Kruh - kapitola třetí - Vyhnanství

Hlava jí třeštila, jako by měla každou chvilkou explodovat. Všude byl hluk, tak hrozný, hříšný hluk. Někdo musel trhat kůži holýma rukama, nejhorší na tom bylo ale to dunění, příšerné dunění, jakoby se třásla zem pod dopadem kamenné laviny. Pomalu otevřela oči, nejdřív jedno, vzápětí druhé. Po celém jejím zorném poli se táhla skvrna světlé barvy s dvěma velmi tmavými, modrými body. Zmateně zamžourala a rukou si odhrnula vlasy, které jí spadaly do tváře.
„Hurá, sláva! Slečna čarodějka se nám konečně probudila!“ vypískla Thera.
„Psst… ne tak hlasitě, prosím.“ zasyčela Amawel a opět pleska hlavou do polštáře.
„No tak! Nespi už!“ nedala si říct dívka klečící vedle její postele „Mám ti vzkázat, že se máš hlásit u Prvního čaroděje, nejpozději ihned!“ a zatřásla s ležící elfkou. Ta se jen s velkou nelibostí posadila, aby si přitiskla obě ruce k hlavě a vrhla nenávistný pohled na nedaleko sedícího učedníka, který něco sepisoval na svitek papíru. Nicméně zmínka o Irvingovi ji naprosto probrala.
„Prý jsi jedna z nejmladších dívek, která kdy úspěšně splnila trýzeň!
„Hm…“ zamručela Amawel a šmátrala rukou pod polštářem.
„A dokonce to byla jedna z nejlepších trýzní, jaké kdy viděli!“
„Vážně?“ pronesla s předstíraným zájmem dívka, kterou momentálně nejvíce zajímala příšerná bolest hlavy. Když konečně ve svých věcech nalezla malé zrcátko, které jí kdysi daroval Thomas k narozeninám, zděsila se svého odrazu. Byla rozcuchaná, pár vlasů jí jen tak mimoděk trčelo do vzduchu a kruhy pod očima měla větší než kdejaký umrlec.
„Když tě v noci odvedli, měla jsem strašný strach!“ vychrlila Thera a podala elfce jednoduchý keramický džbánek s vodou. Amawel na nic nečekala a pořádně se z něj napila. Pro její rozpraskané, suché rty to byla dlouho očekávaná úleva.
„Díky.“ zašeptala s chabým úsměvem, který spíš připomínal otrávený škleb, a vrátila učednici poloprázdný džbánek.
„No, asi by ses měla dát trochu do kupy, než půjdeš za Irvingem.“ prohodila s kritickým pohledem učednice. „Musím už jít, jinak Eri vyskočí z kůže, ale pak mi všechno povyprávíš, ano?“ pokračovala se smíchem dívka a dala se na odchod. Erind, pohledný elf s plavými, po ramena dlouhými vlasy a hnědo-zelenýma očima byl mladší, než většina učitelů které dívky znaly, protože mu bylo dovoleno přijmout učedníky přesně v den, kdy Thera přišla do Kruhu. Amawel Theře takového učitele vždycky potají záviděla, moc dobře totiž věděla, že je do něj její kamarádka už dlouho platonicky zamilovaná. Za to ona byla přidělena k dračici. Ke staré, protivné a zapšklé ženské, která se vyžívala v komandování učedníků. Na tom teď už ale nezáleželo, úspěšně podstoupila Trýzeň a stal se z ní Mág. Přestěhuje se do vyššího patra, vyhrazené pro mágy, kde se už nebude muset tísnit s desítkami dalších učňů jako tady a již brzy sama nabere vlastní učedníky. Hned si slíbila, že se nikdy ke svým svěřencům nebude chovat tak, jako dračice, nechtěla si totiž vysloužit podobnou přezdívku. S námahou vstala z postele a pomalu šla k lavoru s vodou, jenž se skrýval za jednou ze stěn, která oddělovala ubikaci učedníků od jejich takzvaných „šaten a koupelen“. Kolem ní právě prošel mladičký student, asi dvanáctiletý a vyděšeně si ji prohlížel. Nevěnovala mu příliš pozornosti a pokračovala v cestě. Když konečně dorazila do šaten, zničeně se usadila před zrcadlo, u kterého vždycky sedávali s Therou, a otráveně se zahleděla do lavoru s vodou. Nabrala do dlaní trochu vody a opláchla si obličej. Vzápětí si ale uvědomila, že si s sebou nevzala žádný ručník, do kterého by se teď mohla utřít. Podívala se na druhý konec koupelny, kde na polici ležel stoh čistých osušek. Kromě ní teď v šatně nikdo nebyl a tak natáhla ruku a něco potichu zašeptala. Ručník se nejdříve líně zvedl a pak rychle přistál v ruce dívky, která se jím v zápětí osušila.
