Midraen: Cesta osudu - Noční návštěva

Raní probuzení pro Veena nebylo zrovna příjemné, od jejich včerejšího tréninku měl namožené svaly a modřiny téměř po celém těle. Obzvláště nepříjemná byla rána na hrudníku, která ho bolela téměř při každém nadechnutí. S táhlým zívnutím se protáhl a promnul si oči. Obul se a vzal svůj meč. Vyšel s pokoje a dole se s chutí pustil do snídaně. Melian přišel chvilku po něm.
Díky tréninku plynul čas neuvěřitelně rychle a brzy se měli vydat opět na cestu. Veeno konečně překonal odpor ke zbrani a začínal dělat veliké pokroky, vytlačení otce z jeho vzpomínek mu pomohlo. Díky nedostatku volného času téměř nemyslel na strašné události, jež ho potkaly. Dokonce spal každý den a nezdálo se mu mnoho snů, to měla na svědomí zejména únava dostavující se po celodenním tréninku. Nyní se soustředil pouze na něj, avšak ani po týdnu nebyl schopný proti Melianovi vydržet déle než pár sekund. Nejvíce se mu dařilo právě při jejich posledním souboji, kdy byl schopný dlouho vykrývat jeho rány, ale jakmile se pokusil o útok, Melian hladce zvítězil.
„Myslíte si, že mám proti Melctienovi nějakou šanci, když nedokážu porazit ani vás,“ zeptal se po další prohře, když se těžce zvedal ze země po další ráně. Za těch čtrnáct dní snad neexistovalo místo, kde by neměl nějaký šrám či modřinu.
„Obávám se, že ne.“
Veeno, jakoby takovou odpověď očekával.
„Tak proč tohle všechno, i když ho najdeme, stejně nad ním nedokážu zvítězit.“
„Veeno, Melctien je velmi starý. Má za sebou tisíce let života a tréninku, myslíš, že po čtrnácti dnech bys mohl být schopný porazit v souboji někoho takového? Melctien je údajně nejlepším šermířem na světě. Učím tě bojovat, abys měl šanci proti jeho nohsledům. Melctiena přenechej mne.“
„A vy věříte, že ho můžete porazit, když je tak silný?“
Melian s odpovědí chvíli váhal.
„Rozhodně mám větší šanci než ty. Nezapomeň, že s ním mám nevyřízené účty. Zaměstnám Melctiena, ty se můžeš zatím pokusit zachránit tu dívku.“
„Co vám vlastně udělal?“
Melian se podíval někam do dálky, v tom krátkém okamžiku, kdy mu sluneční paprsky ozářili tvář Veenovi připadal neuvěřitelně starý. „Melctien zabil mou snoubenku.“
„To je mi líto.“
„Už je to dávno.“
Veena to zajímalo, ale Melian se očividně na toto téma odmítal dále bavit. Do večera pak Veeno dostal ještě pěkných pár zásahů. Nepříjemná byla zejména rána do nohy, kvůli které pak zpět do hostince kulhal.
Následujícího rána dali sbohem pohodlí hostince a vrátili se do sedel, slunce měli před sebou téměř celé dopoledne. Veeno, ač si již na koně během předchozí cesty zvykl, jel zpočátku pomaleji, ale odpoledne se opět cítil v sedle jistě. A tak mohli jet bez dalšího zbytečného zdržování.
„Kam vlastně teď jedeme?“
„Musím si promluvit s jedním z démonů. Ten bude vědět, kde Melctiena hledat.“
„Zbláznil jste se? Démoni Ifthir unesli a mi se jich ještě budeme ptát kam? To si vážně myslíte, že nám pomohou?“
„Démoni nejsou zdaleka tak jednotní, jak si myslíš. Zajímá je spíše jejich vlastní prospěch. Jsem si jist, že nám za patřičnou cenu pomohou.“
„Já jim tedy vůbec nevěřím, abyste věděl.“
„Jedině oni nám teď mohou pomoci.“
„A kde se setkáme?“
„Sejdu se s ní zhruba za týden někde na cestě do Nertimu.“
„Někde?“ Veeno nechápal, jak může mít někdo domluvenou schůzku a nevědět kdy a kde.
