změnilo na večer, chlapci nasbírali další dříví do zásoby, aby měli čím přikládat i v noci. Veeno chtěl být v Casenienu co nejdříve, avšak klidné údolí bylo po několika dnech v lese příjemná změna a tak příliš neprotestoval, když ho přesvědčovali, aby tu na den zůstali. Přemýšlel, co bude dělat, až tam dorazí. Na přítomnost Ifthir si již zvykl a nerad se s ní bude loučit.
Po setmění se na hladině jezera třpytil ohromný měsíc a první hvězdy. Hladina byla klidná, stejně tak vzduch. V údolí nefoukal příliš silný vítr, pouze líný vánek čeřil hladinu drobnými vlnkami.
„Nemůžeš spát?“ Veeno se ohlédl a spatřil Ifthir. „Já také ne,“ dodala a posadila se vedle Veena, přes ramena měla přehozený šátek. Pokrčila nohy a přitiskla je rukama k sobě. Hleděli spolu na východ na temné vrcholky hor v dálce.
„Jsem vám vděčná za to, co pro mne děláte, Veeno.“ Na tváři se mu objevil lehký úsměv. „Víš, přála bych si mít takové bratry, jako jste vy. Někoho na koho bych se mohla spolehnout a kdo by mne ochraňoval.“
Podíval se na ní a rozpačitě jí chytl za ruku.
„Vždyť máš. Vždy tě budu ochraňovat.“
Usmála se.
„Mám tě ráda, Veeno. Jedna má část se ani nechce vrátit zpět.“
Měsíc na hladině jezera se lehce vlnil a jeho stříbrné světlo se rozlévalo po hladině.
„To neříkej, Ifthir. Ty máš na rozdíl od nás místo, kam se můžeš vrátit. Kde budeš v bezpečí a kde tě mají rádi. Já a Oru,“ odmlčel se, „my už nemáme domov, ztratili jsme ho již dávno.“
Vzhlédl k měsíci, myslel na svou matku a na dětství strávené s ní. Stýskalo se mu, měsíční záře osvětlovala jeho posmutnělý obličej.
„Nechci, aby se ti něco stalo, Ifthir. Nechci, abys trpěla jako my.“
„Je mi líto tvé matky, Veeno. Snad jednou nalezneš místo, které budeš moci nazývat domovem.“
Obrátili se k obloze. Mlčky na ní hleděli, stále se držíc za ruce. Nad obzorem prolétla padající hvězda. Veeno myslel na své přání a lehce stiskl Ifthir ruku.
„Snad,“ odpověděl do ticha. Spánek je oba zastihl o několik minut později.
Nad jezerem se vznášel ranní opar, občas se ozvalo šplouchnutí vody, když vyskočila nad hladinu nějaká ryba. Ptáci na stromech vesele zpívali, celé údolí se probouzelo do nového dne. Zlaté paprsky zalívaly jeho ústí a rozháněly tak všechny stíny. Oblohou putovaly šedé mraky, které sem tam zakryly ranní slunce.
Zkřehlý Veeno se pomalu protáhl a rozhrábl ohniště. Popel byl již zcela vychladlý, a tak se pokusil rozdělat nový oheň. Za chvilku se již z ohniště vznášel kouř z vlhkého dřeva a vnikl Veenovi do očí. Napřímil se, aby se mohl nadýchat čistého vzduchu a promnout si oči. Oru byl dávno vzhůru a nabíral čerstvou vodu. Veeno si všiml, kterak k nim od západního konce údolí míří muž s holí v ruce. Přes rameno měl přehozenou brašnu. Oru odložil měchy vedle ohniště a nabil prak, který měl zavěšený u pasu.
„Kdo myslíš, že to je bráško,“ zeptal se nervózně.
Veeno zakroutil hlavou a sáhl po meči. Muž se zastavil několik kroků od nich, byl oděn do hnědých kalhot z hrubého plátna, prosté košile a dlouhé vesty z ovčí kůže.
