Kronika Keronie 17. kapitola

Byl krásný jarní den. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, motýli sbírali nektar z květů a v dálce šuměl vodopád. Tuto idylku narušoval dusot kopyt. Po cestě se pohyboval velký černý kůň, který na svých bedrech nesl muže a ženu. Muž se usmíval od ucha k uchu. Kdežto žena se čím dál více mračila.
,Jsem naivní. Co jsem si asi tak myslela, když mi Richard říkal, že mi ukáže i okolí? Že půjdeme pěšky? Rozhodně mě nenapadlo, že budeme potřebovat koně. Jaké štěstí, že já na koni jezdit neumím. Ale být opřená o Richarda taky není nejlepší,‘ běželo Veronice v mysli. Kvůli šatům nemohla v sedle jet obkročmo, a proto na něm musela sedět bokem. Hektor je pomalým krokem nesl k vodopádu. Ten se nacházel v údolí pod skalním srázem, kde stála Melhoka. Nebyl moc vysoký, ale díky tomu, že se nalézal v úzké soutěsce, byl zvuk padající vody daleko hlasitější.
Stáli na jeho levém břehu. Veronika zakláněla hlavu, aby mohla vidět zalomení vodního toku. Zdál se o moc větší, než jak ho viděla poprvé z cesty. Byli vodopádu tak blízko, že na ně dopadala vodní tříšť.
Zachvěla chladem, neměla na sobě plášť a voda byla ledová. Snažila se uhnout před kapkami vody. Zády se více přitiskla na Richarda a ten ji přikryl svým pláštěm. Pohlédla na něj a mírným pousmáním mu poděkovala. Na malou chvíli jí pohled opětoval. Poté se opět zadíval na vodopád.
Richard pak Hektora pobídl k dalšímu průzkumu okolí. Jeli podél klesajícího břehu do údolí. Nebylo velké, ale zato velmi rozmanité. Rostly zde jak listnaté, tak i jehličnaté stromy, na loukách kvetlo luční kvítí a ve stínech stromů se plazily ostružiny spolu s malinami a jahodami. Sem tam zahlédla i trsy borůvčí. Bylo tu ale i plno stromů, květin a dalších rostlin, které nevypadaly jako ty, které znala ze Země. Většina jich byla velmi barevná a veliká. Vzpomněla si, co jí kdysi říkala babička Anna, když byly spolu v lese. ,Pokud uvidíš něco velmi barevného a nebudeš tu rostlinu či ovoce znát, netrhej to a hlavně to nejez. S velkou pravděpodobností by to bylo jedovaté.‘ Musela jí dát za pravdu. Plody na jednom keři, kolem kterého projížděli, měli růžovofialovou barvu, kterou doplňovaly zelené fleky.
Řeka, která protínala údolí a dělila jej tak na dvě části, nebyla moc široká ani hluboká. Dojeli k místu, kde nad vodní hladinou čněly ploché kameny a tvořily jakýsi brod. Kameny byly od sebe poněkud vzdáleny. Ale přejít na druhou stranu, bez toho aby si člověk namočil oblečení, se dalo. ,Ovšem to nesměl měřit jen metr a půl,‘ uvažovala v duchu. ,Ale máme přece Hektora, tak to přebrodíme. Doufám.‘
„Proč nepokračujeme dál?“ ptala se Richarda, když stáli stále na místě.
Ten místo toho, aby jí odpověděl, pobídl Hektora a ten vyrazil vstříc studené vodě.
Veronika byla trochu vyvedená z rovnováhy nad tou změnou v koňském pohybu. Břeh sice nebyl zrovna vysoký, ale ani malinkatý. Oběma rukama se chytla koňské hřívy a doufala, že ji Richard v sedle udrží jeho levou paží. Nechápala, co budou na druhém břehu dělat. Navíc jak se na něj dostanou. Až u vody rostly vrby a další stromy. Nešlo vidět, jestli za nimi ještě něco bylo.
Přebrodit řeku se jim povedlo celkem snadno. Na druhý břeh se vyhoupli bez problémů a pokračovali v jízdě. Projeli mezi dvěma vrbami, jejichž konce větví se smáčely ve vodě a neumožňovaly pozorovateli prohlédnout skrz jejich koruny.
Poté se před nimi rozprostřela další louka, ale byla jiná než ty, co zatím Veronika viděla. Tahle byla velmi prostorná. Z jedné strany ji obklopovala řeka spolu s vrbami a z ostatních stran hustý listnatý les. Jak mohla na tu dálku poznat, mezi stromy vynikaly břízy, lípy, duby a buky. Celá louka byla ohrazena stromy. Kvetly na ni mnohé květiny a vydávaly omamnou vůni.
