Literromán - 3. kapitola

*Za to množství postav se omlouvám. Docela jsem se u toho zapotila, tak doufám, že vám všechno bude jasné. ;):D




Reve se zhluboka nadechl a zadíval se na nebe, aby tak přibližně zjistil, kolik je. Výhled mu toho sice moc neřekl, přes střechy domů totiž nemohl zahlédnout slunce klonící se k západu, ale světlo a stále se prodlužující stíny už mu leccos napověděly. Povzdechl si ještě jednou a nasadil ustaraný výraz, zatímco se škrábal ve vlasech. Kora se nahlas rozesmála.
„Co je?“ podivil se upřímně překvapený její náhlou změnou nálady. Mezitím, co dával dohromady výčet svých problémů, se totiž docela rychle vzpamatovala.
„Vypadáš jak opice,“ rozesmála se znovu a její pisklavý, vysoký hlas mu dokázal během vteřiny přivodit bolest hlavy. Pomyslel si, že pokud by někdo chtěl pořádně znepříjemnit druhému pobyt na světě, nepotřeboval by na to ani kouzla. Stačila jedna snědá, zvláštní holka a měl vystaráno. Momentálně měl právě ON vystaráno, což se mu vcelku logicky nelíbilo. Jenže ať už to všechno bylo jakkoliv, musel řešit jeden zásadní problém – kde přespat.
Nehodlal se vydávat na cestu přes bažiny v noci a oklika by jim zabrala zbytečně moc času. Je lepší se vyspat a ráno moudřejší večera, to věděl i on. Moc dobře si vzpomínal, jak mu to jeho babička vtloukala do hlavy. Provedl vždycky nějakou lumpárnu, vrátil se za soumraku domů a ona na něj chudák neměla nervy, takhle nějak to probíhalo. Nad tou představou se pousmál, ale jeho výraz náhle zmizel, když se mu před očima objevily dvě tmavá, velká kukadla a připomněla mu tak potíže.
„ Co podnikneme? Už si na něco přišel?“ zeptala se zkusmo a poodešla ke kašně, která stála v rohu náměstí. „Chvíli si mě vůbec nevnímal.“
A taky jsem si tu dobu pěkně užil, napadlo ho vzápětí. Zůstal radši zticha a prohledával své prázdnotou zející kapsy, když ho v tu chvíli poctil svou návštěvou spásný nápad. Rosi! Hostinská Rosi! Že na to nepřišel dřív!
„Pojď, mam plán!“ vyhrknul rychle a než se Kora stihla vůbec vzpamatovat, pohltily ho záludné uličky Goldratu. Bez meškání se vydala za ním.

Dívala se poněkud vykuleně, když došli k nepříliš udržovanému, zapadlému hostinci. Nějak jí nedocházelo, co tam Reve chce dělat, ale dlouho nad tím nepřemítala a vydala se dovnitř po jeho vzoru. Dole se nacházela hospoda jako každá jiná. I když kejklíři odjeli, město pořád žilo v oslavách, alespoň do dalšího dne. Skoro všechny stoly byly obsazené a ten hluk se málem nedal vydržet. Rozjaření muži vesele popíjeli a debatovali o situaci, která v zemi nastala. Tedy - pokud se dohadování ožralů dá označit za debatu, pak se tu jedna vážně dala najít.
Kora se zamračeně rozhlížela okolo, zatímco se Reve domlouval s postarší, ráznou ženou za pultem. Připadala jí docela rozložitá, ramena měla široká a zjevně i velkou sílu. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly po ramena, a když mluvila, strašlivě se u toho smála. Vypadala v jistých ohledech trochu mužněji, než normální ženy.
„Zase jednou tě tahat ze štychu?“ ujišťovala se nepříliš nadšeně hlubokým hlasem a letmo se podívala na černovlásku postávající opodál. „A tohle má bejt jako co?“ rozesmála se nahlas. Reve krvavě zrudnul. Tušil, že si z něj Rosi bude ráda dělat srandu, a tak jí radši hned přerušil.
„Mohli bysme u tebe na jednu noc přespat?“
„Všechny pokoje sou obsazený, milánku,“ odpověděla mu s netečným výrazem a křikla na jednu z dívek roznášejících pivo.
„Stačí cokoliv, i to nejmenší místo. Potřebujeme se jenom vyspat a ráno zase zmizíme,“ žadonil vytrvale a podle Rosina výrazu poznal, že má vyhráno. Nebýt to stará známá, nepochodil by.
Zavedla je po schodech nahoru a prošli chodbou, na jejímž konci se zastavili. Rosi vytáhla klíč, odemkla, otevřela dveře… a uvnitř našli jen malou místnost, kam si člověk tak akorát lehl.
„Tohle nebo nic,“ pokrčila rameny. „Však ty si poradíš,“ zasmála se a drcla Reveana do ramene, až zavrávoral.
„Však já si poradim,“ zopakoval a zkroušeně se zasmál. S rozporuplným výrazem pohlédl na jejich nocleh, ale nakonec si řekl, že je to lepší než spánek pod širým nebem.


