Kronika Keronie 18. kapitola

Veronika seděla v místnosti, kde ráno snídala a čekala na Malcolma. Oběd už byl na stole, ale on nepřicházel. Zakručelo jí v žaludku a jen jí to připomnělo, jak velký hlad vlastně má. Při dopolední vyjížďce jí vyhládlo. Byla zvědavá, co jí Malcolm chtěl. Sice ten první večer říkal, že si v brzké době promluví, ale ona po jeho společnosti netoužila. Raději by byla s Richardem a Sebastianem.
Z jejich myšlenkových pochodů ji vytrhlo otevírání dveří. Za nimi stál Malcolm. Jen co dveře za sebou zavřel, poklonil se jí a pravil: „Dobré poledne, má paní. Děkuji, že jsi vyhověla mé žádosti, abychom spolu poobědvali.“
Veronika pozorovala, jak si sedal ke stolu, a začínala být naštvaná. ,Jaká žádost? Vždyť to byl rozkaz, který ji sdělil před malou chvílí Richard!‘
„Dobrý den, Malcolme. Nemáš zač.“
Buď si nevšiml ironického podtónu v poslední větě, nebo byl dobrý v přetvářce. Jeho obličej měl pořád stejný kamenný výraz.
Rozhodla se to dál neřešit a pustila se do jídla. Vybrala si jakési kousky masa máčené v medové omáčce a malý bochník chleba. Doufala, že ji nebude u jídla rušit, ale opak byl pravdou. Jen co se do jídla prvně zakousla, spustil várku svých otázek.
„Jak se ti zde líbí, má paní?“
Neodpověděla mu hned. Musela nejprve dožvýkat a spolykat sousto, které měla v puse.
„Máte tady nádhernou přírodu.“
Malcolm zřejmě očekával delší odpověď, a co se jí po nějaké době nedočkal, pokračoval.
„Jsi spokojená s komornou?“
„Anabel? Jistě, je schopná.“
Chvíli bylo ticho, jakoby se rozmýšlel, zda položit další otázku či ne. Napil se vína a pokračoval.
„Doslechl jsem se, má paní, že jsi dokázala zkrotit toho bílého hřebce. Přijmi mou gratulaci. Mohu vědět, jak jsi to dokázala?“
Veroniku napadlo, zda toto nebylo hlavním důvodem k dnešnímu společnému obědu. Vzhlédla od talíře a zadívala se na Malcolma. Ten ji probodával ocelovýma očima a čekal na odpověď. Sklonila se opět k jídlu, poněvadž se rozhodla, že ho nechá na svou odpověď čekat. V duchu ale uvažovala, co mu řekne. Sama totiž netušila, jak to dokázala. A pokud to neví ani on, tak ona na to přijde stěží.
„Aladar asi vytušil, že nejsem zlá a dovolil mi, abych ho pohladila,“ touhle odpovědí nemohla nic zkazit.
„Aladar?“ ptal se udiveně.
„Ano, je to jeho nové jméno. Richard říkal, že ho mohu pojmenovat,“ podívala se na něj nejistým pohledem.
„Nuže dobrá, od teď se tedy nazývá Aladar, má paní a patří jen tobě,“ odpověděl, ale netvářil se příliš nadšeně.
Veronika si v duchu oddychla. V jednu chvíli ji napadlo, že Malcolm její výběr jména neschválí. Ba dokonce, že jí odepře i onoho koně. Ale Aladar ji zůstane. Netušila proč, ale byla ráda. Myšlenka, že by jí nezůstal, ji znepokojila.
,Musím se na něho jít znovu podívat,‘ umínila si v duchu. ,Půjdu hned po obědě. Doufám, že mě Malcolm nebude moc dlouho zdržovat.‘
„Víš, co mi není tak docela jasné, Malcolme? Jak si představuješ, že zde budu vládnout, když má Goran pod sebou silnou armádu a určitě mi svou vládu jen tak nepředá. Doufám, že máš nějaký plán. Nejsem totiž moc dobrá v taktickém uvažování,“ oplatila mu jeho dotazování.