„Plesk!“ tohle by přesně následovalo, kdyby jí viděla dračice. „Teď už nade mnou ale nemáš žádnou moc, babizno!“ zašeptala si škodolibě pro sebe Amawel a ještě celou cestu do horních pater věže se chichotala. Musela projít studovnou a cvičištěm, kde spoustu učitelů a jejich svěřenců různého věku cvičili nejrůznější kouzla nebo prostě četli v knihách. Spatřila svou kamarádku, jak jí zrovna Eri ukazuje, jak správně odrážet nepřátelské kletby. To jí vnuklo myšlenku, proč jen byla k Trýzni povolána dříve než Thera… Stejně se na ní ale usmála a pokračovala po schodech do dalšího patra věže. Už se těšila na svůj vlastní pokoj, vlastní skříň, vlastní místo k rozjímání a hlavně na lepší postel, než byla ta stará, rozvrzaná „vražda“ jak svou dvoupatrovou postel dívky se smíchem nazývaly.

Když vyšla po kamenných schodech do dalšího patra, před ní stál mladý muž s oholenou hlavou. Ihned ho poznala, byl to Peter, jeden z učedníků, který se bál podstoupit Trýzeň a zvolil tak raději obřad pokojnosti. Při tomto obřadu přeruší Mágové učedníkův kontakt s Únikem, světem snů a odříznou ho tak od magie, ale také od snů a veškerých emocí. Pokojní jí naháněli strach, a proto raději přidala do kroku, aby od něj byla co nejdál. Cestou k Prvnímu čaroději narazila ještě na spoustu z nich, protože v centru tohoto patra ležel sklad, který měli na starosti právě Pokojní. Cestou prošla kolem sochy nějakého hrdiny, jehož jméno by měla znát, ale nebylo tomu tak. Za to by jí dračice určitě střihla další pohlavek, napadlo ji. Jakmile dorazila k otevřeným dveřím pracovny Prvního čaroděje, uslyšela jeho a Gregoirův hlas. O něčem vášnivě debatovali. Někdo by snad mohl říct, že se přou, nebo dokonce hádají, ale většina učedníků věděla, že tohle je naprosto normální.
„Pánové.“ upozornil přítomné třetí muž, snědší pleti s černými vlasy svázanými do copu a pečlivě zastřihnutým plnovousem. Byl oděný ve zvláštní kožené zbroji a na zádech měl připnutý dlouhý meč a podivnou dýku.
„Myslím, že někdo za tebou přišel, První čaroději“. Amawel nejistě vstoupila do místnosti, zatímco Gregoir nasupeně a s neurčitým brbláním odešel.
„Chtěl jsi, abych přišla, První čaroději?“ otázala se stejně nejistě elfka. Jeho monolog a následující rozhovor mezi ním a tajemným cizincem, který poté následoval, dívka příliš nevnímala a neustále hleděla na snědého muže. Když se však čaroděj natáhl k ní, aby jí předal prsten se znamením Kruhu, Mágovu hůl a róbu, rozpačitě přikývla a poděkovala. Poté ale zase sklouzla pohledem k cizinci. Z dalších slov pak zachytila jen slovní spojení „Šedý strážce“, to jí však jen donutilo ke zdvojnásobení úsilí při civění na něj.
