Kronika Keronie 19. kapitola

Další den u snídaně přemítala nad včerejším pobytem v knihovně. Kdyby za ní večer nepřišla Anabel a nepřipomněla jí, že je večeře, ani by nepostřehla, že přichází noc. Byla tak zabraná do čtení legend o skříňce, že neměla pojem o čase, který v knihovně strávila.
Bylo to celkem plodné odpoledne. Stihla si přečíst vše, o čem jí Malcolm říkal. A opět dospěla k názoru, že vůbec netuší, kde má tu zatracenou skříňku hledat. Zbývalo jí přečíst asi ještě tucet spisů. Nevýhoda byla v tom, že v každé kronice či kodexu se pověst popisovala, až na pár odchylek, stejně. Doufala, že v těch zbývajících svazcích najde něco jiného.
Ranní vstávání jí dneska nedělalo problém. Dokonce měla pocit, že v kuse prospala celou noc. Když ji Anabel pomáhala obléknout si tmavě modré šaty se zlatou výšivkou, zároveň jí i odstranila obvaz na levé ruce.
Byla překvapená rychlým zahojením rány. Na dlani ji zůstala už jen strupovitá linie, táhnoucí se přes celou délku dlaně. Po tomto zjištění si v zrcadle prohlédla čelo, kde očekávala modřinu. Ale po ní tam nenašla ani památky. Byla tak vyjevená, že se Anabel ptala, co se jí stalo. Zeptala se jí teda, jak je možné, že všechna její zranění se tak rychle vyléčila. Ona jí se smíchem odpověděla, že za to mohla magie. Potvrdila se tak její dřívější domněnka.
Ukusovala zrovna zelené jablko a přemítala nad tím, co ještě musí v knihovně přečíst, když ji vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Otočila se na narušitele a spatřila Sebastiana, jak stojí na prahu místnosti. Ten jí okamžitě vysmekl poklonu a pozdravil: „Dobrý den, má paní.“
„Dobré ráno, Sebastiane. Pojďte dál a posaďte se.“
Ten jejímu přání vyhověl a sedl si na místo vedle ní.
Veronika čekala, že jí vysvětlí, proč přišel, ale on místo toho mlčel.
,To jsou zdejší muži všichni tak zamlklí?‘
„Proč jste tady, Sebastiane?“ nevydržela dál mlčet.
„Dnes strávím celý den po vašem boku, má paní,“ řekl pokojně, ale jejím očím se vyhýbal. Raději hleděl do krbu a na ni se ani nepodíval.
Veronika se zmohla na jediné slovo: „Proč?“
„Vyskytly se jisté komplikace, má paní, a Rada starších rozhodla, že byste se tady dnes neměla pohybovat o samotě.“
„Hrozí mi snad nějaké nebezpečí?“ ptala se ho udiveně, ale ihned si vzpomněla na včerejší příhodu ve stájích.
„Ne, má paní,“ odpověděl ji až příliš rychle a podíval se na ni. „Je to jen bezpečnostní opatření. Neznáte dostatečně toto místo a mohla byste se ztratit,“ uhnul pohledem a opět se zadíval do ohně.
Proč mi lže? Ptala se sama sebe v duchu. ,Je to tak průhledné a on si myslí, že tomu uvěřím?‘
„No dobře. Takže se ode mě nehnete ani na krok?“
„Ano, má paní.“
„Tak to bychom si mohli tykat, nemyslíš?“
„Jistě, má paní,“ odpověděl jí a s úsměvem se na ni podíval.
Poté zamířili do knihovny. Usadili se do křesel u krbu a Veronika se začala probírat svazky, které zde včera zanechala. Po uplynutí asi dvou hodin, ji ze čtení vyrušil tác s pohárem a karafou naplněnou vínem, který byl položen na vedlejší stolek. Zmateně vzhlédla a uviděla culícího se Sebastiana.
„Myslel jsem, že by se ti to mohlo hodit, má paní,“ řekl a usedl do křesla.
„Děkuji,“ odpověděla a napila se sladkého vína. Dodalo jí energii k dalšímu čtení.
K jejímu zklamání ale ve spisech nakonec nenašla nic nového. Naštvaně zaklapla poslední knihu a odložila ji na stolek. Ze rtů jí unikl povzdech.
