Midraen: Cesta osudu - Skrytá pravda

„Nechte mě, slyšíte. Pusťte.“
Veeno se vyprostil z mužova sevření. Po tvářích mu stále stékaly slzy, stále nechtěl uvěřit tomu, co se stalo. Chtěl se vydat zpět, muž ho zastavil.
„Nechte mě být. Musím se vrátit.“
„Stůj hlupáku. Co si myslíš, že děláš? Nemůžeš se tam vrátit. Kněží tě viděli, jestli se tam znovu objevíš, tak tě zajmou úřady nebo tě potká ještě něco mnohem horšího. Tak svému bratrovi nepomůžeš.“
„Nemůžu ho tam nechat,“ křičel. „Já jsem nic neprovedl.“
Rozeběhl se ulicí.
„Veeno, stůj.“ Neposlechl ho. „Sakra,“ zaklel muž, když mu chlapec zmizel za rohem. Rozeběhl se za ním.
Utíkal ulicí, svět kolem sebe nevnímal. Vše bylo vybledlé, nevýrazné. Lidé vypadali jako šedé šmouhy a splývali tak s okolními budovami. Nevnímal ani kam utíká. Žal mu otupil všechny smysly. Běžel a snažil se uniknout. Před svými skutky, svým svědomím, svou minulostí. Nechtěl si připustit, že je Oru mrtvý.
Obloha se zatáhla, o ulici se začaly rozbíjet první kapky deště. Brzy voda tekla v proudech po dlažbě a stékala drobnými kanálky do kanalizačního systému. Déšť a chlad ho vyvedly z jeho temných myšlenek, zastavil. Byl celý udýchaný, monotónnost města způsobila, že se ztratil. Nebylo vidět ani na chrám Nebeských kněží. Mokré vlasy mu spadaly do čela. Déšť se mísil s jeho slzami. Hněv a smutek teď ovládaly jeho srdce. Sesunul se podél zdi v jedné zastrčené uličce. Přes promočené oblečení se k němu prodíral chlad, chvěl se zimou a hněvem. Objal si kolena a plakal.
„Proč? Proč jsi to jen udělal, bratříčku?“
Pohlédl na svůj odraz v kaluži, kapky vody ho neustále bombardovaly. Sledoval svou tvář a myslel na svého bratra.
„Proč!“
Vztekle udeřil rukou do hladiny. Nechtěl se vidět. Oruova smrt byla jeho chyba. Odněkud k němu dolehl dětský křik, vyděšeně vytřeštil oči.
„O – Oru.“
Zakryl si uši a pevně sevřel víčka. Slyšel ho stále znovu a znovu, zoufalý, volající o pomoc.
Ne, pomyslel si. To se mi jen zdá.
Znovu
„Ne!“
Celý se třásl, uši měl stále zakryté. Křik přicházel z ulice. Pomalu vstal a vydal se za hlasy, zastavil se na rohu. Několik metrů od něj stáli dva vojáci nad malým chlapcem a surově ho byli. Celou scénu osvětloval pruh světla vycházející z protějších dveří. Muži se smáli.
„Tohle tě odnaučí škemrat a otravovat slušný lidi, žebroto otravná.“
Veeno sevřel pěsti, v očích měl nenávist. Chlad, který sužoval jeho tělo, byl rázem pryč, hněv a touha po pomstě mu rozproudily krev v žilách. Nechápal, jak mohou být lidé schopni něčeho takového. Chystal se na ně vrhnout. Udělal krok. Na rohu se objevil muž, který ho dnes odtáhl z chrámu. Z kápě mu po plášti dolů stékaly praménky vody. Zastrčil chlapce zpět do uličky a přitiskl ho ke zdi.
„Co si myslíš, že děláš, blázne?“
„Pusťte. Musím mu pomoct.“
„Zabijí tě.“ Veeno ho neposlouchal, odstrčil muže a vydal se k vojákům. Muž ho srazil na zem, obličejem přistál v kaluži.