Ráno se probudil s hlavou vedle koštěte a bušení na dveře ho vrátilo na zem. Dveře se rozrazily, dovnitř vtrhli dva muži, popadli ho a odvlekli pryč. A tady jeho slavný plán skončil.
„Tak moment, kam ho vlečete?“ zastoupila jim před vchodem do hospody cestu Rosi. Zezadu se přihnala Kora a než na ni stihl Reve křiknout, ať se drží zpátky, další z mužů hradní stráže ji popadl a bez vysvětlení ji odváděl pryč. V zatáčce se však přece jen otočil a s rybím, netečným pohledem řekl: „Obvinili ho z krádeže. Král ho chce vidět.“
Reveana se ale nebránil se. Nemělo to cenu. Přišlo pro něj několik mužů a dokonce samotný velitel stráže, který s ním odváděl i nevinnou dívku. Lámal si hlavu s tím, jak osvobodit alespoň ji a říct jí, ať doručí vzkaz, nic ho však nenapadalo a šance na útěk byla stále vzdálenější.
Provedli je městem, zatímco je pozorovali měšťané. Reve šel ohnutý a nechal se spíš neochotně táhnout. Přemýšlel, do čeho se to zase nemočil. Nemohlo přece jít o ty lektvary? Nešel by pak přímo… přímo před krále! Přejel mu mráz po zádech. Celé se mu to ani trochu nelíbilo a měl z toho víc než špatný pocit.


„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se jedna z žen a s povzbudivým výrazem si přisedla k světlovlasému muži. Stříbřité, husté prameny vlasů mu padaly do bezvýrazné tváře, ale i přes ně byly velice dobře vidět zašpičatělé konce uší. Z krásného obličeje s elegantními rysy vystupovaly dvě jasně zelené oči. Připomínaly mech a nikdo nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že má tu čest s elfem.
„Doufám, že to vyjde,“ usmál se lehce.
„Ještě jsem tě nikdy neslyšela pochybovat, Iveine. Mluvíš stejně jako člověk… I když všichni víme, jak zvláštní jsi,“ ozvala se druhá žena a vstala z křesla, které stálo v rohu místnosti.
„Nemám pochyby. Jen bych ti měl asi připomenout, že před námi nestojí ledajaký protivník,“ poznamenal tiše a jeho tvář se zase proměnila v kámen, po předchozím výrazu nebylo ani stopy. „Jeho krutost se nerovná ničemu co znám a že podle lidí jsme my ti bezcitní. Nenávidím krále, ale než abych dopustil vládu někoho jako je…“
„Proto jsme tady, ne? Buď klidný. Naše plány jen tak neselžou a nakonec nebude vládnout ani jeden z nich,“ řekla bezstarostně první z nich.
„Tím bych si nebyl tak jistý, Naoko.“
Ozvalo se mírné zaklepání a do místnosti vstoupila drobná dívka.
„Je tady,“ oznámila jim s úklonou a bez dalších slov zase odešla.
„Vida. Nic ještě není u konce.“


