Midraen: Cesta osudu - Dar života

Ovčák vstal za rozbřesku a chystal se na cestu do vesnice. Veeno seděl na lavici opřený o zeď, pravou ruku obtočenou okolo meče. Ostražitě ovčáka sledoval.
„Odcházíte?“
Ovčák si všiml teprve teď, že je Veeno vzhůru.
„Proč ještě nespíš?“
„Nespal jsem celou noc.“
„Stále mi nevěříš. Jestliže se uzavřeš před ostatními, nebude pak nikoho, kdo by ti mohl pomoci. Zůstaneš navždy sám.“
„To je moje věc,“ odpověděl zamyšleně. „Kdy se vrátíte?“
„Vesnice je odtud asi hodinu cesty, ale nevrátím se před polednem.“
Z předsíně si vzal svou hůl, přes rameno měl přehozenou brašnu. Ozvalo se zabouchnutí dveří. Veeno vykoukl z okna, ovčák pomalu mizel pod kopcem, Miko a Vasa ho několik kroků doprovodili, pak se vrátili zpět k chalupě. Veeno vstal, vzal si kousek chleba a sýra a pomalu je do sebe nasoukal. Oru s Ifthir ještě spali, Veeno zkontroloval jejich věci, už byly suché. Jelikož neměl nic na práci, vyšel před chalupu. Plášť si nebral, bylo slunné ráno. Jen tenkai vzal pro všechny případy sebou. Poslední dobou ho příliš neodkládal.
Sedl si přede dveře, meč položil vedle a pozoroval okolní kopce a stráně. Ovčákovi psi k němu přišli a začali očuchávat jeho pravou ruku. Chvíli je pozoroval, byl ze psů trochu nervózní. Většinou na ně neměl příliš příjemné vzpomínky.
„Alespoň vám se nehnusí.“
Váhavě položil ruku na hlavu jednoho z nich a pomalu ho hladil, nebyl schopen říct, jestli Mika nebo Vasu. Psům dotek jeho ruky nevadil, i když věděl, že ji musí vycítit. Hladil je jen ze setrvačnosti, necítil dotek jejich srsti. Přesto ho to uklidňovalo, hleděl do jejich upřímných očí. Jeden ze psů ho olízl na tváři. Zdálo se, že si ho oblíbili. Strávil v jejich přítomnosti dlouhou chvíli.
Zaslechl v chalupě pohyb, ale nevěnoval mu téměř žádnou pozornost. Dostal žízeň a tak šel obhlédnout chalupu, oba psi ho následovali. Kousek stranou, za chalupou byl ve stráni vyhlouben malý pramen, Veeno se s chutí napil studené vody a zahnal tak sucho v puse. Psi ostražitě zavrčeli a odběhli zpět ke vchodu.
„Co se děje?“
Rychle polkl poslední doušky vody a vydal se za nimi. Zastavil na rohu chalupy, psi hleděli na cestu, směrem k vesnici. Veeno čekal, co se bude dít. Před ním se objevily tváře třech mužů, nikoho z nich neznal. Miko i Vasa nepřestávali vrčet.
„To je ten kluk,“ křikl jeden z nich. „Vidíte, říkal jsem vám, že tu ovčák někoho má. Postarejte se o něj, já jdu dovnitř, ta holka musí být tam.“
Teprve teď mu došlo co se děje. Tasil. Dva muži, kteří se k němu blížili, zpozorněli, jeden třímal sukovici, druhý malou sekyru. Odřízli ho ode dveří.
„Neblázněte, vždyť je to jen kluk. Jedeš psisko,“ okřikl třetí vrčícího psa, který ho nechtěl pustit. Podle hlasu to byl Tern. Veeno obrátil svou pozornost na zbylé dva muže. Meč nervózně třímal v ruce.
