Midraen: Cesta osudu - Cesta osudu

Jeli další tři dny. Během cesty projeli jen dvěma vesnicemi a na cestách potkali jen několik málo místních lidí. Melian je schválně vedl méně používanými cestami a mimo města. Tento kraj připadal Veenovi mnohem klidnější. Bylo tu teplo a příjemně, svěží zelené stráně střídaly řeky a lesy. Vesnice tu byly mnohem větší a také více rozprostřené než na severu, odkud pocházel. Cesty byly ve velmi dobrém stavu a krajem se cestovalo velmi rychle. Třetího dne krátce po poledni dojeli k menšímu hostinci. Na vývěsním štítu stálo Hostinec Na mýtince. Hostinec byl mimo obytné budovy tvořen stodolou, která sloužila i jako stáj, chlívem a rozlehlým dvorem se zahradou a několika ovocnými stromy rostoucími vedle u cesty. Takže byl částečně samostatný i v období, kdy neměl žádné hosty. Malý zavalitý mužík uvnitř se Melianovi uctivě poklonil.
„Opět vítej v mém skromném hostinci, pane. Budeš si přát pokoj jako vždy?“
„Ne děkuji, Denno. Tentokrát něco pro dva.“ Melian se rozhlédl po výčepu, „dnes tu máš až nezvykle prázdno. Obchody nejdou?“
„Dnes ráno odtud odjela skupina mužů a jinak převážně menší obchodníci a spokojení zákazníci jako ty, pane.“
Melian vytáhl z měšce několik zlatých mincí a podal je Dennovi.
„To by mělo na chvíli stačit. A teď buď tak laskav a udělej nám jedno z tvých vynikajících jídel.“
„Jistě, hned se do toho dám. Arlin!“ zavolal muž a z kuchyně vyšla starší bodře vypadající žena, stejně jako její muž i ona byla baculatější, ale téměř o dvě hlavy vyšší než Denno.
„Arlin,“ usmál se Melian, „vypadáš úžasně, jako vždy.“
„Nech si ty lichotky,“ odpověděla mu s úsměvem, „to ty jsi pořád stejný. Já už jsem jen stará bába.“
„Arlin, odveď prosím naše milé hosty do druhého pokoje. Já jim zatím uvařím něco k jídlu.“
Cesta nahoru do pokoje byla pro Veena utrpením, Arlin byla totiž neuvěřitelně upovídaná a první téma, které jí přišlo na jazyk, byl právě Veeno. Snažila se z Meliana vytáhnout nějaké informace a ten jí lhal s takovou lehkostí a přirozeností, že by ani Veeno nepochyboval o pravdivosti jeho slov. Bohužel ne všechno, co jí Melian řekl, se mu zamlouvalo. Zejména jeho strastiplné dětství u jeho kmotra, který z něj málem sedřel kůži zaživa a téměř ho utrápil hlady, když byl Veeno nemocný a nemohl pracovat. Výsledkem bylo, že si musel vyslechnout sáhodlouhý monolog o tom, jaký je to chudáček, a že tady se bude mít dobře. Jakmile se dveře do pokoje zavřely a z druhé strany se ozvalo první vrznutí schodu, Veeno si hluboce oddechl úlevou.
Ihned také využil příležitosti a zeptal se Meliana: „Proč se před těmi lidmi tak přetvařujete?“
„Nepřetvařuji se před nimi. Jsou to velice milí lidé, kteří tu rádi pohostí každého.“
„Normálně ale nejste takhle milý, věčně mne pouze peskujete a ryjete do mě.“
„Chovám se ke každému tak, jak si podle mne zaslouží.“
„No,“ pronesl Veeno spíše pro sebe, „trocha příjemnosti by rozhodně neuškodila.“
„To ty se věčně hádáš a hledáš problémy tam, kde nejsou. Teď si tu odlož věci. Denno pro nás zcela jistě uvaří nějakou lahůdku. Až ochutnáš jeho jídlo, nebudeš chtít nic jiného.“
Uvařit jídlo, které by Veenovi zachutnalo, nebylo nic těžkého, neboť jen velmi řídce měl jídlo, které si sám nepřipravil spolu s Oruem. A vzpomínky na jídlo od matky již dávno odnesly vody času. Přesto musel uznat, že jídlo, které právě jedl, bylo opravdu lahodné. Poprvé po dlouhé době se najedl dosyta a nemusel se strachovat o zásoby na další dny. Když vyprázdnil misku, kterou mu Denno donesl, spokojeně si oddech a uvelebil se na židli. Rukama si hladil plný žaludek. Únava po několika denní cestě a klid, který tu panoval, ho pomalu uspávaly, proto se po večeři odebral na pokoj. Meliana nechal dole s láhví domácí pálenky.
