Eren Midtuin - 1.

----------------------------- PROLOG -----------------------------
....................Kdesi v císařském městě Waenor......................

Prapodivná skupinka se brodila podzemním kanálem městských stok a mířila k jeho ústí. Černo černou tmu prorážel pouze plamen lucerny nesené mužem v předu. Světlo se odráželo od postav a vytvářelo na stěně kanálu jejich mihotající se stíny. Stíny, za jejichž výzbroj by se nemusel stydět ani elitní oddíl imperiální gardy. Mezi členy skupinky probíhala během chůze tichá konverzace, kterou však žádné cizí uši neslyšeli. Ne zde v kanálech. Ne zde. Kanály byly jejich domovem, zde vládli oni.
„Ale že ta mrcha řvala, co?“ pronesl jeden ze stínů chraplavým hlasem.
„Kdyby sis nebral její dceru před jejíma očima, nejspíš by tolik neklela a nedoprošovala se těch svých bůžků, ty pedofilní prase“ odpověděl hlas druhý, tentokráte ženský.
„Nebuď moralistka, Dýko. Snad si při práci můžeme dopřát trochu zábavy, ne?“ přidal se do debaty třetí hlas.
„Není moralistka, jen s tím má zkušenosti,“ pronesl ze tmy čtvrtý hlas.
„Jaký zkušenosti? To nechápu,“ promluvil pisklavě pátý stín.
„Někdo jí přefikl, když byla malá holka, ty tlustej idiote. Bohové, co ty seš za debila, to svět neviděl,“ neodpustil si hlas šestého stínu.
„No a co, že nejsem chytrej. Bohové nadělili každýmu něco,“ odsekl naštvaně pátý.
„Jo, když rozdávali blbost, ty sis šel přidat,“ uchechtl se první.
„Držte už tlamy, nebo vás tady na místě vykuchám,“ rozkázala Dýka rozhněvaným hlasem. Debata se vyvíjela směrem, který by rozhodně nepřinesl nic dobrého. Nic dobrého pro ni. Její mládí nebylo růžové, ale rozhodně se nechtěla nikomu zpovídat.
„Ale,..“ zkoušel to ještě třetí.
„Sklapněte! Všichni!“ zařval nakonec čtvrtý velitelským tónem. Potom už se nikdo neodvážil ani ceknout. Jeho autorita byla neochvějná a ani Dýka, která měla svou tvrdohlavou povahu a odmítala poslechnout kohokoliv jiného, se neodvážila vzdorovat jeho rozkazům.
„Dnes to bylo skutečně nehorázné svinstvo,“ dodal ještě čtvrtý spíš pro sebe, než pro ostatní a svou dýkou si vyřezal další tři zářezy do topůrka své sekery. Už mu na ní pomalu docházelo místo. Brzy si bude muset sehnat novou sekeru. Znovu.

------------------------------------------------------------
----------------------- KNIHA I. ---------------------------
----- „Eren Midtuin je věčný, stejně jako Plamen světa.“-----
------- „Řád a Chaos. Bratři. Nepřátelé. Hráči.“ -------


........................**Cliffeon Dal'maran**........................
..............................*Flanport*..............................

„Kapitáne! Kapitáne!“ volal z plných plic Svenn na svého kapitána přes celou putyku.
„U všech bohů, co tak křičíš, ty kluku jeden ušatej. To že jsem starší než ty, neznamená, že jsem hluchej,“ ozval se kapitán Cliffeon skrz svůj hustý plnovous. Ač se jeho slova zdála být příkrá, jeho hlas byl mírný. Nikdy se na své podřízené a členy posádky své lodi, Rorýse, nehněval. Neměl k tomu důvod. Dle jeho vlastních slov je hněv nástrojem Prokletých a tak není důvod ho jakkoliv využívat. Pokud se tedy nechceme podobat těm, které proklínáme.
„Zřezat tě, ty holomku, by sis zasloužil,“ přidal svou trochu první důstojník Arzel a přitom notně upil ze svého korbele. Arzel byl úplný protiklad kapitána. Byl zosobněním hněvu, Prokletých, jak Cliffeon občas říkával. Na letce řval a komandoval je bez ustání. A oni ho poslouchali na slovo. Těžko neposlouchat někoho, o kom slýcháváte tak děsivé historky, že vám při nich mráz běhá po zádech.
„Nech ho vydechnout Arzi. Copak nevidíš, jak je ten klučina udejchanej,“ zastal se mladíka hlavní pilot Jarron. Dobrosrdečný obtloustlý chlapík s bystrým mozkem a ještě bystřejšími smysly, „na, napij se, chlapče, a pak spusť. Je zřejmé, že nám neseš důležité zprávy.“
Mladý letec vypil pár doušků lahodného pivního moku a odkrkl si jako správný chlap, což jak kapitána, tak Jarrona rozesmálo. Arzel se jen křivě usmál a dal mladíkovi kloudný šťouchanec do ramene, což v případě Arzela znamenalo pochvalu.
„Pane kapitáne, druhý důstojník sir Mertt vzkazuje, že přišla zpráva od královny Orfy. Prej je to příliš důležitá věc, než aby to posílal po,..ehm...buranovi, jako jsem já. Takže vám ho prej dá, až se ukážete na lodi, prej,“ vyřídil vzkaz mladík.
„Buranovi, achich ouvej, náš drahý a hrdý sir Mertt považuje za burana každého, kdo nemá modrou krev. Podezřívám ho, že si to myslí i o mě. Ale má pravdu. Má krev je čistě rudá a za naši drahou královnu jsem jí prolil už litry. ... Stejně jako vy, moji pánové,“ poznamenal kapitán Cliffeon a pozvedl na jejich čest pohár s vínem, které pil.
„Vaše krev, kapitáne, je šlechetnější, než krev všech přizdisráčskejch aristokratů trůnících na svých hradních hajzlech. Ti zmetci pro královnu a království neudělali nikdy nic dobrého. Vždycky to bude na nás. Naše proklatá krev poteče proudem a až naše těla oberou Kardokové, ti zkurvysyni si přisvojí všechny zásluhy,“ neodpustil si drzou poznámku Arzel a Jarron, který určitě nesouhlasil s toliko nadávkami, přesto pokýval hlavou a jeho slova potvrdil. Avšak oba dva přijali jeho výzvu. Též pozvedli své poháry a společně si přiťukli.
„Takový je náš život. Takový jsme si ho zvolili. A pro naši královnu a království uděláme vše. Pro Orfeu a Megalor ! Není-liž pravda,“ dodal kapitán.
„Chcípneme v boji za domov, kurva,“ potvrdil souhlasně Arzel a na tváři se mu rozlil křivý úsměv odhalující jeho zuby. Tedy to, co z nich zbylo.
„Bohové stůjte při nás. Amen!“ dodal Jarron.
„Tak tedy vzhůru, moji pánové, směr Rorýs, náš domov a náš osud,“ zakončil pitku kapitán a společně s ostatními se vydal z putyky k přístavišti, kde už posádka připravovala Rorýse k letu.