„Dítě, mohla bys, prosím, doprovodit Duncana do jeho pokoje?“ otázal se Irving.
Ten „Duncan“ jak odtušila, se na ni teď vyzývavě díval a ona zazmatkovala.
„Já… já se omlouvám, První čaroději, ale asi budu zvracet!“ vykoktala a rychle se dala na úprk. Za sebou slyšela jen pobavených cizincův smích a omluvné Irvingovo vysvětlování, že tohle se některým absolventům následujících pár dnů stává.

Zastavila se až u skladu, kde se s rudým obličejem opřela o chladnou, kamennou zeď. Měla z toho Šedého strážce hrůzu. Pokud tedy bylo to, co Thera říkala pravda a on skutečně hledal ve věži Kruhu rekruta a pokud se mu Irving zmínil o její perfektně zvládnuté zkoušce, rozhodně se s ním bavit nechtěla. Nechtěla se stát Šedým strážcem, nechtěla opustit Kruh. Ne teď, když konečně snad brzy přijde chvíle, kdy sama bude moct učit novou generaci mágů a čarodějek, na což se už dlouho těšila. Na druhou stranu ji taky uklidňovalo to, že je tu přece spoustu jiných, zkušenějších čarodějů, vhodných na post Šedého strážce… Ale zase není nic lehčího, než naverbovat mága, který nemá ještě vlastní učedníky. Nechtěla se tím už dál zaobírat a pomalu se plíživým krokem, kdyby náhodou měla narazit na cizince, vydala hledat ubikace mágů. Jakmile vcházela dovnitř, ohlédla se, jestli třeba Strážce náhodou neuvidí. Neviděl.
Za to když se otočila zpátky, uviděla před sebou tvář dračice. Polekaně nadskočila, až upustila věci, které si nesla. Rychle se sklonila, aby je opět sesbírala a připravovala se na pohromu, kterou na ní dračice jako vždy snese.
„Amawel.“ začala starší žena s krátkými, šedými vlasy v rudé róbě. Elfka se pokoušela vykouzlit co nejnevinnější pohled, jakého byla schopna, avšak žena pokračovala dál.
„Amawel…chtěla bych ti pogratulovat k úspěšnému zvládnutí Trýzně.“ Dívčinu čelist by bylo možné v tu chvíli najít někde na kamenné podlaze.
„Díky tomu, jak bravurně jsi obstála ve zkoušce, jsem byla, jak sis jistě všimla…“ s těmito slovy gestem ukázala na svou rudou róbu „povýšena na post staršího čaroděje. Proto bych ti také chtěla poděkovat.“
Amawel byla v šoku. V pravém, nefalšovaném šoku. Myslela si, že dřív se k nim navrátí Stvořitel, než by zrovna jí dračice poděkovala.
„Já, já… není zač, madam“ špitla elfka.
„Od teď mi říkej Delilah, jako ostatní čarodějové.“ O dívku se pokoušely mdloby.
„J-jistě, jak si přejete… ma… Delilah.“ Starší čarodějka se jen usmála, ukázala prstem na budoucí dívčinu kóji a pokračovala ve své cestě. Ten úsměv byl už na Amawel moc a musela si jít sednout na svou novou postel a pořádně, zhluboka se nadechnout. Ta žena, s kterou teď mluvila, byla úplně někdo jiný, než ta „dračice“ která jí každý den znepříjemňovala život. Dělala to snad Delilah schválně? Pro jejich dobro? Až se vzpamatuje, určitě se jí na to musí zeptat. Mezitím se ale převlékla ze své obnošené, modré učednické róby do nové, čisté, krásné žluté róby určené mágům. Její pokoj, nebo spíš ohrazená kóje byla skromně, přesto ale vkusně zařízená. Postel, nutno dodat, mnohem měkčí a příjemnější, skříň, stůl se zrcadlem, džbánem a lavorem na vodu. Radostí na posteli poskočila a chystala si navléct prsten, který dostala od Prvního čaroděje. Když si jej navlékala na ukazováček levé ruky, všimla si něčeho zvláštního. Na její dlani byl jakoby slabě otisknutý kruh. Jakmile po něm přejela prsty, před očima jí proběhl obraz tajemného ducha z úniku.