„Nenašla jsi, co jsi hledala, má paní?“ promluvil Sebastian.
Veronika úlekem nadskočila. Úplně na jeho přítomnost zapomněla.
„Ne, Sebastiane. Nenašla a co je horší, už asi ani nenajdu,“ podívala se na knihu na stolu. „To byla poslední, která se zmiňovala o pověsti, a nebylo tam napsané nic nového,“ povzdechla si frustrovaně.
„Dívala ses, má paní, i do těch cizích spisů?“
„Jakých cizích?“ ptala se ho udiveně.
„Přece těch, jejichž písmo neumíme přečíst.“
„Nedívala, ale rozhodně to napravím.“
Vstala a chtěla jít mezi police, zarazil ji však jeho hlas.
„Bude to muset počkat do zítřka, má paní. Je právě čas oběda.“
Veronice nezbylo nic jiného, než ho následovat do malé jídelny, jak si jí tak sama pro sebe nazvala. Cestou se podivovala nad tím, jak ten čas v knihovně rychle utíká.
Oběd se skládal z několika druhů masa, pečiva a ovoce. Jedli se Sebastianem v příjemném tichu, které narušilo klepání na dveře. Po výzvě ke vstupu, se v pokoji objevil Richard. Poklonil se Veronice a pravil: „Dobrý den, má paní. Jsi připravena na svou hodinu?“
„Ahoj Richarde. Nejsem si jistá, co přesně budeme dělat?“
„Přece jezdit na koni, má paní,“ odpověděl jí s úsměvem.
„Aha. Zřejmě na to nejsem vhodně oblečená, musím se jít převléknout. Za chviličku jsem zpátky,“ odpověděla a urychleně opustila místnost, aby na ni Richard nemusel dlouho čekat. Doufala, že si nevšiml jejího bledého obličeje a litovala, že toho před chvíli tolik snědla.
Zamířila do převlékárny a očekávala, že tam najde nějaké jezdecké šaty, nebo v lepším případě mužské oblečení. Docela se jí začínalo stýskat po kalhotách.
Po podrobném průzkumu šatny objevila černé kožené kalhoty, zelenou halenu a tmavě hnědou koženou vestu. Odnesla si věci do pokoje a v rychlosti se převlékla.
Kalhoty obepínali její nohy jako druhá kůže, halena s dlouhým rukávem ji sahala mírně pod zadek a vesta obepínala její hrudník tak, že dokonale vynikly její ženské tvary.
Veronika se v oblečení cítila skvěle. Konečně měla volnost pohybu a žádná dlouhá sukně ji v něm nebránila.
Vrátila se do jídelny a zastihla tam už pouze Richarda.
„Kde je Sebastian?“ zeptala se ho, sotva vešla do dveří.
Richard se k ní otočil a chvíli hledal slova, než odpověděl. Veronika nechápala co mu tak dlouho trvá. Prohlížel si ji, jakoby ji viděl poprvé.
„Odpovíš mi?“ dala ruce v bok a začínala uvažovat, jestli se vůbec dočká reakce.
„M-m-musel odejít, má paní,“ zakoktal se. „Připojí se k nám v průběhu odpoledne. Pokud jsi připravená, můžeme jít,“ dořekl už normálním hlasem a prošel kolem ní ven, jakoby mu hořelo za patami. Veronika chvíli stála zaraženě na místě, ale po pár sekundách ho následovala.
Když vešli do stájí, Aladar radostně zařehtal na pozdrav. Ihned k němu zamířila a náležitě se s ním přivítala.
Richard stál opodál a nevěřícně kroutil hlavou. Stále nemohl pochopit, proč je Aladar v přítomnosti své paní tak klidný a mírumilovný. Měl sice v plánu dnes učit Veroniku na Hektorovi, ale jestli ji má Aladar rád, mohli by začít hned s ním. Stejně by na něm v budoucnu jezdila.