„Jistěže máme plán, má paní,“ odpověděl stručně. Hleděla na něj a čekala, zda svou odpověď nějak nerozvede. On ale mlčel a odkousával maso od kosti.
„A řekneš mi ho, Malcolme?“ nevydržela čekat a musela se ho zeptat.
„Ale jistě, má paní, že ti ho řeknu. Pro začátek bude stačit, když budeš vědět, že v něm hraješ důležitou roli. Už před léty jsme v Keronii začali šířit zvěsti o návratu právoplatného dědice. Neříkali jsme nic konkrétního, jen že jednoho dne přijde a ujme se vlády. Museli jsme to provádět velmi opatrně, aby naše bratry nezatkly stráže. Povedlo se nám vnést do povědomí lidí myšlenku na lepší časy, které přijdou s právoplatným nástupcem. Určitě ses už doslechla, že v Keronii se po několik staletí nežije zrovna lehce. Obyčejný lid trpí pod nadvládou tyranů a jakákoliv zmínka o konci této krutovlády je motivuje k tomu, aby věřili v lepší zítřky. Věřím, že jakmile se roznese, že dědic je v Keronii a hodlá se ujmout vlády, lid ho podpoří. Problém nastává v otázce Goranova vojska. Už za vlády jeho otce se totiž rozšiřovaly ony zvěsti, a proto začal budovat silnou armádu. Goran jen pokračuje v tom, co jeho otec započal. Jeho armáda se momentálně skládá z několika tisíců mužů v plné zbroji, kterou je ochoten ihned použít proti jakémukoliv nebezpečí. V našem případě proti tobě a Bratrstvu pravdy,“ zakončil efektně své vyprávění a opět se pustil do jídla.
Veroniku chuť na jídlo naopak přešla. Odstrčila talíř od sebe a raději se napila vína. Zahleděla se do ohně a začala přemýšlet.
,Kam sem se to sakra dostala? Jak mám zachránit Keronii, když proti mně stojí nepřítel s tak velkou přesilou? Co mám dělat? Utéct nemůžu, nemám kam. A to si jako představují, že pojedu v čele vojska a budu bojovat o trůn? Jsem snad nějaká Johanka z Arku?‘
„Co budu dělat já? Budu v první linii vojska v nablýskané zbroji?“ její uštěpačná poznámka nešla přeslechnout.
„Ne, má paní,“ v klidu jí odvětil. „V celých dějinách Keronie jim nevládl nikdo jiný než muž. Budeš první žena na trůně,“ po poslední větě se rozhořčeně zamračil. Jakoby mu vadila už pouhá myšlenka na to.
Veronika konečně přišla na to, co jí na Malcolmovi už od začátku vadilo - byl sexista.
„To znamená co?“ ptala se ho ledově, neboť jeho postoj k ženám ji začínal štvát.
„To znamená, že budeme potřebovat důkaz pro obyvatele Keronie, že jsi právoplatnou dědičkou. Je nás málo, kteří víme, že magii kromě Mágů můžou ovládat i potomci královského rodu Ramei. Tedy muži i ženy. Pro ostatní lidi to jsou jen povídačky, kterými straší děti,“ ušklíbl se trpce.
„Jaký důkaz máš na mysli? Nějakou zkoušku, kde musím něco vykonat? Nebo mám něco vykouzlit?“
„Existuje legenda o tajuplné skříňce, s jejíž pomocí bychom lidi dokázali přesvědčit, že jsi právoplatný dědic. Ovšem je to jen legenda. Ani Rada starších a Nejvyšší mág neví, jestli je pravdivá či ne. Podle pověsti, je v ní ukrytá mocná síla, která potvrdí právoplatný nárok na trůn. Ten, který tento nárok nemá, by zemřel po jejím otevření. Proto ji doposud nikdo z vládnoucích panovníků nehledal. Věděli, jak by dopadli. Ale ty, má paní, jsi oprávněna ji hledat a otevřít. Tobě se nic nestane.“
„A co se má stát, když se schránka otevře?“
„To nikdo neví. Dokonce ani my ne.“
„Mým úkolem je teda najít schránku, která možná ani neexistuje? Protože bez ní mi nikdo nebude věřit, že jsem právoplatná dědička?“ došla k těmto závěrům Veronika.