Veronika na to vše hledě s pusou dokořán. Takovou krásu snad v životě neviděla. Kolik barev bylo seskupeno na jediném místě. Byla ohromená. S vyvalenýma očima vše pozorovala a nasávala do sebe zvláštní náboj tohoto místa. Ani nevnímala, že se kůň zastavil a Richard na ni mluví.
„…sesedneme, má paní, pokud ti to nevadí,“ řekl a zhoupl se ze sedla. To ji probralo.
Nechtěla zůstávat na koni sama, a proto nečekala, až jí pomůže a z koně seskočila. Neodhadla dopad a málem by spadla, kdyby ji Richard nezachytil. Aby zakryla rozpaky, začala si uhlazovat záhyby šatů. Plášť si stáhla z ramen a přehodila přes ruku. Bylo dostatečně teplo.
Poodešla od Richarda, který zatím povoloval Hektorovi na sedle podbřišník, a vydala se do středu louky. Tráva spolu s lučním kvítím jí mnohdy sahala až do pasu. Uvažovala, jestli je v Keronii vůbec něco, co by bylo stejně velké jako v jejím původním světě. ,I blbá tráva je pomalu větší než já. Abych se v ní Richardovi ještě neztratila,‘ pomyslela si posměšně. Přešla pomyslný střed louky a vydala se ke kraji lesa. Přes větvoví nebylo možné dohlédnout dál než na pár metrů. I přesto, že stromy rostly velmi hustě, jejich větvím v růstu nic nebránilo. ,Dobré místo na schovávanou,‘ pomyslela si. Nebylo prakticky nic vidět, jen samé větve, zelené listí a sem tam kmeny stromů. Působilo to klaustrofobicky.
Veronika se otřásla. Měla pocit, že ji někdo pozoroval. Přidalo se k tomu iracionální nutkání běžet k Richardovi a schovat se za jeho záda, aby ji ochránil. Nerozuměla tomu, co se to dělo. Nejdřív nadšení nad tou harmonií klidu a barev a pak v přítomnosti stromů měla pocit ohrožení.
Rozhodla se postavit tomu divnému tušení. ,Jak bych potom mohla zachránit Keronii, když se bojím nějakého těžko popsatelného pocitu? Nejsem žádný srab!‘ Běželo jí myslí.
Vykročila směrem k nejbližšímu stromu. Byla to bříza. Rukou odhrnula větve, aby se dostala blíže ke kmeni. Musela našlapovat opatrně, protože ze země vystupovaly kořeny. Kmen byl mohutný a rozhodně dvakrát širší než ona. Zaklonila hlavu a sledovala propletenec větví, jak se pohyboval v mírném vánku. Pod větvemi bylo šero. Pocit, že ji někdo sledoval, zesílil. Otáčela se kolem sebe, ale nic zvláštního nezahlédla. Dokonce přes závoj větví ani neviděla na louku. Bylo to, jakoby kolem sebe měla oponu, přes kterou neproniklo nic z okolního světa. Přiblížila se ke kmeni a natáhla pravou ruku, aby se dotkla kůry. O tvář ji pohladil vánek a přinesl sebou jakési šumění. Přisuzovala ho pohybu listů ve větvích. Pohladila pravačkou kmen a pod konečky prstů cítila jemné chvění. Opakovala to celou dlaní a vibrace cítila silněji.
Znenadání měla pocit, že již opravdu nebyla sama. Prudce se otočila a stačila už jen zaregistrovat pohybující se větve jejím směrem. V dalším okamžiku měla jimi obmotaný hrudník, paže i nohy. Upadla by, kdyby ji větve nedržely na místě.
Byla vyděšená a začínala panikařit. Tohle nečekala. Zapomněli se ji zmínit, že tu mají pohybující se stromy.
„Richarde! Richarde!“ křičela z plných plic.
Snažila se sama osvobodit, ale čím víc se pohybovala, tím pevněji se větve kolem ní stahovaly. Za chvíli nebude moct ani dýchat.
Jen co se dvakrát nadechla, rozhrnul Richard větve a s mečem v ruce vstoupil do šera. Očima rychle prozkoumal situaci a meč do pochvy zase vrátil.
Veronika na něj vykulila oči a nechápala, proč ten meč schovával. Vždyť ji musí odtud vysekat, než se udusí.