Přistoupil opatrně ke koni a doufal, že zůstane klidný. Ten jen ostražitě zastříhal ušima a upřel na něj svůj pohled. Povzbuzen jeho klidem, se přiblížil na dosah ruky. Teprve teď si ho všimla i Veronika. Otočila se na Richarda a s potutelným úsměvem řekla: „Richarde, dovol, abych ti představila Aladara. Aladare, toto je Richard z Primu. Nemusíš se ho bát, je hodný.“
Aladar ho chvíli zkoumal svýma temnýma očima. Poté k němu natáhl hlavu, aby ho mohl pohladit. Richard ho jemně poplácal a tvářil se značně překvapeně, že mu to bylo dovoleno.
Veronika se snažila zachovat si vážnou tvář, ale při pohledu na Richardův užaslý obličej, to šlo těžko. Začala se chichotat a nešlo to zastavit.
„Jestli ses dosmála, můžeme jít na cvičiště,“ ptal se jí tiše.
„Promiň, ale kdybys viděl svůj obličej…“ postupně ji smích odumíral v hrdle při pohledu na jeho kamenný obličej. Raději ho přestala dráždit a odpověděla na jeho otázku: „Můžeme pokračovat.“
Podal jí ohlávku, aby ji Aladarovi sama nasadila. Po prvotních obtížích se jí to podařilo. Vysvětlil jí, jak ho má držet za uzdu a vyvést ze stání. Prošli celou stájí až na její konec, který byl na opačné straně než vchod. Tam Veronika zahlédla další vrata. Vedly na nevelké oválné prostranství, kde momentálně několik řádových bratrů cvičilo s různými zbraněmi.
Z počátku si jich nikdo nevšímal. Vyvedla Aladara ven a čekala na nevyhnutelné – vtíravý zájem ostatních mužů. Nemusela čekat dlouho. Nejprve přestali bojovat ti, co jim byli nejblíže a pak, jako řetězovou reakcí, i ostatní. Všichni na ni zírali v němém úžasu, protože stále držela Aladara za uzdu a on vedle ní v klidu stál.
Objevil se vedle ní Richard a na rukou držel jezdecké sedlo.
,On snad chce, aby se učila sedlat a jezdit na koni před zraky ostatních? Určitě se ztrapním. Stůjte při mně všichni svatí,‘ běželo jí rychle v mysli.
„Pošli je pryč,“ zašeptala směrem k Richardovi. Doufala, že jejímu přání vyhoví, ale po jeho záporném zavrtění hlavou, její naděje splaskla jako mýdlová bublina. Začínala počítat s neodvratitelnou pohromou. Muži zatím kolem nich utvořili hlouček, takže se Veronika spolu s Aladarem a Richardem, ocitli v jejich středu.
Cítila, jak se jí nervozitou začali třást ruce. Každý z přítomných čekal, jak si povede s tím nebezpečným koněm. Všichni byli svědci jeho chování, když ho chtěl někdo osedlat a vyjet si na něm. Každý, kdo se o to pokusil, skončil na zemi. Byli zvědaví, jak si povede jejich budoucí královna. Ze zlomyslných úšklebků Veronika soudila, že podle jejich mínění nemá šanci uspět. Naštvalo jí to. Už ji unavovalo, jak ji každý podceňuje. Navíc si byla jistá, že Aladar ji neublíží. Pamatovala si, co jí Richard včera vysvětloval ohledně sedlání. Dokáže jim, že není nějaká namyšlená slepice, která uteče před prvním problémem.
Usmála se na přihlížející a otočila se na Richarda. Ten stál vedle ní a stále držel sedlo. Vzala si ho od něj a vší silou ho zvedla na koňský hřbet. Buď to bylo vypjatou situací anebo návalem adrenalinu, ale sedlo bezpečně položila na koňský hřbet. Utáhla podbřišník a upravila třmeny. S úsměvem se podívala na Richarda a ten jí úsměv oplatil. Čekala na jeho další instrukce. Její druhá hodina jízdy na koni právě začala.
„Levou rukou se chyť sedlové hrušky a pravou konce sedla. Pak dej levou nohu do levého třmenu. Odraz se pravou nohou od země a oběma rukama se přitáhni k sedlu. Až budeš nahoře, přehodíš pravou nohu přes hřbet a jemně dosedneš do sedla,“ vysvětloval ji Richard, jak se má správně nasedat.