„Vystihla jsi to přesně, má paní.“
Zaraženě na něj hleděla a v duchu uvažovala. ,Jak mám najít něco, co zřejmě existuje jen v legendách a pověstech? Dělají si srandu?!‘
„A jak si představujete, že to asi udělám? Vždyť si ani nejste jistí, že ta skříňka existuje.“
„Máš pravdu. Prostý lid sice není třeba moc přesvědčovat, ale armádu a její velitele ano. Ti potřebují důkaz. A proto ji musíš najít.“
„Jak ji mám asi tak najít?“
„V knihovně je pár spisů, které se legendě věnují. Je tam i několik svazků, které nejsou rozluštěné a přeložené. Jsou psané jazykem nám neznámým. Možná se odpověď skrývá v nich.“
„Takže se mám vrhnout na studium těch svazků?“
„Jistě, má paní. Můžeš se tomu věnovat dopoledne. Odpoledne tě bude Richard učit jízdě na koni a zacházení s mečem,“ řekl ledabyle a zakousl se do rajského jablíčka.
Veronika na něj zírala a uvažovala, zda se nepřeslechla. ,On mi už naplánoval, co vše tady budu dělat?‘
„Opravdu?“ zavrčela na něj.
„Zajisté, má paní. Potřebuješ umět jezdit na koni a šermovat mečem.“
,Ježkovy voči, oni ze mě chtějí mít snad nějakou Xenu nebo co?!‘ Uvažovala zděšeně a dopila v poháru víno. Nejraději by se od stolu zvedla a zamířila rovnou za Aladarem. Nerozmýšlela se dlouho. Odsunula židli a vstala. V půlce cesty ke dveřím ji zastavil Malcolmův hlas.
„Tvá první hodina studia začíná zítra ráno v knihovně, má paní.“
„Jistě,“ odpověděla mu nevrle a vyšla z pokoje ven.
Zamířila rovnou ke stájím. Na nádvoří skoro nikoho nepotkala. Zřejmě ještě většina lidí obědvala v hodovní síni.
Otevřít velká dřevěná vrata ji dalo trochu práci. Chvíli u nich stála, aby si oči zvykly na panující šero. Poté zamířila do prvního stání po levé straně. Aladar v něm poklidně žvýkal seno a na narušitele se vůbec nepodíval. Ostatní koně ale ostražitě zvedli hlavy a zastřihali ušima.
Opatrně se přiblížila k jeho levému boku. Poprvé si toho nevšimla, ale připadal jí teď menší než ostatní koně. Rozhodně rukou dosáhla na jeho hlavu, aniž by se musela postavit na špičky prstů.
Zkusila ho jemně pohladit po skloněném krku. Když se ho dotkla, vzal konečně její přítomnost na vědomí. Upřel na ni své velké tmavé oči a Veronika měla opět pocit, že se dělo něco zvláštního. Znovu měla nutkání pohladit ho na nose a mezi ušima. Jen co to udělala, Aladar slastně přivřel oči a zařehtal.
Opět ji tento zvuk vytrhl z toho divného transu. Rozdíl oproti minulému byl takový, že si své počínání uvědomovala. Zatřepala hlavou a uvažovala, co to mělo znamenat. Její dlaně se dotkl koňský čumák, jakoby žadonil o další pohlazení. Opět ho pohladila a řekla: „Bude ti vadit, když ti budu říkat Aladare?“
Odpovědí jí bylo radostné zažrání.
„Dobře,“ odpověděla mu s úsměvem.
