Princezna pouště 3

Pozdě jsme si všimli. Swar vytál dýku a otočil se na nepřítele, ale kolem nás jich bylo minimálně 10 a všichni měli střelné zbraně. Nejdřív na sebe jako by zmateně hleděli.
"Na kolena a ruce za hlavu a hned!" křikl jeden z nich s respektem a nám nezbylo nic jiného než poslechnout. Přistoupil k nám vysoký muž s delšími havraními vlasy a čupl si ke Swarovi. Chvíli si ho prohlížel, ale pak sjel pohledem na mě. Prohlížel si mě stejně a pak se usmál jako by vyhrál v loterii a chytl mě za ruku a přitáhl k sobě tak blízko až jsem cítila jeho dech na tváři.
"Nechte ji!" snažil se mě Swar chránit, ale ty svině ho skopli na zem a svázali mu ruce za zády. Nepoznávala jsem toho muže, ale ty jeho pomocníky ano, to oni vyvraždili všechny lidi z letadla a zabili moji nejlepší kamarádku.
"Holčičko tak jsme tě našli" pohlédla jsem na něj s odporem a nechápala jsem co tím "našli" vůbec myslel.
"Jsem Akil a ty jsi náš obětní beránek" usmál se pak se otočil na zbytek "toho zabte nepotřebujeme ho." Vytřeštila jsem oči, musím něco udělat takle to nemůžu nechat. Najednou jsem chtěla aby všichni trpěli, ale byla jsem naprosto bezmocná. Pocity se ve mě tak mísily, že jsem přestávala vnímat realitu a takovou zvláštní spravedlnost co se mi vkrádala do hlavy už delší dobu, jako by měla svůj nástup a nešla zastavit. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Najednou jsem klesla k zemi vedle Swara i když se mě snažil Akil držet.
Jeden z jeho poskoků si nabil zbraň a stoupl si před Swara, věděla jsem, že nebude mít problém vystřelit. Ale já měla dost velký problém to zažít znovu. Tou popravou se ve mě všechno změnilo, i pohled na smrt.
"Nikdo nemá právo brát život někomu jinému" řekla jsem a když zamířil na Swara skočila jsem mu kolem krku a snažila se ho zakrýt svým tělem abych ho ochránila. Zazněl výstřel.
Držela jsem se Swara pevně jako klíště, ale necítila jsem žádnou bolest a to mě vyděsilo, koukla jsem se na něj, ale byl v pořádku. Nechápala jsem to, když se za mnou k zemi sesunulo tělo toho co vystřelil. Všichni tam stáli a byli zaskočení co se děje. Jako by se kulka odrazila zpět na něj.
"Řekl jsem zabijte ho!" zařval Akil na své muže a snažil se mě od něj dostat pryč. Další muž namířil zbraň zamířil mu na hlavu a vystřelil.
"Ne!" zakřičela jsem a dlaní kulku odrazila zpět, až se další z Akilových poskoků sesunul k zemi a držel si prostřelenou ruku a úpěl bolestí.
Muži začali panikařit a pomalu ale jistě se stahovat. Akil si mě změřil pohledem a taky zařadil zpátečku.
"My dva se ještě uvidíme, přijdeme si pro tebe!" zakřičel na mě, otočil se a vydal se za ostatními. Viděli jsme jak se stahují a upalují pryč.
Swar seděl na zemi a ruce měl svázané vzadu. Já seděla u něj. Stále v křeči a kryla jeho tělo už zbytečně. Byla jsem v šoku, ale začala jsem si uvědomovat, že tady z nějakého důvodu jsem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Swar asi po 2 minutách, kdy jsem na něm byla stále přilepená.
"Promiň hned tě rozvážu" řekla jsem jen, a aniž bych se mu podívala do očí jsem mu začala rozvazovat ruce. Vstal a dlouho si mě prohlížel. Seděla jsem opřená o studnu a hleděla do země. Neměla jsem odvahu se na něj podívat.
"Nechceš mi něco říct? Třeba kdo jsi a co to všechno mělo znamenat?" zeptal se dost opatrně.