Že prožije Veeno několik dní v klidu, byl omyl, ze kterého ho Melian rychle vyvedl. Druhý den ho totiž opět vzbudil brzy ráno, přes rameno měl přehozený vak s jídlem a dva měchy s vodou, levou ruku měl opřenou o jílec svého meče. Jelikož momentálně nikam nejeli a měli spousty volného času, rozhodl se ho Melian využít k Veenovu tréninku.
Odvedl ho do nedalekého lesa na kopec, z jedné strany zploštělý a pouze mírně klesající, zatímco z druhé strany byl ukončen strmým svahem, který končil o pár desítek metrů níže kamenným břehem potoka. Vrcholek kopce byl pokrytý stromy jen nepatrně a vytvářel tak menší mýtinu. Díky tomu na vrchol dopadaly paprsky slunce téměř po celý den.
Sotva odložili stranou své věci, Melian začal s tréninkem. Vysvětlil mu, jak má správně držet meč a ukázal mu několik postřehů, využívajících jeho specifického tvaru. Téměř celé dopoledne pak Veeno strávil jejich nacvičováním a zkoušením. Mnoho cviků, které si Melian vymyslel, měli sloužit pro rozvoj jeho obratnosti a procvičit také jeho zápěstí. To bylo podle něj velmi důležité. On sám seděl opřený o strom a bedlivě Veena sledoval, upozorňoval ho na sebemenší chybičky a doplňoval svůj výklad o další rady a postřehy. Jen občas jeho oči sklouzly pátravě k obloze. Zdálo se, že začíná byt z nepřítomnosti dravce značně nervózní.
Mimo krátké přestávky na oběd, Veeno cvičil celý den až do večera. Melian neopomněl ani trénink nohou a tak musel Veeno provádět složité úkroky a držet rovnováhu, aniž by vypadl z tempa, které jeho učitel průběžně stupňoval. Při jejich cestě zpět se snesl z oblohy ostříž a přistál na vyvráceném kmeni kousek od nich. Veeno v něm rozpoznal dravce, kterého Melian vypustil v Casenienu. Zvědavě si ho prohlížel. Jeho levá noha byla omotána proužkem kůže a přes ní měl ostříž na noze nasazen hrubě vykovaný kovový kroužek s jedinou vyrytou runou. Pod ním byl přivázaný vzkaz.
„Konečně,“ zamumlal si sám pro sebe Melian a hbitě jej odvázal.
„Jak nás tu našel,“ zeptal se Veeno Meliana, který zamračeně hleděl do malého lístku.
„Díky tomu kroužku,“ odpověděl Melian a ukázal prsten na své levé ruce. Jednalo se o identický kroužek, jaký byl na dravcově noze, pouze větší, aby se dal navléknout na prst. „Odměna za práci. Díky němu mě může najít kdekoliv.“ Melian zmuchlal papír se zprávou a hluboce si povzdechl. S výrazem starého a unaveného muže dodal sám pro sebe: „Tak se s ní přece jen budu muset setkat.“
„S kým? Co jste se dozvěděl?“
Melian přistoupil k ostříži, lehce ho pohladil a krátce se mu podíval do očí.
„Leť Faeleine.“
Přidali, aby byli v hostinci, co nejdříve. Ztrhaný Veeno se s chutí zakousl do jídla, hned jak přišli. Melian však svižnými kroky zamířil přímo do jejich pokoje. Sotva za sebou zabouchl dveře, vyhrabal ze svých věcí brk a kostku černé barvy, ze které si připravil inkoust ke psaní. Naškrábal urychleně další zprávu, neboť ta, která došla ho ani zdaleka neuspokojila. Vystačil si s jedinou větou – Aem onvea vanei‘va ei melian e nuae et thallom an inai halean, Ei Eldam Alaente.