Muž se po něm ohnal sukovicí. Veeno chytl meč oběma rukama a opsal s ním široký oblouk. Čepel se do dřeva zařízla a přesekla ho na dva kusy bez nejmenších problémů. Veeno byl stejně překvapen jako oba útočníci. Muž odhodil zbytek hole a ustoupil na pár kroků od něj.
Tern byl již v chalupě. Ozval se dívčí křik. Hluk uvnitř odlákal jeho pozornost. Jeden z mužů se na něj vrhl. Prázdnou rukou mu uštědřil pořádnou ránu do obličeje. Veeno ztratil rovnováhu. Dopadl na záda. Muž se po něm znovu natáhl, chlapec zazmatkoval. Miko s Vasou se vrhli na útočníka. Veeno sekl. Hlavou mu bleskla vzpomínka na Bontula, pokusil se odklonit meč. Váha psů muže povalila, na ruce měl sečnou ránu.
„Ty spratku,“ zaznělo z pravé strany.
Veeno se převalil na bok, srdce až v krku. Nevěděl, co má dělat. Z chalupy se stále ozýval řev. Zase je zradili, opět dovolili, aby je někdo zradil. Seshora se na něj snesla rána. Zastavil jí mečem. Sebral veškerou svou sílu a odrazil útočníka. Rychle vyskočil na nohy a čekal na další útok. Muž se napřáhl a ťal, Veeno s obtížemi ránu odrazil a ustoupil o krok dozadu. Nastavil meč další ráně. Sekera po něm však sklouzla a zasáhla ho do nohy. S křikem se sesunul k zemi. Meč mu bolestí vyklouzl z ruky. Bezmocně hleděl na neznámého muže, ten odkopl jeho meč stranou.
„Bráško!“
Směrem od chalupy přilétl kámen a zasáhl muže do hlavy. Upadl na zem vedle raněného Veena.
„Veeno, co se ti stalo,“ ptala se vyděšená Ifthir.
„Moje… noha,“ vysoukal ze sebe, rukama si zakrýval hlubokou ránu na stehně.
„Ale ne.“
„Musíte ihned… odejít.“
„Nenecháme tě tady, bráško.“
„Pouze bych vás zdržoval, brzy tu mohou být další. Jděte… prosím.“
Ifthir zavrtěla hlavou, ruce tiskla k ráně.
„Nenechám tě tady Veeno.“
„Vždyť nemohou chodit! Nikdy… se takhle nedostaneme do Casenienu.“
Ifthir zavřela oči, oba bratři jí tiše sledovali.
„Nemohu,“ pronesla zklamaně po chvíli. „proč, jen to nemohu ovládat?“
Opět zavřela oči, obličej napnutý soustředěním. Chvěla se po celém těle, náhle se její ruce rozzářily. Veeno ucítil příliv tepla, prudká bolest pomalu ustupovala. Rána se pod rukama Ifthir rychle zacelovala. Muž pod psy na to hleděl s otevřenou pusou.
„Kdo… kdo k sakru jste?“
Ifthir zavrávorala, Veeno jí podepřel, spolu s Oruem si nevěřícně prohlíželi místo, kde byla ještě před chvíli ošklivá rána. Nezůstalo po ní ani památky.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla slabě. Obličej měla bledý vysílením. Veeno se na ní usmál a poděkoval jí.
„Oru, skoč pro naše věci. A vezmi také nějaké jídlo. Musíme ihned odejít.“
„Ale Ifthir je zesláblá.“
„Bude-li třeba, ponesu jí. Ale opravdu nemáme čas. Musíme zmizet.“
Oru dále neprotestoval. Veeno opatrně vstal a sebral svůj meč, také zkontroloval tep muže, kterého Oru trefil prakem. Nechtěl, aby se stal vrah i z jeho bratříčka. Muž byl naštěstí pouze v bezvědomí.
„Jak nás našli,“ ptala se Ifthir.
„Zřejmě o nás věděli.“
„Veeno, myslíš, že ovčák…“
„Nevím, ale vesnice je prý hodinu cesty. Není možné, aby to stihl tak rychle.“
Oru přinesl jejich věci, polovinu podal bratrovi, druhou si nechal. Zároveň nesl také provaz.