"Já nevím" odpověděla jsem a šla jsem k tělu muže, který to schytal do hlavy. Swar si čupl vedle mě.
"Tohle je divný, co jsi to udělala? Jakto že je mrtví?" tázavě na mě visel očima.
"Já vůbec nevim" rozbrečela jsem se, protože jsem si uvědomovala, že jsem zabila.
"Musíme odtud hned pryč, než dorazí chlapci s posilou. Sice jsme teď získali čas, ale ne na moc dlouho" setřel si pot z čela "ten zasranej Akil. Musíme hned vyrazit" zopakoval povel a hned jsme vyšli.
Byla jsem plná pocitů a hlavně zmatená. Nechápala jsem co se to děje, ale věděla jsme, že to má něco společného s mými sny. Šli jsme opět dlouho až se začalo stmívat. Tentokrát jsem sílu měla a Swarovi stíhala i rychlejší tempo, dokonce Swar chytil nějakou ještěrku, už jsme měli opravdu hlad. Celou dobu jsem přemýšlela co se to se mnou děje a nikdo z nás za celou dobu nepromluvil. Teď mi trochu začalo docházet co znamenají ty sny, které mám už od malička. Asi dva roky zpět jsem byla v nákupním středisku a tam jsem si nechala číst budoucnost z ruky. Ta žena začala vyvádět jak divá a začala se mi klanět. Tehdy jsme se tomu s Domčou zasmály a co nejrychleji od tam zdrhly. Nikdy jsem se nedozvěděla co to mělo znamenat, ale věděla jsem, že to má spojistost s se sny. A teď se dělo něco zvláštního, jako bych byla něco víc než jen člověk. Jak se mi mohlo podařit odrazit kulku holou rukou? Odrazila se vůbec? A proč mám pocit že to tu není cizí? Byla jsem zmatená.
"Sware, já nevím co se to děje" spustila jsem večer u ohně "ale vím, že to má něco společného se mnou. Už když jsem byla malá zdály se mi sny, o krásné zemi a postupem času se z té země stalo tohle. Už vím, že jsem tady a že jsem patřím. Jenom nechápu, proč mě sem přivezli když mě chtějí stejně zabít. A proč mě nezasáhly ty kulky? Nezasáhly by mě ani tam kde všechny zabili? Proto je zabili. Kvůli mě.." sklopila jsem hlavu a začala brečet "všechno je to moje vina.."
"Není to tvoje vina" začal mě utěšovat, a sedl si vedle mě abych nebyla sama.

"Takže je to pravda. Ona má opravdu takovou moc. To je nebzpečné, zajímalo by mě kdo otevřel bránu a pustil ji sem. Nesmí se s ním setkat. Musíme ji lapit dřív." Karefa moc nepotěšilo co uslyšel od Akila a začínal se bát, že by se mohlo naplnit proroctví. Původně chtěli nechat unést letadlo a zabít ji v jejím světě, ale někdo překazil plány.
"Vybavíme se, půjde nás víc a dovedeme ji zpět" promluvil Akil, ale Karef ho zadržel.
"Ano půjde vás víc. Marqelo?" jak Karef vyslovil tohle jméno, tak sebou Akil prudce trhl dozadu.
"Zdravím tě Akile" vystoupila ze stínu vysoká žena s rovnými černými vlasy a nádhernou, ale jedovatou tváří "jsi neschopný jako vždycky, nebude mi moc velkým potěšením s tebou pracovat." Ona byla karefův výtvor, po zuby ozbrojená, nikým neporažená a krásná. Ale zároveň bezcitná. Vycvičil si ji jako osobní ochranu, ale teď ji musel poslat do akce.
"Sklapni Marqelo! Taky mám z tebe radost" a sjel ji vražedným pohledem Akil.
"Přestaňte! Jste mí dva nejlepší lidi, takže se naučte spolupracovat!" zakřičel Karef a oba sklopili zrak, protože z něho měli respekt.
"Za hodinu vyrážíme, tak se nachystej" oznámil jí Akil, otočil se a odešel.