Počkal, až inkoust trochu zaschne a pečlivě zprávu zabalil. Otevřel okno a v tu chvíli se k němu Faelein snesl. Melian k němu přivázal zprávu a znovu se zahleděl do jeho očí. Dravec mu pohled opětoval a po chvíli roztáhl křídla a zamířil k jihu.
Následujících několik dní se Veenův trénink nesl ve zcela stejném duchu, každé ráno ho Melian budil čím dál tím nevrlejšího a tahal ho do lesa, kde celý den trénoval, aby se večer vrátil a téměř okamžitě usnul.
Třetího dne se vrátil Faelein i se zprávou, Veeno se zrovna oblékal, když dravec přistál za oknem. Melian mu bez okolků otevřel a sáhl po zprávě. Sotva zvedl ruku od těla, zarazil se a se znepokojeným výrazem odvázal svitek pergamenu. Veeno koutkem oka zahlédl úhledným a drobným písmem napsaný dopis, ale nepodařilo se mu nic přečíst, neboť Melian pergamen ihned sbalil a ukryl.
„Za týden odjíždíme,“ dodal bez jediného dalšího slova Melian, sebral své věci a vytratil se na snídani. Další překvapení pak čekalo Veena na kopci, kde každý den trénoval. „Jelikož nemáme mnoho času, budu muset náš trénink trochu urychlit, ačkoliv s tebou nejsem zatím zcela spokojen. Ode dneška budeme trénovat spolu skutečný šerm.“ S těmi slovy Melian tasil svůj meč a postavil se čelem k Veenovi.
Veeno na něj nervózně pohlédl a nejistě se zeptal: „Není to nebezpečné, bojovat opravdovými zbraněmi?“
„Je to nejrychlejší možný způsob, jak tě něco naučit, zároveň tě to také donutí zvládnout kroky a pohyby, které jsem tě učil. A neboj se, svůj meč ovládám dokonale, ode mne ti žádné nebezpečí nehrozí. A jestli jde o tebe.“ Ukázal na něj mečem, „Pochybuji, že mne dokážeš zasáhnout.“
To Veenovi na odvaze příliš nepřidalo, avšak postavil se do střehu. Melian během zlomku vteřiny zaútočil. Veeno vykryl první ránu, avšak Melian využil jeho slabé obrany a úderem do boku ho svalil na zem.
„Musíš se lépe krýt, Veeno. Copak ses nic nenaučil. Obranu netvoří jen tvůj meč. Musíš se pohybovat. Udržet si rytmus.“
Veeno zaútočil. Melian odrazil jeho ránu a krátkým švihem zaútočil, Veeno to nečekal a rychle se pokusil uhnout do strany. Melian udělal úkrok a rázem se ocitl těsně u něj. Další rána do hrudníku.
„Špatně,“ Melian zklamaně hleděl na ležícího Veena. „Na co jsi trénoval celé ty dny? Proč si myslíš, že tě to učím?“ Veeno neodpověděl, Melianův výcvik mu již začínal jít krkem. „Musíš si protivníka udržet od těla. Odrážej špičku jeho meče, tak jeho zbraň vychýlíš nejsnadněji.“ Melian ho neustále zásoboval radami a kritikou, ale jen málokdy ho za něco pochválil. Když spolu bojovali, Melian na Veena tlačil a dotíral z různých stran, aby ho donutil používat co nejčastěji vše, co ho naučil.
Veeno, celý udýchaný, se pokusil o další útok, Melian odrazil jeho ránu a zaútočil z boku. Otočkou se Veeno dostal z jeho dosahu a přešel do dalšího útoku. Melian odskočil do strany a sekl ze spodu. Veeno si přehodil meč do levé ruky a pravou nastavil ráně. Melian prudce stočil čepel a zasáhl ho jen plochou čepele. Veeno bodl. Melian chytl jeho ruku a téměř mu jí vykloubil.
„Nepoužívej svou ruku jako štít!“ Okřikl ho rázně Melian, Veeno tím byl jeho reakcí zaskočen.
„Já v ní žádnou bolest necítím,“ pokusil se ho uklidnit.
„Ačkoliv necítíš bolest, ta ruka tím trpí tak jako tak. Navíc je nebezpečné pustit si soupeře tak blízko k tělu. Snaž se víc.“
Veena zarazilo, že Meliana tato informace vůbec nepřekvapila. Muž se jen opět postavil do střehu, na tváři měl opět klidný výraz jako vždy. Pustili se znovu do boje, avšak Melian opět snadno vyhrál.