„Znamení mé síly, se ti brzy zjeví!“ při téhle vzpomínce jí přejel mráz po zádech. Jelikož teď měla spoustu volného času, vydala se pátrat po podobných úkazech do knihovny, kam měli přístup pouze mágové.

Při čtení tlustých knih a hledání jakýchkoliv stop ji bolest hlavy brzy přešla a strávila tak v knihovně celý zbytek dne. Nenašla však žádnou uspokojivou odpověď. Neubránila se také myšlenkám na Thomase. Kam se asi poděl? Když se zeptala jednoho z templářů, stroze jí odvětil, že mu bylo nařízeno, aby se přidal k honu na odpadlíka, kterého viděli nedaleko vesnice Lothering. Později se tedy vydala dolů, do ubikací učňů, aby mohla vše vypovědět své přítelkyni. Vše, co se jí dnes událo, střet s dračicí, obavy o Thomase i strach z Šedého strážce. Jen průběh Trýzně si nechala pro sebe, jak jí nařídil První čaroděj, i když kamarádka žadonila alespoň o náznaky. Thera se elfce na oplátku svěřila, že Eri ji upozornil, že i její čas Trýzně se už blíží a ať je připravena, byla z toho tedy patřičně rozčilená. Když se Amawel později toho večera vracela do svého pokoje, Templáři, jako vždy stojící na stráži jen nesouhlasně kroutili hlavami.
Šedý strážce odešel téhož večera… bez rekruta.

Líně se protáhla. Noc v její nové posteli byla přinejmenším osvěžující. Zívla a rychle vyskočila na nohy. V okamžiku na sobě opět měla svou, taktéž novou, róbu a už se česala před zrcadlem. Když byla spokojná, jen na svůj odraz v zrcadle mrkla a vydala ke skladišti, kde již pokojní tradičně připravovali snídani. Jíst s ostatními mágy bylo podivné, všichni po ní pokukovali a pořád si něco špitali. Ona se však navzdory tomu pořád na každého usmívala. Dnešní ovesná kaše chutnala o poznání lépe, pomyslela si. Možná je to jen tím, že je šťastná, možná mají mágové přeci jen lepší jídlo, z čehož je ještě jako učednice neustále podezřívala. Když polykala asi páté sousto, uslyšela hlasité vrzání ze spodního patra. Bylo nezaměnitelné a všichni věděli, co znamená. Masivní vstupní brána věže se otvírala, někdo přicházel, nebo jak se stávalo zřídka, odcházel. Thomas! To bylo to jediné, na co teď dokázala myslet. Okamžitě jako šíp vystřelila od stolu, u kterého jedla a pádila dolů po schodech. Ostatní čarodějové nevěřícně hleděli za ní.

Prosvištěla studovnou, kde už se dávno učedníci připravovali na nadcházející den plný studia. Zaslechla jen Theřin smích, protože ostatní učedníci jako opaření sledovali čarodějku, která právě prolétla kolem. Zastavila se až u dveří vedoucích do vstupní síně s velkou bránou a lapala po dechu. Když se konečně nadechla, zahleděla se pozorně k bráně. Thomas stál v typické, templářské zbroji a sundával si přilbu. Odhalil tím tak svoje zpocené, hnědé vlasy, které už zdobilo pár šedých pramenů. Dívčino srdce zaplesalo, že se vrátil živ a zdráv. Nedorazil však sám, hned za ním prošli branou další tři Templáři a jejich „úlovek“. Jeden z nich vedl mladého lidského muže, ne o moc staršího, než byla Amawel. Štíhlý chlapec s havraními, zplihlými vlasy, které mu na několika místech spadaly do obličeje a těma nejzvláštnějšíma šedýma očima plnými vzdoru, jaké elfka nikdy snad neviděla, byl oděn jen v kožených kalhotách a pevných, taktéž kožených botách. Kolem krku měl podivný kožený řetízek, zdobený několika drápy a zuby různých šelem. Jeho ruce byly svázány za zády a v ústech měl roubík. Vypadal, že mu musí být strašná zima, celý se třásl. Dívka se opět rozběhla, tentokrát směrem k Thomasovi. Nevydržela to a skočila mu kolem krku. Bylo jasné, že ostatní Templáři se na to dívají s velkou nelibostí.