Byl naštvaný. Marqelu nesnášel, ale ještě víc byl naštvaný na sebe, protože to dokonale podělal.
Čekali na Marqelu jak jí oznámil. Akil velice rád využil příležitosti, věděl totiž že ho nechá schválně čekat.
"No nic, není tu. Nemůžeme se déle zdržet. Vyrážíme!" zavelel a nasedl do auta. Kolona se začala pomalu rozjíždět. Když najednou auto začalo hrabat písek na místě.
"Co se to sakra..." podíval se do zpětného zrdcátka a viděl Marqelu jak stojí zapřená a drží rukama svůj bič, kterým zahákla zadní kouli u auta.
"Přece by si neodjel beze mě!" zakřičela na Akila a hystericky se smála. Opravdu ji nenáviděl. Vždycky musela ukázat všem, že je ona ta silná. Měla sílu jako deset dalších mužů a všichni věděli, že s jejím výcvikem by si proti ní ani neškrtli. Ani by to nezkoušeli, kromě Akila. Když se poznali, nenáviděli se snad od prvního okamžiku. Marqela mu vždycky musela dokázat co je zač. Když se mezi nimi tehdy situace vyhrotila, šli do sebe na život a na smrt. Marqela ho tehdy dost ponížila před celou skupinou a to bylo to, co mu jeho hrdost nikdy nedovolila odpustit. Marqela by ho bez problémů zabila. Kdyby se tam tehdy neobjevil Karef a neudělal tomu přítrž. A teď si sedla vedle něj do auta, jedovatě se zasmála a zavelela: "Jedem!"

Vstali jsme za rozbřesku. Tedy, alespoň Swar. Já jsem zamhouřila oči bezmála na dvě hodiny. Nebyla jsem ani unavená. Celou noc jsem přemýšlela, respektive jsem pátrala v hlavě nad mými zapomenutými sny z děctví.
"Už je ti líp?" zeptal se Swar jak sklízel věci.
"Je mi stejně, a asi se to už nikdy nezmění. Nečekám žádný pocit štěstí nebo uspokojení. Všechno jsem to podělala" stala jsem připravená na cestu nikam.
"Nebuď na sebe tak tvrdá. Nemohla jsi nic tušit" zadupal oheň a probodl mě očima. Raději jsem na jeho pohled nereagovala, asi taky nebyl nejšťastnější, že je teď mimo Zemi, bez kohokoliv koho znal, jen se mnou.
"Promiň Sware" sklopila jsem pohled a vyrazila jsem "nikam".
"Za co se mi omlouváš?" došel mě a zastavil.
"Je to moje vina, že jsi tady a nejspíš už nikoho koho znáš neuvidíš, rodinu, přátele, stejně jako já."
"Mohlo to pro mě dopadnout mnohem hůř. Spletli si mě s tebou a nejspíš by mě zabili, ale alespoň bys jim utekla ty. Z nějakého důvodu tu jsi."
Šli jsme zase celý den, jenom jsem nepředpokládala, že na něco narazíme. Akil se zbytkem skupiny nám už museli být v patách. Slunce zářilo a nám opět docházela voda. Když už bylo slunce nad našimi hlavami, zahlédli jsme v dálce něco jako město, jenom to trochu přes to horko a sluneční paprsky připomínalo fatamorganu. Proto jsme se neradovali předčasně. Nakonec čím blíž jsme byli městu, tím víc bylo jasné, že je skutečné.
"Budou nás asi nahánět všude, měli bychom to obejít zadem" přikývla jsem na souhlas, a město jsme obešli. Docela jsme si zašli, taky obejít město v pustině opravdu není žádná hračka. Schovávali jsme se v povzdálí za keři. Byla tam skupina vojáků, právě vyvedli dozadu z města nějakou ženu a vypadali, že se s ní nebudou vůbec párat. Shodili ji na zem a kopli ji do břicha.
"Co to.. to přece nesmí! Zůstaň tady" vykoktala jsem ze sebe a okamžitě se tam rozběhla.
"Sakra" zaklel Swar, ale poslechl a zůstal schovaný.