Veronika dělala vše přesně podle jeho pokynů. Kvůli její výšce, musela mít levý třmen nízko, aby se do sedla vůbec vyhoupla. Nakonec se na koňském hřbetu přece jen ocitla. Nepovedlo se jí to sice na první pokus, ale hlavně že se tam dostala. Richard ji upravil třmeny a uchopil ohlávku. Z okruhu přihlížejících se ozvalo překvapivé skupinové zalapání po dechu. Několik bratří překvapením zapomněli zavřít ústa. Veronika se jejich reakci usmála a pomyslela si: ,To jste nečekali, že?‘
Richard vedl Aladara pomalým krokem po obvodu prostranství. Veronika držela otěže pevně v rukou a doufala, že z té výšky nespadne. Šli sice velmi pomalu, ale nezvyk sedět na koňském hřbetu, v ní vyvolával pocit, že se na něm za chvíli neudrží a spadne na tvrdou zem. Sice svůj strach dokázala potlačit, ale netušila na jak dlouho. Nevadilo ji, že Richard o jejím strachu ví. Už si na to zvykla. Jen doufala, že ostatní její strach nepoznají.
Udělali několik koleček a poté Richard koně zastavil.
„Je na čase, abys ho zkusila ovládat sama, má paní. Zatáčení na pravou ruku se provádí tak, že se zatáhne za pravou otěž a zároveň se zatlačí pravým kolenem, nalevo je to stejně, ale naopak. Do různých chodů ho převádíme stisknutím stehen nebo klepnutím do slabin. Není to nic složitého, má paní,” dokončil krátkou instruktáž.
Veronika na něj hleděla a uvažovala, jestli to myslí vážně. Sotva si zvykla na to, že v tom sedle sedí, on po ni chtěl, aby se rovnou rozjela. Stiskla otěže pevněji v dlaních a stlačila stehny boky.
K jejímu překvapení se Aladar dal opravdu do pohybu. Když byl čas na otočku, zatáhla za levou otěž a stiskla levé koleno. Poslušně vykonal její pokyn a vydali se zpět k čekajícímu Richardovi. Už z dálky viděla jeho úsměv. Její srdce vynechalo několik tepů a v žaludku se jí rozlil zvláštní pocit uspokojení. Zvítězila nad svým strachem a Richard se na ni hrdě culil. Musela se taky usmát. Ještě nějakou dobu takto jezdila tam a zpět a učila se zvládat jednoduché povely.
Malý počet bratří, kteří se na ně zpočátku dívali, se rozrostl ve velký dav. Každý chtěl vidět toho, kdo zkrotil tu běsnící hrůzu.
V davu zahlédla i Sebastiana a zamávala mu na pozdrav. Když divoce mávala pravou rukou nad hlavou, ztratila na koňském hřbetu balanc a stiskla nohama boky. Aladar to pochopil jako výzvu k běhu a prudce vyrazil kupředu. Veronika se vyděsila a prudce trhla otěžemi k sobě. Ihned pochopila, že to byl špatný nápad. Aladar se vzpjal na zadní nohy a Veronice hrozilo, že z něj spadne. Držela se zuby nehty sedla a modlila se, ať to brzo skončí. Aladar dopadl na všechny čtyři a Veronice chvíli trvalo, než uvolnila své křečovitě zaťaté ruce na sedlové hrušce. Od leknutí přerývavě dýchala a hrozilo jí, že si překysličí organismus. Snažila se pomalu zhluboka dýchat. Zatímco se zabývala svými pocity, objevil se po jejím boku Richard a chytil Aladara za uzdu.
„Jsi v pořádku, má paní?” ptal se jí a jeho obličej byl smrtelně bledý. Veronika uvažovala, kolikrát už tuto větu od něho slyšela a kolikrát ji ještě uslyší.
„Jistě že jsem. Byla to má chyba. Aladar za nic nemůže,” poplácala ho po krku a rozhlédla se. Viděla pořád stejně velký dav a několik bratrů jak se škodolibě pochechtávají. Ale většina se tvářila vyděšeně. Sebastian si probojoval cestu skrze dav a postavil se na opačnou stranu Aladara než Richard.
„To pro dnešek stačí, Richarde. Vždyť se mohla zabít!” rozčiloval se na něj a rozhořčením zvyšoval hlas.
„Byla to nehoda,” odpověděl mu tiše s kamenným výrazem.