„Heh, no tak, takhle se chová mladá čarodějka?“ pokáral s úsměvem Thomas dívku.
„Jsem tak ráda, že jsi zpátky, proč jsi tu nebyl když… a kdo je todle?“ ukázala zmateně směrem ke svázanému muži. Templář se rozhlédl nejistě kolem a otočil se znovu k dívce.
„Promluvíme si později, ano? Počkej na mě v knihovně čarodějů.“ Usmál se a pohladil ji rukou v těžké rukavici po vlasech. Amawel kývla na znamení souhlasu a pak už je jen sledovala, jak odchází chodbou, ze které před chvílí přiběhla…

Čekala už víc jak dvě hodiny, seděla za stolem a před ní byla rozložená tlustá kniha, která pojednávala o Tevinterské říši. Vždy když se ale pokoušela číst, její myšlenky utekli k Thomasovi a tomu záhadnému mladíkovi. Byl to ten odpadlík, kterého se snažili dopadnout? A proč dělal Thomas takové tajnosti? Když už myslela, že se z toho zblázní, slyšela někoho přicházet. V očekávání zvedla hlavu, nebyl to Thomas, nýbrž Eri. Nesl velký náklad knih a vypadalo to, že se každou chvílí pod nimi složí. Na nic nečekala a vyběhla mu na pomoc. Vzala dvě knihy z vrcholku hromady, která ho tížila. Elf se zatvářil nad míru vděčně, což v této chvíli vydalo za tisíc slov.
„Uf, děkuji ti.“ Vydechl úlevou Eri, když zbytek hromady položil opatrně na stůl a otřel si rukávem zpocené čelo. „Amawel, viď?“. Dívka jednoduše kývla na souhlas a opět zasedla ke knize.
„Já jsem E…“
„Eri…“ přerušila ho Amawel.
„Prosím?“
„Tedy Erind, chtěla jsem říct Erind!“ vykoktala. Elf se pobaveně usmál.
„Co to čteš? Smím-li se zeptat?“
„O Tevinteru, o Magistrech… a tak.“ prohodila znuděně dívka.
„Jistě víš, že staří Magistři přirozeně používali Krvavou magii… a co ty? Máš nějaký skrytý talent?“ zvědavě se dívající Erind odsunul knihy a sedl si naproti ní. Nebyla si tak úplně jistá, jestli tím naráží na kruh, který ukrývala její dlaň, nebo je jen zvědavý. Pro jistotu ale schovala paži pod stolem.
„Nejlepší jsem asi v Prvotní škole, ale troufám si říct, že docela ovládám i pár kouzel ze školy Tvoření…“
„Dobrá kombinace.“ opět ji počastoval zářivým úsměvem, začala chápat, co na něm Theru přitahuje.
„A ty?“ se zájmem pozvedla obočí.
„Mám vlohy pro školu Ducha, ale zajímám se taky o Entropickou školu.“
„Hm…“ konstatovala Amawel a otočila další list masivní knihy. Eri tam ještě chvíli seděl a sledoval ji, pak ale vstal a začal urovnávat knihy, které přinesl zpátky do regálů, kam také patřily. Elfka dál předstírala čtení knihy, ale ve skutečnosti přemýšlela nad rozhovorem, který se právě udál. Vyrušily jí další kroky. Když zvedla hlavu, spatřila přicházet staršího čaroděje, hned za ním však šel Thomas. Konečně. Templář jí dal gestem signál, aby ho následovala. Zvedla se tedy ze židle a šla za ním na druhou stranu knihovny, kde teď momentálně nikdo nebyl.
