Kruh - kapitola druhá - Kontakt

V místnosti se rozléhalo škrábání husího brku a sem tam zapraskání z nedalekého krbu, to když už nějaké polínko nedokázalo dál snést žár ohně. Amawel zívla a znuděně si podepřela hlavu levou rukou. Namočila brk do kalamáře, pečlivě jej otřela o okraj mističky a pokračovala v psaní. Nesnášela opisování svitků a její mentorka si toho byla moc dobře vědoma. Dokončila poslední tah perem a líně se na židli protáhla. Dala si na tomhle svitku obzvláště záležet, aby přesvědčila svou učitelku, které s láskou přezdívala před ostatními učedníky prostě „dračice“ (a to nejen díky jejím schopnostem mistrně ovládat živel ohně), že jí opisování svitků nejen jde, ale také je to pro ni zábavou. Kdyby tak za každý svitek, který opsala za těch osm let, které už strávila ve věži Kruhu, dostala stříbrňák, byla by opravdu bohatá čarodějka. Nad touhle myšlenkou se pousmála a začala foukat na inkoust, jenž se pomalu vpíjel do papíru. Místnost, ve které nyní seděla sama, byla plná dalších stolů, ne moc odlišných od toho jejího. Zdi byly lemovány knihovnami, které doslova praskaly pod tíhou stovek svazků. Dominantou studovny byl velký krb s mistrně vyřezávanou římsou, jenž stál přímo naproti sedící učednici. Několikrát se přistihla, jak její myšlenky prostě odplouvají někam do hřejivých barev krbového ohně. Pečlivě smotala svitek a opět zamířila pohledem směrem ke krbu.
„Amawel…“ zašeptal někdo.
Polekaně nadskočila, až se bouchla koleny do stolu. Podrážděně zamručela a rozhlédla se po místnosti. „Ha, ha, ha…“ konstatovala ironicky elfka „Jsi fakt vtipná Thero…“ Když však nikoho neviděla, stoupla si a začala se procházet mezi stoly.
„Amawel!“ šepot byl tentokrát mnohem důraznější.
„No… hele, vážně jsi dobrá.“ řekla nervózně a otočila se. Ani za ní však nikdo nebyl. „Ale začínáš mi nahánět vážně strach…“.
„Vyvolil jsem si tě, elfko! Někdo potřebuje tvou pomoc! Již brzy o ni budeš požádána, nesmíš odmítnout!“ s těmihle šeptavými slovy si Amawel přitiskla ruce ke špičatým uším a vyběhla z místnosti. Byla tak zbrklá, že si nevšimla Templáře, který se právě chystal vejít, a plnou silou do něj vrazila.
„Dávej u Stvořitele pozor!“ zavrčel podrážděně templář, tím jeho zájem o ni skončil. „Já, já… omlouvám se“ vykoktala elfka a celá rudá v obličeji vyběhla z místnosti. O tomhle raději nikomu vykládat nebude…

„Slyšelas to?!“ se zaujetím do ní šťouchla Thera, když si zrovna strkala do pusy lžičku plnou kaše. Thera, lidská dívka, zhruba stejně stará jako ona, byla už dlouho Amawelinou nejlepší přítelkyní, kterou přivedli do kruhu jen několik dnů před ní. Měla ebenově hnědé vlasy spletené do několika copánků a ty nejtmavější modré oči jaké kdy viděla. Nejdelší z copánků jí spadaly na zátylek.
Mágové příliš nerozlišovali mezi elfy a lidmi, proto to nenapadlo ani Theru. Když se elfka přestala dávit lžičkou, což přitáhlo pozornost i ostatních učedníků, jenž se zrovna ládovali kaší, a jen zmateně zavrtěla hlavou „A co, prosím tě?“
Thera polkla obří sousto a ještě s poloplnou pusou začala zuřivě gestikulovat rukama.
„No přece…“ opět polkla „ve věži je Šedý strážce“.
„Jo? Co někdo jako on dělá tady?
„No co… hledá rekruta“ s posměšným úšklebkem ukázala lžící na Amawel „nebo že by rekrutku?“
„Jo, jasně, byla jsem zrozena, abych si ve světě vydobyla slávu, jako velká strážkyně, která vždy pomáhá slabým a nevinným, potírá zlo a bezpráví!“ nasadila svatouškovský výraz a teatrálně zdvihla ruku s lžící, coby zbraní hodnou hrdinky, až dívka vedle ní vyprskla smíchy. Ještě dlouho potom co dojedly, se na ubikacích učňů chichotaly jejímu hereckému výstupu. Povídaly si tak dlouho, až obě usnuly, Amawel nedokázala určit, která z nich první.