„Nehoda, jo? Ten kůň je nebezpečný! A ty to víš,” dorážel dál Sebastian, jakoby zapomněl na její přítomnost.
Richard se zatvářil, jakoby kousl do něčeho kyselého a nadechoval se k odpovědi. Veronika toho měla právě dost.
„To by stačilo! Oba dva se uklidněte,” jakoby až nyní vzali její přítomnost na zřetel. Mlčeli, ale dál se probodávaly pohledy.
„Jak už jsem řekla Richardovi, Sebastiane, byla to moje vina. Měla jsem se soustředit na jízdu a neměla tak prudce zatáhnout za otěže. Příště budu opatrnější. Spokojeni?” zeptala se jich naštvaně a doufala, že zarazila jejich roztržku.
„Ano, má paní,” odpověděli unisono.
„Pusť otěže, Richarde,” přikázala mu. S nevolí ji poslechl.
Jemně Aladara pobídla k pohybu a ten jí vyhověl.
,Já věděla, že se něco přihodí. Kdyby tam ti lidé nestáli a nesledovali každý můj krok, určitě by se to nestalo.‘ Ale červíček pochybností jí zůstal. ,Asi jsem neměla tak divoce mávat rukou. Raději si už nebudu nikoho všímat. Co si ten Richard se Sebastiánem myslí? Mluvili, jakoby na jejím názoru nezáleželo. Zkazili mi celý zbytek dne.‘
Vedla Aladara po obvodu malého prostoru a na nikoho se ani nepodívala. Plně se pohroužila do jeho ovládání. Začínalo se jí to líbit. Aladar reagoval na každé její pobídnutí. Nemusela se ani moc namáhat. Jakoby jí četl myšlenky a snažil se jí ve všem vyhovět.
Po hodině pomalé jízdy se odvážila přejít do klusu. Pobídla Aladara a snažila se v sedle udržet. Po prvních zmatených chvílích přišla na kloub Aladarovu tempu a přizpůsobila se. Za nějakou dobu ji to už nedělalo větší potíže. Šťastně objížděla kolečka. Pořád znovu a znovu, dokud neměla pocit, že za chvíli zdřevěnatí.
Od námahy ji bolel snad každičký sval v těle. Zároveň si uvědomovala vzrůstající šero. Zmateně se rozhlédla po prostranství a nikoho kromě Richarda a Sebastiana neviděla. Během jejího soustředění na jízdu si ani nevšimla, že se všichni nevítaní přihlížející vytratili pryč.
Zastavila před sedícími muži a obdařila je úsměvem od ucha k uchu. Byla štěstím bez sebe. Uvědomovala si, že za to může endorfin, ale i přesto nedokázala, aby jí z tváře zmizel úsměv. Radostně Aladara poplácala.
„Potřebuji pomoct ze sedla,” jen co to dořekla, oba pohotově vyskočili a hnali se jí pomoci.
Richard byl rychlejší. Chytil ji v pase a stáhl ze sedla. Jen co se její nohy dotkly země, zapotácela se a chytla se Sebastianovy paže.
„Počkejte chvíli. Jen si musím zvyknout na zemskou přitažlivost,” oba ji vyhověli, nikam ji netáhli a čekali, až se přizpůsobí.
Po pár desítkách sekund se pustila Sebastianovy ruky a vymanila se z Richardových paží. Udělala pár kroků a byla překvapená, že ještě uměla chodit. Spíš než chůze, to ale vypadalo na pomalé belhání.
„Myslím, že pro dnešek mi to stačilo.”
Pomalu zamířila do jídelny. Bylo jí jedno, kdo Aladara odstrojí a odvede do stájí. Ona potřebovala hlavně nějaké jídlo a spánek. Byla úplně vyčerpaná. Netušila, že ježdění bylo tak náročné. Cestou ji doprovázel Richard, takže na Sebastiana zůstalo postarat se o Aladara.
Večeři snědla, ani nevěděla jak. Byla tak unavená, že ani nevnímala, co to přesně jedla. Dodalo jí to ale energii k tomu, aby se v převlékárně opláchla a v ložnici převlékla do pohodlné noční košile. Sotva se její hlava dotkla polštáře, přeneslo se její vědomí do říše snů.