„Kdo jste,“ zeptal se nervózně Veeno a vytáhl meč z pochvy. „Co tu chcete?“
„Děti,“ podivil se muž. „Co tu děláte?“
„To je naše věc.“
Rozhovor probudil Ifthir, přesunula se opatrně za Veena a zvědavě si návštěvníka prohlížela.
„Schovej tu zbraň, chlapče, nechci vám nijak ublížit. Jsem ovčák, žiji sám v ovčíně v kopcích nedaleko odsud.“ Ovčák se posadil opíraje se o svou sukovici. „Včera večer jsem viděl v údolí oheň, proto jsem se přišel podívat, co se tu děje. Víte, do tohoto údolí mnoho lidí nezamíří, ne úmyslně.“
Koncem hole porovnal hořící dřevo v ohništi, sáhl do brašny a vytáhl malý bochánek sýra. Opřel si hůl o rameno a druhou rukou vytáhl malý nůž. Ukrojil čtyři kousky a tři z nich jim nabídl. Veeno mu příliš nevěřil, posadil se naproti němu, meč stále připravený v ruce. Ovčák si povzdechl a sám snědl jeden kousek.
„Jak jsem řekl, nechci vám nijak ublížit. Napadlo mě, že byste mohli mít hlad. Je to jen sýr, nic vám neudělá.“
Nakonec se osmělili a vzali si od něj nabízený sýr. Veeno ho však nepřestal sledovat, ovčák měl modré oči a hnědé vlasy, působil upřímným dojmem, na ten však Veeno nespoléhal.
„Kde máte rodiče?“
Ovčákovi se žádné odpovědi nedostalo, v dálce se ozvalo zahřmění. Vstal a zhluboka se nadechl.
„Blíží se bouře, jestli nechcete zmoknout, můžete chvíli zůstat u mne. Je to ještě kus cesty, takže bychom si měli pospíšit.“
„Proč o nás mají všichni najednou takovou starost,“ pronesl ironicky Veeno. „Proč nám pomáháte?“
„Protože jste děti. Co bych to byl za člověka, kdybych vám nepomohl?“
Veeno se podíval na Ifthir a Orua, oba přikývli. Rozhodli se, že to zkusí. Rozhodně nechtěli strávit bouři venku. Sbalili své věci a vydali se za ovčákem.
„Kde máte ovce, pokud jste ovčák,“ chtěl vědět Veeno. Ovčák se usmál.
„Vyzvedneme je po cestě. Nyní se pasou na louce, hlídají je Miko a Vasa.“
„Neříkal jste, že žijete sám?“
Ovčák se usmál. „Tobě nic neunikne, co? Skutečně žiji sám, jen se svými psi. To oni se jmenují Miko a Vasa. Pomáhají mi hlídat stádo.“
Zamířili zpět na západ. Vystoupali na kopec, úzký pruh jehličnatého lesa odděloval údolí od malé louky, místy značně ušlapané. Ovčák je vedl přes vysokou trávu zpět do lesa, cesta se mírně svažovala a opět vedla do kopce, uhnuli směrem k jihu.
„Bráško,“ zašeptal nenápadně Oru. „Napadlo mě, že by mohl znát cestu do Casenienu.“
„Taky jsem nad tím uvažoval, ale musíme být opatrní.“
Obloha nabírala čím dál tím tmavší odstín šedé. Hřmění ohlašovalo příchod bouře čím dál tím častěji a hlasitěji, teplý vítr přinášel vůni deště. Po několika minutách chůze lesem se před nimi otevřela další louka, páslo se na ní několik desítek ovcí, okolo stáda kroužili dva statní psi. Měli dlouhou bílou srst. Jakmile se nějaká ovce příliš vzdálila od stáda, nahnali jí zpět. Ovčák na ně zapískal, Miko a Vasa se k němu rozeběhli a radostně okolo něj poskakovali.
„Tak co, hochu? Teď už mi věříš?“
„Věřím, že jste ovčák,“ odvětil Veeno. Nechtěl nic riskovat, několikrát se mu to již vymstilo.
