Kruh - kapitola první - Odloučení

Slunce pálilo a na nebi nebyl ani jeden „beránek“ jak její maminka vždycky říkávala. Amawel byla pověřena veledůležitým úkolem, a proto byla na sebe velmi hrdá. Nesla jednoduchý proutěný košík naplněný čerstvým chlebem a dvěma jablky, které koupila za měďáky, co si už několik týdnů šetřila. Doufala, že tím udělá otci radost a proto se už teď usmívala.
Blížila se k bráně, která dělila Odluku od ostatních částí Denerimu, hlavního a také největšího města království Fereldenu. Odluka je místo, kde se Elfové snažili žít, odděleni od lidské společnosti, která v nich viděla jen druhořadé občany, a to při nejlepším. Ne vždy tomu tak ale bylo… Odluka byla jejím domovem už po jedenáct let, tedy od narození, stejně tak jako většiny ostatních elfů.
Když procházela branou, dva lidští strážní na ni vrhali pohledy, jako na hledaného zločince. Domy za branou vypadaly úplně jinak než chatrče, nebo jednoduché kamenné budovy v Odluce, byly pevné, udržované a v oknech měly květiny. Snažila se moc neokounět po lidech, kteří jí připadali tak zvláštní, někteří měli všelijaké pestrobarevné oděvy a jiní těžké plátové zbroje. Namířila si to přes širokou promenádu tržiště až ke stánkům, kde se to jen hemžilo obchodníky s všelijakým zbožím. Viděla obchodnici, která se pravděpodobně snažila vytlouct z bohatě oděné ženy co nejvíce zlatých mincí za pár neobyčejně vypadajících bot. U jiného stánku zase postarší muž vychvaloval své zboží, až se musela začít chichotat. Zastavila se pár metrů před nejbližším stánkem, kde mladá žena v prostých šatech nabízela čerstvou zeleninu a hledala pohledem svého otce. Ten pracoval u jednoho obchodníka, který už byl starší a neměl dost sil nosit všechno své zboží na trh. Táta jí vždycky říkával, že má velké štěstí, větší než většina Elfů, protože Arnold, jeho zaměstnavatel, se choval k elfům lépe než ostatní lidé. Když se otočila, aby pátrala po otci i na druhé straně tržitě, všimla si dvou elfů, kteří se opírali o jeden z trámů, který držel velkou rozprostřenou plachtu nad tržnicí, aby ani počasí nezpomalilo tep obchodu. Elf i elfka byli oblečení ve zbrojích z černé kůže, která na hrudní části měla podivný znak, zdálo se jí, že ostatní lidé se jim vyhýbají a vrhají na ně podezíravé pohledy. Elf měl na zádech připnutý dlouhý luk s jakýmisi vyřezávanými symboly, jenž na první pohled vypadal, že je větší než jeho majitel. Naproti tomu elfce se u opasku houpala dýka, která se na slunci leskla jako zrcadlo. Nikdy nic takového neviděla, a proto se musela jít podívat blíž.
Muž se zrovna škrábal ve svých zježených černých vlasech, zatímco elfka se něčemu z plna hrdla smála, když si všimli, že před nimi stojí a zírá na ně s otevřenou pusou.
„No copak to tady máme?“ řekla elfka se silným Orlesiánským přízvukem. Elf se přestal škrábat ve vlasech a zadíval se směrem, kam hleděla jeho společnice.
„Snad se tahle malá beruška nezatoulala?“ prohodila opět směrem k Amawel.
Elf očividně pobavený tím jak vyjeveně se na ně dítě dívá, se přidal.
„Snad se nás nebojíš! Snad jsi nespolkla jazyk?“ zasmál se, se stejným přízvukem jako jeho družka.
Amawel si všimla, že na ně celou dobu civí s pootevřenou pusou. „ Já… já…“ její koktavý výstup očividně oba elfy pobavil. „Já jsem se neztratila!“ řekla nakonec kurážně.
