Literromán - prolog a kapitola 1.

Prolog
...
Na zchladlou zem padala mlha. Nad prostranstvím se neslo hrozivé ticho. V dálce se ozval dusot kopyt. Kůň zastavil a vyčkával. Neklidně frkal a přešlapoval. Jezdec mu zaryl ostruhy do slabin a zároveň surově přitáhl uzdu. Z druhé strany se k němu blížil druhý jezdec. Zařadil se vedle prvního a čekal. Stáli tam nějakou chvíli úplně potichu.
„Je všechno přichystané?“ Hlas toho prvního zněl skřehotavě a hrozivě.
„Můj Pane, udělali jsme vše, co nám bylo poručeno.“
„Hlídejte to. Až se objeví vojáci, zbavte se jich a po jednom předejte tuto zprávu. Musí jí doručit králi,“poslední slovo vyznělo výsměšně a znechuceně. Z pláště vytáhl srolovaný pergamen a podal ho svému společníkovi. „Jestli se něco pokazí, pak si to s tebou vyřídím.“ Pohrozil mu. Z úst se mu, narozdíl od druhého společníka, nevalil kouř.
„Postarám se, aby všechno šlo tak, jak má. Pane a ta věc, o které jsme nedávno mluvili, je vyřešená?“Zeptal se nejistě muž.
„Ne,“ odpověděl klidně ten v plášti. „Ale o to si nemusíš dělat starosti. Vyřídím to a pak už nám nic nebude stát v cestě.“
„Muži začínají být neklidní. Není jim pochuti jaké spojence jste přizval. Mají z nich strach. Abych řekl pravdu, pane, ani já z nich nejsem nadšený.“
„Mám nad nimi absolutní moc, podřídí se mým přáním a rozkazům. Ani se vás nedotknou. Nebylo by to výhodné ani pro mě, čím více mužů tím lépe. Až bude po všem, zbavím se jich. Prozatím jsou to však mí přátelé,“z hrdla se mu vydrásal ohavný zvuk, který měl připomínat smích. I muž vedle se trochu usmál.
„A co elfové a ta jejich sebranka? Myslíte si, že přijdou na pomoc?“
„Určitě,“ kývl. „Proto se musíme všichni spojit. Vyhledej Maurdíře. Dostat je na naší stranu by neměl být problém. Sami pociťují křivdu ze strany království.“
„Ještě nějaké rozkazy?“
„Hlavně se o tu věc dobře postarejte. Je pro mě cenná.“
„Je to všechno Pane?“
„Myslím, že ano. A nezapomeň, že tě sleduji. Ucítím-li zradu, pak pocítíš, co je můj hněv.“ Otočil se k němu čelem. Muž se trochu otřásl a pevně sevřel otěže. Následovně sklopil pohled.
„Pane, já ztratil hodně, ale tohle je šance se pomstít těm, kteří mě zradili.“
„Ano, já jsem tvá jediná šance. Tak se mě nepřestávej bát.“ Obrátil koně a ztratil se v husté mlze. Druhý kůň ještě postával na místě, než se vydal opačným směrem. Krajina se opět pohroužila do ticha.



1. Černý obchod
....
V Goldratu, hlavním městě, se oslavovalo. Na velkém náměstí probíhal jarmark s žongléry, artisty a kouzelníky. Obchodníci se předháněli v cenách a smlouvali, co to šlo. Vesele vyhrávala hudba a z nedalekého hostince se ozýval smích a hlasitý hlahol.
Když se obyvatelé dozvěděli, že válka se sousední Spojeneckou Ilireí je konečně zažehnána a dlouhotrvající jednání mezi oběma vládci dopadla dobře, měli opravdový důvod k radosti. Nejenže se zbavili strachu, ale zároveň klesly daně.