„Veeno, tvůj meč musí být prodloužením tvé ruky. Není to nástroj, který v ní držíš, je to tvá ruka, rozumíš. Je to, jako bys ovládal svou ruku. Dokud budeš svůj meč nenávidět, tak nemá smysl, aby ses s ním učil bojovat.“
„Tak proč nebojujeme něčím jiným,“ odsekl mu Veeno. Melian mlčky zabodl svůj meč do země a sebral nedaleko od nich dvě větve a jednu hodil Veenovi.
Ten zaútočil, a ač se snažil sebevíc, všechny jeho útoky končily nezdarem. Snažil se udržet rytmus, pohyboval se, jak ho to Melian předchozích pár dnů učil. Melian přešel do protiútoku. Veeno rychle ustupoval a jen s největším úsilím vykryl několik ran, než ho větev zasáhla do ramene. Ztratil rytmus, Melian druhou rukou uchopil jeho větev a vytrhl jí z ruky. Udeřil ho do obličeje.
„Řekl jsem, že si nemáš pouštět soupeře k tělu. Jsi snad sebevrah,“ Melian vypadal rozhořčeně, stál nad klečícím Veenem a neustále ho kritizoval a poučoval. „Jen tu s tebou marním čas. Jsi k ničemu. Nohy a ruce musí být koordinované. Musíš udržovat rytmus. Tvou jedinou nadějí proti Melctienovi je dobrá obrana.“
„Proč mě sakra musíte pořád takhle mlátit? Už toho mám tak akorát dost!“
„To už to vzdáváš tak brzy? Netoužíš pomstít svého bratra? Když ti bude hrozit skutečné nebezpečí, tak se budeš mnohem více snažit. Kromě toho, pár modřin ještě nikoho nezabilo.“
„Když vy znáte všechny mé pohyby předem, jak potom mohu vyhrát?“
„Učím tě, jak se máš pohybovat, ne které pohyby, kdy máš provést. Musíš během souboje improvizovat, přizpůsobit se svému soupeři, sladit se s ním. Je to, jako bys plaval v řece. Musíš se naučit vycítit její proud, musíš vědět, kam plyne a využít toho. Použij energie svých protivníků ve svůj prospěch.“
„Zní to strašně složitě.“
„Právě proto trénujeme. Jak chceš potom zachránit tu dívku, co? Když to okamžitě vzdáváš. Myslíš si, že tvoje fňukání Melctiena přesvědčí, aby ti ji vydal nebo aby tě ušetřil?“ Veeno pevně svíral svou ruku v pěst, před očima se mu objevil umírající Oru. „Zemřel snad tvůj bratříček zbytečně? Chceš, aby jeho oběť přišla v niveč?“
„Mlčte,“ vykřikl zlostně se slzami v očích.
„Vstaň,“ odvětil klidně Melian. Jeden klacek hodil před klečícího Veena.
Ten v tu chvíli vypadal, jako by ho někdo probodl, celý zbledl a třásl se po celém těle. ‚Vstaň‘, to slovo připomnělo Veenovi Melctiena, jeho souboj s ním. Do této chvíle neměl mnoho času, aby se mohl vrátit k událostem minulých týdnů. Melian ho neustále zaměstnával tréninkem. Nyní měl však dojem, jako by byl znovu v chrámu a před ním stál Melctien. Hněv posledních dnů a touha po pomstě Veena zvedly ze země. S ohněm v očích se zuřivě vrhl na Meliana, ten okamžitě skryl své překvapení a udělal dva rychlé kroky dozadu. Piruetou se ocitl za Veenovými zády a zaútočil. Veeno však na nic nečekal a ihned po svém útoku provedl také piruetu a vykryl tak jeho útok. Plynule přešel do útoku, mířil na hlavu. Melian se skrčil a skočil po Veenovi. Ocitl pod Veenovou paží a pěstí ho silně udeřil do břicha. V dalším okamžiku se již Veeno svíjel na zemi a držel se za břicho.
„To již bylo lepší. Přesto je před námi ještě spousta práce.“
„Musel jste mě uhodit tak silně?“ ptal se Veeno se slzami v očích.