„Hledám tatínka!“
„Neseš mu oběd?“ ukázala s úsměvem Elfka na košík, který měla Amawel v rukou. „Jo!“ řekla rázně a vyvolala tím u elfů další vlnu smíchu. „Tak to jsi odvážná, úplně stejně jako tady Melissa“ úkázal elf na svou společnici, mezi tím co se snažil přestat smát. „Rione víš co jsem ti říkala…“ střelila po něm elfka pohledem, pak se ale zase s úsměvem sklonila k Amawel, až jí pramínek plavých vlasů spadl do obličeje. Amawel si teď z blízka mohla prohlédnout její tvář. Oči měla temně fialové, takové, které se ani u elfů nevidí moc často. Navíc byly zvýrazněné líčidly, takže nádech tajemna byl ještě o stupínek větší, Melissa, jak odtušila z jejich rozhovoru, byla bezesporu krásná.
„Jakpak se jmenuješ, sluníčko?“
„Já… já jsem Amawel, paní.“
„Rozkošné“ zatleskala infantilně elfka a podívala se na svého druha.
„ A to se mezi těmi všemy lidmi nebojíš?“ řekl předstíraně vážným hlasem elf.
„Ne, pane!“ vypískla Amawel. „Maminka říká, že když se s nikým nebudu bavit, nic se mi nestane.“ Po její odpověď už elf nedokázal udržet vážnou tvář a opět se rozesmál. „ No a… nemyslíš si, že tím, že se tu teď bavíš s námi, jsi její příkaz porušila?“
„Noo… já…“ zčervenala Amawel.
„No tak Rione, netrap už tu malou chudinku!“ prohlásila Melissa a přátelsky do elfa šťouchla.
„Víš co, beruško?“ řekla s šibalským výrazem elfka, zatímco šátrala rukou za opaskem. „Odvaha by se měla odměnit“ s těmito slovy vytáhla z opasku jednu zlatou minci a podala ji Amawel. Ta jen zalapala po dechu.
„To… to je pro mě, paní?“
„No jistě, poupátko! Budete si za to moci kupovat s tatínkem pořádný oběd nejméně celý měsíc a ještě vám toho zbude…!“ a vtiskla jí minci do ruky. Elf jen s úsměvem přikývl.
„Já… já… já“ zase se rozkoktala Amawel, „moc vám děkuji! Tatínek bude mít strašnou radost! Prosím“ ukázala jim košík „Vemte si jablíčka! Šetřila jsem na ně celý měsíc!“ Elfka si vzala jablko a s křupnutím se do něj zakousla, její druh ji následoval. „Hmm… je slaďoučké“ mumlal přes plnou pusu Rion. Melissa jen přikyvovala a s úsměvem pohladila elfí holčičku po vlasech.
„Děkujeme ti, jsou opravdu moc dobré“ prohodil Rion mezi dalším soustem.
„Paní“ podívala se Amawel zvědavě na její dýku „Kdo jste? Nikdy jsem žádného elfa takhle oblečeného neviděla!“. Elfka očividně pobavená její otázkou odpověděla: „My dva… tady Rion a já, jsme Orlesiánští bardi a jsme tady na moc důležité misi, víš?“ Významně zvelda obočí a se zadržovaným smíchem se podívala na svého společníka. „Tak tak…“ kývnul Rion a zakousl se opět do jablka. Dívka se zmateně podrbala na hlavě:
„Co jsou to bardové?“
„Jsme potulní zpěváci, tanečníci a vypravěči… minstrelové…“ vysvětlovala Melissa „ my vystupujeme, bavíme lidi a oni nám za to platí…“
„a taky jsme vra…“ nestihl doříct Rion, protože ho jeho družka nepředstíraně šťouchla loktem a vrhla po něm pohled, který ho měl umlčet. Amawel se zase poškrábala a pak prstíkem ukázala na dýku, kterou měla elfka u pasu.
„Proč máte ty zbraně?“. Melissa se snažila rychle vymyslet nějaký důvod. „No přece proto, že cesty jsou nebezpečné a musíme se nějak bránit, no ne?“ s úsměvem vychrlil Rion.
Amawel zřejmě uspokojená jejich odpovědí ještě jednou poděkovala a vydala se opět hledat otce… Jednou by chtěla být taková, jako ta elfka s purpurovýma očima.
Když ho nemohla najít, rozhodla se, že na něj počká u stánku jeho zaměstnavatele. Uctivě pozdravila pana Arnolda, který jí oznámil, že je tatínek ve skladu a brzy se vrátí. S těmi slovy mu odešel pomoci. Stála před jejich prázdným stánkem a s patřičným údivem si prohlížela zlatou minci, kterou nikdy předtím ještě neviděla. Byla tak hladká a na slunci zářila jako světýlko. Najednou jí ale něco zastínilo výhled… nebo spíš někdo. Odvrátila oči od mince, aby zjistila, kdo jí to zaclonil sluníčko a doufala snad, že by to mohl být tatínek.