„Nechal jsem tam nějaké peníze. Za jídlo.“
„A na co ten provaz?“
„Na něj,“ pokynul k muži ležícímu pod Mikem a Vasou. „Kdyby upozornil ostatní, způsobilo by to jen potíže. Navíc…“ zarazil se v půli věty. „Navíc nevíme, kudy do Casenienu. Mohl by nám ukázat cestu.“
„Ty ses zbláznil. Jak ho, u bohů, chceš přimět, aby šel s námi?“
Oru jen pokrčil rameny. Veeno popadl provaz a společně s Oruem muže svázali. Ten si moc nedovoloval, neboť mu před nosem výhružně vrčeli oba dva psi.
„Co to má sakra znamenat! Kdo, u bohů, jste? Okamžitě mě pusťte. Co si to dovolujete.“
„Ticho! Víš, kde je Casenien?“
„Proč bych vám měl pomáhat?“
Veeno si dlouze povzdechl. „Protože nechceš umřít.“ Ifthir i Oru napjatě sledovali jejich rozhovor. Veeno vytáhl meč, aby ho muž bral vážně. Muž zbledl. „Tak dokážeš nás tam dovést.“
Kývl.
„Jdeme.“
Muž je vedl na jih, směrem od vesnice. Veeno i Oru ho neustále hlídali připraveni zasáhnout při jakémkoliv pokusu o zradu. Oba psi je vyprovodili až ke konci ohrady. Neustále při tom dotírali na Veena, aby je hladil.
„Vyřiďte pánovi, že se omlouváme,“ pověděl jim ve spěchu Veeno.
Zaštěkali, jako kdyby mu rozuměli. Po několika krocích děti zmizely mezi stromy.
„Jak daleko je Casenien?“
„Asi tak týden cesty, možná víc.“
„Moc jistý si nejste, na to že byste tu cestu měl znát.“
„No po hlavní cestě by to bylo mnohem jednoduší.“
„To máte smůlu.“
Ačkoliv se Ifthir snažila přemáhat vyčerpání, způsobené uzdravením Veena. Neustále klopýtala a sotva pletla nohama. Veeno jí tedy stejně musel vzít na záda. Nezastavovali, dokud se nesetmělo. Utábořili se v jedné rokli, ke které je dovedl jejich zajatec. Veeno ho uvázal ke statnému buku, který tam rostl. Muž se s nimi nebavil, hleděl mezi stromy do tmy. Děti se mezitím pustily do večeře, Ifthir to nevydržela a donesl trochu jídla i jejich průvodci.
„Omlouvám se za ta pouta, ale jinak to nejde.“ Přiložila mu k ústům chléb, muž ukousl sousto. „Chceme se jen dostat domů.“
„Myslíte si, že mě obměkčíte. Vaše lítost mě nezajímá.“
Veeno ho okřikl, Ifthir se zklamaně vrátila k ohni.
„Proč nás chcete pořád udat,“ zeptal se Veeno, přešel od ohně k jejich vězni. „Nic špatného jsme nikdy neudělali. Nevíte o nás vůbec nic. Jde vám jen o peníze.“
Muž se rozesmál, to Veena ještě více rozčílilo.
„Nedělej ze sebe hlupáka. Víš moc dobře, proč vás hledají.“
„Proč?“ Veena rozzlobila další vlna smíchu.
„Proč? Ty se ještě ptáš proč. Kdo by se nechtěl zbavit vrahů.“ Veeno vytřeštil oči, Oru a Ifthir ztuhli. Na tváři muže se objevil vítězoslavný úsměv. „Ano, chladnokrevných vrahů. Zabili jste brutálně jednoho obchodníka a jeho ženu. Vím, že chcete zabít i mě.“
Jeho slova byla jak ostří, které se Veenovi zarývalo do srdce. Muž se usmál, když si všiml Veenova výrazu.