„Co to děláš?!“ ptala se panicky.
„Nehrozí ti nebezpečí, má paní,“ odpověděl a potměšile se usmál.
„Že nehrozí? A jak bys pojmenoval toto? Vždyť mě to za chvíli udusí. Dělej něco!“
„Chtěl tě jen přivítat. Nesmíš se mu divit, má stejnou radost jako my.“
„Kdo mě chtěl přivítat? Ten strom?“ ptala se udiveně.
„Ano, má paní. Už jsem ti to vysvětloval. V Keronii je vše protkáno magií a jelikož jsi naše budoucí královna, vyzařuje z tebe také ta samá magie. Strom to vytušil a chtěl tě přivítat.“
„Takže teď se na mě bude vrhat každý strom?“ jeho vysvětlení bylo celkem logické, ale přesto v ní přetrvávalo napětí. Možná to bylo tím, že strom ji ze svého zajetí ještě nepustil.
„Ne, má paní,“ na tváři se mu objevil upřímný úsměv, „to bychom měli v budoucnu hodně nepříjemností. Jelikož by tě pak mohl nepřítel snadno poznat. Ale tady jsi v bezpečí, protože jsi narazila na strom, jehož vnitřní magie nebyla poznamenaná rozkladem naší země a nepřešel na temnou stranu.“
„Chceš mi tvrdit, že zdejší stromy jsou myslící inteligentní bytosti?“ nevycházela z údivu. Připomnělo jí to postavy Entů z Pána prstenů. Byly to chodící stromy a uměly mluvit. ,Tyhle snad ne,‘ zděsila se v duchu.
„Ano a ne, má paní. Jsou schopni přemýšlet nad jednoduchými věcmi. Ale mluvit či pohybovat se z jednoho místa na druhé nemohou.“
„A proč mě teda pořád drží? Proč mě nepustí?“
Richard místo odpovědi přešel k Veronice a odstranil větve z jejího těla. Dal si pozor, aby se jí dotýkal co nejméně.
Když zmizela poslední větvička, úlevně vydechla. Pořád se ještě vzpamatovávala z toho šoku. Ale ten strom už nevnímala jako před tím. Teď to pro ni byla žijící bytost, schopna na ni zaútočit. Poodešla od kmenu a schovala se za Richardova záda.
„Už se na mě nevrhne?“ zeptala se ho a vykukovala zpoza jeho zad a sledovala kmen břízy přimhouřenýma očima.
„Ne, má paní,“ v jeho hlase byla znát veselost.
Veronika ten stejný dojem neměla. Ochotně opustila ponuré místo a vyšla zpět na louku. Richard ji následoval. Na tváři mu zůstal úšklebek, jakoby se celou situací náramně bavil.
Raději si ho nevšímala a pokračovala v chůzi skrz vysokou trávu. Držela se dál od stromů, protože si netoužila zopakovat předešlou událost. Už jí toto místo nepřipadalo tak klidné a mírumilovné. Naopak. Sledovala každý pohyb větví a čekala na další útok, byť byla uprostřed louky a větve na ni nemohly dosáhnout.
Zastavila se ve středu prostranství. Richard stál kousek za ní. Cítila, jak jí tělem odcházel zbytkový nával adrenalinu. Začínala se cítit slabá a unavená. Nejen fyzicky, ale i emocionálně.
Plášť, který doposud svírala v rukou, rozprostřela na zemi a ulehla na něj. Vysoká tráva ji tak skryla před okolním světem. Pozorovala malé chuchvalce mraků na jasném modrém nebi a mhouřila oči na slunce. Po chvilce ji z jasného světla začala bolet hlava a raději oči zavřela.
Vnímala šustění trávy, bzučení hmyzu a zurčení vody v nedaleké řece. Ponořila se do svých pocitů, že ani nevnímala Richarda, sedícího kousek od ní.
Začala opět uvažovat nad svou situací. Připadalo jí to vše neskutečné, ale opak byl pravdou. Ostatně nedávná událost tomu nasvědčovala. Děly se tu věci, které její rozum zatím moc nechápal. Ale v srdci věděla, že toto bylo místo, kam patřila. Celý život něco hledala, aniž věděla, co to přesně bylo, protože vnitřně tušila, že jí něco scházelo. Teď věděla, co to bylo. Byla to magie. I teď, uprostřed louky, cítila jakýsi zvláštní pocit z každého stébla trávy okolo. Vnímala jejich životadárnou sílu a věděla, že to byla magie. Také si uvědomovala, že ta vnitřní prázdnota, která zabírala velký kus jejího nitra, se zaplňuje. Cítila, že se pomalu vytrácela nechuť k tomuto světu a jeho problémům a nahrazovala ji touha pomoci mu. Zřejmě tyto podněty v ní dřímaly celou dobu a její přijetí magie je uvolnilo.