„Neboj, najde si nás.“
Veeno se musel s takovou odpovědí spokojit, protože mu Melian stejně více neřekl. Začal si na to již pomalu zvykat. Přestože Melianovi zcela nedůvěřoval, byl si jistý, že kdyby mu chtěl nějak ublížit, už by to dávno udělal. Jelikož teď za den urazili větší vzdálenost, než když opustili Casenien, zastavovali před západem slunce. Avšak jen kvůli tomu, aby mohl Veeno dále trénovat. Výsledky boje se však neměnily, ani jednou se mu nepodařilo Meliana zasáhnout.
Krajina pozvolna nabývala jiného rázu. Louky se mírně zvedaly a i stromy tu byly jaksi zelenější. Na jihovýchodě se rýsoval tmavě zelený obrys vysokého pohoří. Hustě zarostlé svahy hor, kterými nyní projížděli, se vynořovaly a opět mizely pod nízkými oblaky a mlžným oparem. Veeno měl pocit, jako by hory vyrůstaly z mraků. Úzká cesta střídavě vedla po úpatích a hřebenech a vyhýbala se téměř všem osadám, pouze občas minuli drobnou stezku vedoucí z vesnice. Veeno mohl z hřebenů sledovat malé izolované vesničky, rozprostřené na mírnějších svazích a občasných náhorních plošinách a obklopené desítkami terasovitě upravených políček. Všiml si, že téměř každou osadou protékal potok, nebo měla nádrž na vodu, kterou využívali k zavlažování polí a pohánění mlýna.
Při sestupu zpět do nížin, Veeno hleděl ohromeně na zvlněnou zem táhnoucí se, až kam oko dohlédlo. Mezi jednotlivými kopci se pak proplétala ohromná řeka. Ta odrážela zlaté sluneční paprsky a zrcadlila smaragdově zelené louky okolo ní. Lesy odsud vypadali jak chomáče mechu a mezi nimi se rozprostíraly lány obhospodařované země. Nad tím vším se po blankytné obloze táhla bílá oblaka následovaná po zemi svým stínem. Veeno věděl, že Midraen je ohromný, ale teprve teď bral ta slova skutečně vážně. Tmavou skvrnu v dálce, která se nacházela na levém břehu řeky, identifikoval jako město. Když se znovu pořádně rozhlédl, našel hned několik dalších.
„To je Indea. Řeka, která sem plyne až ze severu. Lodě po ní plují od oceánu až do Tallanu na severu. To jméno si skutečně zaslouží, v překladu to znamená Veliká.“
Rozhodli se přenocovat v malém městě na úpatí hor. Město ač malé, bylo obehnáno hradbami. Budovy měly zvláštní architekturu s jakou se Veeno dosud nesetkal. Měly čtvercovitý půdorys a několik pater. U stěn měly nízkou, širokou terasu, která sloužila také jako chodník. Nízké prohnuté střechy pak přečnívaly až nad ní a chránily tak obyvatele před deštěm.
Hostinec stál v centru města, kde se rozkládalo tržiště. Zrovna byl přeplněn místními a několika obchodníky. Posezení pro hosty bylo také ve druhém patře. To zakrývalo přízemí jen z poloviny a vytvářelo tak otevřenou galerii. Odsud byl také přístup k pokojům. Naštěstí byl ještě jeden volný a tak nemuseli Veeno s Melianem nocovat pod širým nebem. Trvalo dlouho do noci, než i poslední zákazník odešel spát a v hostinci zavládlo ticho. Potom byl Veeno konečně schopný usnout.
Tři dny. Tak dlouho pokračovali v této zdánlivě bezcílné cestě. Mířili na východ, jak Melian řekl. Pomalu, ale jistě se blížili k zeleným horám v dálce. Veeno přemítal, co budou dělat, až dorazí až k nim. Zda budou pokračovat nebo se třeba vydají jiným směrem. Již začínal ztrácet trpělivost.
„Kdy už se konečně něco dozvíme? Ztrácíme tak drahocenný čas, jen bohové vědí, jak je na tom Ifthir. Opravdu není jiný způsob?“
Melian seděl uvolněně v sedle a jel pomalu před ním, po chvilce mu odpověděl.
„Ne.“
Veeno si začal opět nespokojeně mumlat. Přesto však pozorně vnímal své okolí. Měl zvláštní pocit, zdálo se mu, že je někdo sleduje již od doby, co odjeli z Teisenu, města kde předtím nocovali. Celou tu dobu byl nervózní, cítil něčí upřený pohled. Když se svěřil Melianovi se svými obavami, potvrdil jeho podezření.