Lež, projelo Veenovi hlavou. Jen lež.
Hleděl do země, neustále se přesvědčoval, že si muž sedící před ním vymýšlí. Cítil, jak se mu třese ruka. Pevně stiskl pochvu meče, až mu zbělaly klouby. Vybavil se mu ten vystrašený pohled. Plný zoufalství, strachu. Pohled zlomeného muže, kterého odsoudil k smrti a který mu nedopřál klidný spánek. Z dálky k němu doléhal mužův smích.
„Lež, to je lež! Ty lžeš,“ křičel Veeno. „To nemůže být pravda.“
Vytáhl meč z pochvy. Červený rubín ve světle ohně matně zářil, čepel se zaleskla. Nikdo nestihl zareagovat. Muž si ani neuvědomil co se děje, stále se smál. Veenův hněv se dral ven, stejně tak smutek.
„Lháři!“
Vší silou bodl. Muž ztuhl, bledý jako stěna. Lesem se nesl výkřik.
„Veeno!“
Klečel před jeho tělem, ruce křečovitě zarýval do země. S očí se mu draly slzy a dopadaly na zem, všichni na něj vyděšeně hleděli, bylo slyšet jeho vzlykání. Stále před sebou viděl Bontulovy oči. Jejich pohled ho trýznil, drásal jeho srdce. Od okamžiku, kdy utekli, doufal, že bude v pořádku. Nechtěl uvěřit, že je mrtvý.
„To je lež,“ slova se utápěla v jeho pláči. „To nemůže být pravda. Nemůže!“
Zavřel oči, svíral víčka, jak nejsilněji mohl, v naději, že se tak vyhne tomu zoufalému pohledu. Hlavu položil na zem, hlína se mu lepila na vlhký obličej.
Klečel před stromem. Zlomený. V slzách. Před ním seděl připoutaný muž, bledý jako stěna, hluboce oddechující. Po tvářích a na čele mu stékaly studené krůpěje potu. Čepel meče byla zaražená ve stromě pouze několik milimetrů od jeho ucha.
Veeno pomalu zvedl hlavu, otřel si hřbetem ruky slzy a podíval se na jejich zajatce. Byl vyděšený, bylo vidět, jak se třese. Jeho úsměv byl ten tam. Veeno sáhl po meči a vytáhl ho ze stromu. Když ho zasunoval do pochvy, obrátil se k němu a zdrceně odpověděl:
„Buďte rád, že nejsem vrah. Budete žít o něco déle.“
Vrátil se k ohni, pohledu na Ifthir a Orua se však vyhnul. Sedl si na stranu, opřený o kmen, sledoval poskakující plameny. Ifthir mu chtěla pomoci, ale nevěděla jak. Kolem ohně panovalo hrobové ticho.
Veeno nemohl usnout. Ne snad proto, že by nebyl unavený, ale protože nechtěl znovu vidět Bontulův pohled. Neustále sledoval oheň, plameny tančící po povrchu dřeva, potom jen žhavé uhlíky. Rudá záře ho hypnotizovala, nemyslel na nic.
„Bráško.“
Oruův hlas ho vytrhl z myšlenek, Ifthir a muž dávno spali.
„Proč ještě nespíš,“ zeptal se Orua.
„A proč ty?“
„Hlídám našeho průvodce.“
„Ale no tak, bráško, vím, že jsi včera vůbec nespal. Takhle nemůžeš vydržet věčně. Co by tomu řekla Ifthir. Potřebuješ spát.“
„Nepotřebuji.“
„Nemůžeš za to. Nikdo za to nemůže.“
„Co se to děje, Oru. Jsme děti, nepatříme do tohoto světa. Máme být doma, u rodičů. Místo toho se nás snaží lidé zabít.“ Objal svá kolena, přestože mu nebyla zima. „Chci mít místo, které bych mohl nazvat domovem. Chci znovu vidět svou matku.“ Cítil, jak mu po tvářích znovu stékají slzy. Oru si povzdechl. „Hledají mě pro vraždu, Oru. A mají pravdu. Já ho zabil. Když jsem utekl, tak jsem ho zabil.“
„Bráško, nemohl si vědět, co se stane.“
Veeno ho neposlouchal. Hleděl na Ifthir.