Nijak se nezdržovali a vyrazili i s celým stádem po louce dále na západ, ovčák s dětmi šel vpředu a vedl stádo, Miko a Vasa hlídali, aby se žádná ovce nezatoulala. Když byli na konci louky, začaly padat první kapky. Brzy bičovaly zemi mohutné provazce deště. Veeno si přehodil přes hlavu kápi, Oru s Ifthir se schovali pod přikrývku. S ohlušující ranou jim nad hlavou prolétl blesk.
„Je to už jen kousek,“ ujišťoval je ovčák, „Za chvilku jsme tam.“
Prošli úzkým předělem v lese, který spojoval dvě louky, a zamířili na kopec, kde se rýsovalo menší stavení. Na kost promočení došli až k chalupě, ovčák je poslal dovnitř a sám zahnal stádo do ohrady.
Chalupa byla tvořena předsíní s dřevěným schodištěm do podkroví a menší obytnou místností s kamny. Z ní vedly zavřené dveře do další místnosti. Trojíce se rozhlédla a zjistila, že místnost je skromně vybavená několika kusy nábytku a nádobí.
Ve dveřích se objevil ovčák, přehodil svůj plášť nasáklý vodou přes židli a roztopil v kamnech. Zanedlouho se z nich ozývalo praskání dřeva, které přehlušilo kvílení větru a bubnování těžkých kapek o střechu.
„Raději se převlékněte do něčeho suchého, takhle se pouze nachladíte.“
„Jsme v pořádku,“ ujistil ho Veeno. „Kromě toho… tohle jsou jediné věci, které máme.“
Ovčák beze slova vstoupil do zavřené místnosti a podal jim několik ovčích kůží a suchou přikrývku. Dále položil na stůl bochník chleba a sušené maso a posadil se na židli. Veeno si sundal plášť a zavěsil ho ke kamnům, Oru mu podal svou košili, Ifthir se zabalila do přikrývky. Ovčák si zvědavě prohlédl černý rukáv, který zahaloval Veenovu pravou ruku.
„Proč tohle nosíš?“
Ten mu lhostejně odpověděl: „Mám zmrzačenou ruku.“
Oru hladově sledoval jídlo položené na stole. Ovčák jim pokynul, aby se neostýchali a najedli se.
„Takže, co dělají děti jako vy uprostřed divočiny. Bez rodičů a jídla?“
„Už jsme řekli, že je to naše věc.“
„Měl by ses naučit více důvěřovat lidem. Zvláště, když ti chtějí pomoci.“
„Už jsem na to několikrát doplatil. Vy nevíte, kdo jsme?“
„Jak bych to měl vědět, žiji tu sám, jak jsem řekl. A do vesnice chodím jen jednou za čas.“ Ovčák si odkrojil kus masa a pokračoval. „Udělali jste snad něco špatného?“
„Nic takového,“ odpověděl podrážděně Veeno, nelíbilo se mu, jak moc se ovčák vyptává.
„Proč tu žijete takhle sám?“
„Nemám rád společnost lidí, zvláště ne těch z vesnice. Zajímají je jen peníze, nic jiného,“ odvětil smutně a hleděl do země.
„Tak proč nám pomáháte?“
„Už jsem řekl, jste děti.“
Za okny na okamžik oblohu rozzářil blesk, ozvala se rána a štěkot psů. Následovaly další rány, děti sebou vystrašeně trhly. Někdo bušil na dveře.
„Neříkejte, u bohů, nikomu, že jsme zde. Nikdo o nás nesmí vědět,“ prosil Veeno, ovčák na něj tázavě pohlédl, další zabušení ho zvedlo ze židle. Zamířil ke dveřím, děti na sebe hleděly, Veeno měl připravený meč. Srdce mu bušilo, téměř nedýchal. Potichu se přesunuly za kamna, aby je nebylo vidět skrz okno. Z předsíně zaslechly hlasy ovčáka a nečekaného návštěvníka.