"Co si sakra myslíte že děláte!" rozkřičela jsem se na ně, hned jak jsem tam doběhla a klekla jsem vedle té ženy. Chudák měla monokly po obličeji a byla dost v šoku a vystrašená.
"Co jste to za zvířata?!" byla jsem moc rozzuřená. Vstala jsem a strčila do jednoho z těch vojáků, kteří na mě nevěřícně koukali. Rozesmáli se jak kdybych jim řekla nějakej dobrej vtip. Muž co jsem do něj strčila bez upozornění se rozpřáhl a dal mi pěstí do břicha. Ale já nebyla ten kdo se svalil v bolestech na zem, ale on ano. Asi to nečekal a já pomalu začínala tušit jak to funguje.
"Co to zatraceně.." a ostatní dostali ještě větší záchvat smíchu. Smáli se svýmu kámošovi, nebo jak to lze nazvat. Byla to banda prašivců a mě z nich bylo zle. Začínala jsem být víc a víc naštvaná.
Stoupla jsem si před tu ženu a sledovala pohyby všech těch vojáků.
"Jedině přes mou mrvolu!" zaječela jsem na ně, jako bych ztrácela kontrolu.
Opět jsem uslyšela jejich smích a zvedání jejich zbraní. Už jsem se nebála. Zavřela jsem oči a roztáhla ruce abych ochránila tu dívku. Vystřelili.

"Míří do Ebry" pronesl Akil "aby jsme se tam dostali co nejdřív tak to budeme muset objet, skusíme dorazit dřív než oni, pokud ne tak obrátím celé město vzhůru nohama."
"Můj milý Akile, nevěřím, že jsi toho schopen" opět se zasmála Marqela a pohladila ho po tváři. Akil chytil její ruku a odhodil ji pryč.
"Nesahej na mě" spražil ji, ale uslyšel zase její smích. Rval mu uši, a už jenom kvůli Marqele to chtěl mít co nejdřív za sebou.

Ani jedna kulka se nedostala za mě, ale taky ne do mě.
I přes výstřely jsem slyšela slabě Swara. Vojáci se sunuli k zemi jak domino. Doběhl k padajícím tělům a snažil se nás chránit, ale bylo už pozdě. Většina z nich už byli mrtví. Už jsem je nelitovala. Najednou jsem jimi začala pohrdat a uvědomovat si svojí sílu. Nechtěla jsem aby Swar přiběhl. Bála jsem se, že by mu něco udělali, ale mýlila jsem se v něm. Připlížil se zezadu a profesionálně spacifikoval posledního vojáka. Zbraň mu namířil na hlavu.
"Nezabíjejte mě prosím!" žadonil, ale Swar byl nelítostný a prostřelil mu kulku hlavou až jsem se lekla.
Žena seděla na zemi a byla z toho masakru v šoku. Já už ani ne a Swar byl asi zvyklí už z dřívějška. Opatrně jsem se za ní otočila a přidřepla.
"Jsi v pořádku?" pohladila jsem ji po vlasech "proč ti chtěli ublížit?"
"Já.. jsem v pořádku, děkuji za záchranu, ani nevím jak se to stalo, šla jsem ulicí a vrhlo se na mě tolik rekrutů" zrychleně dýchala "myslela jsem, že je po mě, ti bastardi si tady dělají s každým co chtějí" vzlykla.
"Neboj už jsem tu já" usmála jsem se na ni.
"A kdo jsi? jakto že tě ty kulky nezranily? Jsi snad...." zamyšleně vytřeštila oči.
"Myslím, že budeme mít za chvíli společnost" prohodil Swar dívajíc se na obzor.
"To jsou rekrutové, za tohle nás svlečou z kůže" začala se třepat a my na sebe se Swarem koukli co teď. Najednou se z města otevřely malé dvířka a z nich vykoukl starý muž.
"Honem pojďte sem! Rychle než dorazí rekruti a bude zle!" zakřičel na nás.
"Dědečku!" zvolala ta dívka, a my už jen spěšně vyrazili za ním. Stejně nám nic jiného nezbývalo.