Mezi potulné obchodníky patřila i stará žena, která se schovávala pod plachtovým přidělaným ke svému vozu. Její havraní vlasy protkané šedí, spadaly té ženě, s poněkud divokými rysy, po ramena, jež si kryla teplým šátkem. V kotlíku před sebou míchala cosi, co překrásně vonělo po medu. Lehkým tichým hlasem si pobrukovala.
„Baba,“ nakoukla pod plachtoví dívka a dala si ruce v bok. „Copak to zase vyvádíš?“ Měřila si jí podmračeným pohledem. Vítr čechral její černé vlasy. Zdědila po babičce podobné rysy. Taktéž oplývala divokýma očima a snědou pletí.
„Však ty víš, dítě,“ promluvila zastřeným hlasem, aniž by vzhlédla.
„Jak jinak,“ vzdychla. „Kouzla.“
„Podívej se,“ zasyčel jeden z mužů dívce do ucha. Na náměstí skoro vše utichlo.
„Ale to snad,“ hlesla, narovnala se a s obdivem sledovala tříčlenný průvod.
Dvě ženy v šedozelených splývavých šatech ladně vykračovaly napříč náměstím. Za nimi je stejně ladně a hrdě následoval muž v hnědém plášti. Ticho, které protnulo celé okolí, se mísilo se šepotem obyčejných lidí, kteří měli to štěstí spatřit neviditelné Lesní lidi. Tak se jim mezi prostými říkalo. Málokdo věděl, co jsou opravdu zač. Vynikali svojí krásou a ladností. Téměř nikdy na nikoho nepohlédli. Říkávalo se, že ti, s kterými zkříží své oči, zůstanou navěky osamoceni, bez lásky, rodiny a dětí. Pověsti, jež se rychle rozšířily, mluvily i o tom, že umí pravá kouzla, nežijí ve sňatku, ale hříšným životem. A mají zlou duši.
„Baba, vidíš je?“ Sehnula se vnučka ke stařeně.
„Jistě,“ přikývla s úsměvem. „Pomož mi vstát, dítě.“
„Ale-“
„Prosím,“ žena napřahovala ruce a dívka ji pomohla na nohy. Přidržovala ji, aby neklopýtla a vyvedla ji před lidi, kteří utvořili jakousi cestu pro tři podivné poutníky.
Zrovna se k nim blížili, když stařena udělala krok a vyškubla se vnučce, jež nedávala pozor. Na kamenném nerovném dláždění zakopla a spadla na zem, téměř před lesními lidmi.
„Baba!“ vyjekla dívka a než se stihla sehnout, pomohl stařeně na nohy onen muž.
„Oh děkuji,“ poděkovala podle zvyklosti žena, ale muž se jen usmál a sklonil hlavu, že bere na vědomí. „Sbohem.“
„Baba,“ přitiskla si stařenu k sobě vnučka, „jsi v pořádku?“
„Jistě,“ smála se chlácholivě žena.
„Podíval se na tebe?“ Zhrozila se.
„No ano, představ si, že podíval,“ koukla se stařena potutelně na vnučku.
„Ale ne,“ zakňourala a objala ji tak pevně, jako by snad umírala.

Na jarmarku se s odchodem poutníků vrátilo veselí. Všichni si opět hleděli svých věcí a na podivné návštěvníky téměř zapomněli. Ještě tu a tam se někdo dohadoval, kde se tady vzali a co asi chtěli, ale řvavá hudba je nakonec přehlušila a s blížícím se večerem se lidé dali do tance a pití.
V jedné zapadlé uličce se potulovali dva chlapci. Jeden z nich byl vyšší a toho druhého držel za ruku a pořád mu něco šeptal.
„Výborně Reve,“ smál se ten vyšší. „Říkal jsem ti, že to bude hračka. Stačilo jen tu starou bábu vylákat ven a máš v kapse měšec zlatých, rozumíš?“
„Když já nevím Breane, měl bys to udělat ty.“ Nejistě zavrtěl hlavou Revean.
„No tak, vzchop se. Jsi snad už chlap, tak snad se nebudeš bát ne?“
„No jo, ale kdyby mě chytili-“
„Reve, nechytnou! No tak, podívej se na mě.“ Natočil si Revea k sobě a lehce s ním zatřásl. „Podívej se, jak žijeme. Ve špíně. Copak ty odsud nechceš pryč? Mít se lépe, založit si rodinu a třeba hospodařit? Nebo se plavit po moři, jak jsi kdysi chtěl? Jestli si sebe vážíš, tak to uděláš!“
„Tak jo,“ přikývl.
„Běž a zlom vaz. Počkám na tebe v Díře.“