„Co si, sakra, myslíte, že děláte,“ okřikl ho Veeno.
„Právě jsem ti zachránil život.“
„Nikdo se vás o to nikdy neprosil!“
Z ulice se ozvalo zabouchnutí dveří. Muž postavil Veena na nohy a vedl ho zpět, nepovoloval však přitom svůj stisk. Pomalu se vzdalovali, Veeno pohlédl na malého chlapce a začal s mužem opět zápasit. Muž toho měl plné zuby a tak ho jednou ranou omráčil.
Za jejich zády malý chlapec nehnutě ležel na zemi, jeho krev pomalu odnášela voda.
Když se Veeno probral, ležel na slamníku v malém pokoji, naproti němu seděl na druhé posteli muž. Nožem si odkrajoval maso a pomalu jedl.
„Už jsi konečně vzhůru?“
Veeno se posadil na postel, hlava ho stále bolela.
„Kde to jsem? A proč jste mě omráčil? Mohl jsem tomu chlapci pomoct.“
„Zachránil jsem ti život, hochu.“
„A proč jste ho nezachránil tomu chlapci, co?“
„Co bych z toho měl?“
„Co?“ Veeno byl jeho odpovědí zcela zaskočen. „Jak něco takového můžete vůbec říct? Měl jste mě nechat být.“
„A co bys asi tak dělal, umlátil dva urostlé muže? Do háje, Veeno, prober se. I kdybys to přežil a poradil si s těmi vojáky. Co bys pak dělal, no? Zatkli by tě a popravili. A ten chlapec? Měl by sakra štěstí, kdyby zůstal na ulici.“
„Dost!“ Dělalo se mu zle z toho, co mu muž vykládal, nechtěl již více slyšet. On však pokračoval dál.
„Spíše by ho však sebrali taky, jako spoluviníka, nebo by ho prostě umlátili další. V tomhle světě nemůžeš pomoci všem, tak se s tím smiř. Hrdinové tady, chlapečku, totiž umírají jako první.“
„Ticho, slyšíte! Nechte toho.“
„Ty buď teď zticha a poslouchej.“
„Ne,“ postavil se, byl naštvaný na celý svět a všechno se teď valilo ven. „Nejste můj táta, rozumíte. Nemáte nejmenší právo mi říkat, co mám dělat. Měl jste mě tam nechat umřít.“
„Takhle té dívce nepomůžeš,“ křičeli jeden na druhého, „takže se laskavě přestaň chovat jako dítě.“
„A co podle vás jsem?“
Veeno udeřil vší silou do stěny, musel nějak dostat svůj hněv ven, prudce oddechoval. Už toho muže nemohl poslouchat. Rozrazil dveře.
„Kam zase jdeš?“
„Co je vám potom,“ odsekl Veeno když mizel ve dveřích.
Vyběhl z hostince, rudý vztekem. Rozhlédl se kolem a vydal se jednou ulicí. Hledal místo, kde by mohl být sám. Kde by měl klid. Zaběhl do dvora nedaleko hostince, vyšplhal po voze na střechu malé boudy a odtamtud na střechu domu. Opřel se o komín a plakal, v srdci měl prázdno, stále se nedokázal vyrovnat s tím, že je Oru mrtev. Už ho nikdy neuvidí. Otřel si slzy a podíval se přes okraj, lidé proudili ulicemi pod ním.
Jak mohou být takoví, uvažoval celý zhnusený. Jak mohou být tak lhostejní k utrpení ostatních?
Přestože byl Veeno sirotek, vzpomínky na dětství a na matku mu vždy dávaly naději. Vždy se snažil pomáhat ostatním, věděl, co je správné. Alespoň do té doby než potkal Ifthir. Jejich setkání změnilo celý jeho život a hlavně jeho pohled na svět.