„Jsem tak rád, že jsi splnila zkoušku a jak jsem slyšel, více než dobře.“ Řekl nakonec s úsměvem Thomas.
„Děkuji.“ Dívka opětovala jeho úsměv.
„Je mi líto, že jsem tam nemohl být s tebou, ale…“ nervózně se rozhlédl kolem, jako by se zdráhal pokračovat „Gregoir mi to zakázal, z citových důvodů, mohly by prý zakalit můj úsudek.“
„Já…“ Amawel nepřicházely do úst správné slova „nechtěla jsem, abys jsi měl kvůli mně nějaké problémy.“ vykoktala.
„Ale no tak, vždyť jsi jako moje dcera.“ Položil jí ruku na rameno „Kterou jsem nikdy neměl.“
Chvíli se na něj jen tak dívala a pak si vzpomněla na něco, na co se ho chtěla zeptat už od rána.
„Kdo je ten muž, kterého jste přivedli?“
„Odpadlík…“ hbitě odvětil Thomas. „Našli jsme ho jižně od Lotheringu.“ pokračoval. „Bránil se, ale nepoužil nic, co by se podobalo magii krve, ani nikoho nezabil.“
„Proto jste ho přivedli?“
„Někteří ho chtěli zabít, ale přinutil jsem je vzít ho s námi.“
Dívka mu věnovala zářivý úsměv. „Jsi hodný, Thome…“. Na pár vteřin se zamyslela, aby mohla položit další otázku.
„Co s ním teď bude?“
„Já bych byl pro, aby se stal učedníkem, ale je příliš… hrdý?“ pronesl zamyšleně Templář.
„Obávám se, že Gregoir navrhne obřad pokojnosti, nebo smrt.“
„To je skoro totéž.“ ozvala se znechuceně dívka.
„Souhlasím.“
„Kde je teď?“
„Nikde není místo, zatím ho nechali u skladiště Pokojných…“
„Jen tak?!“ rozčarováním téměř vykřikla. Jen bezmocně přikývl a dal se na odchod.

Když konečně našla odpověď na svoje otázky, mohla se opět věnovat čtení knih, tentokrát už s klidnou duší. Za pár hodin byla v knihovně jen ona, ostatně takto jí to vyhovovalo nejvíc. Obrátila stránku a podepřela si hlavu rukou. Staří bohové… byli to opravdu bohové? Nebo jen velmi mocní draci? Musela uznat, že tenhle svazek byl opravdu zajímavý. Chystala se, že znovu obrátí stranu, když uviděla ve dveřích stát Templáře. Byl to Templář, který ji probudil v tu noc, kdy měla podstoupit Trýzeň. Muž přistoupil blíž, téměř až k ní. Pomalu zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.
„Přejete si?“ zeptala se s nuceným úsměvem. Byl jí už od pohledu nesympatický. Mastné, hnědé vlasy, zažloutlé zuby a srostlé obočí. Vždycky se při vzpomínce na něj otřásla.
„Přeju, to víš… že přeju.“ Odpověděl dychtivě.
„Hledáte snad něco?“
„Něco? Ne, to ne, spíš někoho…“ pokračoval muž a ani na vteřinu jí přitom nespouštěl z očí. Byl už u její židle.
„A koho?“ byla celá nesvá z jeho přítomnosti, zvlášť když byl tak blízko. „Možná bych vám mohla pomoci?“
„Mohla, srdíčko…“ zmateně se na něj zadívala. „Hledám přece tebe.“ S těmito slovy jí položil těžkou ruku na rameno.
„Prosím, dejte tu ruku pryč.“ začala se Amawel ošívat.
„Ne, nedám. Čekal jsem příliš dlouho… Stvořitel jistě nebude mít nic proti.“ Druhou rukou jí hladil po vlasech. Když se pokusila uhnout, chytil jí pod krkem.
„Co?! Co to…“ zachrčela dívka.