„Příště ti přinesu jablko. Dneska jsem na to po obědě zapomněla.“ Promlouvala k němu a cítila, jak zloba na Malcolma postupně odpadávala. V přítomnosti Aladara se cítila bezpečně a klidně. Což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že koňskou společnost zrovna nevyhledávala.
,Zřejmě si Aladara přece jen zamiluju.‘
Z náhlého popudu ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. Vdechovala koňskou vůni a měla pocit, že našla další díl skládačky. Jakoby se uvnitř jejího já něco složilo dohromady a vytvořilo se pevné pouto mezi těmito dvěma částmi. Nemohla se dočkat, až Aladara osedlá a vyjede si na něm.
Muselo to ale počkat. Zatím netušila, jak se takový kůň ovládá. Byla si jistá, že se to zítra dozví.
Najednou ucítila, jak se v jejím objetí koňské tělo napjalo. O něco později i ona uslyšela tiché kroky setmělou stájí. Aladarovo napětí se přeneslo i na ni. Z ničeho nic dostala strach. Pomalu z koně spustila ruce a otočila se, aby mohla pohlédnout do uličky.
Nejdříve viděla z šera vystupovat světlé vlasy a bledý obličej. Postava byla oblečena v sutaně. Co ji na ni ale zaujalo nejvíc, byl zlý úšklebek na tváři. Postava se k nim pomalu přibližovala a její úsměv se zdál čím dál víc nelítostný. Veronika cítila, jak ji zalévá další vlna strachu.
„Podívejme se, co to tady máme,“ promluvila ona postava posměšně. „Naše paní a ten nejhorší kůň co kdy svět viděl. Jak se správně říká – vrána k vráně sedá,“ dokončila sarkasticky a zastavila se před vstupem do Aladarova stání.
„Přejete si, pane?“ ptala se ho slušně Veronika a stěží skrývala svůj strach.
„Já bych si toho přál, paní. Některé věci byste mi i uměla splnit,“ odpověděl jí a očima zkoumal její tělo.
Veronika měla sto chutí praštit ho něčím po hlavě, za tu jeho nechutnou poznámku, ale ovládla se.
„Pokud nemáte nic na srdci, jistě máte povinnosti, které musíte splnit. Nebudu vás zdržovat,“ odpověděla se stěží zadržovanou zlobou.
Ten rozhořčením zbrunátněl a ráznými kroky opustil stáj. Jen co se za ním zaklaply vrata, Veronika si úlevně vydechla. Cítila, že se jí klepaly kolena. Nechápala, proč na něj tak přehnaně reagovala. Takový příval jí cizí zloby snad ještě nikdy nezažila. Roztržitě Aladara pohladila po krku a cítila, že i on se třásl. Začala k němu promlouvat konejšivým hlasem a dál ho hladila. Po pár minutách se úplně uklidnil. Cítila, že i ona se už pomalu vzpamatovala z toho divného zážitku a začala uvažovat, co to vlastně mělo znamenat.
Ten člověk neměl Aladara rád a rozhodně nebyl nadšen z představy, že ona má být jejich budoucí královna. Věděla, že se s negativními projevy dříve či později setká, ale takovou zlobu rozhodně nečekala. Doufala, že to bylo naposledy.
Opět svou pozornost upřela na Aladarovo hlazení, aby už nemusela myslet na toho zlého muže. Aladar si jejího mazlení náležitě užíval. Proto ji pak také odmítal pustit, když chtěla odejít. Po ujištění, že za ním opět brzy přijde, ji nechal jít.
Ze stájí zamířila do vedle stojící zbrojnice. Včera si ji nestačila pořádně prohlédnout. Naštěstí žádný z bratří nebyl uvnitř a ona si tak mohla vše v klidu prozkoumat. Nejvíce ji zaujaly dvouruční meče, které byly stejně velké jako ona. Poté, co z venčí zaslechla hovor řádových bratří, raději zbrojnici opustila a co nejméně nápadně se vrátila do skalního bludiště. V převlékárně si opláchla ruce a pak zamířila do knihovny. Rozhodla se, že bude nejlepší se na zítřejší den připravit.