„Sleduje nás již dlouho, teď je však velmi blízko. Brzy se setkáme.“
„S kým,“ zeptal se nervózně. „Kdo to je?“
„Někdo, kdo může vyřešit naše problémy. Neznám nikoho jiného, kdo by mohl najít Melctiena. Ona jediná vládne stejnou mocí.“
Veeno byl při představě, že je sleduje nějaký démon značně nervózní. Nevěděl jak, ale jakoby vždy věděl, kde se jejich neznámý společník nachází. Avšak vždy, když se podíval tím směrem, nezahlédl nic než stromy a trávu. Zdálo se, že i Veenův kůň vycítil přítomnost toho neznámého. Nervózně pohazoval hlavou a často odmítal uposlechnout rozkaz. Melianův vraník však jel stále v klidu.
Přejeli kamenný most přes řeku a odbočili mírně na sever, po chvilce jízdy se zastavili na kraji lesa.
„Postarej se o koně, zatím dojdu pro nějaké dříví." poručil Veenovi Melian a zamířil k lesu. „A nevzdaluj se od svého meče,“ dodal, když odcházel.
Veeno seděl u jejich věcí a nervózně sledoval stíny mezi stromy, v okolí bylo podivné ticho. Ani vítr nefoukal. Cítil, jak se mu zrychluje tep a dech. Pevně uchopil meč a přitáhl si ho blíže k tělu, připraven bleskově tasit.
Lesem se rozlétlo zavřískání, Veeno sebou prudce škubl. Nad koruny stromů se s hlasitým vřískáním vzneslo hejno ptáků. Veenovi se znatelně ulevilo.
„Klid, jsou to jen ptáci.“
Melian položil na zem náruč dřeva a pracoval na rozdělání ohně.
„Hrozí nám nějaké nebezpečí?“
Melian pokrčil rameny.
„Snad ne, ale rozhodně bychom měli být opatrní.“
Na obloze se rozzářily první hvězdy, měsíc opatrně vykukoval zpoza kopců. Z lesa se ozvalo tiché zavrčení. Na hranici stínů se objevil zvláštní, kočce podobný tvor. Měl bílou dlouhou srst. Velký byl asi jako rys, kočky by spíše mohl zařadit na svůj jídelníček, přesto se právě jim podobal nejvíc. Vydal další zavrčení a odhalil tak ostré zuby ve své tlamě. Ocasem pohazoval ze strany na stranu. Oči toho tvora vypadaly velmi inteligentně, bedlivě si je oba dva prohlížel. Překvapený Veeno nevěděl, co si má o tom tvoru myslet. Vypadal tam, tak nějak zvláštně. Bylo to nejvhodnější, co ho napadlo. Přišlo mu, že ten tvor sem – do divočiny – jaksi nepatří. Rozhodně mu však nemohl upírat eleganci jeho pohybů. Tvor působil nebezpečně, přitom byl však velmi krásný. Jeho srst odrážela měsíční světlo, díky čemuž vypadala jako ze stříbra.
„Co to je,“ zeptal se nervózně Veeno.
„Elmerai,“ odpověděl tiše Melian, „dnes již velmi vzácná šelma. Jsou velmi inteligentní a hbití.“
Elmerai se otočil a zamířil zpět do lesa. Veeno si všiml, že má okolo krku stříbrný řetízek. Melian se zvedl ze země a zamířil za ním.
„Počkej tu, Veeno.“
„Co? Přeci mě tu takhle nenecháte?“
„Brzy se vrátím.“
„Ale,…“
Než Veeno mohl něco namítnout, Melian zmizel mezi stromy a následoval bílé zvíře. Sledovat v úplné tmě bílou šelmu nebylo pro něj nikterak těžké. Šel za ní několik minut, než dorazili k malému jezírku, do kterého vyvěral pramen ze skály. Elmerai stál naproti a hleděl na Meliana. Řetízek na jeho krku se rozzářil, stejně tak hladina jezírka. Vzápětí se z ní vynořila postava překrásné ženy, tvořena stříbrným světlem. Dlouhé tmavé vlasy splývaly téměř až na zem. Oděna byla do drahých hedvábných šatů s pestrými vzory. Melian odtušil, že jsou ušity ze Sinkeratského hedvábí, nejdražší látky, která existovala. Tajemství její ceny spočívalo v její výrobě, hedvábí se totiž získávalo z pavučin Sinkeratů, obřích pavouků žijících hluboko v džungli na západě. Získat ho uměli pouze tamní domorodci a i ti za něj často platili životem. Melian se lehce poklonil.
