Eren Midtuin - 3.

............................**Lord Vesspain Dirthanon**..............
............................*Svobodné město Naeron*....................

Lord Dirthanon vyčkával v předsíni svého kolegy, lorda Wertiona. Ač se jednalo o schůzku dosti závažnou, Vesspain na sobě nenechával znát žádnou nervozitu. To si odvykl už dávno. Jeho povolání ministra nad diplomacií a rozvědkou mu nedovolovalo žádné emoce. Takové slabosti obyčejných lidí on mít nesměl.
Závěs, který odděloval předpokoj od osobní komnaty jeho lordstva, se odhrnul a zpoza něj vystoupil obtloustlý mužík, ne vetší než pět stop. Jeho holá bílá hlava a rudý nos dokonale kontrastovaly a působily směšným dojmem. Kdyby znal smích, zasmál by se mu. Naneštěstí nejen jeho chování, ale i etiketa to zakazovaly.
„Lorde Dirthanone, jaká to čest pro můj dům,“ přivítál láskyplně Wertion svého kolegu. V jeho hlase však byla spousta přetvářky. To někomu jako je Vesspain nemohlo utéct. Vzájemně se nesnášeli. Nikdo z lordů neměl rád konkurenci. Ne v Naeronu, kde touha po moci byla něco jako smysl života. To byl také kaz celého Naeronu. Když někdo získal příliš moci, kterou chtěl využít k dobru Naeronu, ostatní ho okamžitě zničili, jen aby na jeho místo mohli nastoupit oni sami. Nikdo si nemohl být jist svým životem.
„Lorde Wertione, mě je ctí být vaším hostem,“ odpověděl Dirthanon se svou dávkou přetvářky.
„Pojďte dál a posaďte se. U mě jste vždy vítán. Vždyť jste něco jako můj bratr. Muž věrný a oddaný Naeronu stejně jako já,“ nešetřil na lichotkách Wertion.
To určitě, ty zrádná kryso, ty a oddaný Naeronu, pche, pomyslel si Dirthanon, ale na sobě nedal nic znát. Namísto toho oplatil lichotku lichotkou. Potřeboval Wertiona ... pro teď.
„Stejně jako vy, oddaný až za hrob.“
Wertion se usmál a posadil se do připravených velkých polštářů. Vesspain se lehce ukonil jak se slušelo na někoho, komu bylo nabízeni místo v domě hostitele a též se posadil.
„Tedy, co přivádí hrdinského strážce Naeronu, lorda Dirthanona, do mého skromného domu?“ začal nezvykle přímo Wertion. I Dirthanona to zaskočilo, znát na sobě však nic nenechal. Přímé otázky a rázná řešení nebyla v Naeronu obvyklá. Kličky, vytáčky a lstivá řešení, to byl obor, ve kterém byli Naeronští zběhlí. Ale když Wertion nasadil přímý styl, Vesspain toho hned využil.
„Hrozba pro Naeron,“ řekl stručně a rázně.
„Mnoho toho člověk slyší při procházkách na tržišti, ale ne vše z toho, co slyší, ho rmoutí.“
„Ptáčci přiletí, zacvrlikají a hned poté odletí,“ odpověděl stejnou mincí Vesspain.
„Ptáčci zobou z mnoha ruk.“
„Ptáčci mají hnízda v Naeronu. A kočky chodí ke mně pro mlíko,“ odvětil Vesspain. Wertion tiše polkl. Došel mu svojsmysl, který Dirthanon použil. Nyní bylo už pozdě na vytáčky. Musel udělat vše pro dobro své rodiny a svého města, jinak by taky mohl skončit v některém z neoznačených hrobů.
V očích Dirthanona se vítězoslavně zablesklo.
„Dobrá tedy, máš k dispozici veškerou mou podporu, lorde Dirthanone. Cokoliv budeš potřebovat. Stačí jen říci,“ řekl vážným hlasem Wertion a opatrně se ohlédl. Z oken viděl jen vršky dalších Naeronských budov, nikde žádná hrozba. Ale proč riskovat.
Setkání bylo u konce a Dirthanon odcházel od loda Wertiona s plnou mocí v otázce vnitřní bezpečnosti. Nyní měl plnou kontrolu nad palácovou a městskou gardou a samozřejmě nad celou sítí svých elitních agentů a assasínů . Nyní si konečně mohl dovolit spustit svůj dlouho plánovaný plán. Teď byl neformálním pánem města on.


......................................**Kápo**..................................
..................*Záškodnická stodola poblíž Waenoru*....................