Vybavil se mu obraz utlučeného chlapce ze včerejška, zoufalý Bontul, který chtěl jezdcům vydat Ifthir, přestože jim předtím pomáhal, mrtvý bratr. Všechno se k němu vracelo. Potlačil pláč. Nakonec se mu v hlavě ozval mužův hlas: „Nemůžeš pomoci všem.“ Veeno musel uznat, že muž měl pravdu, nedokázal by tomu chlapci pomoci. Právě proto se cítil tak mizerně. Bezmoc, kterou cítil, ho přiváděla k šílenství. Měl snad nečině stát a přihlížet té krutosti? A jak by mu chtěl pomoci. Jak mohl pomoct neznámému chlapci, když ani nedokázal ochránit svého malého brášku a Ifthir. Ani svou vlastní rodinu.
Vzpomněl si na čas, který s nimi strávil. Chvíle klidu u Enjiho. Aielské pláně, které z věže sledoval spolu s Ifthir, noční oblohu a zvláštní pocit, který měl vždy, když jí byl nablízku. A slib. Slib, že jí bude vždy chránit. Ani ten nedokázal splnit.
Vydal se do světa, aby nalezl svého otce. Tehdy ještě doufal, že by s ním mohl zůstat, že by mohl mít znovu rodinu a domov. Pak však potkal Orua a nakonec i Ifthir, když byl s nimi, byl doma. To byla jeho rodina, ne otec, kterého nezajímal on, ani jeho matka. Každým dnem ho nenáviděl víc a víc. On mohl za to, že se vydal na cesty. On mu nechal meč, on ho tak dovedl až sem do Casenienu.
On už není má rodina, mluvil sám pro sebe, po tváři mu stékala jediná slza. Už nikdy víc. Přestal jí být, když nás opustil. Nechci ho již nikdy spatřit, nechci ani ten jeho meč. Je stejný jako všichni dospělí, zajímá se pouze o sebe. Celý jejich svět je pokřivený a zkažený.
Vydechl a posadil se k okraji střechy, hleděl dolů. Nechápal svět dospělých, jejich motivy, pohnutky, jejich lhostejnost a nenávist. Hnusil se mu a on doufal, že nebude nikdy jeho součástí. Seděl tam dlouho. Myslel na Orua a přemýšlel, co by měl teď dělat.
Dal jsem slib své jediné rodině. A ten dodržím za jakoukoliv cenu. Pomstím svého brášku a zachráním Ifthir. I kdybych měl jít až na konec světa. Pomstím tě, bratříčku. Slibuji.
Vydal se na cestu, ze které pro něj již nebylo návratu. Udělal krok, aniž by věděl, kam vlastně má jít. Věděl, že bude potřebovat pomoct, i když si to připouštěl jen velmi nerad. Byl již pevně rozhodnutý. Slezl ze střechy a pomalu mířil zpět do hostince, ze kterého předtím utekl. Neboť ten muž mu jako jediný mohl pomoci.
Muž stál u otevřeného okna a zrovna uvazoval malý svitek papíru k noze dravce, jakmile Veeno zavřel dveře, vypustil ho ven. Veeno se na něj podezíravě podíval, rozhodně neměl žádný důvod tomu muži věřit.
„Tak už ses uklidnil, můžeme pokračovat, Veeno?“
„Nepamatuji se, že bychom něco přerušili.“ Muž se k němu obrátil. „A chci vědět, komu jste posílal tu zprávu? O co tu vlastně jde, kdo jste, proč mi vůbec pomáháte a odkud znáte mé jméno?“
Muž zvedl hlavu a zahleděl se na strop, oddechl si a odpověděl jako by se nic nedělo:
„To je spousty otázek, nemyslíš?“ Veenův naštavný pohled mu dal jasnou odpověď. „Řekl jsi mi přeci své jméno v chrámu.“
„Ne, to neřekl.“
„Vážně? Tak v tom případě jsem ho musel zaslechnout při boji. Když tě volali tví přátelé. No každopádně mi můžeš říkat Melian.“ Po kratší pauze opět pokračoval: „Co se týče Melctiena, mám s ním pár nevyřízených účtů. Což mi připomíná,“ sebral z postele Veenův tenkai a hodil mu ho, „že se musíš naučit zacházet s tímhle, jestliže hodláš té dívce pomoci.“
Veeno ho zachytil a chvilku si ho prohlížel v ruce, pak ho odhodil na postel.