„Tha wellas, Ei Eldam Alaente. “
Postava ženy udělala krok směrem k elmeraii, její veliké náušnice se lehce pohupovaly. Ve stříbrné ruce držela roztažený vějíř. Pohladila bílou šelmu a pronesla několik slov v prastarém jazyce. Elmerai spokojeně zavrněl. Teprve potom se žena otočila k Melianovi, měla velké a jasné, lehce zešikmené oči.
„Venuare, mohlo mne napadnout, že jsi tu zprávu napsal ty. Jen velmi málo lidí ví o naší existenci a ještě méně jich ovládá náš jazyk.“ Její hlas byl jasný a překrásně modulovaný. „Proč si žádal o setkání se mnou? Chtěl jsi mne snad zabít?“
„To bych si nedovolil, paní Lai’then.“
„Nesnaž se mi lhát, Venuare. Stejně to poznám. Vím moc dobře, co jsi zač. Vrah, který se účastnil mocenských bojů mezi mým vlastním lidem a vykonával špinavou práci. Řekni, proč bych ti měla věřit?“
„Jsme pouze nástrojem, paní Lai’then. Nemám v úmyslu ti nijak ublížit, přišel jsem za tebou s prosbou o pomoc.“
„S prosbou?“ Lai’then zvolna kráčela mezi stromy a slabě osvětlovala okolí, pohybovala se lehce a ladně, Elmerai zvolna kráčel vedle ní. „Proč bych ti měla vyhovět?“
Melian šel několik kroků za ní.
„Jestliže byste mi nechtěla vyhovět, nemrhala byste svou energií na vytvoření této projekce.“
„Jsi bystrý jako vždy. To se mi na tobě vždy líbilo.“ Lai’then se otočila, Melian klopil zrak k zemi. „A který společný přítel tě za mnou tedy posílá? Nebo to byl pouze trik, jak si vymoci setkání se mnou?“
„Jsem tu kvůli Melctienovi, paní Lai’then.“
Lai’then opět pokračovala v chůzi.
„Kvůli němu, nebo snad kvůli té dívce, kterou vězní?“
„Vidím, že jste velmi dobře informována, paní Lai’then. Vězte tedy, že mi jde pouze o Melctiena.“
„Proč ho chceš zabít?“
„Můj klient si to přeje.“
„Míříš příliš vysoko, Venuare. Melctiena nemůžeš porazit, žádný člověk nemůže. Je členem Trojíce, stejně jako já.“
„Trojíce?“
„Tak byli nazýváni tři nejmocnější bytosti, které kdy chodili po Midraenu. Je to odkaz z dávných časů. Z dob, kdy alnorean a orn’sain byli na vrcholu své moci.“
„Kdo je tím třetím, paní Lai’then?“
„Zemřel již velmi dávno. V boji s alnorean.“
Zastavili se nad menší roklí, měsíc byl již celý na obloze a osvětloval tak vrcholky stromů pod nimi. „Lai’then hladila elmeraie, který se tvářil velmi spokojeně a tiše vrněl. „Mimochodem, kdo je ten chlapec, který s tebou cestuje? Pochybuji, že bys projevil nějaký soucit a vláčel ho s sebou bezdůvodně.“
„Překvapuje mne, že se ptáš, paní Lai’then.“
„Odpusť si ty drzosti. Víš, že tě mohou zabít pouhou myšlenkou.“
„Omlouvám se, paní. Je to jen sirotek, kterému Melctien zabil bratra. Hledá pomstu a touží zachránit tu dívku. Myslel jsem, že by mohl být ještě užitečný.“
„Skutečně? Na sirotka má neuvěřitelně vzácný meč, kde ho vzal?“
„Prý ho má od svého otce.“
Lai’then si ho přísně prohlížela. Melian nervózně sklopil hlavu, aby se jí nemusel dívat do očí, dlouhou chvíli nikdo nic neříkal. Pak se Lai’then otočila zpět k útesu a hleděla na veliký měsíc.