Reve svižnou chůzí scházel dolů do ústí uličky, kde zahnul za roh doleva, do ještě temnější a užší uličky. Jasně bylo poznat, že pod pláštěm něco skrývá, obezřetně se ohlížel, aby měl jistotu, že jej nikdo nesleduje. Ze dveří skoro až na samém slepém konci vyšla postava a pokynula, aby jí následoval.
Sešli spolu po kamenných schodech do sklepení, kde u stolu seděl muž, na kterém bylo vidět, že je z lepší společnosti. Na míru ušitý oblek s drahé látky osvětlovalo mihotavé světlo tří svící uprostřed kulatého dubového stolu.
„Posaďte se, ať můžeme začít,“ muž, který Revea zavedl sem dolů, nevypadal nijak přátelsky. Strhaný pohublý obličej s propadlýma černýma očima a křivým obrovským nosem mu dodával nádech přízraku. Měl shrbená záda, a přesto chybělo málo, aby hlavou dřel o klenutý strop. Neznal jeho pravé jméno, mezi lidmi se mu říkalo Gorol.
Chlapec se nejistě posadil. Sklepení páchlo po shnilém mase, což bylo dost nepříjemné i tomu pánovi, co seděl naproti. Jenomže tohle byl obchod. Ani jeden z nich neměl chuť nechat se odhalit. Chtěli to mít rychle odbyté.
„Takže ty, chlapče,“ odkašlal si bohatý pán, „říkáš, že jsi sehnal ten podivný, ehm, lektvar?“
„Ano,“ přikývl. „Dvě lahve.“
„No dobře, jen doufám, že mě nechceš podfouknout.“
Reve mlčel.
„Ukaž své zboží,“ pokynul mu bručivě Gorol.
Opatrně vyložil dvě lahve na stůl. Zračila se v nich načervenalá tekutina. „Měl byste to užívat opatrně. Podle toho, co jsem slyšel, vám může větší množství než pár kapek ublížit. Stačí to brát jednou denně před spaním a v noci pak okouzlíte nejedno děvče.“
„Dej to sem,“ snažil se rukou shrábnout zásilku, ale Reve se nahnul a lahve pevně přidržel.
„Nejdřív mi ukažte peníze,“ zavrčel.
„Já jsem poctivý, samozřejmě že mám na zaplacení,“ odsekl pán.
„On ukázal, co pro vás má, teď je řada na vás. Tyto obchody probíhají za určitých pravidel. Vyložte vaší nabídku na stůl.“ Zpražil ho Gorol. Ten bohatý pán vytáhl měšec a položil ho na stůl.
„Rovných sto,“ vypnul hruď.
Gorol peníze přepočítal a pak podal dvě láhve jejímu novému majiteli. Měšec hodil chlapci, který ho hbitě chytil a chystal se k odchodu. Gorol ho ovšem ještě zadržel svými kostnatými prsty za rameno.
„Podejte si ruce,“ zavrčel a oba obchodníci si s nevolí stiskli pravé dlaně. Bohatý pán se rychle vypařil, zatímco Rave nespěchal. Rozvážnou chůzí se dostal do úzké uličky a rozhlédl se, zda nemá nějaké svědky.
Jakmile se dostal z dohledu Gorolova domu, radostně si povyskočil. Tolik peněz pohromadě snad ještě nikdy neviděl. Pravda, sehnat dvě lahve lektvaru Divoké noci, nebo jak mu ta stará baba na konci města říká, nebylo snadné. Naštěstí se mu podařilo v tichosti zcela nepozorovaně proklouznout do její polorozpadlé chatrče a lektvar ji vzít. Bratranec mu dobře poradil, jak snadno přijít k výdělku. Navíc to měl dobře načasováno. Všichni lidé jsou na slavnosti a tak mohl tento obchod proběhnout nanejvýš hladce.
Zahnul za roh a měšec si ještě více přitiskl k hrudi. V dálce spatřil oheň, který ozařoval náměstí, zatímco hudba vyhrávala k tanci a lidé se hlasitě smáli.

V tu chvíli pocítil prudkou bolest v zátylku, zrak se mu rozostřil, hluk kolem jako by plynule odezněl a on ztratil rovnováhu. Přišlo mu divné, že ho nohy a ruce neposlouchají. Když se mu podlomila kolena a on se v bezvědomí svezl na zem, nemohl už vůbec nic dělat.