„Ale, ale, ale…“ s úšklebkem pronesl obrovský fousatý člověk stojící před ní. Amawel na něj zvědavě a překvapeně zamrkala azurovýma očima. „Hele kluci“ pronesl člověk a ukázal za sebe na své dva společníky „ostroušská holka a krade!“ jeho kumpáni se jen zachechtali.
„Ale pane, já jsem…“
„Buď ticho, špíno!“ zařval obr před ní, až nadskočila leknutím. „kde jinde by taková malá špína jako ty našla tolik prachů?! Jasně že jsi to ukradla, řek bych, že někomu přímo vodtud!“ Amawel jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a chtěla ukázat na místo, kde stáli bardi, když si všimla, že už tam ale nejsou, ruku jen svěsila. „No? Jakou výmluvu se nám budeš snažit vecpat, ostrouško?“ Začínala mít strach, tohle byl určitě jeden z těch zlých lidí, o jakých jí maminka vyprávěla. „Tak mluv, sakra!“ zaječel, až poodstoupila o krok, oči se jí naplnily slzami. „Já jsem ji neukradla! Dostala jsem ji od Bardů!“ vypískla a první slza zoufalství se jí zkutálela po tváři. „Lžeš!“ zařval obr a ohnal se po ní rukou. Jen tak tak se stihla přikrčit a vyhnout se jeho ráně. „Ty malá ostroušská špíno!“ vychrlil obr a chytil ji za její světle blonďaté vlasy a vytáhl ji až na špičky. To už dívka nevydržela a začala naplno plakat, zoufalstvím, strachem a bolestí… Jeho kolegové jen pobaveně sledovali tu scénu, která se před nimi odehrávala. Ostatní procházející se chovali lhostejně, jen několik elfích služebníků na ni vrhlo soucitný pohled, neudělali však nic. Stráže nikde…
„Přestaň řvát a dej sem tu minci!“ zatahal jí za vlasy ještě víc a kroutil jí rukou, v které držela zlatý penízek. Malá elfí dívka se silou nikdy nemohla rovnat dospělému muži a její sevření začalo lehce povolovat. Amawel byla zoufalá, plakala, volala o pomoc, volala otce, nikdo ji ale nevyslyšel. Najednou, mezi tím vším zoufalstvím, bolestí a strachem, ucítila, jak se uvnitř ní něco probouzí. Něco, co nikdy necítila, něco o čem nikdy nevěděla. Cítila, jak jí pomalu začíná prostupovat jakási energie. Nejdřív to byl slabý hřejivý pocit někde hluboko uvnitř, který přes bolest ani necítila, za pár vteřin se to změnilo v silné vibrace. Náhle se jí zmocnila silná vlna vzdoru. „Říkám ti naval ji!“. To už nemohla vydržet a zakřičela z plna hrdla „Ne!“ když vykřikla, cítila, jak vibrace vyběhly odněkud zevnitř na její ruku, kterou se snažila odstrčit lidského násilníka. Vzduch prořízl modrý, oslnivý záblesk a praskavé zasyčení. Modrý blesk, který jí vyšlehl z ruky, narazil do násilníka a ten odletěl dobrých pár stop dozadu, až srazil jednoho ze svých kumpánů. To stačilo na to, aby jim najednou všichni věnovali svou pozornost. Amawel stejně jako všichni ostatní šokovaně hleděli na její ruku, po které ještě sem tam tancovalo pár jisker. Byla tak udivená, co se to vlastně stalo, že úplně přestala brečet a sesunula se na kolena, byla unavená, jako by celý den doma pomáhala. Ticho však trvalo jen pár vteřin. Když poslední stojící lotr pomáhal svému šéfovi na nohy, ten zaječel „Ty mrcho! Za to tě zabiju!“. „Tak to budeš mít co do činění se mnou“ prohodil zadýchaně muž středního věku, který právě doběhl k nim a ochranitelsky se postavil před ní. Měl na sobě těžkou plátovou zbroj, s karmínovou suknicí a plamenným mečem zobrazeným ve středu hrudního plátu. V ruce držel palcát. „Tato dívka právě ukázala, že má dar magie a proto patří Oltáři!“ vykřikl výhružně. Šéf bandy jen nesouhlasně zavrčel, když si prohlížel svoje potrhané a popálené oblečení, ale s Templářem se do křížku pustit opravdu nechtěl a proto se vydal na odchod.