Na Rorýsovi se to jen hemžilo lidmi. Letci lezli po lanoví a žebřících. Jedni spravovali a zpevňovali balóny s héliem, druzí vyztužovali žebrování a třetí čistili harpuny a samostříly. Poslední skupina nakládala náklad drahocenných látek, olejů a vykládaných šperkovnic, vše zatlučené v bytelných bednách z tmavě hnědého dřeva.
Na můstku stál v pozoru a s rukama za zády sir Mertt a uděloval rozkazy letcům. Vypadal jako admirál při bitvě. Nejspíš to měl v krvi. Jeho děd byl Megalorský nebeský admirál, který vždy velel v letecké bitvě z můstku v pozoru a s rukama za zády. Kolem něj svištěly šípy a harpuny a on tam stál jak sloup, zatímco ostatní se krčili za bednami a zábradlími. Letci ho milovali. A sir Mertt očividně nehodlal za svým předkem zůstat ani o krok pozadu.
„Pánové, takhle vypadá budoucí Megalorský nebeský admirál,“ konstatoval s úsměvem kapitán z mola a rukou ukázal na sira Mertta.
„Aby tam nezakořenil a my kvůli němu nemuseli zatraceně rozřezávat celou palubu,“ dodal svou trošku urážek věčně naštvaný Arzel.
„To by bylo vskutku nemilé,“ zasmál se Jarron a plácl Svenna lehce po rameni.
Kapitán Cliffeon přešel vysutý most mezi korábem a molem a letci okolo se ihned stavěli do pozoru a někteří dokonce salutovali. A to i přesto, že to kapitán nevyžadoval. Takovou úctu v nich vzbuzoval.
„Pane Dagwane, připravte loď k vyplutí,“ přikázal kapitán.
Arzel Dagwan zasalutoval a okamžitě zaujal místo sira Mertta, ze kterého začal udělovat rozkazy svým drsným věčně rozlobeným hlasem v doprovodu spousty nadávek a kleteb, jak bylo jeho zvykem.
„Sire Mertte, pane Har'dalle, doprovoďte mě prosím do kajuty,“ vyzval Cliff svého druhého důstojníka a hlavního pilota a sám se jako první vydal po schůdcích do podpalubí.
V kajutě se posadil do svého čalouněného sytě rudého křesla a zapálil si jeden ze slavných Waenorských doutníků.
„Posaďte se pánové,“ řekl kapitán a ukázal na dvě židle, na které se Jorran i Mertt následně posadili.
„Tak, sire Mertte, copak nám píše naše drahá královna?“ tázal se kapitán a Mertt mu ihned předal dopis, který měl schovaný u sebe v kabátci.
Kapitán roztrhl obálku a začal sám pro sebe číst. Dopis byl psán úhledným krasopisem. Od pohledu bylo zřejmé, že ho psala žena a to s onou aristokratickou lehkostí. Ano, toto bylo písmo královny Orfy. O to více se kapitán podivil. Nebylo zvykem, aby královna osobně psala dopisy svým služebníkům. Na to měla spousty písařů.
„No, moji pánové, zdá se, že budeme mít spoustu práce,“ konstatoval po přečtení kapitán Dal'maran.
„Kam nás vítr má nést, pane?“ tázal se kapitána s básnickou nonšalancí Jarr.
„Do hlavního města. Královna má pro nás speciální úkol,“ odpověděl kapitán a na jeho pokývnutí hlavy se oba dva pánové postavili a se zasalutováním vyrazili plnit své povinnosti.
Kapitán hodil nohy na zdobený stůl, kořist z pirátské výpravy, a dál spokojeně kouřil doutník. Netušil, co si pro něj tentokráte královna vymyslela. Ale dle toho, jak ji znal, to nebude nic lehkého. Jeho služeb nikdy nevyužívala k lehkým misím. Jen k těm těžkým, či rovnou nemožným.