„Buď hodné zlatíčko a moc nekřič…“ zamumlal muž s šílenstvím, které se mu zrcadlilo v očích. Odkopl židli, na které elfka seděla a povalil ji na zem. Chtěla křičet, ale nemohla. Stisk Templářské rukavice byl silnější, mnohem silnější. Cítila jeho smrdutý dech, bylo jí z něj na zvracení. Rozmáchla se rukou a nehty zaryla do Templářovy tváře, takže mu způsobila pořádný škrábanec. Zběsile se zasmál a výraz šílenství v jeho tváři se prohloubil. Jen ho to víc rozdráždilo.
„Takže jsi zlobivá, ano?!“ zasyčel, když si odepínal části zbroje. Zbytkem své váhy tlačil na dívku tak, že se nemohla ani pohnout. Amawel stékaly po tváři slzy, slzy zoufalství. Už jednou podobnou situaci zažila. Teď se jí ona vzpomínka zdála být úplně jasná. Tehdy na tržišti když jí napadl ten člověk… kvůli zlaťáku. Tenkrát ji zachránila magie, možná by i tentokrát mohla. Na nic nečekala a vyvolala rychlé kouzlo. Z očí jí sršela energie, která rychle prostupovala celým tělem. Templář se zachichotal jako dítě.
„Ty jsi ale hloupoučká, malá čarodějka.“ Pronesl pár slov a ona cítila jak její kouzlo i Mana mizí. Teď už byla opravdu zoufalá a znovu propukla v pláč. Jeho dotyky jí byly odporné. Svíjela se a škubala sebou, začala se ale smiřovat s nevyhnutelným.
„Theodore!“ ozvalo se ode dveří, stál v nich Thomas „Co to sakra děláš! Hned ji pusť!“ Theodor se ale jako smyslů zbaveným dál dobýval pod Elfčinu róbu. Thomas byl v mžiku u něj a vší silou ho nakopl, až odletěl od Amawel pěkných pár stop a cestou srazil pár stolů. Díky absenci hrudního plátu mu kopanec způsobil příšernou bolest. Dívka se s pláčem odplazila do kouta a přitáhla si nohy k hrudníku, hlavu skryla v dlaních. Násilník nevěřil svým očím a rozběhl se proti Thomasovi, ten ho jen nechal naběhnout na svou pěst v železné rukavici. Theodor se zhroutil na podlahu. Templář si ho už dál nevšímal a spěchal k Amawel.
„Amy, už je to dobré, jsem tady, jsem u tebe…“ Dívka se mu s pláčem vrhla kolem krku.
„Už je to dobré… je to dobré…“ opakoval stále Thomas, dokud nepřestala plakat. Za každou cenu ji chtěl rozptýlit, a proto začal mluvit o tom, co se stalo před jeho příchodem.
„Odhalili jsme Krvavého Mága.“ začal. „Chtěl se vloupat do archivu a zničit svůj amulet, aby mohl se svou milou utéct,“ pokračoval „mimochodem byla to jedna z novicek oltáře.“ nepřestával ji přitom hladit po vlasech a konejšit. „Ji jsme dopadli, on ale utekl… Víš co?“ zahleděl se na ní. „Běž se prospat, slibuji, že za tebou přijdu, pojď, odvedu tě.“
Elfka nebyla po celou dobu schopna promluvit. Když jí uložil do postele, přitáhla k sobě polštář a opět propukla v pláč. „Zkus usnout. Já to s Theodorem zařídím, bude to v pořádku.“ Řekl vážným tónem a odešel. Pár vteřin ještě poslouchala ozvěnu jeho kroků. Pořád měla před sebou Theodorův odporný obličej. Byla ale natolik vyčerpaná, že za malou chvíli usnula…

Někdo s ní třásl, už zase. Byl to Thomas. Tvářil se navýsost vyděšeně. Nikdy ho takového neviděla. „Amawel, honem, vzbuď se!“ Otevřela oči a zmateně ho sledovala.
„Co, co se děje, Thome?“
„Neptej se a poslouchej.“ Nakázal jí. „Vezmi si tohle.“ Vtiskl jí do ruky černý plášť s kápí, dýku a váček s mincemi.