Běžela po louce a smála se, Thera jí byla v patách. Všude kvetly květiny, až jí z toho bolely oči. Zadívala se k nedalekému lesíku a spatřila u něj několik osob. Rozhodla se, že se za každou cenu musí dozvědět, co jsou zač. Když už byla se svou přítelkyní skoro u nich, najednou ucítila, jak s ní někdo třese. Probudila se.
„Vstávej učednice“ zabručel Templář, který s ní třásl.
„C-co? Vždyť…“. Že by byl už čas? Čas její zkoušky, „Té“ zkoušky, které se všichni učedníci obávají? Čas Trýzně? Všichni se jí báli. Jediné co o ní věděla, bylo jen to, že templáři odvlečou učedníka, o němž je rozhodnuto, že je připraven, někam do vyšších pater věže… Ne všichni se ale z Trýzně vrátili a ti co uspěli, o ní nechtěli nikdy mluvit, vlastně asi ani nesměli. Pomalu tedy vstala a všimla si, že za templářem stojí ještě další dva. Očekávala, že u její Trýzně bude Thomas, který pro ni byl jako otec, jehož podoba se jí rok od roku strávené ve věži více zamlžovala. „Není času nazbyt, jdi.“ Nakázal jí templář, jenž jí probudil. Potkávala ho často, jak je sleduje ostřížím zrakem Oltáře i když byla ve společnosti své učitelky, nebo když jedla s ostatními učedníky. Už od pohledu se jí ten muž zdál nesympatický a velmi přísný, přít se s ním tedy rozhodně nechtěla. Když si bleskově narovnala i poslední záhyb své jednoduché, modré róby, jakou museli nosit všichni učedníci, spěšně chvátala za templářem, jeho dva druzi je následovali. Procházeli vyššími chodbami věže, dokonce i Templářskými ubikacemi, kam učedníkům nebyl vstup v žádném případě povolen. Dorazili až do velké kruhové místnosti, která měla ve stropu obrovské okno, skrz které osvětlovalo místnost měsíční světlo. Byli tedy až na vrcholku věže, odtušila. V místnosti bylo více než tucet Templářů, včetně jejich velitele Gregoira a Prvního čaroděje Irvinga. Gregoir byl postarší muž v těžké templářské zbroji s prošedivělými vlasy i vousy, naproti němu První čaroděj byl oděn v pro něj typické zelené róbě a jeho vlasy a plnovous stále ještě měly převážně černou barvu. Když spatřili přicházející učednici, přestali spolu rozmlouvat a otočili se směrem k ní. Velitel Templářů se ihned ujal slova.
„Magie má lidem sloužit, ne jim vládnout… tak promluvila Stvořitelova prorokyně Andrasta, když srazila na kolena hříšný lid Tevinterské říše. A proto se musíš ty, učednice, podrobit zkoušce. Jestliže selžeš, uděláme, co musíme… zemřeš.“ pronesl stereotypně Gregoir.
„Musíš vstoupit do Úniku, mé dítě“ dodal už o poznání přívětivěji Irving a ukázal na svítící podstavec za ním, kterého si Amawel předtím nevšimla.
„Tohle je lyrium, stačí, když se jej dotkneš“ pokračoval. „Únik je zrádné místo, které otestuje jak tvé schopnosti, tak tvou vůli, neměj strach dítě. Uspěješ, jako jsme uspěli my.“
„To stačí, Irvingu, Učednice musí projít zkouškou sama.“ přerušil ho netrpělivě velitel. Čaroděj jen netrpělivě kývl a odstoupil Amawel z cesty. Ta se naposledy ohlédla jen proto, aby se ujistila, že tam Thomas opravdu není. To ji zmátlo, myslela, že by si takovou chvíli určitě nechtěl nechat ujít. Zřejmě se mýlila. Rozpačitě přistoupila k podstavci a s velkou dávkou nedůvěry se dotkla zářícího lyria. Jeho záře se přenesla na její prst, po chviličce na celou ruku. Najednou okolní svět zmizel v záblesku světel…

Okolí teď vypadalo úplně jinak. Vzduch kolem ní byl jakoby rozostřený, jako když se v horku tetelí. Nebe mělo podivnou, temně zelenou barvu. Země kolem ní byla podivně písčitá a vlnitá. Nedaleko někdo postával, a když si jí všiml, namířil si to přímo k ní. Už už se rozpomínala na zaklínadlo, kterým by případného útočníka srazila k zemi, když na ni promluvil.
