Midraen: Cesta osudu - Stín minulosti

Melctien byl vzteky bez sebe. Chodil v rozlehlé pracovně a ničil vše, co mu přišlo pod ruku. Zrovna smetl paží všechny věci ze stolu. Svitky a knihy se rozlétly po místnosti, na drahý koberec dopadl kalamář s inkoustem a zanechal na něm černou skvrnu. O polici se rozbila zdobená porcelánová váza.
„Nemožné,“ křičel, obličej měl rudý vzteky. „To nemůže být pravda! Viděl jsem ho zemřít!“
Zařval a odkopl židli ke stěně, popadl těžký mahagonový stůl. Normálně by ho museli nést dva silní lidé, pro něj však nevážil téměř nic. S dalším zuřivým výkřikem hodil stůl o stěnu. Ten hlasitě dopadl na zem.
Melctien se rozhlédl, co dalšího by mohlo podlehnout jeho hněvu. Do místnosti vešel muž malé, zavalité postavy. Jeho krk byl ukrytý pod mohutnou bradou a vrstvami tuku. Z pod kožešinového límce tak koukala jen umaštěna hlava ve tvaru neforemné brambory. Po rudé tváři mu navíc stékaly krůpěje potu, jak byl z Melctienovi přítomnosti nervózní. Byl oděn do drahého oblečení smaragdové barvy, zdobeného stříbrem a drahou kožešinou. Na tlustých prstech měl veliké prsteny ze zlata a drahých kamenů. Zničenou pracovnu ignoroval, očividně neměl odvahu oponovat svému hostovi.
„Lorde Melctiene,“ oslovil ho nervózně muž vysokým hlasem, „ta dívka je již ve své komnatě, jak jste nařídil.“
Melctien si ho změřil přísným pohledem, jako by přemýšlel, zda by si neměl vylít zlost i na něm.
„A dal jste jí ten náhrdelník, jak jsem chtěl? Nemůžeme si dovolit další komplikace.“
„Ano, lorde Melctiene. Nyní již nebude schopna použít magii. Smím se zeptat, co vás tak rozčílilo?“
„Jistě že smíte, drahý Aldane,“ odpověděl Melctien s hraným klidem. „V Casenienu jsem potkal Oldriana.“ Vykřikl a zasekl svůj úzký tenkai do jedné z knihoven, čímž poškodil několik knih.
„Oldriana? Ale on přeci… přeci je mrtvý, nebo snad ne?“
„Samozřejmě, že je mrtvý. Viděl jsem ho zemřít před více jak dvěma tisíciletími. To mě ale ani trochu neuklidňuje. Vyšlete všechny své muže, zdesetinásobte odměnu. Je mi jedno jak, ale doneste mi hlavu toho muže na stříbrném podnosu.“
„Není to trochu unáhlené?“
„Ne, není!“ Melctien se ocitl několika svižnými kroky u Aldana. „Oldrian byl jedním ze Tří. Jestli je to opravdu on, je pro nás nebezpečný.“ Melctien měl obličej jen několik centimetrů od Aldanova a svůj dlouhý prst zabodával do jeho mohutného hrudníku. „Zabijte ho, rozumíte?“
„Jak si přejete, lorde Melctiene.“
Melctien si znechuceně otřel dlaň o Aldanův kabátec a zamířil k velikým oknům na protější straně.
„A toho kluka chci vidět také mrtvého. Způsobil mi příliš mnoho problémů, než abych ho mohl nechat tak snadno vyváznout.“