„Nemožné,“ dodala po chvíli. „Pán toho meče zemřel již velmi dávno.“
„Ten meč mohl klidně někdo nalézt a předávat z generace na generaci. Pochybuji, že zná jeho původ.“
„Ear Naelar – Ohnivý meč, nejlepší zbraň, která kdy byla vyrobena. Shodou okolností byl její pán jako jediný schopný porazit Melctiena.“ Melian nic neříkal. „Pomohu ti ho nalézt, ale bude tě to něco stát.“
„Poslouchám.“
„Ta dívka nesmí opustit Melctienovo sídlo živá.“
„Ale co…“
„Nepřerušuj mne,“ kárala ho Lai’then. „Chceš přeci Melctiena, ne tu dívku. Nikdy tě nezajímalo, kdo zemře pro dosažení tvých plánů, nebo ano?“ Chvilku počkala. „Ber nebo nech být.“
„Proč tu dívku chceš zabít, paní Lai’then. Copak netoužíš po pomstě a po vládě nad Midraenem? Vždyť jsi démon, tak jako…“
„Neoslovuj mne tak,“ odsekla zostra Lai’then.
„Omlouvám se, má paní.“
„Démoni. Nazývají nás, jako bychom byli nějaké zrůdy, ale nejsme o nic horší než alnorean. To oni nás tak označili, sami sebe pak bláhově nazvali bohy. Vyhráli a z nás udělali ty špatné. A proč? Jen proto, aby se nakonec mohli vydávat za spasitele. Na lidech jim nezáleželo. Chtěli ovládnout Midraen a z lidí udělat své poddané, stejně jako my.
„Dějiny píší vítězové.“
„Dějiny, jak říkáš, zmizely před stovkami let ve válkách mezi lidmi. Dnes již nemají tušení, o co se tu jedná. Ovládám téměř čtvrtinu Midraenu, aniž by si to lidé uvědomovali. Já svého vítězství dosáhla, stejně tak většina ostatních. Pouze Melctien je zaslepen nenávistí vůči alnorean. Podle proroctví bude vítězství pro jeden národ znamenat smrt pro ostatní. K čemu by mi byla vláda nad prázdným světem. Mne vyhovuje běh věcí, takový jaký je nyní. Ty se musíš postarat, aby také pokračoval.“
„Dobrá tedy. Přijímám tvou nabídku, paní Lai’then.“
Lai’then se lehce usmála.
„Musíte se vrátit zpět na západ, na druhý břeh Indeii. Znáš pohoří Feias?“
Melian přikývl.
„Leží zhruba dva týdny cesty na severozápad z města Bael. Párkrát jsem tamtudy projížděl. Přes Arianol.“
„Aldan – jeden z Melctienových nohsledů – žije v Arianolu,“ pokračovala Lai’then. „Je tamním radním a ovládá velkou část obchodu s drahými kameny, Melctiena najdeš pravděpodobně u něj.“
„Aldan,“ zamyslel se Melian. „Jednou jsem pro něj pracoval, samozřejmě přes prostředníka.“
„To mne nepřekvapuje. Dám ti ještě poslední radu. Aldan může být velmi nebezpečný protivník a před konkurencí se má velmi na pozoru. Je jako tlustý pavouk čekající na svou kořist bezmocně se třepetající v síti. Ani já kvůli němu nemám v pohoří Feias mnoho špehů.“
Melian se s poklonou otočil k odchodu. Za jeho zády se stříbrná silueta ženy pomalu vytratila v měsíčním světle a elmerai bezhlučně seskočil do rokle. Ráno oba jezdci vyrazili zpět k řece Indee.
„Co po vás chtěla?“
„Co?“ zeptal se Melian.
„Říkal jste, že za správnou cenu vám prozradí Melctienův úkryt, tak co chtěla na oplátku?“
„Jelikož máme podobné zájmy tak nic obtížného. Nemusíš si s tím dělat starosti.“
Uháněli teď mnohem rychleji, než když mířili na opačnou stranu. Již přesně věděli, kam mají jet. Nechtěli ztrácet další drahocenný čas, obzvláště Veeno. Přesto se nevyhnul pravidelnému tréninku každý večer. Souboje s Melianem se pomalu, ale jistě začaly prodlužovat, přestože ho stále nedokázal zasáhnout.
Zhruba po dvou týdnech dorazili do města, které viděli, když přejížděli hory. Trvalo to však další dva dny, než Melian nalezl loď plující na sever, která by je mohla nabrat a vzít do Baelu.