„Slabá rána by v tomto případě nepomohla. Dáme si přestávku a za chvíli to rozdýcháš.“ Melian se posadil vedle něj a podal mu měch s vodou. „Poslouchej Veeno. Tvé pocity a emoce ti mohou dodat ohromnou sílu. Díky nim můžeš dosáhnout svého cíle, využij jich ve svůj prospěch, ale nikdy se jimi nesmíš dát ovládnout. Jestli nad sebou ztratíš kontrolu a pokusíš se zasadit ránu za každou cenu, zemřeš. Proto je musíš mít neustále pod kontrolou.“
Zůstali i po západu slunce, Melian rozdělal oheň a prozradil Veenovi ještě několik dalších rad. Zejména se však snažil Veena přesvědčit, aby přestal nenávidět svou zbraň.
„Proč je to tak důležité? Není snad jedno, jestli bojuji se zbraní, kterou nenávidím nebo s něčím jiným?“
„Řekl jsem ti, že meč musí být tvou součástí, prodloužením tvé ruky. Kdybys nenáviděl svou ruku, tak bys jí také využíval jen z části.“
„Když já…,“ Veeno se odmlčel a pohlédl na svou ruku, zpočátku jí také nenáviděl. Ostatní se mu posmívali, ale matka na něj byla vždy hodná. Nikdy se na něj nezlobila. To díky ní se naučil brát se takový, jaký je. Záře ohně se odrážela od jeho černé rukavice. Zamířil pohledem do plápolajícího ohně. Přestože dal slib, nehodlal odpustit svému otci. Nechtěl s tím mečem bojovat, nenáviděl ho. Sevřel nevědomky ruku v pěst, zápasil sám se sebou. Melian seděl naproti němu.
„Proč ten meč tak nenávidíš, před tím jsi řekl, že patřil tvému otci?“
Veeno vzhlédl od ohně a podíval se na něj, po Melianovi tváři skákaly stíny, rudý oheň se mu odrážel v očích a dodával mu zlověstný nádech. Seděli mlčky naproti sobě a hleděli jeden na druhého. Veeno přemýšlel, zda mu to má říct.
„Můj otec mne a matku opustil, když mi byli zhruba tři roky. Vůbec si ho nepamatuji, těsně předtím, než zemřela matka, dala mi jeho meč.“ Nemluvilo se mu lehce, mluvil potichu. Hbité plameny upoutávaly jeho pozornost, myšlenky se mu zatoulaly hluboko do vzpomínek. Cítil, jak se mu tělem rozlévá vlna smutku a stezku. Leskly se mu oči, sklopil zrak, aby si toho Melian nevšiml. Uvědomil si, že křečovitě svírá pravou ruku. Pomalu jí rozevřel a znovu zavřel, avšak ne již tak silně. Po krátké odmlce pokračoval ve vyprávění. „Prý je to jediná věc, která po něm zbyla. Prý chtěl, abych ho dostal, až vyrostu. Vydal jsem se ho hledat, ale bez úspěchu. Ani nechápu, proč jsem ho vlastně chtěl najít, vždyť o mě a o matku neměl žádný zájem. Je stejný jako ostatní dospělí, pouze myslel jen na sebe. Je to bezcitný sobec.“
„Myslíš, že otec tvou matku nemiloval?“
„Nevím,“ řekl po chvíli nerozhodně. „Ale kdyby ano, opustil by jí?“
„Dospělí mají pro své činy většinou dobrý důvod.“
„Dobrý důvod,“ zeptal se ironicky. „Co vy můžete vědět o mém otci?“
„Mnoho ne,“ odpověděl po chvíli, „ale vím, jak lidé jednají. Za svůj život jsem jich poznal velmi mnoho, naučil jsem se odhadnout jejich povahu a charakter.“
„Jaký tedy může mít, kruci, člověk dobrý důvod k tomu, aby opustil svou rodinu, svou ženu a vlastního syna, co? Já v tom žádný důvod rozhodně nevidím, byl to zbabělec a zrádce. To on může za to, že jsem teď tady a Oru je mrtvý. On může za to, že Ifthir zajali. Proto nenávidím jeho a ten jeho meč,“ pohrdavě si odfrkl, „jen bohové vědí, kde ho vůbec vzal.“
„Nikdo nemůže řídit naše životy. Ani bohové či démoni. O našich životech rozhodl osud. To on tě dovedl na tuto cestu, ne tvůj otec.“ Melian jako obvykle mluvil lehce a klidně.