„Dal bych si pečenou křepelku, praženou kukuřici, k tomu pár čerstvých rajčat a zapíjel bych to rudým Waeronským,“ snil Frajer a líně se rozvaloval na pytlích s obilím.
„Nikdy si křepelku nežral a Waeronské si viděl možná tak z dálky. Tak jak můžeš vědět, že by ti to vůbec chutnalo?“ ptal se ho Mozkoun přehrabujíc jakési listiny a pergameny. Sotva ho přes tu hromadu papíru bylo vidět.
„Když to mohou žrát modrokrvníci, tak proč ne my. Jím to chutná, jinak by to každý den nežrali,“ hájil své sny Frajer.
„A to nevíš, že modrokvrníci mají jiné chutě než my? Oni mají modrou krev, my rudou. Tak je snad jasný, že jim budou chutnat i jiné věci, ne?“ přihodil svou trošku Mrťák a dál brousil svůj meč.
„Třeba to žerou jen proto, aby bylo vidět, jak moc jsou bohatý a přitom jim to vlastně vůbec nechutná,“ dodala Dýka, která si jednou ze svých kudliček čistila zuby, „jednou jsem je viděla jíst. A někteří jen uždibovali, ale nic pořádně nesnědli. To by pak hodně vysvětlovalo.“
„Jeden blbější než druhý,“ odplivl si Kápo, který je celou dobu poslouchal opřen o rám dveří.
Oknem do stodoly vlétl havran a snesl se Kápovi na rameno. Ten odvázal pergamen, co měl pták u nohy a pak ho pustil. Roztrhl pečeť a rovnou se dal do čtení.
„Copak nám to píšou, šéfe?“ ptal se Mrťák.
„Tobě nic, ty koňský lejno,“ odvětil našvaně Kápo a pergamen zahodil, „něco se posralo. A zrovna ve špatnou chvíli.“
„Co se děje, Kápo,“ tázal se Mozkoun s vážným zájem. Jediný z té bandy, mimo šéfa, měl alespoň trochu rozumu. Proto mu taky říkali Mozkoun.
„Císař napadl Gertol. Imperiální flotila rozdrtila odpor nad Mezimořem a armáda započala obsazovat pobřeží,“ vysvětlil Kápo.
„A to je špatné? Já myslel, že když děláme pro bastardskou Waeronskou banku, tak děláme vlastně pro bastarda císaře, ne?“ nechápal Frajer.
„Banka a císař jsou dvě různé věci, tupče. A jejich zájmy se ne vždy kryjí,“ neochotně vysvětloval Mozkoun, „a dle toho, jak se Kápo tváří, se zdá, že tentokrát se nekryli vůbec.
„Ne, nekryli. Ta mrtvá mrcha a její dcera, co tady Mrťák přefikl, byly Al'Azmiova dcera a vnučka. A pokud se někdo dozví, že v jejich odkrouhnutí měla prsty banka Waeronu. Bude mít banka kurevský problémy s císařem. Ten Al'Azmiho potřebuje. Jeho Raffanské vévodství je klíčové pro pokračování invaze na západ,“ dopověděl Kápo naštvaně a začal přecházet po místnosti sem a tam.
„Eh?,“ vypravila ze sebe zírající Dýka, která stejně jako ostatní stále nechápala vůbec nic.
„Al'Azmi dluží Waeronské bance hodně zlata, spousty zlata. A banka je chce zpět. Proto jsme oddělaly ty dvě kurvy. Blbý je, že teď, pokud to Al'Azmi svede na císaře, nejen, že banka ty peníze už nikdy neuvidí, ale především by mohl odříznout celou naší armádu v Gertolu. Bez Raffanského zásobování by naše koráby neměli palivo a armáda by pochcípala hlady. Chápeš?“ trpělivě pokračoval Mozkoun.
„Jo, už jo,“ odpověděl Frajer, „a co nám brání vlítnout na Raffan a oddělat toho Al'Aza, či jak se ten vocas menuje?“
„Je v tom někdo další, že?“ ptal se opatrně Mozkoun Kápa, který se zastavil u okna a sledoval pasoucí se dobytek.
„Nejspíš. Daina si není jistá. Musí to být někdo dost mocný. Někdo se zatraceně velkým vlivem na císaře,“ odpověděl Kápo, i když mluvil spíš pro sebe, než k ostatním.
„Znáš někoho takoýho?“
„Z Waenoru? Ne. Zde by si nikdo nedovolil udělat nic, o čem by Daina nevěděla. Musí to být někdo z venku.“
„Potřebujeme novinky z vnějšího světa,“ potvrdil Mozkoun.
„A taky že si je seženeme,“ zakončil debatu Kápo. Lusknul prsty a bez dalších zbytečných slov se vydal do sklepa směrem ke kanálům. Ostatní ho následovali.