„Nechci ho.“
„Obávám se, že nemáš moc na výběr. Ať jsou tvé důvody jakékoliv…“
„Patřil mému otci,“ skočil mu do řeči Veeno.
„Na tom teď nezáleží. Venku je pár velmi mocných jedinců, kteří tě chtějí zabít. Jestliže se jim máš ubránit, potřebuješ s tím mečem umět zacházet. Ocitl ses mezi dvěma ohni.“
„Proč? Proč zrovna s ním, copak by nestačil jiný meč?“
„Víš moc dobře, co je to za meč, nebo ti to snad tenkaine v Tallanu nevysvětlil dostatečně?“
„Ale co to má co dělat s obyčejnými lidmi?“
Melian si povzdechl, Veenovi neustálé otázky mu lezly na nervy.
„Víš, proč tu dívku pronásledují?“
„Protože je schopná použít magii.“
Melian se krátce zasmál a pokračoval: „Věz, že ti, kteří ji hledají, a že jich není málo, umí magii ovládat mnohem lépe než ona. Cestoval jsi s ní tak dlouho, přesto o ní nic nevíš.“
Veeno byl Melianovou odpovědí zaskočen.
„Co pak ale…“
Melian se nenechal přerušit a pokračoval ve vyprávění: „Před příchodem lidí na Midraen zde existovaly dva národy. Mnohem mocnější než se lidem kdy snilo. Bohové a démoni, jak je lidé dnes nazývají. Bojovali o nadvládu nad světem a téměř se navzájem vyhubili, samotný Midraen byl téměř zničen a více jak dvě třetiny ho údajně zmizeli pod hladinou nekonečného oceánu. Když přišli lidé, válka je zasáhla a velmi trpěli. Bohové jich litovali, a proto se rozhodli pro poslední útok, který měl démony navždy zničit. Pak by tu mohli lidé pod vedením bohů v klidu žít. Jenže démoni lidí využili, přijali jejich podobu a ukryli se mezi nimi. Lidé mezitím osidlovali stále větší a větší území. A démoni je začali obracet proti bohům a poštvali je do války. Bohové, aby zabránili další válce, použili svou moc a s jejich posledním městem se ukryli na oblohu.“ Melian přistoupil k lahvi, která stála na stole, a napil se z ní. „Jenže mezi lidmi bylo mnoho těch, kteří se bohů zastávali. Začali bojovat tedy proti sobě navzájem. V této době také lidé ovládli výrobu tenkai. Válka zpustošila téměř celý svět, již tak zdevastovaný válkou předchozí. Tehdy někdo z lidí vyslovil proroctví, že vítěze určí bytost, na půl bůh a na půl démon. Jak to mohl někdo dokázat je záhadou, neboť ani jeden z prvních dvou národů prý neuměl budoucnost předpovídat. Bohužel přesnou podobu proroctví už dnes nikdo nezná. Během války se na proroctví a na mnoho dalších věcí zapomnělo. Lidé se nakonec umoudřili a přestali válčit. Mír vydržel až do dnešní doby, přesto je na mnoha místech stále patrný stín války.“
„Tuhle pohádku zná každý.“
„Ano, ale jen velice málo lidí ví, že to není pohádka. Ta legenda je pravdivá. Samozřejmě, že si ji lidé za tu dobu poupravili a přikrášlili, ale stále to je pravda.“ Podíval se do lahve, a když zjistil, že je prázdná zklamaně jí postavil na stůl.
„Pravda,“ nevěřil Veeno. „A co s tím má společného Ifthir?“
„Stále nechápeš, Veeno? To jí se týká ta věštba.“
Veeno na něj zaraženě hleděl. Bylo toho na něj příliš, bohové, démoni a věštba, která se vztahuje na Ifthir. Nechtělo se mu to ani věřit. Dlouhou chvíli oba mlčeli.