„Bude mi chybět.“
„Co?“
„Až dorazíme do Casenienu a Ifthir odejde ke své rodině.“
Oru vydal souhlasné zamručení.
„Bude mi chybět,“ dodal znovu Veeno. Zavřel víčka. Konečně se poddal milosrdnému spánku, žádné oči ho nesledovaly, nezdál se mu žádný sen. Byl sám v temnotě, v prostoru bez času, v místě kde snad mohl zapomenout.
Pomalu se blížili k cíly. Muž je vedl stále k jihu, od včerejšího incidentu raději moc nemluvil. Veeno šel úplně vzadu pohroužený do svých temných myšlenek, ani on s nikým od rána nepromluvil. Ifthir s Oruem na sebe občas bezradně pohlédli. Veeno věřil, že je Bontul na živu, sice hluboko uvnitř cítil, že tomu tak není, ale dokázal tím potlačit pocit viny. Teď, když znal pravdu, se cítil mizerně.
„Jak víte, že jsme zabili nějakého obchodníka,“ zeptal se muže Oru. Ptal se co nejtišeji, nechtěl to bráškovi nijak připomínat. Ten ho však stejně nevnímal.
„Klepy a špatné zprávy cestují velmi rychle. Ti muži co po vás jdou, to tvrdili.“
„A vy jim věříte?“
„Nejde o to, jestli jim věřím nebo ne. Vypsali na vás velmi vysokou odměnu. Na pravdě už nezáleží.“
Dny ubíhaly, Casenien byl stále blíž a blíž. Třetího dne večer Veeno opět nespal. V dálce na severu bylo slyšet vití psů. Nervózně hleděl tím směrem do tmy. Věděl, co to znamená. Jezdci jsou jim opět na stopě. Museli si pospíšit. Veeno probral jejich průvodce.
„Co sakra chceš? To už mě nenecháte ani vyspat?“
„Jak dlouho ještě půjdeme?“
„Asi dva, možná tři dny, proč?“
„Ghyrseni. Jdou po nás.“
Přestože byla tma, bylo vidět, jak muž v obličeji zbledl. Ozvalo se další zavytí.
„Ghyrseni? Proč jste mě brali s sebou? Přinese mi to jen smůlu. Raději jste mě měli zabít. Ghyrsenům se nedá utéct.“
„Casenien je naše jediná naděje.“
„Nikdy se tam nemůžeme dostat včas, oni jsou… jsou neúnavní. Před ničím se nezastaví.“
Veeno se vrátil na své místo.
„Raději, byste měl spát. Zítra nás čeká dlouhý den.“
Muž vyděšeně zasténal. Na spánek již neměl ani pomyšlení.

Muži v černých pláštích se prodírali hustým lesem. Neměli masky, zde to nebylo potřeba. Několik kroků před nimi kráčel za provaz uvázaný rudý ohař se třemi ocasy. Větřil stopu a chtěl se po ní hnát.
„Proč ty děcka musíme nahánět takhle po lesích?“
„Pán tak přikázal.“
„A proč jsme na ně prostě nepustili smečku ohařů?“
„Nemáme je chytit. Jen je máme hnát před sebou. Pán je v Casenienu již očekává. My jen máme zajistit, že tam dojdou.“
„Tak si tu měl trčet sám. Mohli jsme klidně sedět v nějakém hostinci, užívat si a čekat až dojdou oni k nám, ne? Místo toho se takhle plahočíme.“
„Snad nechceš poznat jeho hněv? A nezapomínej na to, co provedli v Tallanu. Raději, ať si to s nimi vyřídí on. Nehodlám zbytečně riskovat svůj krk.“