„No to je dost ovčáku, zatracený déšť. Nepustíš mě dál, alespoň se usušit a přečkat tu bouři?“
„Nemám náladu na návštěvy. Co chceš Terne?“
„Ale no tak neblázni, ovčáku. To tu někoho přede mnou schováváš, či co? Prostě mě pusť dál a promluvíme si nad pohárem medoviny,“ Tern zvědavě nakoukl oknem vedle dveří do světnice. „Posílá mě Holbern, chce na svou veselku pár jehňátek.“ Oblohou projel další blesk. „Tak už mě nech vejít, sakra.“
„Řekl jsem ne. Holbernovi vyřiď, že až bude příště něco chtít, tak ať si přijde sám. A neschovává se za druhé. A teď zmiz.“
„Zbláznil ses ovčáku? To mám jít v tomhle nečase zpět?“
„Došels sem, dojdeš i zpět.“
Ticho přerušily Ternovi nadávky, postupně se vzdalovaly a slábly. Ovčák po chvíli zavřel dveře a vrátil se do světnice, s povzdechem si sedl na židli.
„Děkujeme.“
Ovčák jen kývnul hlavou.
„Nebude lidem divné, že jste ho tak odbyl?“
„To je v pořádku. Tern pracuje pro Holberna. Lidé široko daleko vědí, že ho nesnáším. Takže je má reakce tolik nepřekvapí. A teď, když jsem vám pomohl, bych rád věděl, co jste zač. Proč vás neměl nikdo vidět? Říkali jste, že jste nic neudělali.“
„Taky, že ne.“
Teď pro změnu nevěřil ovčák Veenovi. Přešel ke kamnům a podal hrnek mléka. Sám si nalil do poháru medovinu.
„Jdou po nás nějací lidé,“ začala Ifthir, „chtějí mne unést, již jednou se jim to málem podařilo. Veeno a Oru mi zachránili život. Ti lidé na nás vypsali odměnu za dopadení, proto se skrýváme.“
„Ti lidé – nenosí náhodou černé masky?“ Všichni tři přikývli. „Už jsem o nich něco slyšel. Nemusíte se bát, sem mnoho lidí nezavítá. Ale jak jsem řekl, chci znát celý váš příběh.“
Ifthir pokračovala ve vyprávění, začala únosem, cestou do Casenienu a jejich střetem s ghyrseny i jezdci. Přestože vyprávěla velmi podrobně, některé detaily si nechala raději pro sebe. Nebylo třeba je sdělovat ovčákovi. Zejména důvod jejího únosu. Ovčák je se zájmem vyslechl.
„Zvláštní příběh,“ promluvil nakonec.
„Nevěříte nám,“ chtěl vědět Veeno.
„Řekněme, že mám jisté pochybnosti. Přesto vím moc dobře, co dokáže lidská chamtivost. Můžete tu pár dní zůstat, jestli chcete. Já však musím zítra do vesnice.“
„Do vesnice?“
„Ano, Holbern chce koupit pár mých jehňat, přestože ho nesnáším, z něčeho žít musím.“
„Proč ho vlastně nesnášíte?“
Ovčák vydechl a dopřál si pár doušků z poháru. Netoužil se jim svěřovat, ale konec konců, oni se mu také svěřili.
„Byl jsem zasnoubený s jedním děvčetem z vesnice. Její otec byl ale chudý a měl mnoho dluhů, byl to náruživý pijan. Jednou si postavil hlavu, že pro jeho dceru nejsem dost dobrý. Holbern o ni měl také zájem, a tak mu nabídl peníze, když mu jí dá za ženu. Její otec mu jí prodal jako kus dobytka. Ta veselka je jejich. Od té doby jsem s Holbertem na ostří nože. Do vesnice proto chodím jen minimálně, přestože je mnoho lidí na mé straně.“
„To je mi líto,“ řekla Ifthir.
„Ale, to nejsou vaše starosti. Nic si z toho nedělejte. Jste ještě děti, nečekám, že pochopíte svět dospělých.“
„Ani ho pochopit nechci,“ navázal Veeno, „Čím víc se o to snažím, tím se mi víc hnusí.“
„Lidé mají mnoho špatných vlastností, právě proto si těch dobrých tak ceníme, jak říkával vždycky můj otec. No,“ vstal a přešel ke dveřím do vedlejšího pokoje, „můžete se natáhnout za kamna. Je tam místa dost pro všechny tři, a hlavně budete v teple.“