„Amawel“ oslovila ji přízračná postava, která byla na druhý pohled jakoby průhledná.
Vlastně když si ji pozorně prohlédla, všimla si, že je to muž v obyčejných šatech s krátkými vlasy, jejichž barvu nebyla díky průhlednosti schopná určit.
„Ty mě znáš? Kdo jsi? Jsem v Úníku?“ vychrlila ze sebe Amawel.
„Sleduji tě už dlouhou dobu, Amawel“ odpověděl líně muž.
„Kdo jsi? Jsi démon?!“
„Nejsem tím odporným tvorem, jakýmiž jsou démoni.“ Konstatoval bez jakýchkoliv emocí muž.
„A kdo tedy jsi? Duch? Jak se jmenuješ?“
„Nemám žádné jméno, jak říkáš… jsem Slitování.“
„Slitování?“ opakovala zvědavě elfka.
Duch jen přikývnul. „Vyvolil jsem si tě jako prostředníka, Amawel.“
„Cože?“ vyjekla.
„Kdykoliv ti poskytnu svou sílu, když o ni požádáš. Tím mi umožníš dívat se na váš svět tvýma očima, dokud ji tedy budeš využívat.“ Na to dívka nevěděla co říct. Proto jen chvíli stála a usilovně přemýšlela.
„To jsi byl ty? Dnes ve studovně? Šeptal jsi moje jméno?“ zeptala se nakonec. Duch opět přikývl.
„Musíš si pospíšit Amawel, čeká tě zkouška, kterou musíš podstoupit. Zde ti dávám zbraň.“ vytáhl odnikud dřevěnou, obyčejně vypadající hůl „zbraň, která ti umožní zraňovat bytosti úniku a pomůže ti nezapomenout jaké je zde tvé poslání a kým jsi.“ dodal muž. „Znamení mé síly, se ti brzy zjeví. Spěchej, Amawel!“ pronesl duch a na to se rozplynul. Jenom hůl v dívčiných rukou byl důkaz, že tam ještě před chvílí byl. Elfka si zmateně povzdechla nad jejich setkáním a na mysl jí přicházelo spoustu otázek, na které se chtěla ducha zeptat.

Když se otočila, krajina kolem ní se náhle změnila, už nebyla tak holá a prázdná, ale nacházela se na místě, které jí bylo velmi povědomé. Její mysl jako by se zakalila. Najednou byla zase v Denerimské Odluce, přímo před dveřmi domu jejího dětství. Určité vzpomínky jí v tu chvíli vypluly na povrch. Před očima se jí míhali obrazy její matky, otce i bratra. I to jak poprvé ucítila Manu, potkala Thomase, a jak se dostala do věže Kruhu. Neváhala a vstoupila do dveří.
„U Andrasty! To snad není pravda!“ vykřikl elfský mladík s rozcuchanými krátkými vlasy, které měly na chlup stejnou barvu jako ty její, oči měl však smaragdově zelené. Doběhl k Amawel a pevně jí objal
„Da… Daare?“ vypískla „jsi to ty?“
„Jistěže jsem, kdo jiný bych asi tak byl, sestřičko?!
„Vůbec ses nezměnil, bratříčku…jen jsi trochu vyrostl“ podotkla Amawel. Daar nevinně pokrčil rameny a znovu se na svou sestru usmál.
„Kde je otec a matka?“ zeptala se v zápětí.
„Táta je na trhu a máma mu šla před chvílí zanést oběd, to víš, od té doby co jsi odešla…“ dodal posmutněle mladík. „Ale teď už jsi zpátky a neodejdeš, viď? Už nikdy!“ To už se smál zase na celé kolo. „Tak povídej, jak si se u těch Mágů měla?“
„Dobře… berou nás úplně jinak než ostatní lidé, ale Templáři…“ Najednou se jí vnutila myšlenka na její život v Kruhu. Opustila ho vůbec někdy? Vždyť mágové by jí tohle přece nikdy nedovolili.
„Daare… já vlastně kruh nikdy neopustila.“ Elf vypadal, že ho její odpověď zmátla.