„Ale – ale jak? To nemůže být pravda, to je prostě nemožné. Určitě mi lžete. Není možné, aby něco takového byla pravda. Vždyť to je šílené. A jak si můžete vůbec být jistý, že se věštba týká Ifthir? A k čemu potřebuji tenkai?“
Veeno stále nic nechápal.
„Tenkai je jediný způsob jak můžeš bez magie zabít démona nebo boha. To je skutečný důvod, proč byla lidem předána znalost jejich výroby. Melctien je démon. Po Ifthir však jdou také bohové a fakt, že dokáže používat magii je snad dostatečným důkazem, ne? Melctien by se nehonil jen tak za někým bezvýznamným.“
Veeno se snažil vstřebat všechny informace. Stále mu to přišlo všechno přitažené za vlasy. Na druhou stranu to však dávalo smysl. Jestli Ifthir téměř neznala své rodiče, uvažoval. Proto o ní otec zřejmě nejevil zájem a od mala jí vychovávala chůva. Měla být pouhým nástrojem. A pak, když utekla, se jí zmocnil Melctien a i on jí chtěl využít. Chtějí ji ovládnout a zničit tak své nepřátelé.
„Jak to všechno víte?“
„A co?“
„Že ta legenda je pravda a že Ifthir má rozhodnout o osudu světa? Sám jste před chvílí tvrdil, že to ví jen málo kdo. Navíc, tenkaine mi řekl, že historii těch mečů znají pouze oni.“
Melian se Veenovi podíval do očí. Stály tam proti sobě a hleděli jeden na druhého. Melianovi oči se chlapci zdály neuvěřitelně hluboké, jako kdyby hleděl do očí velmi starého muže, jenž viděl příliš mnoho věcí. Veeno nevydržel jeho pohled, zaměřil proto svůj zrak na okno.
„Pracoval jsem pro několik démonů,“ odvětil Melian po chvíli.
„Cože,“ Veeno byl v šoku, znovu a znovu se dozvídal informace, které by raději ani neslyšel. „Jak tedy očekáváte, že vám budu věřit, když se mě jeden z nich pokusil zabít. O co vám vlastně jde?“
„Už jsem ti odpověděl. S Melctienem mám nevyřízené účty. Nehodlám se ti nijak zpovídat o své minulosti, chlapče. A jelikož mě potřebuješ,“ přistoupil až k němu a znovu mu pohlédl do očí, „nemáš moc na výběr. Spíše bys mi měl být vděčný.“
„A proč?“
„Protože vím o démonech více než kdokoliv jiný. A teď si odpočiň, zítra musíme vyrazit brzy.“
Veeno se již nestihl zeptat kam, Melian totiž vyklouzl dveřmi a vrzání schodu napovídalo, že se vypravil dolů do lokálu utišit žízeň. Veeno si sedl na postel, celý zaražený z toho co se dnes dozvěděl. Stále si to všechno opakoval znovu a znovu a snažil se najít nějaký důkaz, kterým by se přesvědčil, že to všechno je pouze lež. Nenalezl však nic, pouze další otázky. Nejvíce ho však mučilo, že mu Ifthir nic z toho neřekla, že ho jen využívala. Snažil se jí pomoci, věřil jí a ona mu neřekla ani pravdu. Cítil se zrazený. Nevěděl, co má dělat. Stále na ní musel myslet, ale jeho srdce bylo na pochybách.
Během jednoho dne se jeho život hned několikrát převrátil vzhůru nohama. Nejdříve zemřel Oru a nyní měla Ifthir v rukou osud světa. Až nyní si uvědomil, po jak nebezpečné cestě se rozhodl kráčet. Pohlédl na svůj meč, rubín na jílci se slabě zatřpytil. Nikdy by na něj již nesáhl, nebýt jeho slibu. Natáhl po něm ruku a pomalu okolo něj sevřel prsty.
„Zdá se, že si ho ještě budu muset chvíli nechat,“ zašeptal.