„Já… nechápu…“ vykoktala.
„Myslí si, že…“ Templář byl očividně velmi zadýchaný, jak za ní spěchal. „Theodor… řekl… že…“ rozkašlal se. „Obvinil tě, oni… myslí si teď, že…“ opět propuknul v záchvat kašle.
„Co se děje?!“ opakovala rozrušeně Amawel.
„Musíš odejít… pryč… pryč z věže. Jsi podezřelá z krvavé magie, Theodor tě obvinil. Ty peníze…“ nepřestával vysvětlovat „uplatil jsem převozníka, čeká na tebe… tohle mu dej“ ukázal na měšec. „Jinak tě zabijí… Oni… Nechtějí, abys působila další pozdvižení, udělají to, až budeš sama… První čaroděj si nemyslí, že by, jsi byla… ale Oltář…“ dýchal jen stěží, už nebyl nejmladší.
„A co ty?“ zmateně se mu zahleděla do tváře.
„O mě… se nestarej. Jen běž, u dveří teď nejsou stráže. Ve věži je ještě rozruch kvůli Jowanovi… tomu krvavému mágovi, jak sem ti už říkal.“
„Ale já tě… nemůžu jen tak…“
„Jdi… jdi, dcero, musíš jít!“ naposled jí pevně objal a sledoval, jak utíká chodbou pryč z ubikace mágů. Ještě několikrát se ohlédla…

Doběhla ke skladišti, u kterého stálo jen pár Pokojných, ti si ji naštěstí nevšímali. Stála už na prvním schodu do nižšího podlaží věže, když uslyšela něčí hlas…
„Hej… elfko… pomoz mi!“
Něco v hlavě jí nutilo vrátit se a vyhovět onu hlasu. Když vykoukla, uviděla klečícího muže spoutaného provazy. Byl to ten odpadlík, kterého chytil Thomas nedaleko Lotheringu. Na sobě měl stále stejné oblečení, jen roubík mu scházel. V hlavě se jí opět ozval hlas, stejný hlas, jako tenkrát v knihovně. „Pomoz mu, už víc neváhej!“. Neváhala.
Dřív než k němu doběhla, začala odříkávat první zaklínadla. Z rukou jí vyšlehly plameny, které si hravě poradily s provazy, které ho poutaly. Muž se nyní mohl narovnat do plné výšky. Promnul si ruce a zadíval se šedýma očima na Amawel. „Díky.“ Jako odpověď mu dívka poskytla kývnutí. Tohle už ale pokojní přehlížet nemohli a vydali se loudavým krokem směrem k nim. Elfka se rozběhla po schodech, muž za ní. Běžela studovnou, nezastavovala se, když probíhali kolem dveří vedoucích do sklepení, všimla si na podlaze velké kaluže krve, muselo to být strašné, pomyslela si. Učedníci se zmateně ohlíželi, stejně jako někteří mágové. Plíce měla v jednom ohni, ale přesto se neodvážila ani na chvilku zpomalit. Bolestivě se nadechla, už byli u dveří. Rozrazila obrovské vstupní dveře a odhalila cestu k točitému schodišti, které vedlo až do malého doku, kde na ni čekal převozník, brala schody po dvou, některé po třech. Jakmile doběhla dolů, konečně se zastavila a ohlédla. Odpadlík, který dosud běžel za ní, byl ten tam. Zmateně po něm pátrala očima. Neměla už moc času, slyšela křík, který se k ní snášel ze schodiště. Rychle naskočila na převozníkovu pramici. Ten jen líně zabral… První tempo… druhé tempo…
Počítala jedno za druhým a pořád přitom myslela na Thomase a nad vším, co pro ni udělal a taky na Theru, vůbec se s ní nerozloučila… o všechno přišla v jediném dni… Když byli už zhruba dvacet stop od břehu, uviděla stojící templáře a slyšela, jak na ní zlostně pokřikují… Stala se odpadlíkem.