Když byli pryč, Templář se otočil směrem k elfce, které se už zase valily slzy po tváři. „Neboj se, už jsi v bezpečí, už ti nic neudělají, slibuji…“. Nechtěla mu věrit, ale něco v jeho oříškových očích jí říkalo, že jako jedinému ze všech lidí tady může. Kývla hlavou a pomalu si začala otírat slzy do svých pomačkaných, špinavých šatiček. „No tak, postav se, máme před sebou dlouhou cestu“ podal jí ruku, a když ji lehce přijala, pomohl jí na nohy.
„Jaká… jaká cesta pane? Já bydlím tady! Čekám tu na tatínka!“.
„Říkej mi Thomasi… nebo Thome, jestli chceš“ usmál se na ní a pak pokračoval trochu vážnějším tónem „Tvůj život se teď úplně změní, holčičko… jak se vlastně jmenuješ?“
„Já… jmenuju se Amawel“ vykoktala.
„Dobře, Amawel, musíme jít… pojď, cestou ti všechno vysvětlím, slibuju“.
„Ne! Já chci zůstat tady, chci počkat na tatínka…!“
„Tak tedy dobře, počkáme na tvého otce…“

Za pár minut se rozruch uklidnil a každý z přihlížejících se zase vydal po své práci. Brzy dorazil také Amawelin otec a když viděl, v jakém je jeho dcera stavu, upustil náklad, který nesl a rozběhl se k ní, stejně jako ona k němu. Všiml si templáře co postával u ní a obával se nejhoršího. Když byl malý, jeho strýce odvedli Templáři do kruhu mágů. Po rozhovoru s templářem zašel pro svou ženu a staršího syna, aby měli alespoň možnost se rozloučit. Zdálo se, že Amawel to pořád ještě nedocházelo, ale v momentě kdy její matka propukla v pláč, jí bylo jasné, že už se možná nikdy neuvidí. Křičela, prosila, plakala, slibovala. Nic ale nedokázalo změnit to, že byla obdařena darem magie… nebo prokletím?
Když na Ferelden padal soumrak, byli už na cestě do veže Kruhu. Cestovali s vozem taženým koněm, naloženým jakýmisi věcmi pro Kruh, jak jí Thomas později vysvětlil. Thomas šel vedle něj a Amawel se vezla. Skoro celou cestu plakala, až z vyčerpání usnula. Jakmile se probudila, uviděla vedle koně jít Templáře, který jí odtrhl od rodiny. Drbal se v tmavě hnědých vlasech, ve tváři měl vepsané starosti. „Vidím, že už ses probudila, maličká.“ počastoval ji nuceným úsměvem. „Slibuji ti, že se ve věži Kruhu budeš mít dobře a vždycky, když si budeš chtít přijít popovídat, budu tam pro tebe.“ S těmi slovy jí podal plyšového medvídka. Nejdříve se na něj dívala s nedůvěrou, jako by to snad měl být její nepřítel, dlouho to ale nevydržela a po hračce toužebně chňapla. „Být čarodějkou nemusí být zase až tak špatné, uvidíš…“ prohodil templář a snažil se nedat najevo potěšení, že se jí hračka líbí. „Už nikdy se nebudeš muset bát podobných lumpů…“ řekl a otočil se zpátky ke koni. „Hm…“ zamručela. Za chvíly zase usnula.
Probudila se, až když Thomas prošel s ní v náručí hlavními dveřmi Věže, dokonce prospala i přeplutí přes jezero Calenhad ve vetché lodičce. Jakmile si všiml, že je vzhůru, postavil jí na nohy. Zvědave se začala dívat kolem sebe, nepřestávala při tom mačkat medvídka, kterého měla stále u sebe. Síň byla obrovská, majestátní, nádherná… Oslněním nad vší tou krásou zamžourala a otřela si zaschlé slzy. Několik templářů jim přišlo naproti. Hleděli na ní úplně jinak, než Thomas, přísně a s odporem. „Tak si našel další, co?“ řekl s úšklebkem jeden z nich.
I když byla ještě malá, věděla, že se jí navždy změnil život… a ne naposled…