Kronika Keronie 16. kapitola

Neklidně se převalujíc na posteli, se Veronice zdál sen. Spíše tedy noční můra.


Běžela mezi skálami a hledala cestu ven ze skalního bludiště. Rukama se přidržovala stěn a nechávala za sebou krvavé otisky dlaní. Píchalo ji v boku od dlouhého běhu a nedostával se jí dech. Klopýtala v úzké soutěsce mezi kamením a balvany a snažila se najít cestu ven. Uvědomovala si, že pronásledovatele má těsně za sebou. Slyšela jeho dunivé kroky, které se v úzkém prostoru hlasitě rozléhaly. Přidala na tempu a odhrnula si rukou vlasy, které jí při jejím zběsilém běhu padaly do obličeje. Až teď si všimla svých zakrvavených dlaní, ale nevěděla, zda krev je její nebo někoho jiného. Neuměla si na nic vzpomenout. Postřehla, že šero, které dosud ve skalách panovalo, se rozestupovalo a přecházelo v sluneční paprsky. Jen co zahnula za roh, byla venku z bludiště. Před ní se rozprostřela louka a za ní velký tmavý les. Ale co ji překvapilo nejvíc, byl naproti ní kráčející Richard, který se smál od ucha k uchu. Veronika se zastavila těsně před ním a zaklonila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Ty mu jiskřily veselím. Verunčin předešlý strach odezněl. Věděla, že když je jí po boku Richard, že se jí nemůže stát nic zlého. Ohlédla se za sebe, aby se podívala, kdo ji to pronásledoval, ale z bludiště nikdo nevyšel. Dunivé zvuky kroků ustaly a prostranstvím se nesl krutý výsměšný smích. „Jednou tě dostanu. Nic tě přede mnou neochrání. Budeš prosit o rychlou smrt, až se setkáme tváří v tvář!“ Řekl hlas výhružně a opět se smál svým hrůzostrašným smíchem. Veronika se otočila na Richarda, ale ten už tam nestál. Nikde kolem ho neviděla. Opět uslyšela ony dunivé zvuky, ale už nezněly jako kroky, ale jako bouchání na dveře. Ale tady žádné dveře neviděla, ať se rozhlížela sebevíc. Uslyšela volat své jméno.


Probudila se do kalného rána. Okny prosvítalo jen několik málo slunečních paprsků, a proto nemohla odhadnout, jaká část dopoledne to je.
„Milostpaní, otevřete prosím. Milosti!“ bušil někdo na dveře. Hlas byl ženský.
Veronika chtěla říct, aby vešla, ale všimla si, že přes dveře byla zasunuta závora. Nepamatovala si, že by ji tam dávala.
Vyhrabala se v rychlosti z postele, protože hlas oné ženy nabíral na síle a zdál se vyděšený. Odsunula z dveří závoru a otevřela je.
Koukal na ni vyděšený obličej její komorné. Jen co svou paní spatřila, vystřídala děs v jejím obličeji úleva.
„Jste v pořádku, má paní?“
„Ano, proč bych nebyla?“ nechápala Veronika a nechala komornou, aby vešla do pokoje. Poté za ní opět dveře zavřela.
„Klepala jsem několik minut, ale neodpovídala jste mi. Myslela jsem, že se vám něco stalo. Zkoušela jsem dveře otevřít, ale měla jste tam závoru. Jsem ráda, že jste v pořádku, má paní.“
Veronika ještě stále překvapená se jí zeptala: „Proč jsi tady?“
„Přišla jsem vám pomoci s oblékáním a také převázat ránu, má paní.“ Teprve teď si komorná uvědomila, že zapomněla na povinnou úklonu a proto to ihned napravila.
„Aha, dobře,“ až v této chvíli si všimla oblečení, které měla komorná přehozené přes levou ruku.
Posadila se na postel a sledovala její počínání. Ta odložila šaty na židli a opět vyklouzla z pokoje, jen aby přinesla džbán teplé vody, plátěný obvaz, hmoždíř a pytlíčky s bylinkami. Vodu vylila do větší keramické mísy s modrou glazurou uvnitř a rozprostřela si zbytek věcí na vedlejší komodě.
„Můžete se opláchnout, má paní, zatím co rozdělám v krbu oheň.“
Veronika nic nenamítala. Přistoupila k míse, opatrně nabrala vodu do dlaní a opláchla si obličej. V levé ruce ji to zaštípalo, ale nelámala si s tím hlavu. Obvaz si stejně za chvíli sundá, tak nevadilo, že ho zamokřila. Na komodě ležela žínka a Veronika si s ní umyla šíji a dekolt. Bylo ji jasné, že koupel nemohla mít každý den, ale přesto po ní zatoužila. ,Budu si muset vystačit s tím co mám,‘ řekla si v duchu. Osušila se ručníkem a pohlédla na komornou. Ta už připravovala pastovitou hmotu z bylinek. V malém hmoždíři rozmělňovala přinesené bylinky s trochou vody. Pokojem se nesla příjemná vůně.