„Ale co to povídáš, vždyť jsi teď tady, doma.“
„Hmm…“ zamručela dívka a vzpomínku na Kruh opět vytlačila z hlavy. „Vlastně máš pravdu.“ usmála se a rozhlédla se po svém staro-novém domově. Vůbec nic se nezměnilo od doby, co odešla, dokonce i její postel vypadala přesně tak jakou si ji pamatovala, až na jednu výjimku, seděl na ní medvídek, přesně takový, jako ten, kterého jí daroval kdysi Thomas. Proč jen nepřišel na její Trýzeň?
Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, jak se desítky myšlenek a obrazů paměti dožadovalo její pozornosti. Chtěla je potlačit, ale jakmile se zahleděla na svou hůl, najednou bylo vše jasné, tak prosté. Stále byla v úniku a snažila se splnit svou zkoušku, byla toto její zkouška?
„Bratříčku…“ pronesla smutečním tónem „nejsi skutečný, viď?“
„Už zase začínáš?“ káravě se na ní podíval, smát se ale nepřestal „Co to ti čarodějové tam s tebou dělali? Hm?“
„Daare… jsi jen iluze, tohle všechno je jen iluze, já to vím… vím to, prosím neztěžuj mi to.“ dodala smutně.
Takhle by to chtěla, aby to takhle bylo… aby mohla být se svou rodinou a ne daleko od nich s téměř neexistující možností, že je ještě někdy uvidí. Tohle se pro ni začalo stávat mučením. Mladík se otočil směrem k ní a úsměv se z jeho tváře zcela vytratil.
„Proč?“ zeptal se, o poznání hlubším hlasem. „Copak to není to, co jsi chtěla?! Proč nejsi spokojená?! Užij si toho, když můžeš!“
„Musím splnit zkoušku, oni by nechtěli, aby můj život skončil v iluzích, chci, aby na mě mohli být pyšní!“ zakřičela se slzami v očích na elfa, ať už byl ve skutečnosti kdokoliv. Jejího „bratra“ to velmi rozesmálo, nebyl to však stejný, přátelský smích jaký slyšela předtím, nýbrž pohrdavý výsměch. „Jsi pošetilá smrtelnice! Mohla jsi mít všechno, po čem jsi toužila, ale ty se k tomu obracíš zády!“ s těmi slovy se z Daara stalo cosi ohavného. Démon nebo spíše démonka s hořícími purpurovými vlasy, dvěma zkroucenými rohy, šedou pletí a černýma očima se na ní teď šklebila na místě jejího bratra.
„Pokud bych selhala, Templáři tě stejně dostanou, zrůdo!“
„Jen ať to ti chudáci zkusí!“ vyprskla démonka. Když se ohavnost odhalila, celá iluze se pozvolna začala rozplývat a krajina opět nabyla svého původního holého rázu. Amawel na nic nečekala a vykřikla zaklínadlo. Z dívčiny ruky vytryskl proud modrých jisker, který narazil do démonky a jen lehce ji popálil. Zrůda vypadala, že jí to pobavilo. „Teď já!“ přiskočila rychle k elfce, aniž by ona stačila zareagovat a rozpřáhla se ohyzdnou rukou, na které se leskly černé drápy. Elfka odlétla pár stop vzad a svalila se na záda, až jí to vyrazilo dech. Cítila jak má na několika místech na hrudi prořízlou róbu a pomalu jí z ran začala vytékat rudá krev. Zalapala po dechu a natáhla se k holi, která ležela jen kousek od ní. Démonka ale na nic nečekala a vydala se pomalým, vlnivým krokem k ní. Amawel se plazila co nejrychleji ke své dřevěné zbrani, ale zrůda už stála před ní. Dívka vykřikla několik slov, přičemž démonce ztuhl úsměv na odporných rtech, vlastně ztuhla úplně celá, protože jí obklopovala tlustá vrstva ledu. Měla štěstí, pomyslela si dívka, nikdy se jí totiž nepodařilo seslat „Dotek zimy“ jak tomuhle kouzlu říkala dračice, s takovou silou jako teď. Než démonka s řevem roztříštila své ledové vězení, Amawel už stála přímo před ní s napřaženou holí. Znovu vyslovila slova, kterými předtím vyvolala kulový blesk. Nemusela dlouho čekat a z hole vyrazil výboj energie, mnohem silnější než ten, který předtím vyšlehl z její ruky. Jakmile blesk zasáhl démončinu zrůdnou hruď, zavřeštěla, až Amawel upustila hůl a zakryla si uši, aby je uchránila od další bolesti způsobené tak nepřirozeným a strašlivým zvukem. Když se příště podívala směrem ke zrůdě, už tam nebyla. Opět byla sama v pustině, záhy ji pohltila temnota…