„Nevěřím na osud, je to jen výmysl.“
„Skutečně? Takže osud je podle tebe výmysl? Tak to zkus říci té tvé dívce, která ve stínu svého osudu vyrůstala celé ty roky. Veškeré její bytí bylo řízeno osudem a ostatními mocnostmi. Kvůli jedné hloupé věštbě se stala nástrojem i pro vlastní lid. Zkus vysvětlit jí, že osud neexistuje. Nebo Melctienovi. Jistě rád uzná svůj ohromný omyl a propustí jí, jelikož věštba je podvrh a nic jako osud neexistuje. Nic není dáno.“
„Musíte být vždy tak ironický a brát vše na lehkou váhu,“ vykřikl nahněvaně. „Proč nic neberete vážně?“
„Ujišťuji tě, že beru vše maximálně vážně, neboť si nemohu pochybení dovolit.“
„Nic nechápete. Vůbec nevíte, jak se cítím. Vždy, když jsem měl pocit, že jsem šťastný tak se můj život zhroutil. Přišel jsem o vše a vy mi tvrdíte, že to někdo rozhodnul dávno přede mnou? Že musím celý život jen trpět? Já už takhle dál nechci žít!“ Přitáhl si kolena k sobě a objal je, obličej zabořil do rukávů svého pláště, který již začínal nést následky dlouhé a strastiplné cesty. Cítil teplo ohně, zatoužil být doma, ať to bylo kdekoliv. „Proč nemohu být jako ostatní děti,“ mluvil tiše, z tváří mu skáplo několik slz. Otřel si obličej do rukávů.
„Měli bychom se již vrátit,“ pronesl jakoby pro sebe Melian a sesbíral jejich věci.
Po jejich návratu zůstal jako obvykle Veeno sám na pokoji. Měl postel u okna, neboť rád sledoval noční oblohu a hvězdy. Dnes večer však ležel schoulen pod přikrývkou a hleděl do prázdna. Myslel na svou matku, na Ifthir a na Orua. Ačkoliv nechtěl plakat, slzy mu sklouzávaly do polštáře. Přemýšlel o tom, co mu řekl Melian. O meči a osudu. Chtěl zachránit Ifthir a pomstít Orua. Proto svůj hněv upíral k Melctienovi, nechtěl odpustit svému otci a tak se rozhodl předstírat, že ani neexistoval. Měl pouze meč, který mu dala jeho matka.
Když ho tehdy dostal, byl na sebe podivně hrdý. Přestože plakal a pevně držel svou nemocnou matku za ruku. Hluboko v srdci se cítil dobře, neboť bylo vidět, jak se matce ulevilo, když ho Veenovi předala. Chtěl ho použít k dobru, aby na něj byla jeho matka pyšná. Chtěl jí potěšit. Pak ho naposledy pohladila, než její stisk povolil. Malý Veeno klečel u její postele a naříkal, stále držel její ruku, meč opřený vedle něj. Jemně jí hladil, avšak již se žádná ruka nezvedla, aby ho pohladila po jeho nezkrotných vlasech. Již neviděl žádný z matčiných překrásných úsměvů. Pouze tam ležela, vyhublá a bledá s klidným výrazem ve tváři. Spokojená, že se mu dokázala svěřit.
Veeno vzpomínal na ten den a plakal dlouho do noci, ještě potom co se Melian vrátil a ulehl na vedlejší postel. Tu noc měl neklidný spánek. Ifthir a Oru ho doprovázeli v jeho snech. Byli na rozkvetlé louce u jezera, luční kvítí hrálo všemi barvami. Tam je netížily žádné starosti, byli šťastní. Nad jezerem v té barevné záplavě na vrcholku louky stál malý domek a ve dveřích je čekala jeho matka. Ležel klidně, avšak sny se postupem času změnily v noční můry, když Melctien zabil Orua i jeho matku a unesl Ifthir. Obrazy se rychle míjely, nakonec hleděl do Bontulových očí a viděl v nich jeho zoufalé prosby. Křičel a plakal, zmítal sebou, snažil se utéct.
Celý zpocený se posadil na postel a prudce oddechoval. Na vedlejší posteli klidně oddechoval Melian. Podíval se z okna, do svítání zbývalo ještě několik hodin.