Opět se šla posadit na postel, aby si mohla odmotat obvaz kolem kotníku. Naštěstí ji už přestal bolet a nebránil jí v pohybu, takže obvaz už nepotřebovala. Celkově se cítila odpočatá. Ani namožené svalstvo z jízdy na koni ji nebolelo. Poté začala pravou rukou sundávat obvaz z druhé ruky. Jelikož ho namočila do vody, šel sundat lehce. Rána pod ním nevypadala tak ošklivě jako včera. Začala se už zacelovat a vytvářet strupovitou linii. Zvedla ruku k očím, aby si ji mohla v šeru, které v pokoji panovalo, pořádně prohlédnout. Dlaň měla nazelenalou barvu a rána byla pokryta krvavými strupy.
„Mohu vám ošetřit dlaň, má paní?“ ptala se komorná a přistoupila k posteli. V ruce nesla bílé plátno a hmoždíř.
„Můžeš, ale nejprve bych chtěla znát tvé jméno.“
Komorná se zarazila a vytřeštila na Veroniku své modré oči.
„Jmenuji se Anabel, má paní,“ sklopila hlavu a její tvář prudce zrudla.
„Hezké jméno, hodí se k tobě.“ Kdyby to bylo možné, Veronika by přísahala, že komorná se začervenala ještě více, a to si myslela, že to víc nejde.
Anabel položila věci na postel. Poté přinesla ručník a mokrou žínku a jala se omývat Verunčinu dlaň.
Trochu ji to štípalo, ale nedala na sobě nic znát. Už si pomalu začala zvykat na bolest. Od svého příchodu sem, měla jednu nehodu za druhou. Nejprve kotník a rozbité čelo a pak ta příhoda s mečem.
,To byl ale trapas,‘ přemítala v duchu, zatímco jí komorná omývala ránu a nanášela na ni pastu. ,Proč jsem tak nešikovná? Už by mi ani nevadilo, že to viděl Richard. Na jeho přítomnost u svých trapasů si už zvykám, ale proč mě musel vidět i Sebastian? Další hezký chlap na Melhoce? Ach jo. Jsem nebezpečná sobě i svému okolí. Rozhodně to bude zajímavé, až se mě bude Richard snažit naučit něco ohledně boje s mečem. Vždyť já ho ani neudržím v ruce!‘
Raději ukončila své myšlenkové pochody a zadívala se na svou dlaň. Anabel ji právě pečlivě obvazovala tenkým bílým plátnem. Když byla hotová, Veronika zkusmo zaťala ruku v pěst a různě svou dlaní otáčela. Obvaz seděl pevně na místě. Byla spokojená.
Anabel uklidila už nepotřebné věci zpátky na komodu a přistoupila ke své paní, aby jí pomohla s převlékáním. Rozprostřela šaty vedle Veroniky a s očekáváním se na ni podívala. Ta ovšem netušila, co po ní chtěla.
„Děkuji za ošetření, Anabel.“
„Chcete paní, abych vám pomohla s oblečením?“ zeptala se jí komorná.
„Jen u svrchních šatů. Otočila by ses zatím prosím?“
„Jak si přejete, má paní,“ odpověděla Anabel a nedala na sobě znát jakýkoliv údiv.
,Jsem zvědavá, jestli to tak bude probíhat každý den,‘ pomyslela si Veronika.
Podívala se na šaty ležící vedle ní a byla ráda, že mají šedou barvu. Něco barevného by na sobě dneska asi nesnesla, neměla na barvy náladu. V kupě oblečení objevila bílou spodní halenu, šedé podkolenky a nové spodní prádlo.
V rychlosti ze sebe sundala noční košili a nasoukala se do nového oblečení. Halena volně splývala až k zemi a měla úzké rukávy, jejichž konce se zužovaly do špičky a navlékaly na prostřední prst, aby zakryly hřbety rukou. Veronika byla ráda, tento doplněk jí pomůže zakrýt obvaz na levé dlani. Jelikož byl také bílý, bude splývat s rukávy haleny. Natáhla si na nohy kožené vysoké boty a přetáhla si přes hlavu lněný svrchní šat. Dlaní ho pak uhladila.
„Můžeš zavázat šněrování,“ promluvila na Anabel. Ta ihned vykonala, o co ji požádala. Během zavazování tkanic ji napadlo, jak je možné, že šaty byly dlouhé tak akorát k její postavě. Ani po nich nešlapala, ani jí nekoukaly kotníky.
„Anabel? Zajímalo by mne, jak jste věděli, že budu mít tuto velikost oblečení? Vše mi padne jak ulité. Neočekávali jste spíš někoho vyššího?“ byla zvědavá, co jí služebná odpoví.