Reve začínal být pořádně nervózní. Když viděl sál, do kterého je zavedli, polilo ho horko a zároveň se mu v žilách rozproudila ještě větší nevole vůči králi. Zatímco chudí umírali bídou, on si žil neustále v přepychu, oklopený drahými tapiseriemi, skříněmi, šaty a jako výsměch všem pořádal bály. Jenže i to by se dalo snést, pokud by na svých bedrech nenesl mnohem horší břemena.
V tu chvíli si Revean přál, ať se mu to všechno jenom zdá. Poblíž trůnu stál ten ohavně se tvářící podsaditý šlechtic, jenž od něj skoupil lektvar Divoké noci. Takže už alespoň tušil, odkud vítr vane… Jenže v tom se spletl.
Ballar ztuhl. Pokud ten spratek jenom cekne, úmysly jeho pána budou v ohrožení a nemusí se naplnit. Panovník země se za žádnou cenu nesmí dozvědět nic o lektvaru nebo o tom, že je Ballar zapletený do pochybných praktik. Chystal se zakročit, než ten skrček něco prozradí králi, jenže…
Komoří otevřel hlavní dveře a dovnitř vstoupili dvě štíhlé, ladně se pohybující ženy a muž ve zvláštním plášti. Ze všech tří ostatně vyzařovalo cosi zvláštního a nezpůsoboval to pouze oděv.
„To je přece ten Lesní …“ vykřikla Kora, strážný ji však umlčel.
Reve si vzpomněl, jak předtím říkala něco o setkání pohledů. Nevěděl, co se od něj čeká, celé se to však stále víc a víc zamotávalo. Proč je u případu jeho krádeže tolik urozených lidí?
„Přivedli jsme ho i s touhle holkou. Kejklíři už dávno odjeli a potlouká se se zlodějem, takže v tom určitě bude mít prsty,“ ohlásil velitel splnění svého úkolu.
„Je to on?“ otázal se král a ignoroval velitelovu zprávu. Ivein zlehka přikývl. Přišel až ke chlapci a podíval se mu do obličeje. Ten se lehce ošil a než si toho všimnul, cizinec mu sáhl do kapes a cosi vytáhl. Byl to podivně ukovaný prsten a zjevně velice cenný. Mladík na něj třeštil oči, neschopný pochopit, kde by se tam vzal.
„Dokonce jsem ho viděl, jak ho krade… Asi nebude moc chytrý, když se zdržoval ve městě a nechal ho tak nedbale v kapse,“ promluvil Ivein se zlomyslným, pohrdavým úšklebkem a Naoko se k němu zdrženlivě přidala: „Zahlédla jsem ho dokonce i já.“
„Ale já nic takového nevzal!“ bránil se Reve, než ho kdosi prudce praštil do zad. Syknul bolestí a ve snaze normálně popadnout dech se přestal i obhajovat. Stejně tušil, že je to zbytečné.
„V tom případě není co řešit. Nechal se načapat a měl prsten u sebe. Do hlado…“ rozhodl král, ale elf ho přerušil.
„Pokud dovolíte, rád bych to vyřešil po našem způsobu.“
„A to?“
„Vezmeme ho sebou. Bude to muset splatit prací,“ navrhl Ivein. Nezbývalo než věřit, že pro krále to bude naprosto bezvýznamná záležitost a dá jim svůj souhlas.
Král se chvíli tvářil nedůvěřivě, pak se napřímil a prohlásil: „Dělejte si s ním, co uznáte za vhodné.“ Nevěděl však, co si od toho elfové slibují a začínal být podezřívavý. Co když jsou nějak zapleteni do krádeže trianglu? Všichni věděli, jak je tahle rasa vychytralá. Třeba ho vzal právě ten zlodějíček, zatímco odlákali královu pozornost a teď se to celé snaží maskovat? Ostatně se tu zjevili z ničeho nic, žádajíc o přijetí a s nabídkou jejich vladaře. Nevěřil někomu takovému jako je Lesní lid a nabídku křehkého spojenectví přijal právě proto, aby ji v nejvhodnější dobu porušil. Ano, hodlal ji porušit. A hodlal to udělat velmi brzy. Dál jak za hranice království se totiž nesmí dostat. Takový trumf jako triangl je příliš důležitý na to, aby král podceňoval jakoukoliv skutečnost.
Mezitím co král byl na pochybách, na Ballarově tváři se rozlil odpudivě uspokojený výraz. Pokud si to vezmou na starost elfové, nemusí mít strach. Ten ptáček už nezazpívá, protože hezky rychle zmízí z města, stejně jako ta sebranka. Přeci jen, jsou ti jejich „spojenci“ nějak užiteční, takže se to pěkně vyřešilo a tentokrát se není čeho bát.


„Měl si strach, co?“ zeptal se ho Ivein, vzal z mísy rudé jablko a hodil ho po něm. Reve na něj nechápavě zíral. Pořád mu nedocházelo, co dělá v téhle honosně vyhlížející místnosti a co od něj chtějí tihle Lesní lidé.
„Potřebujeme někoho, kdo zná alespoň trochu situaci, ale nikomu nebude podezřelé, když zmizí z města. A tohle byl nejsnazší způsob, jak tě najít.“
„Jakou situaci?“ nechápal Reve. Neměl ani ponětí, s čím by měl být seznámený.
„Nedělal si snad posla a nechodil k Maudířům?“
„Jen jsem párkrát doručil zprávu, ale ty prochází hned přes několik lidí, aby se nezjistil původce. Potřeboval jsem si přivydělat a nemám krále v lásce…“ náhle se zarazil. Řekl něco, co mu mohlo ublížit.
„V tom případě se nám budeš hodit,“ zhodnotil Ivein potěšeně a nahlas se zasmál. Chlapec se na něj jen překvapeně díval a mlčel. Hodit? Jak by zrovna on mohl být prospěšný? Proč to tvrdí, když už ví, že nemá krále v lásce?
„Tu holku pustíme.“
„To nejde!“ ohradil se Reve prudce, aniž by tušil, proč to dělá.
„Proč?“
„Slíbil sem… slíbil sem, že se o ni postarám,“ vyrazil ze sebe nakonec se skloněnou hlavou a v duchu si nadával, co je za pitomce. Měl však pocit, že si Kora není tak docela jistá, jak to chodí a neuměla by se protloukat ulicemi hlavního města bez problémů.
„Fajn…“ souhlasil k jeho překvapení ten muž, „ale ubezpeč se, že bude spolehlivá a bude držet jazyk za zuby. Jinak z toho pro vás koukají potíže.“


„Nechme poslat za elfy gardu… Co říkáte, Ballare?“ zeptal se král s pohledem upřeným do zahrady. Hosté se právě chystali k odjezdu a po jeho tváři se rozlil škodolibý výraz.
Ballar se v první chvíli zhrozil, pak mu však došlo, že jim vše hraje do karet. Pokud zabijí toho kluka, tuplem nic neřekne a zbavit se vrchních představitelů elfského rodu… to jen podnítí nenávist a touhu po pomstě. Odhodlaný bojovník je přece mnohokrát lepší a u Lesního lidu něco takového hluboce zasáhne jejich hrdost. A jak Ballar dobře tušil, bude to jedna z jejich slabin.