„Richarde?“ ptala se ho se zavřenýma očima zamyšleně.
„Hm?“ odpověděl jí nesoustředěně, neboť celou dobu ji upřeně pozoroval a její otázka ho zaskočila.
„Mohu ovládat magii? Stejně jako Vrchní mág Artur?“
Richardovi chvíli trvalo, než přestal sledovat její obličej a soustředil se na odpověď.
„Postupem času budeš moci kouzlit stejně jako Mág Artur. Je to jen otázka několika let. Jistě už teď dokážeš vycítit magii tohoto místa. Tvůj organismus bude postupně magii vstřebávat, až ji nakonec budeš plně ovládat. Podrobněji by ti to zajisté vysvětlil některý z Mágů.“
„A ke kouzlení nepotřebuji třeba hůlku?“
„Ne, má paní. Stačí na to jen pomyslet.“
„Tak to je super,“ po tváři se jí rozlil radostný úsměv a v duchu si už představovala, co všechno by mohla dokázat. ,Po dlouhé době něco pozitivního,‘ pomyslela si.
Z ležení na trávě a vychutnávaní si hřejivých slunečních paprsků, byla za chvíli ospalá. Raději proto otevřela oči a posadila se.
„Proč jsme tady vlastně přišli, Richarde?“
Ten se začervenal, jakoby ho její dotaz přivedl do rozpaků.
„Myslel jsem, má paní, že pro svou první hodinu jízdy na koni, bys nechtěla mít kolem sebe plno přihlížejících.“
„Jízda na koni? Budu se učit na Hektorovi?“ vytřeštila na něj oči a doufala, že se přeslechla.
„Ano, má paní. Až zvládneš základy, budeš moci jezdit i na svém novém koni. Máš už pro něj jméno?“
„Mám. Bude se jmenovat Aladar.“
„Vybrala jsi dobře, neboť opravdu v jistém smyslu bude tvým strážcem,“ spokojeně se pousmál. „Můžeme tedy začít s výukou, má paní?“
„Asi mi nic jiného nezbývá, jdeme na to,“ vstala rázně ze země a vydala se k Hektorovi, který se pásl nedaleko vrb.
Když byli od koně vzdáleni jen pár kroků, zvědavě zvedl hlavu a prohlížel si je svýma tmavýma očima. Veronika se k němu odhodlaně přiblížila a pohladila ho po nose. Věděla, že zvířata dokážou vycítit strach a proto se usilovně snažila nadát najevo obavy.
„Hodný Hektor,“ promlouvala k němu, „pěkný koníček.“ Poplácala ho po krku a přistoupila k jeho levému boku.
„Nemusíš mít strach, má paní. Hektor je klidný kůň, navíc si už na tebe zvykl,“ snažil se ji Richard uklidnit. Přistoupil k ní z levé strany a začal jí popisovat, z čeho se skládá jezdecká výstroj.
Základ tvořilo sedlo, které se zapínalo na spodní straně koňského břicha. Důležitou částí sedla byly třmeny. Ukázal jí, jak se povolují a utahují podle potřeby. Na hlavě měl kůň upevněnou ohlávku, z které pak vedly otěže. Předváděl jí, jak se vše nasazuje a upevňuje. Musela to po něm několikrát zopakovat. Problém nastal tehdy, kdy měla Hektorovi položit na hřbet sedlo. Nejen že tam skoro nedosáhla, ale sedlo neuměla ani pořádně zvednout ze země.
Po několika desítkách minut uměla složení koňského postroje nazpaměť a s obavami očekávala poslední krok – vyhoupnutí se do sedla. Neuvědomila si hned, že v šatech se jí bude špatně nasedat, natožpak sedět v sedle rozkročmo. Dnešní hodina tak měla být pouze teoretická. Nebyla totiž na ježdění náležitě oblečena. Richard si to uvědomoval, a proto radši dnešní hodinu ukončil a odešel pro plášť. Poté se vyhoupl na Hektora a Veroniku vysadil před sebe.
Blížilo se poledne, čas oběda a jak jí Richard sdělil, také setkání s Malcolmem. Proto urychleně opustili klid louky a vydali se stejnou cestou na Melhoku.