„Má paní, to Vrchní mág Artur. Ten večer, co jste přijela, všechno oblečení přizpůsobil vaší postavě. Nevyhovuje vámi snad něco, má paní? Je něco špatně?“ ptala se jí s obavami v hlase.
„Vše je perfektní,“ ukončila rozhovor a komorná poté s úklonou opustila pokoj.
Veronika si prohlížela celkový výsledek. Svrchní šaty měly lodičkový výstřih, který kopírovala spodní halena. Rukávy jí sahaly ke kolenům a byly od loktů rozstřižené. Od pasu se šaty mírně rozšiřovaly a lem končil u kolen, odkud se postupně na obě strany snižoval a vytvářel na oblečení vlnky. Šaty byly lemovány výšivkou kolem výstřihu, na rukávech a u spodního lemu.
Přešla ke komodě u okna a začala si hřebenem rozčesávat vlasy. Pomalými tahy rozdělovala prameny a dávala jim alespoň nějaký tvar. Poté se podívala do zrcátka a zkoumala bouli na čele. Ta se začala barvit do tmavozelené barvy. Napadlo ji, že se hojila nějak rychle, vždyť večer měla ještě černohnědou barvu. ,Zřejmě opět zafungovala magie,‘ pomyslela si. Snažila se ji zakrýt prameny vlasů, ale nedařilo se jí to. Modřina byla skoro uprostřed čela. Odložila zrcátko na komodu a vydala se ke dveřím.
Jen co vykoukla ven, spatřila kolem procházejícího sluhu. Informovala ho, ať jí přinese snídani od vedlejší místnosti. Tam se také poté odebrala.
V krbu tiše praskala hořící polena a zalévaly místnost příjemným tlumeným světlem. Posadila se do křesla, kde seděla minulého večera a zahleděla se do plamenů. Byla skoro hypnotizována podívanou, kterou před ní vytvářel plápolající oheň. Pomalu se rozpomínala na včerejší večer a byla zvědavá, co jí Richard na Melhoce ještě ukáže. Zřejmě to budou stáje, které včera kvůli jejímu zranění projít nestihli.
Měla koně ráda, ale plně je respektovala a trochu se i bála. Už jako malá toužila mít vlastního koně, a když se poté dozvěděla historii jejího rodu, toužila po něm víc než před tím. Ke šlechtě přece koně patřily, říkala si tehdy. Na poutích a různých atrakcí ji rodiče nechali, ať se projede na ponících a když byla větší tak i na velkých koních. Jednou dokonce dospělou klisnu i sama ovládala. Ale postupem času zjišťovala, že koně jsou sice hezká stvoření, ale ona nemá buňky na ježdění a starání se o ně. Její posedlost koňmi vyplývala z pohádek o princeznách a z vlastní fantazie a čím byla starší, tyto fantazie nahradila tvrdá realita. Proto se obávala, že Rada starších od ní bude vyžadovat, aby se s koňmi nejen přátelila, ale aby na nich i jezdila. Neuměla si představit, jak se na takového koně vůbec dostane. Vždyť ten Richardův měl v kohoutku tak metr osmdesát. V podstatě by se ani nevyšplhala do jeho sedla.
Z jejího rozjímání ji vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Otočila se na narušitele a spatřila Richarda, jak balancoval s velkým podnosem v levé a se džbánem v pravé ruce. Ihned vyskočila na nohy a odebrala mu džbán z ruky a postavila ho na stůl. Richard zavřel dveře a položil tác na stůl.
„Dobré ráno, má paní. Nevadilo by ti, kdybych posnídal s tebou?“ mírně se jí poklonil a upřel na ni svůj temný pohled.
Veronika cítila, jak jí začínalo zběsile tlouct srdce. Sklopila oči a odpověděla: „Dobré ráno. Byla bych ráda, nerada snídám sama,“ podívala se na něj zpod řas a viděla malý úsměv, který se dral na jeho smyslné rty. Veronika zrudla a otočila se ke stolu, aby skryla své rozpaky. ,Od kdy si myslím, že má smyslné rty?‘ Běželo jí hlavou.
Usedla za stůl a Richard se posadil na protější stranu. Nalil do číší červené víno a jednu z nich položil před Veroniku. Ta si mezitím prohlížela tác naplněný jídlem. Bylo tam pečivo, kousky masa, paštiky, ovocné koláčky, zelenina a ovoce. Zakousla se do koláče a slastně přivřela oči, jaká to byla dobrota. Div u toho nevrněla blahem. Richard ji s úsměvem na rtech pozoroval a pustil se do své snídaně.
Během jídla ani jeden nemluvil. Panovala mezi nimi uvolněná nálada.
Po posledním soustu si Veronika olízla špičky prstů od cukru a utřela si ruce do plátna, které leželo na stole. Spokojeně se opřela o opěradlo židle a několika doušky vína spláchla zbytky jídla v puse. Pohlédla na Richarda a viděla, že svou snídani už taky dojedl. Odložila číši na stůl a zeptala se ho: „Tak kam prvně půjdeme?“
„Nech se překvapit, má paní,“ odpověděl jí s potutelným úsměvem a zvedl se od stolu. Veronika ho následovala. Vyšli z budovy ven a mířili na tu samou stranu, kde stála zbrojnice. Vedle ní byla další budova. Už z dálky slyšela řehot koní a dusot jejich kopyt.
Začínala se psychicky připravovat na to, co uvidí. ,Je to tady. Doufala jsem, že k tomu nedojde,‘ pomyslela si mrzutě.
Její rozmrzelosti ji přešla ihned, jak přistoupili k prvnímu stání. Byl tam ustájen majestátný bílý hřebec, který Veronice připomínal Lipicána. Divoce pohodil hlavou, až se mu dlouhá hříva zavlnila kolem krku a upřel na ni svůj hluboký pohled.
Veronika byla najednou nějakou neznámou silou přitahována k tomu koni. Měla neodbytné nutkání ho pohladit. Udělala několik kroků dovnitř stání. Nevnímala mumraj kolem sebe, ani Richardův vystrašený hlas prosící, aby dál nechodila. Natáhla ruku a pohladila bělouše po krku. Ten ji dále hypnotizoval očima. Pokračovala v hlazení a přesouvala svou ruku na jeho hlavu. Byla jako v transu. Hleděla si s koněm do očí a zároveň přejížděla rukou po jeho nose až k nozdrám. Ten mírně sklopil hlavu, aby na něj lépe dosáhla. Podrbala ho mezi ušima a kůň radostně zařehtal.
Ten zvuk ji vytrhl z omámení. Zaraženě sundala ruku z jeho hlavy a rozhlížela se, kde se to ocitla. Za sebou viděla vyděšeného Richarda a několik bratří za jeho zády. Všichni se tvářili nevěřícně a ustaraně.
„Děje se něco?“ zeptala se jich.
„Jsi v pořádku, má paní?“ ptal se Richard a natahoval k ní ruku. Ta se jí chytla a odešla ze stání. Zastavili se v uličce, kde se ho Veronika pustila.
„Proč bych neměla?“ nechápala jeho otázku. „Vždyť ten kůň je tak roztomilý. Musela jsem ho pohladit. To se nesmí?“ zahanbeně klopila hlavu k zemi a v duchu si nadávala do tupců. ,Copak tady mají pravidla úplně na všechno?‘
„Jistě, že se to smí, má paní. Ale tenhle kůň je jiný případ. Od té doby, co ho sem přivedli, nenechal na sebe nikoho šáhnout. Kdo se ho pokusil osedlat, skončil povalen na zemi. Je velmi nepřátelský. Proto se divím, že tebe k sobě pustil.“
„To je zvláštní. A jak se jmenuje?“
„Nijak, má paní. Kvůli jeho nepoddajné povaze nemohl být k nikomu přidělen, a proto nedostal ani jméno,“ odmlčel se a rozhlédl se po okolo stojících mužích. „Jsem si jist, má paní, že právo pojmenovat tohoto koně teď náleží tobě.“ Veronika za sebou slyšela souhlasná zamručení bratrů.
„Opravdu? Budu nad ním uvažovat. Můžeme pokračovat?“ vybízela ho k další prohlídce, neboť pohledy oněch mužů jí nedělaly dobře.
Procházeli další stání, ale žádný kůň ji nezaujal, tak jako ten první. V posledním stání našli spokojeného vraníka. Richard ho pohladil po nozdrách a nabídl mu jablko. To okamžitě zmizelo z jeho dlaně. Poplácal ho po plecích a s úsměvem se otočil k Veronice.
„Má paní, dovol, abych ti přestavil Hektora. Hektore, představuji ti Veroniku Sofii Ramei,“ kůň se na ni otočil a zařehtal. ,Zřejmě to byl pozdrav,‘ napadlo ji.
Přistoupila k němu a řekla: „Těší mě, Hektore,“ obrátila se na Richarda. „Je mi povědomý. Nevezl nás sem on?“
„Ano, má paní,“ jeho úsměv na tváři byl ještě širší.
„Je moc pěkný. A vysoký,“ dodala a zadívala se na koňskou hlavu, která se nad ní tyčila. Bělouš byl rozhodně nižší. Natáhla ruku, aby ho pohladila, ale dosáhla jen na jeho krk. Poplácala ho po něm a uvažovala, co budou dělat dál.
Z jejího přemýšlení ji vyrušil Richardův hlas.
„Chtěla by ses projet, má paní?“